23 Cdo 2874/2024-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Czech Invest Group s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Štrossova 272, identifikační číslo osoby 25942395, zastoupené Mgr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 1888/12, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 852/44, o zaplacení 454 267 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 120/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 174/2023-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném žalobou domáhala zaplacení v záhlaví specifikované částky, a to částky 439 956 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného za užívání jejího motorového vozidla (za dobu od 10. 3. 2017 do 16. 11. 2018) poté, co byla zrušena kupní smlouva mezi účastníky dříve uzavřená a co žalobkyně na základě soudního rozhodnutí a dohody účastníků o způsobu úhrady závazků vrátila žalovanému kupní cenu, a částky 14 311 Kč z titulu náhrady škody za poškození vozidla žalovaným.
2. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 26 C 120/2019-263, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 82 311 Kč, tj. bezdůvodné obohacení ve výši 68 000 Kč a náhradu škody ve výši 14 311 Kč – poznámka Nejvyššího soudu (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 371 956 Kč, tj. zbylé části bezdůvodného obohacení – poznámka Nejvyššího soudu (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému a České republice (výroky pod body III a IV).
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláními obou účastníků, tj. ve výroku pod bodem I v rozsahu částky 68 000 Kč a ve výrocích pod body II až IV (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 299 Kč (výrok II).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly zčásti vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zčásti dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly“.
5. Žalobkyně s poukazem na to, že dne 15. 12. 2017 odstoupila od dohody o způsobu úhrady závazků, vytkla odvolacímu soudu, že nepřihlédl k účinkům prokázaného odstoupení od smlouvy a nesprávně podřadil zjištěný skutkový stav pod § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posuzoval-li vztah účastníků jako bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že žalovaný získal majetkový prospěch (pouze) plněním bez právního důvodu, ačkoli jej měl správně podřadit (rovněž) jako plnění získané z právního důvodu, který odpadl, čímž se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) – dále jen „první otázka“. Podle žalobkyně odvolací soud svým závěrem, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalovanému až od 1. 12. 2017 (tj. od doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením vozidla poté, co se žalobkyně poprvé marně pokusila vozidlo vyzvednout v jeho bydlišti), pominul, že právní důvod pro držbu vozidla žalovaným v době předcházející odpadl v důsledku odstoupení žalobkyně od dohody o způsobu úhrady závazků, jehož důsledkem bylo zrušení dohody o způsobu vypořádání závazků ze dne 22.
7. 2016 s účinky ex tunc.
6. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od právních závěrů Nejvyššího soudu při řešení otázky zohlednění dobrých mravů při posouzení práva na vydání bezdůvodného obohacení – dále jen „druhá otázka“. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008, s tím, že soud musí vždy zohlednit konkrétní okolnosti případu při posouzení, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, a že je nutný jeho náležitý, podložený, jasný a přesvědčivý závěr o rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti též poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, podle kterého je vztah z bezdůvodného obohacení objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Odvolací soud podle žalované nesprávně řešil otázku přiměřenosti výše nároku žalobkyně na bezdůvodné obohacení prostřednictvím institutu dobrých mravů, ačkoliv tato do značné míry souvisí s dobou, po jakou žalovaný vozidlo užíval a s tím, zda a jakými způsoby poskytoval žalobkyni součinnost k předání a převzetí vozidla po vrácení kupní ceny. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud neprovedl ani komplexní zhodnocení veškerých skutkových okolností. Rozpor s dobrými mravy při přiznání bezdůvodného obohacení ve výši stanovené znaleckým posudkem Ing. Váchala dovodil pouze ze srovnání s původní kupní cenou vozidla a nevzal dostatečně v potaz, že samotná výše bezdůvodného obohacení nemá přímou souvislost s hodnotou vozidla a vůbec nemá souvislost s jednáním žalobkyně, které neoprávněnému užívání vozidla předcházelo, ale je odvislá pouze od doby užívání vozidla žalovaným a obvyklou výši nájemného za užívání obdobného vozidla v daném místě a čase.
7. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání též v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda při hodnocení, jestli je posuzované plnění plněním bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 2991 o. z., je možno zvažovat vliv korektivu dobrých mravů ve smyslu obecných ustanovení části první hlavy I o. z. – dále jen „třetí otázka“.
8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
12. Dovolání není přípustné pro řešení druhé a třetí otázky, neboť takové otázky týkající se vlivu dobrých mravů při posouzení práva na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud neřešil. K dobrým mravům se odvolací soud vyjádřil pouze v odstavci 12 svého rozhodnutí při posuzování správnosti úvah soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení, přičemž se ztotožnil s tím, že soud prvního stupně měl za výši peněžité náhrady odpovídající pravidlům uvedeným v § 2993 větě první, § 2999 odst. 1 větě první a § 3003 o. z. částku 68 000 Kč stanovenou na základě závěrů znaleckého posudku soudního znalce Ing. Korče, jímž byla v řízení prokázána obvyklá cena za užívání vozidla za období, po které žalovaný předmětné vozidlo užíval anebo alespoň měl k dispozici, a přitom už k tomu nebyl oprávněn (od 1. 12. 2017 do 5. 11. 2018). Odkaz na rozpor s dobrými mravy přitom odvolací soud učinil výlučně v rámci své úvahy o posouzení správnosti hodnocení důkazů (vzájemně rozporných znaleckých posudků zpracovaných Ing. Korčem a Ing. Váchalem). Konkrétně odvolací soud při posouzení správnosti hodnocení těchto důkazů (kromě úvah již vyjádřených soudem prvního stupně, s nimiž se zjevně ztotožnil) vyjádřil též svou úvahu o rozporu s dobrými mravy ve vztahu k výši obvyklé ceny za užívání vozidla, jak byla stanovena znaleckým posudkem zpracovaným Ing. Váchalem. Jinak řečeno odvolací soud závěr o rozporu s dobrými mravy neučinil při právním posouzení práva na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž jej uvedl pouze jako další důvod, pro který považoval za správné hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, který při určení výše obvyklé ceny za užívání vozidla vycházel ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku Ing. Korče, a nikoliv ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku Ing. Váchala.
13. Ve skutečnosti tak žalobkyně prostřednictvím argumentace ke druhé a třetí otázce zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, jak bylo učiněno soudy nižších stupňů, a z něj vyplývající skutkový závěr o výši obvyklé ceny za užívání vozidla. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani první otázka, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) bylo založeno na právním závěru, že dluh žalovaného byl dluhem odnosným. Jeho povinnost vrátit vozidlo ve svém bydlišti vyžadovala součinnost žalobkyně, tj. bylo na žalobkyni, aby vozidlo převzala od žalovaného v místě jeho bydliště, přičemž takto byl uvedený dluh sjednán v dohodě účastníků o způsobu úhrady závazků, která byla uzavřena z důvodu nemožnosti žalobkyně vrátit žalovanému po odstoupení žalovaného od kupní smlouvy celou kupní cenu vozidla ve lhůtě stanovené rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2016, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 169 900 Kč s příslušenstvím. Na základě posouzení dluhu žalovaného jako odnosného pak soudy obou stupňů shodně uzavřely, že po dobu prodlení žalobkyně s poskytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu (tj. do konce listopadu 2017, kdy se žalobkyně poprvé pokusila v bydlišti žalovaného vozidlo vyzvednout) nemohl být žalovaný odpovědný za prodlení s vrácením vozidla, tedy do doby, než se žalobkyně poprvé pokusila o převzetí vozidla v místě bydliště žalovaného, nebyl žalovaný v prodlení s vydáním tohoto vozidla žalobkyni dle uzavřené dohody a byl oprávněn předmětné vozidlo držet a po tuto dobu nemohlo docházet k jeho bezdůvodnému obohacení tím, že vozidlo držel a užíval.
15. Jinak řečeno určující pro rozhodnutí odvolacího soudu byl jeho právní závěr, podle kterého právě skutečnost, že povinnost žalovaného vrátit vozidlo byla dluhem odnosným, byla rozhodná pro nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného po celou dobu, po kterou nebyl žalovaný v prodlení s vydáním vozidla žalobkyni (byl tedy oprávněn vozidlo držet) z důvodu prodlení žalobkyně s poskytnutím součinnosti spočívající v tom, že se ani nepokusila vozidlo od žalovaného vyzvednout. Oprávnění žalovaného „držet vozidlo“ odvolací soud nespojoval výlučně s existencí dohody o způsobu úhrady závazků, jak se domnívala žalobkyně ve své dovolací argumentaci k první otázce, nýbrž s prodlením žalobkyně s poskytnutím součinnosti žalovanému (s tím, že se nepokusila o vyzvednutí vozidla u žalovaného) při sjednaném dluhu žalovaného jako dluhu odnosném (jeho povinnosti vozidlo vrátit v místě svého bydliště, která vyžadovala součinnost žalobkyně). Pro tento závěr odvolacího soudu tedy nebylo určující posouzení, zda žalobkyně odstoupila (s účinky ex tunc) od dohody o způsobu úhrady závazků, v níž byla kromě povinnosti žalobkyně vrátit žalovanému kupní cenu ve stanovených splátkách sjednána též povinnost žalovaného vrátit poté automobil žalobkyni v místě svého bydliště (tj. jeho dluh byl sjednán jako odnosný). O odnosný dluh by totiž stále šlo i v případě odstoupení od dohody o způsobu úhrady závazků (s ohledem na § 1955 o. z., resp. § 567 odst. 1 věta druhá, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014).
16. Pro úplnost lze dodat, že určující závěr odvolacího soudu, podle kterého v případě odnosného dluhu (povinnosti žalovaného vrátit vozidlo v místě svého bydliště vyžadující součinnost žalobkyně) byl žalovaný oprávněn „držet vozidlo“ a nemohlo vzniknout jeho bezdůvodné obohacení (spočívající v držení a užívání vozidla) po dobu, po kterou byla žalobkyně v prodlení s poskytnutím součinnosti ke splnění dluhu tím, že se nepokusila vozidlo vyzvednout, nebyl v dovolání prostřednictvím první otázky relevantně zpochybněn. V rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobkyně odkazovala ve vztahu k první otázce (od něhož se měl podle ní odvolací soud v nyní posuzované věci odchýlit), byla řešena otázka významu nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu pro možnost účinného odstoupení, která se však míjí s tím, co bylo řešeno odvolacím soudem v nyní posuzované věci. Právní závěr, že odstoupením od smlouvy se podle § 2004 odst. 1 o. z. závazek zrušuje od počátku, který byl v citovaném rozhodnutí také zmíněn, přitom pro řešení nyní posuzované věci určující nebyl, jak bylo uvedeno již výše.
17. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace a žalobkyně se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu