23 Cdo 2297/2025-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Superior Investments s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Sokolská 1795/46, identifikační číslo osoby 24285251, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova 1965/208, proti žalované Hateras transfer s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Václavské náměstí 831/21, identifikační číslo osoby 24264491, zastoupené Mgr. Michaelem Kohlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1805/26, o zaplacení částky 456 030 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 78 C 78/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 15 Co 21/2025-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 11. 2024, č. j. 78 C 78/2023-127, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 2. 2025, č. j. 15 Co 21/2025-140, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala, že soudy nesprávně zastavily řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci z důvodu, že věc má být projednána před rozhodčím soudem, ačkoli nárok, který žalobkyně požaduje v nyní projednávané věci, nevznikl porušením smlouvy o zastoupení uzavřené mezi účastnicemi, v níž byla sjednána rozhodčí doložka, neboť žalobkyně nyní svůj nárok opírá o porušení zákonné prevenční povinnosti žalované. Dovolatelka namítala, že odvolací soud pochybil, když pouze konstatoval, že mezi účastnicemi byla uzavřena rozhodčí doložka, ale již se nezabýval podstatou uplatněného nároku, ani neprovedl výklad, zda sjednaná rozhodčí doložka na projednávaný případ dopadá či nikoli. Dovolatelka dále citovala konkrétní ustanovení právní úpravy (§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále také jen „o. z.“, a § 19 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku) a odkázala na judikaturu týkající se porušení zákonné prevenční povinnosti. Rovněž odkazovala na jednotlivá ujednání ve smlouvě o zastoupení uzavřené mezi účastnicemi a popisovala, v čem mělo porušení prevenční povinnosti žalované spočívat. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
11. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017).
12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka ve svém dovolání nevymezila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a její dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu.
14. V části dovolání, v níž dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přitom odkázala pouze na taková rozhodnutí dovolacího soudu, která nelze nijak vztáhnout na problematiku řešenou napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. V citovaných rozhodnutích byla řešena problematika porušení zákonem stanovené prevenční povinnosti (§ 2900 o. z.) a podmínek vzniku deliktního závazku za její porušení. Napadené rozhodnutí ovšem neřešilo předpoklady odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti, nýbrž jeho právní závěr stál na posouzení, zda se rozhodčí doložka uzavřená stranami v rámci smlouvy o zastoupení vztahuje i na žalobkyní uplatněný nárok a zda je tak dána v projednávané věci pravomoc soudů či nikoli.
15. Měla-li tedy dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti, pak ve svém dovolání vymezila otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka v části svého dovolání nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, když neformulovala konkrétní právní otázku, která by dle jejího mínění splňovala kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a dovolání je tak stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ve zbývající části prostřednictvím odkazu na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jejíž závěry nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc, dovolatelka nevymezila takovou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
17. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Dovolatelka podáním ze dne 15. 7. 2025 navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu lze konstatovat, že soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 7. 2025, č. j. 78 C 78/2023-211, rozhodl pravomocně tak, že se vykonatelnost tohoto rozhodnutí odkládá.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu