23 Cdo 2481/2023

23 Cdo 2481/2023-1270

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) A. A. B., b) M. T. J. T., a c) R. K. E. T., všech zastoupených Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1) D. T. a 2) P. A. T., oběma zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, o odpůrčí žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 139/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1129, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1129, doplňující usnesení ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2022, č. j. 68 C 139/2011-932, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se podanou žalobou domáhají proti žalovaným určení neúčinnosti dvou darovacích smluv, uzavřených dne 12. 5. 2009, kterými J. E. T. (dále jen „Dlužník“) převedl na žalované vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY, a k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY. Žalobci tvrdili, že vůči Dlužníkovi disponují vymahatelnou pohledávkou ve smyslu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jejíž uspokojení je předmětnými darovacími smlouvami zkracováno.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 68 C 139/2011-932, určil, že vůči žalobcům je právně neúčinná darovací smlouva, kterou byly na žalované převedeny nemovitosti zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY (výrok I), dále určil, že vůči žalobcům je právně neúčinná darovací smlouva, kterou byly na žalované převedeny

nemovitosti zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III až V) a rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení státu (výrok VI).

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 12. 5. 2009 byly uzavřeny dvě darovací smlouvy mezi Dlužníkem a jeho syny, žalovanými 1) a 2), ohledně (shora uvedených) nemovitostí. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že mezi sourozenci H. M. T., P. A. T. a Dlužníkem byla uzavřena dohoda o vypořádání a společném postupu při uplatnění nároku na restituci předmětných (a dalších) nemovitostí. Dlužník však nejednal v souladu s touto dohodou, a proto byla proti němu podána dne 2. 10. 1998 žaloba k Nejvyššímu soudu státu Victoria v Melbourne. Na základě provedeného mediačního řízení byla mezi H. M. T., P. A. T. a Dlužníkem uzavřena dne 23. 2. 2001 dohoda o narovnání, na jejímž základě se Dlužník zavázal převést na oprávněné (H. M. T. a další příbuzné) ve lhůtě dvanácti měsíců od uzavření této dohody blíže specifikované nemovitosti na území České republiky, Německa a Slovenska. V případě, že by nebylo v dané lhůtě možné nemovitosti převést, zavázal se Dlužník ke zpeněžení nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi účastníky dohody o narovnání. Současně bylo ujednáno, že v případě porušení povinností z této dohody Dlužníkem, se účastníci dohody mohou domáhat přiměřené náhrady za porušení povinností. Uzavření dohody o narovnání bylo Nejvyššímu soudu státu Victoria oznámeno dne 28. 2. 2001; nato soud řízení ve věci zastavil. Vzhledem k tomu, že Dlužník své povinnosti podle dohody o narovnání nesplnil, zahájili žalobci (právní nástupci zemřelého P. A. T.) další řízení u Nejvyššího soudu státu Victoria, který rozhodnutím ze dne 28. 10. 2009, sp. zn. 7393/98, uložil Dlužníkovi zaplatit jim částku ve výši 81 914,40 AUD, jež představuje náhradu nákladů řízení před australskými soudy, a dále rozhodnutím ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. S CI 1998 07393, uložil Dlužníkovi povinnost uhradit částku ve výši 4 740 830 EUR jako jistinu dluhu a částku 296 079 EUR jako jeho příslušenství (dále také jen „australská rozhodnutí“).

4. Soud prvního stupně vyšel dále z toho, že obě výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Victoria z roku 2009 jsou opatřena doložkami právní moci a vynutitelnosti, z čehož ostatně vycházel i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, vydaném ve skutkově obdobné věci. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, pak podle soudu prvního stupně vyplývá, že je splněna též podmínka vzájemnosti. Soud prvního stupně měl podmínku vzájemnosti splněnou též na základě sdělení australského ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 8. 2012.

5. Po právní stránce pak soud prvního stupně uzavřel, že Dlužník dvěma darovacími smlouvami ze dne 12. 5. 2009 převedl na žalované 1) a 2) předmětné nemovitosti, čímž došlo k významnému zmenšení jeho majetku, a tím i k zjevnému ohrožení možnosti budoucího vymožení pohledávek, jež byly žalobcům přiznány rozhodnutími Nejvyššího soudu státu Victoria z roku 2009. Podmínka „objektivního zkrácení“ uspokojení pohledávek žalobců se podle soudu prvního stupně podává též z toho, že proti Dlužníku bylo vedeno insolvenční řízení. V důsledku nastalého zmenšení majetku Dlužníka tak žalobci nemohli jako věřitelé Dlužníka dosáhnout uspokojení pohledávek, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku Dlužníka alespoň zčásti uspokojili. Konečně měl soud prvního stupně za to, že Dlužník na straně jedné a žalovaní 1) a 2) na straně druhé jsou osobami blízkými ve smyslu § 116 a § 117 obč. zák., a úmysl Dlužníka zkrátit uspokojení pohledávek žalobců tak byl žalovaným znám. Podle soudu prvního stupně byly naplněny všechny předpoklady ustanovení § 42a obč. zák., a žalobě proto vyhověl.

6. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a VI (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Doplňujícím usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1150, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně též v nákladových výrocích III až V.

7. Odvolací soud se po částečném doplnění dokazování a po zopakování některých důkazů ztotožnil s právním hodnocením a závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že ohledně „vymahatelnosti“ rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Victoria ze dne 28. 10. 2009 a ze dne 11. 12. 2009 vyšel z doložky jejich vynutitelnosti a právní moci, jakož i z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, z nichž měl taktéž za prokázáno, že je splněna podmínka vzájemnosti.

8. Odvolací soud se pak podrobně zabýval odvolacími námitkami žalovaných 1) a 2). K jejich námitce, že žalobci nedisponují vymahatelnými pohledávkami vůči Dlužníkovi, odvolací soud uvedl, že „je třeba odlišovat pojmy vymahatelná pohledávka a vykonatelná pohledávka. Vymahatelná je pohledávka, která již dospěla, která co do své povahy není pohledávkou naturální a která ovšem ani nezanikla…. Vymahatelnou pohledávku můžeme charakterizovat jako pohledávku žalovatelnou, pohledávku, které se lze domáhat u soudu (kterou lze u soudu uplatnit).

Rozdílně od toho je vykonatelnou taková pohledávka, kterou lze exekvovat, jejímuž majiteli (nebo jeho právnímu předchůdci) svědčí vykonatelné rozhodnutí soudu nebo jiný exekuční titul.“ Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že vymahatelnost pohledávky „je pro soud zajímavá“ ve stadiu nalézacího řízení, zatímco vykonatelnost až ve stadiu soudního řízení o výkon rozhodnutí. Otázka právní moci a vykonatelnosti australských rozhodnutí z roku 2009 je tak podle odvolacího soudu „pro toto řízení irelevantní“ (srov. bod 81 odůvodnění napadeného rozsudku).

9. K námitce porušení práv Dlužníka v řízení před australskými soudy odvolacího soud předně vyšel ze zjištění, že Dlužník se řízení před australskými soudy účastnil. Skutečnost, že proti němu byla uplatněna australskými soudními orgány pořádková opatření k zajištění jeho účasti na řízení, nemůže podle odvolacího soudu vést k závěru, že by Dlužníkovi byla tímto způsobem odňata možnost účastnit se řízení před soudem. Pokud žalovaní namítají, že insolvenční řízení vedené na majetek Dlužníka bránilo či brání vykonatelnosti australských rozhodnutí, odvolací soud k této námitce „přihlédl potud, že dále svědčí o zmenšení možnosti žalobce dosáhnout uspokojení svých nároků“ (srov. bod 84 odůvodnění napadeného rozsudku). Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že australská rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu Austrálie ze dne 3. 5. 2017, jak měli žalovaní údajně tvrdit. Odvolací soud dále uzavřel, že sice nemá pochybnost o skutečnosti tvrzené žalobci, podle nichž insolvenční řízení vůči Dlužníkovi skončilo dne 22. 11. 2019 tzv. zproštěním úpadku (oddlužením), avšak bylo na žalovaných, aby prokázali, jaké právní účinky má oddlužení Dlužníka na existenci pohledávek přiznaných australskými rozhodnutími z roku 2009. Zásada iura novit curia se podle odvolacího soudu nevztahuje na cizí právo, a bylo tedy na žalovaných, aby svá tvrzení prokázali (srov. bod 85 odůvodnění napadeného rozsudku). K námitce nedostatku vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií odvolací soud dovodil, že otázka vzájemnosti již byla kladně vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, a odvolacímu soudu nejsou známy žádné okolnosti, pro které by se měl od tohoto závěru odklonit (srov. bod 86 odůvodnění napadeného rozsudku). K námitce žalovaných, že nebyl dán úmysl Dlužníka zkrátit své věřitele, odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, že zbytek rodinných příslušníků se s výsledkem restituce nikdy nesmířil, o čemž Dlužník velmi dobře věděl a se svým majetkem získaným restitucí dále disponoval. Tato skutečnost byla podle odvolacího soudu známa i žalovaným, kteří nepodnikli žádné kroky k tomu, aby byl převod nemovitostí na jejich osoby zastaven, ač k tomu byli Dlužníkem vyzváni (srov. bod 93 odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na bod 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

10. Na takto ustaveném skutkovém a právním základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve výrocích I, II a VI. Doplňujícím usnesením pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v závislých nákladových výrocích III až V. II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 1) a 2) v plném rozsahu dovoláním. V něm nejprve namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu pojmu „vymahatelná pohledávka“, který je obsažen v ustanovení § 42a obč. zák. Dále měli žalovaní za to, že odvolací soud pochybil, jestliže na nich požadoval, aby podali důkaz cizího práva. Podle žalovaných vychází ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu naopak z toho, že je to jednoznačně soud, kdo má povinnost zjistit obsah cizího práva. Žalovaní taktéž namítali, že odvolací soud při posouzení otázky vykonatelnosti cizích rozhodnutí nesprávně odkázal na dřívější rozhodnutí soudů, která však vycházejí z jiného skutkového a právního stavu, neboť nemohla zohledňovat skutečnosti nastalé až po datu jejich vydání, konkrétně vliv a účinky insolvenčního řízení vedeného vůči Dlužníkovi, resp. vliv dvou rozhodnutí australských soudů z roku 2016 a 2017. Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování důvodu pro neuznání cizího rozhodnutí v případě, že účastníkovi byla odňata možnost řádně se účastnit řízení. Žalovaní měli rovněž za to, že otázka posuzování vzájemnosti je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně. Vedle (již citovaného) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3753/2012 vydal Nejvyšší soud rovněž usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, které údajně řeší otázku vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií rozdílně. Žalovaní spatřovali přípustnost dovolání rovněž ohledně otázky (dle jejich názoru dosud neřešené), zda lze usuzovat na úmysl Dlužníka zkrátit domnělé věřitele ve smyslu § 42a obč. zák., převede-li Dlužník nemovitosti v jeho vlastnictví na své syny v době, kdy existuje pravomocné rozhodnutí českých soudů o tom, že nárok domnělých věřitelů na vydání předmětných nemovitostí neexistuje a domnělí věřitelé nemají ani restituční ani jiný nárok na předmětné nemovitosti. Podle žalovaných dosud nebyla vyřešena ani další právní otázka, kterou v dané souvislosti předkládají dovolacímu soudu, a sice zda může domnělý věřitel prostřednictvím řízení zahájeného v jiné jurisdikci a následné žaloby podle § 42a obč. zák. obejít účinky dřívějších pravomocných rozhodnutí českých soudů. Podle názoru žalovaných nelze taková rozhodnutí v České republice uznat pro rozpor s veřejným pořádkem. Konečně mají žalovaní za to, že odvolací soud nebyl oprávněn zabývat se otázkami zcela mimo rámec zákonné normy a znění zákona, a posuzovat tak skutečnosti, které s aplikovanou právní úpravou vůbec nesouvisí. Podle žalovaných jde v takovém případě o porušení principu legality coby základního principu soudního řízení a právního státu.

12. Na základě výše uvedeného žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadený rozsudek a doplňující usnesení odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dovolání žalovaní požádali Nejvyšší soud rovněž o odklad právní moci napadeného rozsudku.

13. V doplnění dovolání pak žalovaní upozornili na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 595/2022, vydaný ve skutkově obdobné věci, v níž jsou rovněž účastníky řízení. Zároveň žalovaní uvedli, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2024, č. j. 17 Co 76/2024-163, zrušil rozsudek obvodního soudu, kterým byl zamítnut návrh žalobců jako oprávněných na uznání australských rozhodnutí ze dne 28. 10. 2009 a ze dne 11. 12. 2009 a řízení o uznání těchto rozhodnutí zastavil. Z obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že na návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí žalovaní již netrvali.

14. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že žádná z otázek vymezených žalovanými v dovolání nezakládá jeho přípustnost, neboť na nich napadené rozhodnutí buď nezávisí, nebo vymezené dovolací důvody nepředstavují vůbec právní otázku, ale ve skutečnosti se jimi žalovaní domáhají pouze jiného posouzení skutkového stavu, případně se nejedná o otázku, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně je zamítl jako nedůvodné a aby žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Namítají-li žalovaní, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení důvodu pro neuznání cizího rozhodnutí spočívajícího v odnětí možnosti Dlužníkovi řádně se účastnit řízení, nemůže tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Je tomu tak proto, že uvedenou námitkou se žalovaní pokoušejí zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), který vyšel ze skutkového závěru, že Dlužník se řízení před australskými soudy účastnil, přičemž vůči němu byla uplatněna pořádková opatření, kterými mu mělo být zabráněno vyhýbat se soudnímu řízení (srov. bod 83 odůvodnění napadeného rozsudku). Takto zjištěný skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze; dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (ledaže by šlo o zjevný exces při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud, což však dovolatelé nenamítají). Tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Součástí skutkového stavu věci jsou pak nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).

20. Spatřují-li žalovaní přípustnost dovolání v rozdílném posuzování podmínek vzájemnosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nemůže ani tato jejich námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Údajný rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu shledávají žalovaní konkrétně v tom, že Nejvyšší soud měl v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014 (uveřejněném pod číslem 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), posoudit otázku materiální vzájemnosti při uznávání cizozemských rozhodnutí rozdílně oproti řešení zaujatému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012. Jak však vyplývá z prvně uvedeného rozhodnutí, dovolací soud se v něm nezabýval obecně otázkou materiální vzájemnosti při uznávání cizozemských rozhodnutí, nýbrž posuzoval specifickou otázku povinnosti žalobce složit jistotu na náhradu nákladů řízení podle § 11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, včetně existence překážky pro složení této jistoty upravené v § 11 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Z uvedeného plyne, že není dána rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování materiální vzájemnosti při uznávání cizozemských rozhodnutí, a tím ani přípustnost dovolání žalovaných ohledně ní.

21. Ani další žalovanými v dovolání předložená právní otázka, zda australská rozhodnutí z roku 2009, která obcházejí účinky dřívějších rozhodnutí českých soudů a která údajně svědčí o snaze žalobců obejít české restituční předpisy, jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, smluvní strany uzavřely dohodu o narovnání až dne 23. 2. 2001, tj. poté, co Dlužníku již byly podle českých restitučních předpisů (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) nemovitosti vydány. Zavázal-li se následně Dlužník, že převede na žalované vlastnické právo k těmto nemovitostem, činil tak v rámci práv, která mu jako vlastníku nemovitostí svědčila. Dohodou o narovnání ze dne 23. 2. 2001 tak smluvní strany zjevně nemohly obcházet restituční předpisy a z toho důvodu nelze ani rozhodnutí australských soudů vydaná na základě této dohody považovat za rozporná s veřejným pořádkem České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 595/2022, vydaný ve skutkově obdobné věci).

22. Konečně žalovaní v dovolání namítali, že odvolací soud nebyl oprávněn zabývat se otázkami zcela mimo rámec zákonné normy a znění zákona, a posuzovat tak skutečnosti, které s aplikovanou právní úpravou vůbec nesouvisí. Konkrétně měli žalovaní na mysli, že odvolací soud v napadeném rozsudku mj. uvedl, že „ani skutečnost, že by původní dohoda o postupu při restitucích uzavřena nebyla, neznamená, že by veškerý majetek měl získat jen jeden ze sourozenců“, či jeho hodnocení, že původní dohoda sourozenců byla „v podstatě přirozená“. K tomu Nejvyšší soud dodává, že uvedené úvahy odvolacího soudu byly učiněny v souvislosti s vypořádáním námitky žalovaných týkající se (jimi tvrzené) neexistence úmyslu Dlužníka zkrátit věřitele (a s tím související ne/vědomosti žalovaných o takovém úmyslu), nikoliv však jako primární argument, ale pouze na podporu předchozí (primární) argumentace odvolacího soudu. Tyto úvahy odvolacího soudu tak v žádném případě nepředstavují otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020).

23. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

24. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky vymahatelnosti pohledávek žalobců přiznaných jim australskými rozhodnutími z roku 2009 a otázky rozhodného okamžiku jejich vymahatelnosti, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

25. Dovolání je důvodné. a) Rozhodná právní úprava

26. Podle § 42a obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).

27. Podle § 123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon.

28. Podle § 63 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „z. m. p. s.“) rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech (dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v Československé socialistické republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána československými orgány.

29. Podle 64 z. m. p. s. cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže: a) uznání brání výlučná pravomoc orgánů československých nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti československých soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu; b) o témže právním poměru bylo československým orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v Československé socialistické republice uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu; c) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou; d) uznání by se příčilo československému veřejnému pořádku; e) není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu nebo právnické osobě.

30. Dle § 65 z. m. p. s. uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že československý orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí československého orgánu. b) K otázce vymahatelnosti pohledávek

31. Nejvyšší soud předesílá, že závěr, podle kterého se na projednávanou věc aplikuje § 42a obč. zák., nebyl v dovolání zpochybněn, a Nejvyšší soud – vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) – z něho proto vychází.

32. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku, ať splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Vymahatelnou se pak rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněné pod čísly 64/2002, 30/2009 a 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 595/2022).

33. Ve shodě s uvedenou judikaturou vykládala pojem „vymahatelná pohledávka“ ve smyslu § 42a odst. 1 o. s. ř. též renomovaná komentářová literatura. Podle J. ŠVESTKY je k podání odpůrčí žaloby aktivně legitimován věřitel, který má vůči dlužníkovi v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě vymahatelnou pohledávku (viz též R 27/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006). To znamená, že jde o věřitele, který má pro svou pohledávku vůči dlužníkovi již vymožen titul (podklad) pro výkon rozhodnutí (exekuční titul; viz R 12/1998), tj. vykonatelné rozhodnutí anebo jiný titul pro nařízení výkonu rozhodnutí [například § 274 písm. d) o. s. ř.] (srov. ŠVESTKA, J. § 42a [Odporovatelnost]. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 388, marg. č. 3). Názor M. HENDRYCHOVÉ uveřejněný v komentáři Wolters Kluwer (k § 42a obč. zák.), na který odkázal v napadeném rozsudku odvolací soud (srov. bod 81 odůvodnění napadeného rozsudku), se v judikatuře neprosadil a nezískal další zastánce ani v odborné literatuře.

34. Vzhledem k tomu, že pohledávky žalobců jim měly být přiznány australskými rozhodnutími, je zapotřebí současně posoudit, zda tato rozhodnutí mají v České republice účinnost, tj. zda nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a zda je lze uznat. Při absenci dvoustranné či mnohostranné dohody mezi Českou republikou a Austrálií týkající se otázek vzájemnosti, uznání či výkonu rozhodnutí justičních orgánů jednoho státu na území druhého státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012), je pak na otázku uznání australských rozhodnutí z roku 2009 zapotřebí použít zákonné normy mezinárodního práva procesního.

35. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, upravuje (mimo jiné) i pravidla mezinárodního práva procesního. Ustanovení § 123 odst. 2 cit. zákona určuje, že se v řízeních zahájených přede dnem jeho účinnosti (tj. před 1. 1. 2014) použijí toliko ustanovení dosavadních právních předpisů (tj. zejména zákona č. 97/1963 Sb.) o pravomoci českých soudů, a dále ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ustanovení dosavadních právních předpisů upravující podmínky pro jejich uznání a výkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, uveřejněné pod číslem 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve shodě s tím se v komentářové literatuře uvádí, že řízení zahájená před účinností zákona č. 91/2012 Sb. se řídí dosavadními předpisy, pokud jde o pravomoc českých soudů a podmínky pro uznání a výkon cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů. Ostatní otázky se již řídí novou úpravou. Okamžik zahájení řízení se jakožto procesní otázka posoudí podle českého práva (srov. BŘÍZA, P. § 123 Přechodná ustanovení. In: BŘÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L. a SVOBODA, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 711.)

36. Z řečeného se podává, že v projednávané věci, jež byla zahájena před 1. 1. 2014 a v níž se jako předběžná otázka (srov. k tomu zhodnocení poznatků z používání některých ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86, uveřejněné pod číslem 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) řeší uznání cizích (australských soudních) rozhodnutí, se použijí ustanovení dosavadních právních předpisů upravující podmínky pro jejich uznání, tj. zejména ustanovení § 63 až 65 z. m. p. s. To samozřejmě platí jen za předpokladu, že předběžná otázka uznání australských rozhodnutí z roku 2009 nebude mezi účastníky řízení vyřešena samostatně s účinky právní moci (k čemuž dosud nedošlo, neboť řízení o uznání těchto rozhodnutí bylo zastaveno; viz bod 13 odůvodnění výše).

37. Jestliže odvolací soud v projednávané věci uvedl, že „je třeba odlišovat pojmy vymahatelná pohledávka a vykonatelná pohledávka. Vymahatelná je pohledávka, která již dospěla, která co do své povahy není pohledávkou naturální a která ovšem ani nezanikla…. Vymahatelnou pohledávku můžeme charakterizovat jako pohledávku žalovatelnou, pohledávku, které se lze domáhat u soudu (kterou lze u soudu uplatnit). Rozdílně od toho je vykonatelnou taková pohledávka, kterou lze exekvovat, jejímuž majiteli (nebo jeho právnímu předchůdci) svědčí vykonatelné rozhodnutí soudu nebo jiný exekuční titul.“, a na základě toho uzavřel, že otázka právní moci a vykonatelnosti australských rozhodnutí z roku 2009 je „pro toto řízení irelevantní“ (srov. bod 81 odůvodnění napadeného rozsudku), odchýlil se od shora uvedené judikatury, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. c) K rozhodnému okamžiku vymahatelnosti pohledávky

38. Vycházeje ze shora citovaného závěru, odvolací soud dále ani nezkoumal, jak důvodně namítají v dovolání žalovaní, jaký vliv na právní moc a vykonatelnost australských rozhodnutí z roku 2009 mělo pozdější zahájení insolvenčního řízení na majetek Dlužníka v Austrálii, jakož i rozhodnutí australských soudů z let 2016 a 2017 (jimiž měla být podle žalovaných zrušena potvrzení „protonotáře“ osvědčující vykonatelnost australských rozhodnutí).

39. Pokud jde o rozhodný okamžik vymahatelnosti pohledávky, ustálila se rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že právní úkon dlužníka je odporovatelný (§ 42a odst. 2 obč. zák.) nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, byla vymahatelnou již v době, kdy byl právní úkon učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014, a ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 595/2022).

40. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

41. Jinak řečeno, aby mohlo být odpůrčí žalobě vyhověno, je (mimo jiné) zapotřebí, aby pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Nepostačuje naopak, že žalovaná pohledávka byla vymahatelná (již) v době zahájení řízení. Má-li odpůrčí žaloba sloužit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), musí žalobci ohledně pohledávky svědčit vykonatelné rozhodnutí anebo jiný titul pro nařízení výkonu rozhodnutí či v exekuce právě v době vyhlášení rozsudku, jímž soud rozhoduje o odpůrčí žalobě.

42. Jestliže se odvolací soud v projednávané věci nezabýval (ačkoliv to bylo žalovanými namítáno) tím, že po vydání australských rozhodnutí v roce 2009 (avšak ještě před vyhlášením napadeného rozsudku) nastaly okolnosti, které měly bránit nabytí jejich vykonatelnosti, případně byly příčinou trvalého či dočasného pozbytí jejich vykonatelnosti, či vedly k zániku pohledávek přiznaných těmito rozhodnutími, nepostupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou, a jeho rozhodnutí je proto i z tohoto důvodu nesprávné.

43. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že se z důvodů procesní ekonomie nezabýval námitkou žalovaných týkající se existence úmyslu Dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu § 42a obč. zák., neboť v situaci, kdy dosud v řízení není postaveno najisto, zda je pohledávka žalobců vymahatelná, by takové zkoumání bylo nadbytečné. d) Vady řízení

44. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo bylo.

45. Žalovaní v řízení před odvolacím soudem (mimo jiné) namítali, že insolvenční řízení vůči Dlužníkovi bylo skončeno dne 22. 11. 2019 tím, že Dlužník byl zproštěn úpadku (oddlužen). Podle žalovaných tím zanikly pohledávky žalobců přiznané jim australskými rozsudky z roku 2009, resp. ani po zproštění Dlužníka úpadku tyto rozsudky nelze podle australského práva vykonat. Na tuto námitku odvolací soud reagoval tak, že je na žalovaných, nikoliv na soudu, aby tato svá tvrzení prokázali. Podle odvolacího soudu zásada iura novit curia neplatí pro soud, jde-li o zjišťování cizího práva (srov. bod 85 odůvodnění napadeného rozsudku).

46. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada iura novit curia. Byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (srov. § 53 z. m. p. s.; v současnosti § 23 zákona č. 91/2012 Sb.), popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Soud může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (srov. k tomu již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2386/2023, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 575/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3117/2010, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013, a ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11). V tomto závěru se promítá podstatný rozdíl mezi znalostí práva (ať již tuzemského či cizozemského) a poznatky o ostatních skutečnostech nezbytných pro rozhodnutí soudu [srov. LAVICKÝ, P. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 601].

47. Jestliže odvolací soud při zjišťování cizozemského práva, konkrétně při zjišťování úpravy účinků zrušení úpadku Dlužníka na existenci a vymahatelnost pohledávek vůči němu podle australského práva, nepostupoval podle shora shrnutých zásad zjišťování obsahu cizího práva, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V. Závěr

48. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle § 243e odst. 1 a § 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně doplňujícího usnesení odvolacího soudu. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

49. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu