ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně INSKY spol. s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100,
identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se
sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti žalovanému Česká pošta, s. p., se
sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983,
zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská
třída 1788/60, o zaplacení 35.631.784 Kč s příslušenstvím, o vzájemném návrhu
na zaplacení 7.598.338,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo
167/2013-419, se ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, mění tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013,
č. j. 14 Cm 41/2010-313, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o zaplacení částky
35.631.784 Kč s příslušenstvím, potvrzuje.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení
35.631.784 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit státu
soudní poplatek ve výši 776.100 Kč (výrok II.). O vzájemné žalobě žalovaného
rozhodl ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému
částku 7.598.338,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyni uložil zaplatit
náklady řízení žalovanému (výrok IV.). Ve vztahu k nároku žalobkyně soud prvního stupně uzavřel, že dne 26. března
2004 byla uzavřena smlouva č. 2/2004/INV mezi žalobkyní jako zhotovitelem a
žalovaným jako objednatelem, jejímž předmětem bylo provedení díla Sběrný
přepravní uzel Ústí nad Labem – II. etapa (dále jen „smlouva č. 2“). Cena byla
sjednána rámcově dohodou do 600.000.000 Kč a položkově byla specifikována v
dodatcích smlouvy č. 1-7. Dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny
bez zadávacího řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách. Proto se žalobkyně nemohla podle soudu úspěšně domáhat zaplacení
ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak ve své žalobě původně požadovala. Žalobkyně změnila svojí žalobu podáním doručeným soudu dne 6. prosince 2011 a
domáhala se náhrady škody ve výši 35.631.783,95 Kč s příslušenstvím, neboť
žalovaný způsobil neplatnost smlouvy a žalobkyni tak vznikla škoda spočívající
jednak v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle vyhotovených
faktur a nebyly jí zaplaceny pozastávky. Ve vztahu ke změně žaloby, s níž
vyslovil souhlas, soud posuzoval důvodnost námitky promlčení. Aplikoval
ustanovení § 394 odst. 3 obchodního zákoníku a uzavřel, že právní úkon se stal
neplatným v den, kdy byl uskutečněn, tedy v případě uzavření dodatků ke smlouvě
o dílo č. 2 nejpozději ke dni 5. února 2007 (uzavření dodatku č. 7). Změna
žaloby, doručená soudu dne 6. prosince 2011, která je skutkově zcela odlišná od
původních žalobních tvrzení, tak byla učiněna až po uplynutí promlčení doby,
což vedlo soud k zamítnutí žaloby. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného vycházel soud prvního stupně ze
znaleckých posudků předložených žalovaným, a z částek zaplacených v období od
25. ledna 2007 do 5. září 2007 žalovaným žalobkyni, a dospěl k závěru, že výše
bezdůvodného obohacení byla prokázána. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. ledna 2014,
č. j. 1 Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.,
III. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalobě žalobkyně uvedl, že jak v původním návrhu z 15. března 2010,
tak v podání datovaném 29. listopadu 2011 uplatnila žalobkyně nárok (byť z
odlišných titulů) na doplacení faktur, jejichž splatnost nastala v období od 6. srpna 2007 do 6. prosince 2007. Uzavřel, že tuto část nároku, bez ohledu na
její právní kvalifikaci, uplatnila žalobkyně před uplynutím čtyřleté promlčení
doby.
Ve zbylé části nároku žalobkyně, kde se mělo jednat o ušlý zisk rovnající
se součtu zadržovaných pozastávek, je podle odvolacího soudu nutné se znovu
zabývat právní kvalifikací této části nároku. Odvolací soud neshledal, že by
uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného odvolací soud vytkl soudu prvního
stupně, že vyšel pouze ze znaleckých posudků zpracovaných znaleckým ústavem
Euro – trend s. r. o., které byly provedeny k důkazu jako listiny. Podle
odvolacího soudu nelze přehlédnout, že žalovaný uplatnil k závěrům těchto
posudků řadu kvalifikovaných námitek a předložil znalecký posudek, s nímž
závěry těchto znaleckých posudků nekorespondují. Podle odvolacího soudu bylo
tedy na místě zadat revizní znalecký posudek. Proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I., podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok na náhradu
škodu, který žalovaná uplatnila v řízení podáním ze dne 29. listopadu 2011
(doručeným soudu 6. prosince 2011), není promlčen. Podle žalovaného se nejedná
o případ, kdy by skutková tvrzení obsažená v žalobě umožňovala posoudit nárok i
podle norem o náhradě škody. Soud prvního stupně podle žalovaného správně
připustil změnu žaloby, neboť nárok na náhradu škody je založen na zcela jiném
skutkovém stavu, než nárok na smluvní plnění. V daném případě tak až do 6. prosince 2011 skutková tvrzení žalobkyně vůbec neumožňovala soudu posoudit
žalovaný nárok i podle jiných norem (na náhradu škody), než jak bylo do té doby
žalobkyní navrhováno. Při řešení této právní otázky se tak odvolací soud podle
dovolatele odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citován
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Žalobkyně ve svém vyjádření považovala v prvé řadě dovolání za nepřípustné,
neboť nelze podle jejího názoru dovoláním napadnout kasační rozhodnutí
odvolacího soudu. K obsahu dovolání uvedla, že není pravdou, že by se odvolací
soud ve svých rozhodnutích odchyloval od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(cituje rozhodnutí sp. zn. 2 Odon 154/97, 32 Odo 1186/2005, 23 Cdo 3575/2011, a
dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 343/09). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. ledna 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu záviselo v napadené části mimo jiné na řešení
právní otázky, zda v žalobě z 15. března 2010 a v podání z 29. listopadu 2011
uplatnila žalobkyně stejný nárok (byť odlišně právně posouzen) na doplacení
uvedených faktur, jejichž splatnost nastala od 6. srpna 2007 do 6. prosince
2007, a zda tento nárok, bez ohledu na jeho právní kvalifikaci, byl uplatněn
před uplynutím promlčecí doby. Protože při řešení těchto otázek se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo dovolání
shledáno přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. Vzhledem k době uzavření předmětných dodatků č. 4-7 ke smlouvě č. 2 byla věc
posouzena podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, naposledy ve znění zákona č. 308/2006 Sb. (dále jen „obchodní
zákoník“). V žalobě, doručené soudu prvního stupně dne 16. března 2010, se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 20.109.818,09 Kč s příslušenstvím na základě vylíčení
rozhodujících skutečností, podle nichž strany uzavřely smlouvu o dílo č. 2 dne
26. března 2004. Smlouva obsahovala i ujednání o ceně jako nejvyšší možné s
tím, že cena bude specifikována podle položkového rozpočtu a jednotkových cen. Cena provedeného díla byla vyfakturována vypočtenými fakturami ve výši
35.819.818,09 Kč. Tuto částku ponížila žalobkyně o přijaté a nevrácené zálohy
ve výši 15.710.000 Kč a dospěla k částce, kterou učinila předmětem řízení. Prvé jednání ve věci se konalo 8. listopadu 2011 a soud prvního stupně poskytl
žalobkyni poučení mimo jiné o tom, že musí doplnit skutková tvrzení ohledně
dodatků, na jejichž základě bylo fakturováno. Lhůtu ke splnění povinnosti
stanovil na 30 dnů od vyhlášení usnesení obsahujícího toto poučení. Dne 6. prosince 2011 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalobkyně
označené jako „úprava a doplnění skutkových tvrzení, včetně právního důvodu
nároku“. Žalobkyně uvedla, že v případě, že smluvní ujednání mezi ní a
žalovaným jsou posuzována jako absolutně neplatné právní úkony, pak právním
důvodem uplatněného nároku je náhrada škody. Dále uvedla skutková tvrzení, že
to byl výlučně žalovaný, kdo způsobil neplatnost právních úkonů tím, že
neprovedl výběrová řízení ohledně zamýšlených dodávek, přičemž žalobkyně o této
povinnosti žalovaného nevěděla. Škoda měla podle jejích skutkových tvrzení
vzniknout tím, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a stavební dodávky, které
realizovala podle ujednání se žalovaným (částka 25.109.818,09 Kč), a dále tím,
že nebyly uhrazeny tzv. pozastávky, které byly vázány na předání částí díla,
resp. díla celého (částka 16.471.965,86 Kč). Mezi porušením právní povinnosti a
vznikem škody existuje podle tvrzení žalobkyně příčinná souvislost.
Usnesením vyhlášeným při jednání dne 20. ledna 2012 soud prvního stupně změnu
žaloby připustil. Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podle ustanovení § 95 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) za
řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice
skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným
obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79
odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud
rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení
pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž
žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.),
nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za
sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však
úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok
opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní
důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby
odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich
žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost
skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována
alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). Nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají ale svůj vlastní skutkový
základ odlišný od nároků na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen na
jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na
smluvní plnění, uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení
porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi
vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě nemohlo v daném případě připouštět
závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu požadovanou ve změně žaloby. Nejedná
se tedy o případ jiného právního posouzení téhož skutku. Žalobkyně v žalobě
doručené soudu prvního stupně dne 16. března 2010 uplatnila jiný nárok, než v
podání doručeném soudu prvního stupně dne 6. prosince 2011. Při posouzení otázky promlčení je třeba vyjít z toho, že jde-li o obchodní
vztahy, povinnost té strany, která neplatnost způsobila, k náhradě škody, která
v důsledku neplatnosti právního úkonu vznikla, se řídí úpravou obchodního
zákoníku tak, jako by šlo o škodu způsobenou porušením závazku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný pod
č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 268 obchodního zákoníku kdo způsobil neplatnost právního
úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže
tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí
obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§
373 a násl.). Podle ustanovení § 394 odst. 3 obchodního zákoníku u práva na náhradu škody
podle § 268 počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy se právní úkon stal
neplatným. Podle ustanovení § 402 obchodního zákoníku přestává promlčecí doba běžet, když
věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní
úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho
zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. V případě nově uplatněné části nároku (nebo nároku nového) nastávají
hmotněprávní účinky mj. dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl
tento úkon učiněn do protokolu. S tímto okamžikem je pak spojen důsledek pro
běh promlčecí doby, a to že se tímto dnem běh promlčecí lhůty staví (§ 391, §
402 obchodního zákoníku) a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda
promlčecí lhůta marně uplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011). Usnesení odvolacího soudu je tedy v části dovoláním napadené nesprávné. Podle
dosavadních výsledků řízení lze přitom rozhodnout o tom, že rozsudek soudu
prvního stupně je ve výroku I., v němž byla žaloba o zaplacení 35.631.784 Kč
zamítnuta, správný. Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu
promlčení práva na náhradu škody, přičemž vyšel ze správného právního
posouzení, že počátek běhu čtyřleté promlčení doby (§ 397 obchodního zákoníku)
se odvíjí od okamžiku, kdy se právní úkon stal neplatný, tedy nejpozději od 5. února 2007, kdy byl uzavřen dodatek č. 7 ke smlouvě č. 2. Bylo-li řízení o
právu žalobkyně na náhradu škody zahájeno až dne 6. prosince 2011, a byla-li
vznesena námitka promlčení, je zřejmé, že právo na náhradu škody nemůže být
soudem přiznáno (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku). Dovolací soud proto změnil usnesení odvolacího soudu [§ 243d písm. b) o. s. ř.]
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje. Protože rozhodnutím dovolacího soudu dochází k potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně, bylo dovolacím soudem rozhodováno ve formě rozsudku (srov. § 223 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k
, Ph.D.
předseda senátu