23 Cdo 2752/2023-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci žalobce Pavla Čecha, se sídlem v Praze 9, Radvanická 697/14, identifikační číslo osoby 60443910, zastoupeného Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované FM servis Praha CZ s.r.o., se sídlem v Praze 5, Kováků 834/18, identifikační číslo osoby 27120988, zastoupené Mgr. Janem Suchomelem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Vinici 2092/34, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 9/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 55 Co 111/2023-202, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se v řízení domáhal na žalované zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím jako doplatku částky sjednané na základě dohody o kompenzaci, kterou mezi sebou uzavřeli poté, co se žalovanou jednal žalobce o spolupráci na projektu „Plynofikace areálu Štrasburk“, v němž se měl stát subdodavatelem žalované a s ohledem na průběh jednání již očekával uzavření smlouvy, ke kterému však nedošlo, neboť žalovaná jednání o uzavření smlouvy ukončila.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 11 C 9/2022-167, zamítl žalobu o zaplacení 160 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 84 942 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 160 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 91 356 Kč (výrok II).
4. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který dohodu o kompenzaci posoudil jako neplatnou dohodu o kumulativní novaci nároku na náhradu škody, který žalobci nevznikl pro nesplnění podmínek § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též jen „o. z.“) dohodu o kompenzaci neposoudil jako neplatnou, byť žalovaná nově tvrdila, že při jejím uzavření jednala v omylu. Uzavřel, že žalobce a žalovaná v minulosti spolupracovali na řadě projektů a zjevně byl dán zájem na tom tyto vztahy nenarušovat a za situace, kdy žalobce dle e-mailové komunikace vyčetl žalované, že v důsledku jednání o plynofikaci areálu Štrasburk mu vznikla újma, žalovaná dobrovolně uzavřela uvedenou dohodu. V souladu se zásadou smluvní volnosti tak bylo ujednáno, že závazek žalované k náhradě vzniklé škody žalobci bude žalovanou uspokojen formou pěti plateb po 80 000 Kč a účastí žalobce na dalších zakázkách žalované. Dle této dohody bylo následně z větší části žalovanou plněno a fakticky tím došlo k uznání závazku z dohody o narovnání, z níž se žalobce důvodně domáhal zaplacení zbylé částky 160 000 Kč.
5. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu,
včasně podaným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalobce je povinen žalované nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, případně, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání považoval závěr odvolacího soudu o uzavření platné dohody o narovnání za správný a souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jestli „je dohoda o výši a způsobu náhrady škody kumulativní novací, nebo dohodou o narovnání, když mezi stranami dohody není uvedeno, která práva a povinnosti jsou sporná či pochybná a není uvedeno, která práva a povinnosti mají zaniknout a která vzniknout? To vše za situace, kdy k okamžiku uzavření dohody mezi stranami neexistovala sporná práva a povinnosti“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 395/2018, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 327/2012 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
10. Namítá-li žalovaná s odkazem na shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu, že nebyly dány podmínky pro to, aby bylo ujednání o kompenzaci mezi stranami kvalifikováno jako dohoda o narovnání, neboť pro její platnost je nutné, aby z ní bylo patrné jaká práva a povinnosti jsou mezi stranami sporná a které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání, opomíjí, že jí uváděná judikatura Nejvyššího soudu se vztahuje k právní úpravě narovnání obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinné do 31. 12. 2013. Ve vztahu k právní úpravě dopadající na vztahy, které se posuzují podle zákona č. 89/2012 Sb., jako tomu bylo i v tomto případě, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že deklarace spornosti či pochybnosti není nezbytná; absentuje-li, nejedná se – pokud strany projevily vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního – o neurčitost s důsledky stanovenými v § 553 odst. 1 o. z., případně o neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z. Pokud strany narovnáním ruší právo, jehož existence je mezi nimi sporná, je narovnání platné bez ohledu na to, zda rušené právo existuje či nikoliv“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, nebo ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011). To platí nejen, panuje-li mezi stranami spor či existují-li mezi nimi pochyby právě ohledně toho, zda základní (podkladový) vztah vůbec vznikl (resp. ohledně toho, zda vyvolává právní účinky). Ale také tehdy, odstraňují-li strany spornost či pochybnost spočívající v jiné skutečností a vycházejí-li přitom – ryze subjektivně (bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně je) – z toho, že dohodou o narovnání upravovaná (sporná nebo pochybná) práva pro ně právní účinky vyvolávají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 305/2022).
11. Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud fakticky vyšel z toho, že mezi stranami bylo pochybné, jaká případná újma žalobci vznikla v důsledku neuzavření smlouvy ohledně projektu „Plynofikace areálu Štrasburk“, neboť žalobce žalované vyčetl, že v důsledku jejího chování mu vznikla újma (tu však nekonkretizoval), a žalovaná proto poté žalobci navrhla, že mu takovou jím tvrzenou újmu bude kompenzovat částkou 400 000 Kč, formou pěti plateb po 80 000 Kč, a to za účelem nenarušování vzájemných vztahů mezi nimi, neboť spolu již v minulosti spolupracovali a vzájemnou spolupráci plánovali i v budoucnu. Závěr odvolacího soudu o naplnění podmínek pro uzavření dohody o narovnání tak byl v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. Lze též dodat, že pokud žalovaná v dovolání také namítala, že příslib kompenzace ve výši 400 000 Kč byl z její strany učiněn v omylu, neboť se domnívala, že žalobci skutečně svědčí právo na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti, a že až později po poradě s právníkem zjistila, že takové právo žalobce nemá, a proto nelze vzájemnou dohodu mezi ní a žalobcem kvalifikovat jako platnou dohodu o narovnání, pak ve vztahu k této námitce navíc v dovolání nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit (pro každý z jím uplatněných dovolacích důvodů), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
13. Žalovaná se dále domnívá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudků ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, a ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2480/2008) při řešení otázky, zda „je u kumulativní novace existence původního závazku (o vzniku škody) nezbytným předpokladem pro platnost nové dohody vzniklé v důsledku novace?“
14. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí neučinil závěr, že by dohoda stran o kompenzaci žalobce měla být kumulativní novací, nýbrž ten, že jde o dohodu o narovnání. Jelikož odvolací soud neposuzoval závazek jako kumulativní novaci (v odstavci 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že „základní skutečnosti vyhodnotil odlišně od soudu I. stupně“), nezabýval se (neměl důvod se zabývat) ani (ne)naplněním podmínek nutných pro kumulativní novaci, a jeho rozhodnutí proto na otázce, jak ji formuluje žalovaná, nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Pokud žalovaná odvolacímu soudu též vytýká nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí (není podle ní zřejmé, zda odvolací soud dohodu o kompenzaci posoudil jako dohodu o narovnání, či jako dohodu o kumulativní novaci), fakticky touto argumentací namítá vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1558/2019). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě splněno není.
16. Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, že odvolací dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná dohoda o narovnání, na jejímž základě se žalovaná zavázala poskytnout žalobci kompenzaci ve výši 400 000 Kč, na níž zčásti plnila, čímž zbylý dluh uznala. Ostatně na takový obsah rozhodnutí odvolacího soudu poukazoval ve vyjádření k dovolání též žalobce. I žalovaná v dovolání proti takovému právnímu závěru uplatnila své námitky. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud přitom platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). V nyní posuzované věci případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně nebyly na újmu uplatnění práv žalované.
17. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tj. i v rozsahu výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu