23 Cdo 260/2022-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované MEA Bautechnik GmbH, se sídlem v Aichach, Sudetenstrasse 1, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 26073, zastoupené JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o zaplacení částky 50 400 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 41/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 9. 2021, č. j. 15 Co 281/2019-545, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 24 C 41/2016-387, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50 400 EUR s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v té části, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 50 400 EUR od 19. 6. 2015 do 3. 7. 2015 (výrok II), rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 460 162 Kč (výrok III) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení České republice ve výši 11 643 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozhodnutím [kterým rozhodoval poté, co bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2197/2020, v němž Nejvyšší soud vytkl, že se odvolací soud nezabýval tím, zda tvrzení žalobce, resp. prokázané skutečnosti o průběhu jednání mezi ním a žalovanou, mohou svědčit o porušení informační povinnosti žalovanou podle § 1728 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“)] změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50 400 EUR s příslušenstvím (první výrok), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 209 502,30 Kč (druhý výrok) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení České republice v částce 11 643 Kč (třetí výrok). Rozsudek odvolacího soudu, výslovně co do prvního výroku, napadl žalobce včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda § 1728 o.
z. dopadá na případy, kdy jedna strana kontraktačního procesu nevyloží druhé straně okolnosti, kterými disponuje pouze ona a které jsou relevantní pro to, aby druhá strana mohla posoudit, zda má první strana zájem na uzavření smlouvy“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pro řešení otázky předložené žalobcem není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť takto formulovanou otázku odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Žalobce ve vztahu k porušení povinnosti žalovanou podle § 1728 odst. 2 o.
z. tvrdil, že žalovaná nejednala vůči žalobci dostatečně transparentně ohledně jejího skutečného zájmu o uzavření smlouvy (tj. že při jednání o uzavření smlouvy – o prodloužení stávající smlouvy o poskytování konzultačních služeb uzavřené na dobu určitou – otevřeně neuvedla, zda je pevně rozhodnuta pokračovat v další spolupráci se žalobcem). Toto tvrzení žalobce však považoval odvolací soud z pohledu aplikace § 1728 odst. 2 o. z. za bezpředmětné v situaci, kdy žalovaná od počátku tvrdila, že se žalobcem o žádné smlouvě nejednala, nebylo prokázáno, jaká smlouva a jakého obsahu měla být mezi účastníky uzavřena (nebylo zřejmé o jakou smlouvu se mělo jednat), a bylo pouze zjištěno, že mezi účastníky probíhala nějaká jednání týkající se budoucí spolupráce, přičemž mohlo jít pravděpodobně o jednání o navýšení odměny žalobce za výkon funkce jednatele (v jiné společnosti), tj. nikoliv o uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou.
Pakliže nebylo dokazováním zjištěno, že by probíhalo jednání ohledně uzavření konkrétní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, odvolací soud neměl důvod posuzovat předmětnou otázku, tj. zda žalovaná při jednání o uzavření takové smlouvy nesdělila (nevyložila) žalobci skutkové a právní okolnosti, o nichž věděla nebo vědět musela (kterými disponovala), a které měly význam pro rozhodnutí žalobce takovou smlouvu uzavřít (byly relevantní pro to, aby žalobce mohl posoudit, zda má žalovaná zájem na uzavření smlouvy) a tedy ani to, zda jde v takovém případě o porušení povinnosti podle § 1728 odst. 2 o.
z. Ze samotné dikce § 1728 odst. 2 o. z. je přitom zřejmé, že toto ustanovení dopadá pouze na situace, kdy je jednáno o uzavření smlouvy mezi účastníky. Ostatně takové závěry se podávají i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. žalobcem v dovolání citovaný rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020), od které se tak odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit.
Závěr, který žalobce v dovolání kritizuje, že „pokud Nejvyšší soud v citovaném rozsudku (sp. zn. 25 Cdo 856/2018 – poznámka Nejvyššího soudu) hovoří o neposkytnutí informací, které by mohly ovlivnit zájem uzavřít smlouvu, nejde o informační povinnost sdělit druhé straně, že není zájem na uzavření smlouvy, ale aby neabsentovaly takové skutečnosti, které by teprve mohly zájem o uzavření smlouvy ovlivnit“, učinil odvolací soud „navíc“. Tento závěr neměl s
ohledem na výše popsané skutkové okolnosti vliv na jeho předchozí právní posouzení (pro které shledal žalobu nedůvodnou) založené na absenci prokázaného jednání o uzavření smlouvy mezi účastníky, při kterém by mohla být informační povinnost žalovanou porušena.
Lze též dodat, že žalobce argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem v dovolání zakládá na tvrzení, že žalovaná se žalobcem jednala o uzavření další smlouvy, jejímž obsahem bylo pokračování spolupráce za dosavadních podmínek, a vychází tak ze skutkového zjištění, které odvolací soud neučinil. Tímto způsobem přípustnost dovolání založit nelze. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve předloží sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Žalobce tak ve skutečnosti zpochybňuje skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel. Dovolací přezkum je však vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Tvrzením o vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku žalobce fakticky namítá vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Jím vytýkanou vadou nadto napadené rozhodnutí netrpí, neboť skutková zjištění odvolacího soudu, že nebylo prokázáno jednání o uzavření smlouvy mezi účastníky (o pokračování spolupráce podle podmínek dosavadní poradenské smlouvy, jak tvrdil žalobce), nejsou v rozporu se skutkovým zjištěním o „nějakých“ jednáních o budoucí spolupráci, která se podle závěrů odvolacího soudu pravděpodobně mohla týkat navýšení odměny žalobce za výkon funkce jednatele v jiné společnosti podle jednatelské smlouvy s touto společností uzavřené.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 4. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu