23 Cdo 290/2025

Judikát 23 Cdo 290/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:23 Cdo 290/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.290.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 23 Cdo 290/2025-680

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Bc. Martiny Hájkové, se sídlem v Malečově, Horní Zálezly 19, identifikační číslo osoby 74593331, zastoupené Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze, Ladova 2044/3, proti žalované DH Towers a.s., se sídlem v Praze, Zelený pruh 1560/99, identifikační číslo osoby 26165058, zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Březince 1232/16, o zaplacení 613.935,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 206/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 62 Co 207/2024-623, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2024, č. j. 62 Co 207/2024-636, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.394,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 12 C 206/2019–575, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 9. 2024, č. j. 12 C 206/2019-634, zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90.750 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, částku 73.185,64 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a částku 450.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 62 Co 207/2024-623, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2024, č. j. 62 Co 207/2024-636, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 90.750 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, částku 33.870,90 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a částku 450.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným; jinak odvolací soud co do částky 39.314,74 s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena“, a dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

5. Konkrétně dovolatelka k posouzení předkládá následující otázky: a.

„Je zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 8 občanského zákoníku, resp. v rozporu s principy poctivosti ve smyslu ustanovení § 6 a § 2432 občanského zákoníku, pokud žalobkyně jakožto příkazník (dle odvolacího soudu v postavení rovném statutárnímu orgánu žalované), uplatňuje právo na odměnu a odstupné z příkazní smlouvy, aniž by (i) upozornila příkazce na svůj střet zájmů se zájmy příkazce (vystupovala na straně dodavatele příkazce, jakož i na straně příkazce jakožto příjemce údajného plnění), (ii) přes svůj střet zájmů připravovala příkazy k úhradě faktur od dodavatele, na jehož straně tyto vystavovala, a současně příkazy k úhradě předkládala k autorizaci statutárnímu orgánu příkazce, (iii) neupozornila příkazce na absenci plnění, které za dodavatele fakturovala, ani na duplicitně vystavenou fakturu od téhož dodavatele za totožné „plnění“ a (iv) přispěla ke vzniku škody na straně příkazce neplněním svých povinností z příkazní smlouvy?“ b.

„Vylučuje aplikaci ustanovení § 8 občanského zákoníku, resp. aplikaci ustanovení § 2432 občanského zákoníku na postavení příkazníka (i) ujednání povinnosti mlčenlivosti dodavatele příkazce ve vztahu k třetím osobám podle § 9 odst. 2 in fine smlouvy o poradenské činnosti nebo (ii) odpovědnost člena statutárního orgánu za vzniklou škodu podle ustanovení § 53 odst. 3 zákona o obchodních korporacích?“ c. „Jsou škodou ve smyslu ustanovení § 2913 odst. 1 občanského zákoníku (i) náklady nutné na opravu vadně provedeného díla, aniž by došlo k jejich vynaložení, a (ii) náklady příkazce vynaložené příkazníkem na pořízení věcí pro příkazce, které ale příkazce nemůže využít z důvodu jejich nesouladu s požárně-bezpečnostními předpisy (ačkoli věci jsou stále v majetku příkazce), resp. je započitatelnou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 1987 občanského zákoníku pohledávka na náhradu výše uvedených škod?“ d.

„Vyplývá z ustanovení § 2432 a § 2433 občanského zákoníku povinnost příkazníka (dle odvolacího soudu v postavení rovném statutárnímu orgánu příkazce) kontrolovat plnění a správnost faktur od dodavatele, za kterého navíc sám příkazník faktury vystavuje, tyto pak za příkazce přijímá a připravuje příkazy k jejich úhradě, resp. vyplývá tato povinnost z příkazní smlouvy zavazující příkazníka poskytovat příkazci služby spočívající mimo jiné v ‚komunikaci a koordinaci s dodavateli a kontrolními orgány, dohled nad vedením dokumentace ke správě budovy, … zodpovědnosti za plán investic a jejich realizaci‘?“ e.

Posouzení „jistoty a určitosti“ pohledávky.

6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je pokládá za nedůvodné, a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl.

7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

8. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř.

lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

11. Dovolání není přípustné.

12. V otázkách shora označených písm. a) a b) dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nezneužila právo ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Namítá, že žalobkyně nejednala poctivě, když dovolatelku neupozornila na svůj střet zájmů spočívající v tom, že „jejím druhem je M. K., který vlastní a jedná za společnost ALFA 5, toho času dodavatele žalované, a že přímo žalobkyně (příkazník) vykonává tuto činnost i pro tuto společnost“.

13. Otázkou výkladu rozsahu aplikace a právních následků tzv. zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval (srov. například rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.

Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.

2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1613/23, a v něm citovanou judikaturu). Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2155/2021). 14.

Odvolací soud při aplikaci konkrétních skutkových zjištění v dané věci uzavřel, že „to byla žalovaná jednající M., kdo již dne 11. 6. 2018 uzavřel Smlouvu o poradenské činnosti s ALFA 5 jednající M. K., a nikoliv žalobkyně jménem žalované, která nota bene žalované v té době své služby žalované ještě neposkytovala. Nelze nyní klást k tíži žalobkyni, že za žalovanou nebylo jednáno v době uzavření Smlouvy o poradenské činnosti s další členkou představenstva. […] To, jakým způsobem, tj. v jaké kvalitě a frekvenci ALFA 5 (potažmo M.

K.) plnil své dočasné ‚poradní‘ služby žalované, resp. M., ví, resp. věděl, toliko zemřelý M., který, jak bylo v řízení prokázáno, jinak přijímal veškerá pravidelná vyúčtování ALFA 5 v souladu se smlouvou a autorizoval je ve Vídni potvrzením plateb, to vše za stavu, kdy dohoda stran byla vystavěna na akcentaci prvku vzájemného sdělování informací a závazku mlčenlivosti. O poskytovaných službách žalované tak neměla mít povědomost ani žalobkyně. […] Skutečnost, že se výsledek, resp. nulový výstup této spolupráce jeví současnému statutárnímu orgánu a jedinému akcionáři – Dominiku Hörkerovi, jehož aktivity či působení ve společnosti mohly být na podnět žalované předmětem zájmu ALFA 5, jeví nepřijatelným, nemůže být kladen k tíži žalobkyně, která nebyla účastníkem Smlouvy o poradenské činnosti.

[…] Odvolací soud přitom nepřehlédl skutečnost, že odměnu fakturovala ALFA 5 prostřednictvím žalobkyně, nicméně je přesvědčen, že sama tato ‚podezřelá‘ skutečnost nepostačuje k vystavění závěru, že na straně ALFA 5 (potažmo M. K.) došlo k obohacení na úkor žalované, které se žádného protiplnění ze Smlouvy o poradenské činnosti nedostalo a žalovaná o tomto věděla a úmyslně od žalované finanční prostředky ve prospěch svého druha takto v rozporu se zájmy žalované účtovala.“

15. Z výše uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při posouzení otázky zneužití práva od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, neučinil-li za takto zjištěného skutkového stavu závěr, jehož se dovolává dovolatelka, že žalobkyně nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na výkonu práva, resp. že vznikl rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto.

16. Dovolací soud doplňuje, že dovolatelka v této části dovolání současně vychází i částečně z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023). 17.

Přípustnost dovolání nezakládají ani předkládané otázky, jaké povinnosti plynou z dispozitivní úpravy příkazní smlouvy [zejména otázka shora označená písm. e) a částečně otázka označená písm. b)] a jakou roli hraje odpovědnost člena statutárního orgánu za vzniklou škodu podle zákona o obchodních korporacích [částečně otázka shora označená písm. b)]. Jak plyne z výše uvedeného, na těchto otázkách posouzení, zda žalobkyně zneužila právo, nezávisí. Dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

18. Dále se dovolací soud zabýval námitkami shora označenými písm. c) a d).

19. Dovolatelka v řízení vznesla námitku započtení proti pohledávce žalobkyně na úhradu odměny, proti které započetla část své pohledávky na náhradu škody způsobenou v souvislosti s rekonstrukcí toalet v rozporu s technickými normami. Proti pohledávce žalobkyně na úhradu odstupného dovolatelka dále započetla svoji pohledávku na náhradu škody za sedací boxy objednané žalobkyní a část své pohledávky na náhradu škody vzniklé v souvislosti s plněním společnosti ALFA 5.

20. V otázce shora označené písm. d) dovolatelka uvádí, že při posuzování zápočtu pohledávky žalované na náhradu škody vzniklé v souvislosti s plněním společnosti ALFA 5 se odvolací soud odchýlil od výkladu pojmů „nejistá a neurčitá“ pohledávka v ustanovení § 1987 o. z. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž nejistými zpravidla nebudou pohledávky vyplývající z téhož právního vztahu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020).

21. Odvolací soud ve svém rozhodnutí citoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, kde Nejvyšší soud vyložil, že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je (zásadně, viz dále) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či ze dne 20. 2. 2019, sp. zn.

26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. […] Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o.

z.). […] Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. […] Lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.

z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní. […] Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.

Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o.

z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování). 22.

Dle odvolacího soudu se soud prvního stupně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, „pokud shledal pohledávku uplatněnou žalovanou k započtení v průběhu řízení jako jistou v situaci, kdy námitky žalobkyně ohledně vzniku a výše pohledávky žalované uplatněné v řízení (pasivní pohledávky) byly po kasaci předchozího rozsudku shledány soudy obou stupňů z valné části důvodnými, a naopak žalovaná již v době, kdy učinila řádný kompenzační úkon podáním ze dne 20. 11. 2023, znala negativní stanovisko žalobkyně ve vztahu k započítávané (aktivní) pohledávce. Žalobkyně již před učiněním kompenzačního úkonu oproti žalované odlišným způsobem popisovala skutkové okolnosti týkající se údajně nedostatečného dozoru žalobkyně nad prováděním rekonstrukce toalet a pořízení sedacích souprav neodpovídajících požárním předpisům […], jakož i okolnosti týkající se výplaty peněz ALFA 5 a ze skutkových okolností navíc bylo zřejmé, že k tvrzené škodě v rozsahu částky 356.418 Kč a 112.600 Kč vůbec nedošlo.“

23. Byť dle výše citované judikatury dovolacího soudu nejistými a neurčitými pohledávkami zpravidla nejsou pohledávky vzniklé z téhož vztahu, odvolací soud se v nynějším případě od této rozhodovací praxe neodchýlil, zohlednil-li další okolnosti jako stav řízení, míru spornosti pohledávek atd., a z tohoto důvodu tvrzené pohledávky žalované na náhradu škody shledal nejistými. Za dané situace neshledal dovolací soud v právním posouzení odvolacím soudem v dané konkrétní věci odklon od výše popsaných judikaturních závěrů.

24. Namítá-li konečně dovolatelka v otázce shora označené písm. c), že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu ve vztahu k vymezování škody, je namístě uvést, že odvolací soud úvahy týkající se neexistence škody v tvrzeném rozsahu uvedl nadto toliko jako doplnění dostatečně odůvodněného závěru o tom, že pohledávky žalované jsou nejisté. Ani odlišné posouzení otázky, zda škoda v tvrzeném rozsahu vznikla, či nikoliv, by proto na výsledek řízení nemělo žádný vliv. Ani tato otázka proto přípustnost dovolání nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí (k tomu srov. rozhodovací praxi citovanou výše).

25. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu