23 Cdo 269/2020-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně GATLING HOLDING S.A., se sídlem Třída
Samuela Lewise 58, ulice P.H. Torre, ADR, Kancelář 600-A, Panama, Panamská
republika, reg. č. veřejného rejstříku 789810-2300233, zastoupené Mgr.
Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, proti
žalované Městská část Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18,
identifikační číslo osoby 00063410, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 14/2019, o dovolání
žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 19 Co
65/2017-318, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 19 Co 65/2017-318, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2016, č. j. 65 C
97/2013-283, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. Rsp 94447/03.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2014, č. j. 65 C
97/2013-177, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015,
č. j. 19 Co 39/2015-212, bylo připuštěno v souladu s § 107a o. s. ř., aby na
místo tehdejší žalobkyně Severní nemovitostní s.r.o. vstoupila do řízení
nynější žalobkyně GATLING HOLDING S.A. Podané dovolání proti posléze uvedenému
rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
5035/2015. Ústavní stížnost proti všem uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1753/16.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně po právní moci výše
uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 65 C
97/2013-283, zamítl návrh žalované ze dne 11. 6. 2015, aby soud uložil
žalobkyni povinnost složit soudem určenou jistotu na náklady řízení ve smyslu §
11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „z.
m. p. s.“.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně.
5. Při posuzování návrhu žalované na složení jistoty na náklady řízení
odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu, dle níž může žalovaný
navrhnout, aby soud uložil povinnost složit jistotu i osobě, která vstupuje do
řízení na místo žalobce postupem podle § 107a o. s. ř. Procesním následkem
nesložení jistoty na výzvu soudu by za přiměřené aplikace § 11 odst. 1 z. m. p.
s. nebylo zastavení řízení, nýbrž zamítnutí návrhu na vstup této osoby do
řízení na místo původního žalobce. Návrh proto musí být podán v dané situaci
společně s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno
návrhu na procesní nástupnictví. Pokud by následně na výzvu soudu osoba, jejíž
vstup do řízení byl navržen, nesložila jistotu, odvolací soud by změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že procesní nástupnictví na straně žalobkyně
se nepřipouští. V poměrech projednávané věci však žalovaná nenavrhla složení
jistoty nejpozději dne 29. 1. 2015 společně s doplněním odvolání proti usnesení
o připuštění procesního nástupnictví, ale až dne 11. 6. 2015, kdy usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, již nabylo
právní moci. Návrh žalované proto podle odvolacího soudu nelze ve smyslu § 11
odst. 2 písm. a) z. m. p. s. považovat za včasný, neboť žalovaná ve věci již
vykonala procesní úkon, ačkoliv jí bylo oznámeno postoupení pohledávky, a
věděla tedy, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou se sídlem mimo
teritoriální působnost práva Evropské unie. V posuzovaném případě měl být
žalovanou návrh na složení jistoty na náklady řízení podán současně s procesním
úkonem ve věci, tedy společně s odvoláním do usnesení o připuštění procesního
nástupnictví na straně žalující.
6. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2019, č. j. Ncp
100/2019-358, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle § 41 zákona
č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění
platném od 30. 9. 2017, v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok
I), a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 19 Co
65/2017-318, napadla žalovaná včasným dovoláním, ve kterém namítá, že by
Nejvyšší soud měl ve smyslu § 237 o. s. ř. posoudit jinak v usnesení ze dne 25.
8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, vyřešenou otázku, zda žalovaný je oprávněn
podat návrh, aby žalobce složil jistotu na náklady řízení, i po té, co již bylo
pravomocně rozhodnuto o vstupu nového žalobce do řízení. Žalovaná k tomu uvádí,
že je „nesprávné a nelogické“, aby byla nucena podávat odvolání proti
rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., byť pro to nemá
důvody, neboť svým návrhem na složení jistoty sleduje pouze ten účel, aby mohla
na žalobci vymoci případnou náhradu nákladů řízení. Dle názoru žalované výklad,
který jí zamezuje podat návrh na složení jistoty podle § 11 odst. 1 z. m. p. s.
po právní moci usnesení o vstupu nového žalobce do řízení, zakládá nerovnost
mezi účastníky, neboť jí – na rozdíl od případů, kdy k procesnímu nástupnictví
nedojde – neumožňuje tímto způsobem dosáhnout zastavení řízení. Z uvedených
důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušil.
8. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně jednak odkazovala na právní
posouzení odvolacího soudu, které měla za správné, jednak prezentovala vlastní
úvahy, na základě nichž navrhla dovolání žalované odmítnout, resp. zamítnout,
shledá-li jej dovolací soud přípustným.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je podání návrhu
žalovaného na složení jistoty na náklady řízení ve smyslu § 11 odst. 1 z. m. p.
s. časově omezeno, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 11 odst. 1 z. m. p. s. cizinci, který má obvyklý pobyt v
cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém
právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem
na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti
vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce
poučit.
16. Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum
solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v
případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a
vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými
obtížemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo
1088/2010, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2017, či v komentářové
literatuře – Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L.,
Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, str. 85).
17. Judikatura Nejvyššího soudu vychází konstantně ze závěru, podle
kterého osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až
právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř.
vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový
účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v
době vydání usnesení podle § 107a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2079/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).
18. V poměrech projednávané věci nabylo usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 16. 3. 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, kterým bylo potvrzeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2014, č. j. 65 C 97/2013-177, o
vstupu nynější žalobkyně GATLING HOLDING S.A. do řízení, právní moci dnem 28.
4. 2015. Tímto dnem z řízení vystoupila dosavadní žalobkyně Severní
nemovitostní s.r.o., až tímto dnem do řízení na její místo vstoupila uvedená
zahraniční právnická osoba jako nynější žalobkyně a nejdříve tímto dnem bylo
možné nynější žalobkyni uložit podle § 11 z. m. p. s. na návrh žalované
povinnost ke složení jistoty na náklady řízení, neboť před tímto dnem žalobkyní
nebyla.
19. Podle § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS složení jistoty nelze uložit,
jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již
jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním
občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního
občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá
obvyklý pobyt v České republice.
20. Nejvyšší soud v důvodech usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo
594/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
2/2020, vyslovil, že jediné časové omezení pro podání návrhu na složení jistoty
na náklady řízení je stanoveno v § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s.
21. Uvedený závěr se uplatní i v projednávané věci. Vyplývá z něj, že z
hlediska časového omezení návrhu žalovaného na složení jistoty na náklady
řízení je rozhodné, zda poté, co nový žalobce vstoupil v souladu s § 107a o. s.
ř. do řízení, žalovaný ve věci již jednal nebo učinil procesní úkon, ačkoliv
již věděl, že nový žalobce není českým státním občanem nebo českou právnickou
osobou, případně jimi přestal být.
22. S tím není v rozporu závěr vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze
dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, na který odkázal v napadeném
rozhodnutí odvolací soud. Odkazované rozhodnutí ovšem řeší otázku přiměřené
aplikace § 51 odst. 1 zákona č. 97/1967 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním, jemuž odpovídá současná úprava § 11 odst. 1 z. m. p. s., za situace,
kdy osoba s bydlištěm (sídlem) ve státě, který není členem Evropské unie, má
vstoupit do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle
ustanovení § 107a o. s. ř. I z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018,
sp. zn. 29 Cdo 5689/2016, se pro případ, kdy se subjekt, po kterém by jinak
bylo možno postupem podle § 11 odst. 1 z. m. p. s. požadovat složení jistoty na
náklady řízení při podání žaloby, má stát novým žalobcem až v důsledku
rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce podle § 107a o. s. ř., podává
toliko to, že „se postup podle § 11 ZMPS může uplatnit (prosadit) jako
předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba novým
žalobcem stát nemůže (návrhu podle § 107a o. s. ř. nelze vyhovět)“. Uvedená
rozhodnutí tedy posuzují otázku přiměřené aplikace § 11 z. m. p. s. jako
jednoho z předpokladů pro vstup nového žalobce do řízení podle § 107a o. s. ř.,
nikoliv však otázku, zda je podání návrhu na složení jistoty na náklady řízení
nad rámec § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. časově omezeno (srov. shora
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn.
32 Cdo 594/2019), která byla odvolacím soudem hodnocena v napadeném rozhodnutí.
23. V projednávané věci tedy bylo na odvolacím soudu, aby posoudil, zda
návrh žalované na složení jistoty na náklady řízení ze dne 11. 6. 2015, byl ve
smyslu § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. podán teprve, když žalovaná po vstupu
nynější žalobkyně do řízení dne 28. 4. 2015 ve věci již jednala nebo vykonala
procesní úkon, ačkoliv již věděla, že žalobkyně není českou právnickou osobou.
Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, je jím provedené posouzení věci
neúplné, a tedy nesprávné.
24. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně
nepříslušný soud (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo
4831/2017).
25. Jak již uvedeno shora (viz odst. 6 odůvodnění) jsou podle usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2019, č. j. Ncp 100/2019-358, k projednání
a rozhodnutí této věci věcně příslušné krajské soudy. Podle § 104a odst. 7 o.
s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou
účastníci řízení a soudy vázáni.
26. Nedostatek věcné příslušnosti byl dán již v době rozhodování
obvodního a městského soudu. Rozhodl-li proto ve věci obvodní soud jako soud
prvního stupně a městský soud jako soud odvolací jeho rozhodnutí podle § 219a
odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
nepostoupil krajskému soudu jako soudu věcně příslušnému, zatížil řízení vadou,
která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěr
27. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně;
Nejvyšší soud proto v příslušném rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu
vrátil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.), u něhož je řízení v současné době vedeno pod sp. zn. 21 Cm
14/2019.
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu