23 Cdo 2760/2025-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Radoněm, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 364, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Václavem Polomisem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 206, o určení právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 220/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 55 Co 75/2025-128,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 008 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se v řízení domáhal určení existence právního vztahu založeného písemnou darovací smlouvou k nemovité věci (k jednotce – jinému nebytovému prostoru, nacházející se v katastrálním území XY, v žalobě blíže specifikované – dále jen „předmětná nemovitá věc“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 34 C 220/2023-94 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 1. 2025, č. j. 34 C 220/2023-113), určil, že na základě návrhu smlouvy žalobce ze dne 24. 9. 2020 a jeho akceptací žalovanou ze dne 5. 10. 2020 vznikl závazkový právní vztah založený darovací smlouvou ve znění tam specifikovaném a tento trvá – existuje, a podle kterého je žalovaná zavázána převést bezúplatně na žalobce vlastnické právo k předmětné nemovité věci a žalobce je zavázán přijmout vlastnické právo k této nemovité věci (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 38 880 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 40 150,50 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14 040,20 Kč (výrok II).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku I) včasným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a současně, aby zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně.
5. K přípustnosti dovolání žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené otázky (dále jen „první otázka“): „Je možné vyslovit existenci závazkového právního vztahu založeného darovací smlouvou pouze na základě kopie darovací smlouvy, aniž by bylo prokázáno, že dárce (žalovaná) měl v době podpisu skutečnou, svobodnou a vážnou vůli darovat nemovitost, když současně originál smlouvy nebyl nikdy předán obdarovanému a k tomuto jednání se žalovaná nezavázala ani v předchozím rozvodovém řízení?“ a též doplňující otázky (dále jen „druhá otázka“), „zda může být za daných okolností aplikováno ustanovení § 1743 odst. 1 a 2 občanského zákoníku o pozdním přijetí nabídky, pokud se navrhovatel (zde žalobce) začne chovat ve shodě s nabídkou, když žalovaná originál smlouvy skartovala a tím jednoznačně projevila svou nesouhlasnou vůli.“
6. Žalovaná namítala, že nikdy neměla skutečnou vůli darovat předmětnou nemovitou věc žalobci, že její jednání bylo výsledkem nátlaku ze strany žalobce a omylu ohledně právních důsledků podpisu dokumentu, který jí byl předložen spolu s jinými rozvodovými dokumenty v rámci balíku listin. Soudům nižších stupňů vytýkala, že zcela opomněly posoudit základní skutečnost, že platnost jakéhokoliv právního jednání je podmíněna existencí svobodné, vážné, určité a srozumitelné vůle. Podle ní soudy nižších stupňů také nesprávně zhodnotily provedené důkazy, zejména výpověď svědkyně M. K., a nevypořádaly se s argumentací žalobce ohledně pozdního přijetí nabídky. Žalovaná měla za to, že žalobce se nemohl chovat ve shodě s nabídkou, když nikdy neobdržel originál darovací smlouvy a o jeho existenci se dozvěděl až z kopie zaslané mu žalovanou v lednu 2021. Podle žalované odvolací soud též nesprávně aplikoval ustanovení o omylu, „když konstatoval, že žalovaná měla možnost si před podpisem dokumentu zjistit jeho právní důsledky“, což „zcela ignoruje skutečnost, že omyl může nastat i u vzdělaných osob, pokud jsou uvedeny v omyl o podstatných okolnostech právního jednání.“
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost, případně jeho zamítnutí. Měl za to, že žalovaná dovolání zakládá na svých fiktivních domněnkách o absenci její vůle v době podpisu darovací smlouvy v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že dovolání ve skutečnosti
směřuje pouze proti té části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ve vztahu ke změně
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení totiž v dovolání není obsažena žádná argumentace. Ostatně proti výroku o náhradě nákladů řízení by nebylo dovolání (objektivně) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit první a druhá otázka, neboť takto formulované otázky odvolací soud neřešil (na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Uvedené otázky jsou totiž v dovolání založeny na vlastních skutkových závěrech žalované vycházejících z jejího vlastního (v dovolání prezentovaného) hodnocení důkazů ve vztahu ke zjištění existence její vůle k podpisu darovací smlouvy. Žalovaná v dovolání prostřednictvím argumentace k uvedeným otázkách opětovně prezentuje svou verzi skutkového stavu věci, která však v řízení nebyla zjištěna, neboť soudy obou stupňů zjevně dospěly na základě hodnocení provedených důkazů k závěru o existenci svobodné a vážné vůle žalované k uzavření darovací smlouvy v době jejího podpisu. Žalovaná tak ve skutečnosti v dovolání nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, na kterých odvolací
soud své právní posouzení založil. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání nemůže založit otázka, která vychází z odlišných skutkových závěrů, než která učinil odvolací soud (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Nepřiléhavá je tak i námitka žalované, že soudy opomněly posoudit existenci takové její vůle jako základního předpokladu právního jednání. 12. K samotné námitce nesprávného hodnocení důkazů (uplatněné žalovanou zejména ve vztahu ke svědecké výpovědi Markéty Korecké) lze uvést, že dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). 13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ve vztahu ke každému z jím vymezených dovolacích důvodů (srov. například R 4/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., jež je veřejnosti též dostupné na https://nalus.usoud.cz). 14. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála ve vztahu k námitce nesprávně aplikovaného ustanovení o omylu. Ohledně této námitky nesprávného právního posouzení věci (dovolacího důvodu) neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, ani nevymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V tomto ohledu je její dovolání vadné. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 15. Pouze pro úplnost lze k uvedené námitce dodat, že žalovaná pomíjí, že odvolací soud své právní posouzení nedůvodnosti námitky žalované o existenci jejího omylu při uzavření darovací smlouvy založil mimo jiné též na závěru, že se na omylu musí podílet druhá strana a že žalovaná v řízení netvrdila, že by se na jí tvrzeném omylu žalobce podílel. Tento závěr odvolacího soudu přitom žalovaná v dovolání nezpochybnila. 16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady). 17. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy rozhodl o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu