23 Cdo 2785/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně MAXIMA REALITY, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město,
Washingtonova 1624/5, PSČ 110 00, IČO 25149610, zastoupené Mgr. Janem
Zapotilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, proti
žalovanému Z. Č., zastoupenému JUDr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 86/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
března 2009, č. j. 38 Co 273/2008-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 7 704 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Karla Horáka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12.
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 16. 7. 2007
mandátní smlouvu, v níž se žalovaný (mandatář) zavázal pro žalobkyni na její
účet vyhledávat zájemce o nájem nebo podnájem nemovitostí včetně bytů a
nebytových prostor, uzavírat se zájemci smlouvy o poskytnutí služeb realitní
kanceláře při nájmu nebo podnájmu nemovitostí včetně bytů a nebytových prostor
a přijímat jménem mandanta od zájemců finanční částky jako zálohy na rezervační
poplatek, provize, depozitní úschovy a odměny. Za řádný výkon činností podle
této smlouvy se mandant zavázal zaplatit mandatáři úplatu ve výši 20 % z každé
provize uhrazené mandantovi zájemcem za podmínek stanovených článkem V smlouvy. V článku VII bodu 7.9 smlouvy bylo sjednáno, že se mandatář zavazuje během
trvání této smlouvy a po dobu 6 měsíců po jejím ukončení bez souhlasu
statutárního orgánu mandanta nevstoupit do konkurenční firmy (podniku se
stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako mandant, zejména však v oboru
zprostředkování koupě, prodeje a nájmu realit nebo v oboru realizace
developerských projektů) jako společník, majitel, statutární orgán, mandatář
nebo zaměstnanec (nebo v obdobném postavení či poměru). Dále se zavázal zdržet
se podnikání na vlastní účet ve stejném nebo obdobném oboru činnosti jako
mandant, tj. zejména v oboru zprostředkování koupě, prodeje, nájmu realit nebo
v oboru realizace developerských projektů, nepodporovat konkurenční firmy
radou, penězi nebo jakýmkoli jiným způsobem, neusilovat o získání zaměstnanců
či spolupracovníků mandanta pro konkurenční firmy nebo pro svou firmu a
nepřijmout úplatek v jakékoli podobě. Mandatář je povinen, pokud by chtěl
nastoupit u konkurenční firmy nebo podnikat na vlastní účet či na účet jiného
se stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako mandant, požádat o písemný
souhlas statutárního orgánu mandanta. Při porušení povinnosti stanovené v
článku VII bodu 7.9 smlouvy je mandatář povinen zaplatit mandantovi smluvní
pokutu ve výši 100 000 Kč za každý jednotlivý případ takového porušení. Soud
dále zjistil, že předmětem podnikání žalobkyně byla agenturní činnost v oblasti
kultury, činnost ekonomických a organizačních poradců, obstaravatelská činnost
v administrativě, činnost realitní kanceláře, koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej, inzertní služby, vydavatelství, pořádání odborných
kurzů, školení a jiných vzdělávacích akcí včetně lektorské činnosti,
zprostředkovávání obchodu a služeb. Předmětem podnikání žalovaného jsou
zprostředkovatelské činnosti realitních agentur, oprávnění vzniklo ke dni 6. 8. 2007. Soud dále zjistil, že smlouva mezi účastníky řízení byla ukončena dohodou
ke dni 28. 1. 2008. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli mandátní
smlouvu podle § 566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního
stupně dovodil s odkazem na § 672a obch.
zák., že v obchodních závazkových
vztazích je konkurenční doložku možné sjednat tak, že se strany písemně
dohodnou, že po stanovenou dobu (nejdéle 2 roky po ukončení smlouvy) na
stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území nesmí (v
tomto případě mandatář) vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která byla
předmětem mandátního vztahu, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu
vůči podnikání mandanta. Konkurenční doložka, kterou mezi sebou účastníci
sjednali, se vymyká jakýmkoli omezením. Vymezení zákazu konkurence v doložce je
široké a neurčité, jak co se týče území, tak co se týče okruhu osob, tak i
ohledně předmětu činnosti. Tvrzení žalobkyně, že konkurenční doložka byla po
dobu trvání mandátního vztahu vyvážena výší provize a odměn, na tom nemůže nic
změnit. Soud prvního stupně proto dovodil, že právo žalovaného na svobodné
podnikání bylo předmětnou konkurenční doložkou nepochybně popřeno. Sjednáním
takové konkurenční doložky došlo k porušení dobrých mravů, a proto je podle §
39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) předmětná konkurenční doložka
absolutně neplatná. Pokud se týká uplatnění nároku na smluvní pokutu za porušení povinnosti vyžádat
si písemný souhlas statutárního orgánu mandanta, pokud by chtěl mandatář
nastoupit u konkurenční společnosti nebo podnikat na vlastní účet či účet
jiného se stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako mandant, soud prvního
stupně uzavřel, že i takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. března
2009, č. j. 38 Co 273/2008-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dovodil, že z formulované konkurenční doložky vyplynulo, že
žalovaný nemohl po dobu 6 měsíců vykonávat žádnou z výše uvedených činností ani
činností obdobných, a to ani jako podnikatel, ani jako zaměstnanec. Z
jazykového vyjádření ujednání vyplynulo, že by stejnou argumentaci mohla
žalobkyně použít v případě, kdyby žalovaný získal zaměstnání jako prodavač v
obchodě (viz předmět podnikání „koupě a prodej“). Zákaz obsažený v konkurenční
doložce nebyl omezen ani teritoriálně. Takové omezení se jeví jako nepřiměřeně
přísné, zejména s ohledem na ústavně zaručené právo na svobodnou volbu povolání
a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou
činnost. Omezení žalovaného nebylo ani vyváženo finančním plněním žalobkyně. Z
toho důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
ujednání v článku VII bodu 7.9 mandátní smlouvy je absolutně neplatné pro
rozpor s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem (dle § 39 obč. zák. a § 265
obch. zák.). Bylo-li shledáno neplatným ujednání o konkurenční doložce, musí
být neplatné i ujednání o vyžádání souhlasu k jednání v rozporu s konkurenční
doložkou. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako důvod podaného dovolání uplatňuje
nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka označuje to, zda restriktivní
výklad podmínek pro platnost ujednání o konkurenční doložce, který vyplývá z
pracovněprávních předpisů a ze stávající judikatury, lze vztáhnout i na
obchodní závazkové vztahy mezi podnikateli uzavřené v rámci smluvní volnosti a
v souladu s obchodními zvyklostmi ve smyslu § 264 obch. zák. a ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Za stěžejní považuje dovolatelka
skutečnost, že přezkoumávaná konkurenční doložka byla sjednána mezi dvěma
podnikatelskými subjekty, které při uzavření smlouvy měly naprosto rovné
postavení, přičemž žádná ze stran nebyla nucena do smluvního vztahu vstoupit. Dovolatelka namítá, že konkurenční doložka není v rozporu s čl. 26 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jelikož se jednalo o dobrovolné převzetí
závazku zdržet se podnikatelské činnosti, čímž se žalovaný nevzdal absolutně a
s definitivní platností žádných práv vyplývajících z čl. 26 odst. 1 Listiny. Na oblast obchodních závazkových vztahů se nemůže vztahovat úprava konkurenční
doložky pro pracovněprávní vztahy. Obchodní zákoník ani jiný právní předpis v
případě zákonné úpravy mandátní smlouvy či obecné úpravy obchodně závazkových
vztahů takové omezení nestanovuje. Sjednaná konkurenční doložka je plně v
souladu s § 264 obch. zák. nejen v oblasti zprostředkování prodeje a koupě
realit, ale i ve všech dalších obchodních vztazích, ve kterých obchodní
partneři poskytují sobě navzájem po dobu obchodního závazku určité know-how či
informace, které by bylo možné zneužít v rámci hospodářské soutěže. Dle dovolatelky je nesprávný závěr odvolacího soudu, že předmětná konkurenční
doložka je příliš široká, není omezena teritoriálně a v takové podobě by
zabránila žalovanému i v tom, aby získal místo v obchodě jako prodavač. Konkurenční doložka musí dosahovat určitou míru obecnosti, jinak by se z
konkurenční doložky dalo vyvázat jednoduše tím, že pod ni nespadá konkrétní
forma konkurenčního jednání. Žalobkyně vykonává činnost na celém území České
republiky, proto ji nebylo možné teritoriálně omezit. Ohledně rozporu výkonu
pracovní pozice prodavače s konkurenční doložkou dovolatelka s odkazem na
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 192/1995 dovozuje, že rozhodující
orgán by byl schopen posoudit, zda výkon funkce prodavače konkuruje činnosti
žalobkyně, aniž by musel prohlašovat konkurenční doložku za neplatnou. Dovolatelka dále namítá, že i v případě, že by bylo možné dojít k závěru, že
předmětná konkurenční doložka je příliš široká, nelze dovodit neplatnost celé
konkurenční doložky, a to především pro oblast „prodeje, koupě a nájmu realit“. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítl, že dovolání není přípustné, jelikož
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V dovolání
žalobkyně uplatňuje tytéž námitky a argumenty, které již uváděla v rámci řízení
před obecnými soudy.
Z toho důvodu žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně odmítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy
před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že nikoliv. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. V posuzovaném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva označená jako
smlouva mandátní, v níž se žalovaný zavázal pro žalobkyni na její účet
vyhledávat zájemce o nájem nebo podnájem nemovitostí včetně bytů a nebytových
prostor, uzavírat se zájemci smlouvy o poskytnutí služeb realitní kanceláře při
nájmu nebo podnájmu nemovitostí včetně bytů a nebytových prostor a přijímat
jménem mandanta od zájemců finanční částky jako zálohy na rezervační poplatek,
provize, depozitní úschovy a odměny. Podle § 566 obch. zák. se mandátní smlouvou zavazuje mandatář, že pro mandanta
na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních
úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje
zaplatit mu za to úplatu. Podle § 652 obch. zák.
se smlouvou o obchodním
zastoupení obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro
zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo
sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. Dovolací soud dovozuje, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky nelze posuzovat
pouze jako smlouvu mandátní, ale jedná se též o smlouvu obchodním zastoupení. Z
toho důvodu se na ni vztahuje i kogentní ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák.,
který upravuje náležitosti konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním
zastoupení. Podle tohoto ustanovení ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno
písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však
2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu
osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která má
být předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní
povahu vůči podnikání zastoupeného. Konkurenční doložka odporující podmínkám
uvedeným v odstavci 1 je neplatná (§ 672a odst. 2 obch. zák.). V případě
pochybností může soud konkurenční doložku, která by omezovala zástupce více,
než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného, omezit nebo prohlásit za
neplatnou (§ 672a odst. 3 obch. zák.). Při výkladu ustanovení § 672a obch. zák. je třeba vzít na zřetel, že
konkurenční doložka je stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při
jeho účasti v hospodářské soutěži; zastoupený se jí chrání před činností
obchodního zástupce, která by měla soutěžní povahu. Požadavkem na omezení
zákazu konkurence, jak z hlediska doby jeho trvání, tak z hlediska jeho
územního a případně též osobního rozsahu (co do okruhu třetích osob), pak zákon
sleduje ochranu oprávněných zájmů obchodního zástupce jako podnikatele; jde o
to, aby omezení jeho práva podnikat mělo zřetelně vymezené hranice, stanovené v
konkurenční doložce (srov. § 672a odst. 1, 2 obch. zák.), a aby takto sjednaný
(stanoveným rozsahem vymezený) zákaz konkurence neomezoval zástupce více, než
kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného (srov. § 672a odst. 3 obch. zák.). V ustanovení § 672a obch. zák. se tak promítá ústavní princip zakotvený
v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na
svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost, a zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon
určitých povolání nebo činností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, dostupný na www.nsoud.cz). Ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. stanoví, jaké náležitosti musí konkurenční
doložka mít, aby byla platná (srov. § 672a odst. 2 obch. zák.). Takovou
obligatorní náležitostí je vedle stanovení doby trvání zákazu konkurence (ne
delší dvou roků po ukončení smlouvy) též stanovení území, na něž se zákaz
konkurence vztahuje, nebo stanovení okruhu osob, vůči nimž nesmí zástupce na
stanoveném území vykonávat činnost soutěžní povahy. Konkurenční doložka obsažená v předmětné smlouvě postrádá vymezení územního
rozsahu zákazu konkurence.
Odporuje tak kogentním podmínkám uvedeným v § 672a
odst. 1 obch. zák. a je proto podle § 672a odst. 2 obch. zák. neplatná. Shodně
judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo
659/2005, v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. z. 23 Cdo 508/2009, v rozsudku ze
dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009. Odvolací soud sice nesprávně dovodil, že jde o absolutní
neplatnost, neboť jak Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o
územním omezení zákazu konkurence je z logiky věci stanovena pouze na ochranu
obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k
ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní
zástupce. V dané věci se však žalovaný této neplatnosti ještě v řízení před
soudem prvního stupně dovolal. Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti
konkurenční doložky tedy nemohl mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího
soudu. Závěr odvolacího soudu, že konkurenční doložka je neplatná, a tudíž žalobkyni
nevznikl nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty, není tedy v rozporu s
hmotným právem. Proto je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o
rozhodnutí, které by řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani v něm
nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány
rozdílně. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
6 120 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1 284 Kč představující
náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.