23 Cdo 2657/2025-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce Jakuba Fidlera, se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Kurzova 2202/20, identifikační číslo osoby 88635597, zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1023/63c, proti žalované FACE UP MEDIA a.s., se sídlem v Praze 5, Košíře, Pod Kotlářkou 151/3, identifikační číslo osoby 09867112, o zaplacení 112 474,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 26/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 36 Co 171/2025-68, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení částky 112 474,05 Kč podle smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi účastníky.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně vydal dne 16. 12. 2024 elektronický platební rozkaz, č. j. EPR 309212/2024-6, který byl žalované téhož dne doručen a v němž bylo žalované mimo jiné uloženo, aby se v případě podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání daného odporu vyjádřila ve věci samé k doručené žalobě. Žalovaná podala dne 30. 12. 2024 proti elektronickému platebnímu rozkazu blanketní (neodůvodněný) odpor. Odůvodnění odporu, v němž jako adresáta žalovaná označila Obvodní soud pro Prahu 5, žalovaná zaslala 29. 1. 2025 do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 1, který je předal 31. 1. 2025 (tj. den po uplynutí stanovené lhůty) Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
3. Soud prvního stupně následně vydal rozsudek pro uznání ze dne 14. 2. 2025, č. j. 17 C 26/2025-19, kterým uložil žalobkyni zaplatit částku 112 474,05
4. Městský soud v Praze k odvolání žalované jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítal, že odvolací soud posoudil podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nesprávně, neboť jeho posouzení bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (představovanou zejména rozsudky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, a usneseními ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 146/2006, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2374/2014) a Ústavního soudu (představovanou zejména nálezem ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, a usnesením ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 289/23). Podle žalobce v projednávané věci byly splněny všechny podmínky, za nichž je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jednání žalované, která si musela být vědoma toho, který soud je příslušný, představovalo její procesní nedbalost. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalobce v dovolání namítal, že způsob, jakým odvolací soud posoudil podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, byl v rozporu se shora citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018). Jak poukázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil [Bureš, J. § 114b (Usnesení o výzvě k vyjádření). In: Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 788 a násl.].
13. V již zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2883/2015 Nejvyšší soud rovněž poukázal na zásady, které Ústavní soud podrobně rozvedl v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a sice že „fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou správné právní argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak je tato právní úprava vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny“.
14. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná v průběhu řízení nepřistupovala k žalobnímu požadavku lhostejně ani obstrukčně, na výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., která byla součástí elektronického platebního rozkazu, reagovala včasným vyjádřením, kterým zřetelně projevila svůj nesouhlas s argumentací žalobkyně a v němž dala jednoznačně najevo, proč žalobou uplatněný nárok neuznává, přičemž toto vyjádření bylo adresováno správnému soudu. Jestliže za daných okolností odvolací soud neshledal, že by ve věci byly naplněny výjimečné podmínky, které by odůvodňovaly použití fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání, neboť procesní postup žalované nepovažoval za jednoznačně obstrukční, ze shora uvedeného je patrné, že odvolací soud postupoval v intencích výše citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Uvedená námitka žalobce proto přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Jestliže pak žalobce v dovolání odkázal mimo jiné na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 146/2006, jeho argumentace není přiléhavá, neboť uvedené rozhodnutí vycházelo z odlišné procesní situace. Ve zmiňované věci totiž vyjádření žalovaných na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. bylo nesprávnému soudu nejen doručeno, ale také adresováno. Ve zdejším řízení však žalovaná vyjádření k žalobě adresovala včas příslušnému soudu, přičemž její pochybení spočívalo pouze v zadání datové schránky jiného obvodního soudu, který následně (den po uplynutí lhůty k podání vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř.) uvedené podání žalované doručil soudu prvního stupně (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku). Za situace, kdy soud prvního stupně měl přes shora uvedené pochybení žalované její vyjádření k žalobě k dispozici již 14 dní před vydáním rozsudku pro uznání (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku), je úvaha odvolacího soudu, že žalovaná v řízení nepostupovala obstrukčně ani lhostejně, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2675/2025, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3443/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2691/2019).
16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti napadenému rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu