23 Cdo 2437/2025-799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
NIDO Investment a.s., se sídlem v Líbeznicích, U Studánky 1064, identifikační
číslo osoby 05757045, zastoupené Mgr. Jakubem Hafnerem, advokátem se sídlem v
Praze, Seifertova 823/9, proti žalované PARKING PRAHA s.r.o., se sídlem v
Praze, Vladislavova 46/3, identifikační číslo osoby 28718801, zastoupené Mgr.
Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, o
zaplacení částky 2.510.515 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 23 C 170/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 29 Co
477/2024-774, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 2.510.515 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5.
2024, č. j. 23 C 170/2019-723, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 2.041.239 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I),
zamítl žalobu v rozsahu, kde šlo o zaplacení částky 469.276 Kč a ve výroku
blíže specifikovaného příslušenství (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III až V).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně v části výroku I ukládající žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 1.858.676 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným. Ve
zbývající části výroku I odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že se žaloba na zaplacení částky 182.563 Kč s příslušenstvím ve výroku
specifikovaným zamítá (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok a šestý výrok) a o povinnosti k zaplacení
části soudního poplatku (pátý výrok).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že procesní předchůdkyně žalobkyně
provedla stavební práce na zhotovení stavby rodinného domu na pozemku ve
vlastnictví žalované. Dle odvolacího soudu mezi žalovanou a předchůdkyní
žalobkyně nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo. Odvolací soud proto
uplatněný nárok posoudil jako právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací
soud neshledal důvody pro aplikaci § 2999 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to z důvodu nedostatku ujednání o ceně,
případně dalších podmínek smlouvy o dílo, ale postupoval podle § 2999 odst. 1
o. z. a žalobkyni přiznal nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení ve výši
obvyklé ceny předmětu plnění. Takovou cenou je v daném případě částka, kterou
by žalovaná jako objednatel musela vynaložit na opatření obdobného plnění v
daném místě a čase, nikoliv rozdíl mezi hodnotou pozemku bez rozestavěné stavby
a s rozestavěnou stavbou. Jde tak o ocenění prací a nákladů na stavbu v obvyklé
ceně a v rozsahu, který zhotovila žalobkyně.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Navrhla také, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
6. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán
uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); z toho
mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale
má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Dovolatelkou předestřená otázka „spočívá v tom, jakým způsobem má
být určena výše peněžité náhrady za vydání bezdůvodného obohacení dle
ustanovení § 2999 o. z. v případě, kdy byla na pozemku účastníka částečně
postavena stavba na základě neplatné smlouvy o dílo“. V té souvislosti
dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo
2437/2015), dle níž je třeba výši peněžité náhrady za vydání bezdůvodného
obohacení, které není dobře možné vrátit, odvozovat od prospěchu, jenž byl
plněním bez právního důvodu získán, nikoli od hodnoty, která byla ze strany
ochuzeného vydána. Dále pak dovolatelka s odkazem na tatáž rozhodnutí
argumentuje, že je při určení výše náhrady třeba přihlédnout i k případné
vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za následek snížení skutečného
majetkového prospěchu obohaceného. Dovolatelka namítá, že odvolací soud „ocenil
majetkový prospěch žalované z částečného plnění žalobkyně pouze jako peněžitou
částku odpovídající nákladům na zhotovení části stavby, bez ohledu na reálný
majetkový prospěch žalované“ a že „[s]oud prvého stupně ani odvolací soud v
tomto případě nepřihlédl k žalovanou tvrzeným vadám předmětného díla, čímž se
napadené rozhodnutí odchýlilo od výše nastíněné ustálené praxe dovolacího
soudu“.
14. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud dle § 2999 odst. 1 o. z.
žalobkyni přiznal náhradu ve výši obvyklé ceny předmětu plnění. Za tu odvolací
soud považoval cenu prací a nákladů na stavbu v obvyklé ceně a v rozsahu, který
žalobkyně zhotovila. Odvolací soud tedy výši náhrady nestanovil ve výši nákladů
na zhotovení bezvadného díla v souladu se smlouvou, nýbrž ve výši obvyklé ceny
prací a nákladů, které žalobkyně skutečně provedla a vynaložila. Odvolací soud
uvedl, že „při stanovení této ceny se přihlíží k případným nedostatkům
využitelnosti či řádnosti provedení, které tvrdí a prokazuje strana žalovaná.
Takovým nedostatkem řádnosti provedení však není nesoulad s projektovou
dokumentací, když není dána platná smlouva o dílo, jde tu o obvyklou
kvalitativní využitelnost. […] Okresní soud správně posoudil, že bylo poté na
žalované, aby po poučení soudu konkrétně namítala nedostatky využitelnosti či
řádnosti plnění, žalovaná však tyto v řízení před okresním soudem dostatečně
nespecifikovala, nebylo tak možno v systému neúplné apelace v odvolacím řízení
již řešit, jaké konkrétní nedostatky mělo schodiště či jiné prvky stavby.
Nebylo též možno zabývat se tím, jaké náklady si vyžádalo dodatečné povolení
změn stavby s ohledem na odchylky od projektu, což žalovaná namítala v
odvolání, když takový nárok, který opět zůstal nespecifikován, by bylo nutno
považovat za vzájemný nárok z případně vzniklé škody, nepřípustný podle § 216
odst. 1 o.s.ř. v odvolacím řízení.“.
15. Tvrdí-li tedy dovolatelka, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzeným
„vadám“ díla, její argumentace neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud naopak vyložil, že se sice k případným nedostatkům využitelnosti
či řádnosti provedení přihlíží, dovolatelka je však v řízení řádně nenamítla. S
tímto závěrem dovolatelka nepolemizuje a přípustnost dovolání v tomto směru
nevymezuje. Jde-li o nesoulad provedené stavby a projektové dokumentace,
odvolací soud vyložil, že je v posuzovaném případě pro stanovení výše náhrady
za bezdůvodné obohacení relevantní obvyklá kvalitativní využitelnost. K tomu
lze jinými slovy doplnit, že případné nedostatky (rozdíl) zhotovené stavby
oproti projektové dokumentaci byly v obvyklé ceně skutečně provedených prací
zohledněny. Odvolací soud se tedy od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil.
16. Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, a
polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Přípustnost dovolání však
nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na
kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové
závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze
dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22
Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít
na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy
stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného
hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav
ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze
dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
17. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1
o. s. ř.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov.
ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
19. K návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16,
přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či
pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani
návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované
na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu
nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu