23 Cdo 2155/2021-145
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce
Národní agentury pro komunikační a informační technologie, s. p., se sídlem v
Praze 10, Kodaňská 1441/46, identifikační číslo osoby 04767543, zastoupeného
Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7,
proti žalované IMPROMAT-COMPUTER, s. r. o., se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše
Bati 5267, identifikační číslo osoby 46992308, zastoupené Mgr. Tomem Káňou,
advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, nám. Míru 6, o zaplacení 607
150,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C
204/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.
2. 2021, č. j. 47 Co 195/2018-122, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v jakém jím byla napadena část prvního výroku
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2021, č. j. 47 Co 195/2018-122,
kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 5. 2018, č. j.
20 C 204/2017-84, ve výroku I tak, že se zamítá žaloba co do povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 47 432 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z
této částky od 20. 2. 2016 do zaplacení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2021, č. j. 47 Co
195/2018-122, ve druhém, třetím a čtvrtém výroku a v části prvního výroku,
kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 5. 2018, č. j.
20 C 204/2017-84, ve výroku I tak, že se zamítá žaloba co do povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 559 718,78 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně
z této částky od 20. 2. 2016 do zaplacení, se ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 607 150,78
Kč s příslušenstvím jako nároku na zaplacení smluvní pokuty podle rámcové
smlouvy na nákup serverových technologií včetně příslušenství, SW licencí a
souvisejících služeb pro projekt „Centrální místo služeb – Komunikační
infrastruktura informačních systémů veřejné správy č. 2014/052 OZ ICT“, kterou
uzavřel právní předchůdce žalobce Česká pošta, s. p., odštěpný závod ICT
služby, se společnostmi ALEF NULA, a. s., MHM computer, a. s.,
IMPROMAT-COMPUTER, s. r. o., a DATASYS, s. r. o., dne 29. 8. 2014 (dále jen
„rámcová smlouva“). Tvrdil, že žalovaná porušila povinnost dodat ve smluvně
sjednaném termínu do 22. 10. 2014 hardware s příslušenstvím, software a
související služby objednané dílčí smlouvou na základě rámcové smlouvy, neboť
předmět plnění předala až dne 29. 10. 2014. Smluvní pokutu takto požadoval ve
výši 0,5 % denně (za 7 dnů prodlení od 23. 10. 2014 do 29. 10. 2014) z ceny
dílčího plnění (z ceny celé objednávky ve výši 17 347 165 Kč).
2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 20 C
204/2017-84, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 607 150,78 Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit náklady řízení žalobci (výrok II) a státu (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že byla uzavřena tvrzená
rámcová smlouva a že na základě jejího článku 2 uzavřel předchůdce žalobce se
žalovanou dne 6. 10. 2014 dílčí smlouvu č. 2014/056 OZ ICT, v níž objednal u
žalované hardware s příslušenstvím, software a související služby (v celkové
hodnotě 17 347 165 Kč). Plnění se žalovaná dle čl. 3.1 dílčí smlouvy zavázala
dodat do dne 22. 10. 2014. Žalovaná neprokázala dohodu o změně termínu dodání.
K předání předmětu plnění (hardware s příslušenstvím, software) došlo dne 29.
10. 2014 a žalovaná byla v prodlení s dodáním plnění po dobu 7 dnů. Žalobce v
souladu s přílohou č. 4 rámcové smlouvy – konkrétně čl. XI. odst. 11.1 písm. a)
– uplatnil vůči žalované smluvní pokutu za pozdní dodání zboží v celkové výši
607 150,78 Kč penalizační fakturou č. 5280000625 splatnou dne 19. 2. 2016.
4. Při právním posouzení věci soud prvního stupně konstatoval, že
účastníci uzavřeli kupní smlouvu ve smyslu § 2079 a násl. zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejíž nedílnou součástí byly i
všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“) dle § 1751 odst. 1 o. z., v nichž
byla sjednána smluvní pokuta podle § 2048 o. z. [příloha č. 4 – VOP, čl. XI
odst. 11.1 písm. a)] pro případ prodlení prodávající s dodávkou, a to ve výši
0,5 % z dílčí ceny za každý den prodlení. Jelikož žalovaná neprokázala dohodu o
změně termínu dodání a byla v prodlení s dodáním, považoval požadovanou smluvní
pokutu ve výši 607 150,78 Kč (za sedm dnů prodlení ve výši 0,5 % denně z ceny
dílčího plnění, tj. z ceny objednávky v hodnotě 17 347 165 Kč) za důvodnou.
Nepřisvědčil důvodnosti vznesené námitky promlčení ani požadavku žalované na
snížení smluvní pokuty podle § 2051 o. z., neboť shledal smluvní pokutu
přiměřenou s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
5. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba zamítá (první výrok), uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů za řízení před soudem
prvního stupně (druhý výrok), rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů
řízení státu (třetí výrok) a k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované
(čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud se po zopakování dokazování sdělením obsahu listin
ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně pouze částečně. Oproti
soudu prvního stupně vzal za prokázané, že jakkoli byl v dílčí smlouvě dohodnut
termín dodání na 22. 10. 2014, z výpovědi svědka M. Š., bývalého zaměstnance
žalobce, vyplynul jiný termín, a to 24. 10. 2014, kterému odpovídala i
vnitropodniková e-mailová komunikace žalované. K tomu doplnil, že přestože v
souladu s ujednáním bodu 4.2 rámcové smlouvy a bodu 3.4 dílčí smlouvy bylo
možno měnit termín dodání jen písemně s výslovným a předchozím souhlasem
smluvních stran (bod 15.2 přílohy č. 4 k rámcové smlouvě), nebyla tato forma
ohledně termínu 24. 10. 2014 dodržena. Podle odvolacího soudu tedy nebylo vůbec
vyloučeno, že mohlo stejným způsobem dojít ke změně termínu dodání až na 29.
10. 2014, avšak tato změna nebyla navrženými důkazy prokázána (odkázal na
výpovědi svědků M. Š. a O. G.). Na rozdíl od soudu prvního stupně také neměl za
prokázané, že by emailová zpráva ze dne 28. 10. 2014 prokazovala přímou dodávku
zboží od výrobce žalobci (správně zřejmě předchůdci žalobce – poznámka
Nejvyššího soudu).
7. Po právní stránce odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že
smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši a že tedy nebyla na místě
její moderace podle § 2051 o. z. Jelikož byl podle odvolacího soudu původně
dohodnutý čas plnění změněn ústní dohodou na 24. 10. 2014, uzavřel, že žalobci
by náležela smluvní pokuta za prodlení s dodáním pouze od 25. 10. 2014 do 29.
10. 2014, navíc vypočtená z ceny 15 991 965 Kč za dodávku hardwaru a licencí
podle čl. 2.1 dílčí smlouvy, neboť dalším předmětem plnění byla dodávka služeb
v ceně 1 355 200 Kč, s níž žalovaná v prodlení nebyla, neboť podle zápisu z
interní porady ze dne 15. 10. 2014, které se zúčastnili zástupci žalobce a
žalované, měly být instalace softwaru provedeny až v měsíci lednu 2015. Takto
vypočtená smluvní pokuta (ve výši 0,5 % denně z částky 15 991 965 Kč za dobu od
25. 10. 2014 do 29. 10. 2014) by podle odvolacího soudu činila částku 399
799,12 Kč. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že uplatněný nárok na smluvní
pokutu nemůže být žalobci přiznán s odkazem na § 8 o. z. Poukázal přitom na
judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu § 265 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Poznamenal, že
vyúčtovaná sankce podle jeho názoru popírá právní podstatu smluvní pokuty,
jejímž účelem je sankcionovat tu smluvní stranu, která neplní své povinnosti,
vést ji k řádnému plnění závazků, a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy
poškozené. Rovněž uvedl, že chování žalobce ve vztahu k žalované po dodávce dne
29. 10. 2014 nenaznačovalo ničeho o tom, že dojde k vyúčtování smluvní pokuty,
účastníci nadále kooperovali, v průběhu ledna 2015 byla dodávka finalizována
instalováním softwaru. Za zmínku pak podle odvolacího soudu stojí rovněž to, že
„smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělo dojít již 22. 10. 2014,
přičemž instalace softwaru probíhala až v lednu 2015 (dodané servery před
instalací nemohly fungovat)“. Penalizační fakturu vystavil žalobce až 21. 1.
2016, tedy za 15 měsíců po samotné dodávce, žalobu pak podal až na samém konci
promlčecí lhůty. Ze strany svého odběratele přitom žalobce nebyl nijak
penalizován, není poškozenou stranou. Odvolací soud zohlednil i zřejmou
nevyváženost smlouvy uzavřené mezi účastníky, kdy smluvní pokuty z hlediska
jejich výše byly sjednány pouze jednostranně pro případ porušení povinnosti
žalované jako prodávající, zatímco ve vztahu k žalobci jakožto kupujícímu,
zmiňuje rámcová smlouva pouze úrok z prodlení v zákonné výši pro případ
prodlení s úhradou řádně vystavených a doručených faktur. Podle odvolacího
soudu požadavek žalobce pomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter
institutu smluvní pokuty, a proto mu odepřel ochranu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání jen proti
výroku o ve věci samé) podal žalobce včasné dovolání, v němž co do přípustnosti
uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (kterou blíže cituje) při řešení otázky aplikace § 8 o. z. Namítá, že
právní závěr odvolacího soudu nemůže obstát, neboť jeho úvaha je z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Navrhuje zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobce především uvádí, že odvolací soud zmínil několik rozhodnutí
Nejvyššího soudu, aniž by jejich závěry aplikoval na okolnosti předmětného
případu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23
Cdo 1749/2015 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), akcentuje, že k
nepřiznání smluvní pokuty z důvodu § 265 obchodního zákoníku by musely vést
velmi výjimečné okolnosti spojené s uplatňování práva na zaplacení smluvní
pokuty, „tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu“, a že
smluvní pokuta má kromě preventivní a motivační funkce i funkci sankční. Cituje
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011
(včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo
484/2009), podle kterého je účelem smluvní pokuty sankcionovat tu smluvní
stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků a
poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené. Je-li tedy ujednání o
smluvní pokutě zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí
smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní
strany. Poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32
Odo 202/2006. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že k otázce
okolností uplatňování předmětné smluvní pokuty nebylo soudy vedeno dokazování,
a má za to, že se v dané věci nejedná o případ požadavku, který by opomíjel
zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty,
nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození
dlužníka. Je přesvědčen, že jednání žalobce, jímž požaduje po žalované
zaplacení smluvní pokuty, nesměřuje k poškození dlužníka. Za chybný považuje
též závěr odvolacího soudu, že „požadavek žalobce pomíjí zajišťovací, sankční a
kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, a proto mu lze odepřít
ochranu“. Polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu (nemajícím podle něj
oporu v provedeném dokazování), že nebyl ze strany svého odběratele nijak
penalizován a není poškozenou stranou. Odvolací soud podle něj opřel svůj závěr
o skutečnosti, které nemohou mít vliv na posuzování, zda je uplatnění smluvní
pokuty v rozporu s § 8 o. z., tj. že vyúčtoval smluvní pokutu s časovým
odstupem a žalobu pak podal až na samém konci promlčecí lhůty. S odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4755/2014, usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, či rozsudek
ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sb.
rozh. obč.) zdůrazňuje, že aplikace § 8 o. z. přichází do úvahy jen zcela
výjimečně.
10. Žalobce též poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k odlišnému
skutkovému závěru, že dle výpovědi svědka M. Š. mělo dojít ke sjednání změny
termínu z 22. 10. 2014 na 24. 10. 2014. Tento závěr považuje za nesprávný a
zcela vytržený z kontextu výpovědi svědka, jak (podle něj) vyplývá z protokolu
o jednání před soudem prvního stupně.
11. Žalovaná považuje dovolání za neopodstatněné a nepřípustné, neboť
žalobce neprokázal, že by byly splněny podmínky pro jeho přípustnost.
Ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhuje
zamítnutí dovolání.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních
závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při
vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li
(popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na
němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo
ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
15. Žalobce se v dovolání omezil pouze na kritiku skutkového závěru
odvolacího soudu o prokázání ústní dohody o změně termínu plnění z 22. 10. 2014
na 24. 10. 2014, jejíž existence měla podle odvolacího soudu vyplývat (mimo
jiné) z výslechu svědka M. Š., a na kritiku právního posouzení otázky aplikace
§ 8 o. z. Odvolací soud však založil závěr o nedůvodnosti žaloby nejen na
odepření ochrany nároku žalobce z důvodu, že jeho uplatnění je zjevným
zneužitím práva, nýbrž ohledně části požadovaného nároku na smluvní pokutu také
na závěru, že vůbec nebyl dán. Měl totiž za to, že smluvní pokuta nemohla být
určena z částky požadované žalobcem (17 347 165 Kč odpovídající hodnotě dodávky
hardwaru a licencí včetně hodnoty dalších služeb – instalace softwaru), ale
pouze z částky 15 991 965 Kč, tj. z ceny dílčího plnění dodávky hardwaru a
licencí, s níž byla žalovaná v prodlení, bez připočtení ceny služeb (instalace
softwaru), pro které byl určen jiný termín plnění (s dílčím plněním služeb
podle odvolacího soudu žalovaná v prodlení vůbec nebyla). Samotné snížení
„základny pro výpočet smluvní pokuty o dodávku nehmotné části plnění“ žalobce v
dovolání pouze konstatuje, aniž by tento závěr odvolacího soudu jakkoli
zpochybnil.
16. Za této situace, kdy nebyl dovoláním žalobce relevantně zpochybněn
jeden z právních závěrů (o jiné výši základu pro výpočet smluvní pokuty), který
je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v rozsahu požadované
částky 47 432 Kč (rozdílu mezi smluvní pokutou požadovanou za tvrzené období
prodlení z částky 17 347 165 Kč, tj. ve výši 607 150,78 Kč, a smluvní pokutou
za tvrzené období prodlení vypočtenou z částky 15 991 965 Kč, tj. ve výši 559
718,78 Kč), a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není v tomto rozsahu
způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalobcem předložená otázka aplikace
§ 8 o. z., zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který
byla žaloba (též) v uvedeném rozsahu zamítnuta. Případná nesprávnost právního
posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit
zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
17. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika žalobce se
skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže
být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.,
nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
výkladu a aplikace § 8 o. z., neboť odvolací soud se při jejím posouzení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
21. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že ustanovení § 8 o. z.
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž
soud při právním posouzení věci vychází. V dovolacím řízení lze úvahu
(odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva,
zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně
nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn.
22 Cdo 1920/2019 a tam citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu).
22. Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že jakkoli zákaz
zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí
žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu
účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými
okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou
subjektivního práva účastníka řízení (srov. například rozsudky ze dne 23. 3.
2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015,
či usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018). Ostatně v rozsudku
ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3385/2021, Nejvyšší soud zdůraznil, že
zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. má být až poslední
možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou
tvrdost zákona.
23. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zákaz zneužití
práva institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k
tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který
sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak
jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod
číslem 101/2016 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud přitom přejímá závěry odborné
literatury, podle kterých lze za zneužití práva považovat výkon práva v rozporu
s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný
skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srov. Lavický, P. a
kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013,
str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je
výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srov. Lavický, P. a
kol., op. cit., str. 89 – 90; Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit., str. 163).
24. V odborné literatuře jsou též s poukazem na zahraniční doktríny
dovozovány různé typy zneužití práva. Obecným typovým případem zneužití je tzv.
výkon práva v rozporu s jeho účelem (účelovým určením), což ostatně shora
citovaná judikatura již reflektovala (srov. citované závěry v bodě 23). Do
množiny tohoto typu případů přitom spadá i tzv. šikana, jež je definována jako
výkon práva, jehož účelem je poškození zájmů druhé strany. Jako další typový
případ zneužití doktrína uvádí situace, kdy jedna strana požaduje to, co má být
(vzápětí) vráceno. Ze zahraniční nauky je pak rovněž dovozováno, že za zvláštní
typový případ zneužití se považuje též výkon práva méně šetrným způsobem. Jinak
řečeno, může-li oprávněný vykonat své právo různými (pro něj rovnocennými)
způsoby, je povinen zvolit si ten způsob výkonu, který je ohleduplnější k
zájmům druhé strany. Jedním ze zvláštních typů zneužití je též výkon práva,
který je v rozporu s předchozím jednáním oprávněného. Tímto typem je chráněna
důvěra druhé strany (plynoucí z předchozího jednání oprávněného) v to, že právo
proti ní nebude vykonáno. Vedle toho se též dovozuje, že o zneužití práva jde
rovněž v případech výkonu práva získaného vlastním nepoctivým jednáním (tj. v
rozporu s § 6 o. z.). Konečně je pak dovozován též zvláštní typ zneužití práva,
jenž se uplatní v extrémních situacích, kdy mezi zájmy stran je natolik
flagrantní nepoměr, že by výkon práva byl v rozporu s ideou spravedlnosti. V
tomto směru je třeba poměřovat zájem oprávněného na výkonu (užitek, jaký mu
výkon práva přinese) se zájmy druhé strany (tj. s nevýhodou, kterou by jí výkon
práva přinesl). Samotná disbalance při poměřování těchto zájmů nestačí, k
závěru o zneužití práva lze přistoupit jen ve výjimečných případech zvláště
hrubého nepoměru v dotčených zájmech stran (k jednotlivým typům v podrobnostech
srov. např. Pulkrábek, Z. in: Melzer, F., Tégl P. a kol., op. cit., str.
161-170).
25. Odvolací soud dospěl v projednávané věci k závěru o zjevném zneužití
práva na zaplacení smluvní pokuty žalobcem z těchto důvodů:
a) vyúčtovaná sankce popírá právní podstatu smluvní pokuty, jejímž účelem je
sankcionovat tu stranu, která neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění
závazků, a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené,
b) chování žalobce po dodávce dne 29. 10. 2014 nenaznačovalo ničeho o tom, že
dojde k vyúčtování smluvní pokuty, účastníci nadále kooperovali, v průběhu
ledna 2015 byla dodávka finalizována instalováním softwaru,
c) smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělo dojít již 22. 10.
2014, přičemž instalace softwaru probíhala až v lednu 2015 (dodané servery před
instalací nemohly fungovat),
d) žalobce vystavil penalizační fakturu až 21. 1. 2016, tedy za 15 měsíců po
samotné dodávce, žalobu pak podal až na samém konci promlčecí lhůty,
e) ze strany svého odběratele nebyl žalobce nijak penalizován, není poškozenou
stranou,
f) smlouva byla nevyvážená, smluvní pokuty byly sjednány jen ve prospěch
žalobce, žalované by podle smlouvy svědčil jen nárok na úrok z prodlení v
zákonné výši pro případ prodlení žalobce s úhradou faktur.
26. Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou však vzhledem ke zjištěným
okolnostem zjevně nepřiměřené (nemohou svědčit závěru o zjevném zneužití práva
podle § 8 o. z. žalobcem).
27. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by se zabýval
výkladem právního jednání, tj. otázkou, jakému konkrétnímu účelu měla v
projednávané věci smluvní pokuta sloužit, neboť konstatoval pouze obecné funkce
smluvní pokuty. Odvolací soud tedy nezjišťoval, proč si smluvní strany smluvní
pokutu ujednaly, tj. jaké měla v daném konkrétním závazkovém vztahu plnit
funkce a v jaké míře tyto funkce měla plnit s přihlédnutím k její výši. Za
tohoto stavu proto zjevně nemohou obstát důvody ad a) a ad e), neboť (slovy
odvolacího soudu) „právní podstatu“ této konkrétní smluvní pokuty v
projednávané věci odvolací soud vůbec nezjišťoval a nezjišťoval tedy ani to,
zda a nakolik vůbec měla plnit funkci paušalizační, a ne například funkci
sankční. Není-li přitom stranami dohodnuto jinak (a takové zjištění odvolací
soud neučinil), věřitel může požadovat smluvní pokutu v souladu s § 2048 odst.
1 o. z. bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
Případná absence vzniku škody tedy (bez dalšího) nečiní automaticky z výkonu
práva na takovou smluvní pokutu výkon, který by byl v rozporu s účelem tohoto
práva.
28. Chování žalobce po dodávce dne 29. 10. 2014 [ad b) a ad d)] bylo pro
posouzení aplikace § 8 o. z. významné, nicméně odvolací soud se omezil toliko
na konstatování, že chování žalobce nenaznačovalo, že dojde k vyúčtování
smluvní pokuty. Při takto strohém zjištění se ovšem nejeví jako přiměřený
extrémní zásah do subjektivního práva žalobce odepřením jeho ochrany. Jak
vyplývá ze shora uvedené rozhodovací praxe, pro odepření ochrany výkonu práva
musí vést vždy výjimečné okolnosti. Jakkoli chování žalobce nemuselo ničeho
naznačovat o tom, zda k vyúčtování smluvní pokuty dojde, odvolací soud současně
neučinil skutkový závěr, že by žalobce svým chováním vyvolal u žalované
oprávněnou důvěru v to, že právo proti ní nebude v budoucnu uplatněno (že ji
tím ujistil o tom, že smluvní pokutu neuplatní) a že posléze v rozporu se svým
předchozím chováním své právo přesto uplatnil. Samotná pasivita žalobce při
uplatňování smluvní pokuty (tj. že žalobce ničeho ve vztahu k uplatnění smluvní
pokuty nečinil v průběhu další realizace smlouvy) při zřejmé znalosti obsahu
smlouvy žalovanou a též její vědomosti o skutečné době plnění ještě nesvědčí o
oprávněné důvěře žalované v to, že smluvní pokutu žalobce v budoucnu (v
promlčecí lhůtě) neuplatní. Stejně tak prostá skutečnost, že žalobce uplatnil
smluvní pokutu (vystavil fakturu) za 15 měsíců po samotné dodávce a žalobu
podal na samém konci promlčecí lhůty, bez dalšího nesvědčí o tom, že by žalobce
svého práva na zaplacení smluvní pokuty zneužil. V řízení nebylo zjištěno, že
by byl žalobce povinen uplatnit nárok na smluvní pokutu v nějaké lhůtě, či že
by uplatnění v určité lhůtě mohla žalovaná důvodně očekávat. Navíc odvolacím
soudem přijatý výklad § 8 o. z. zcela pomíjí význam institutu promlčení, neboť
podle něj by jakémukoliv právu uplatněnému krátce před uplynutím promlčecí
lhůty již neměla být poskytována ochrana jako zneužívajícímu výkonu práva.
29. Z úvah odvolacího soudu pak není zcela zřejmé, jaký vliv na
posouzení otázky zneužití práva žalobcem měla mít skutečnost [ad c)], že
„smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělo dojít již 22. 10. 2014,
přičemž instalace softwaru probíhala až v lednu 2015 (dodané servery před
instalací nemohly fungovat)“. Vzal-li snad v tomto směru odvolací soud v potaz,
že k plnění mělo dojít poměrně krátce po uzavření smlouvy, je i tato okolnost
nerozhodná za situace, kdy povinnost dodržet dohodnutý termín plnění na sebe
žalovaná sama smluvně převzala. Vedle toho pak ani okolnost, že dodané servery
před instalací (k níž došlo až v lednu 2015) nemohly fungovat, sama o sobě
neznamená, že včasné dodání nemělo pro žalobce žádný význam. Tím, jaký význam
mělo mít dodání hmotných dodávek právě v uvedeném termínu, se přitom odvolací
soud také blíže nezabýval.
30. Konečně ani skutečnost, že uzavřená smlouva je z hlediska sjednaných
sankcí nevyvážená [ad f)], nehraje roli pro posouzení, zda bylo subjektivní
právo na zaplacení smluvní pokuty vykonáno v rozporu se zákazem zjevného
zneužití práva (resp. zda byl výkon práva zneužívající). Případná nevyváženost
v obsahu závazku stran má význam zpravidla při přezkumu v rámci obsahové
kontroly příslušného právního jednání, nejedná se však o kritérium pro
posouzení okolností výkonu příslušného subjektivního práva.
31. V návaznosti na výše uvedené tedy lze uzavřít, že právní posouzení
odvolacího soudu v otázce, zda lze odepřít ochranu požadavku žalobce na
zaplacení smluvní pokuty podle § 8 o. z. pro zjevné zneužití práva, není
správné.
32. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Odvolací soud (oproti skutkovému závěru soudu prvního stupně) v bodě
14 (obdobně již v bodě 11) odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že
„původně dohodnutý čas plnění byl změněn ústní dohodou stran na 24. 10. 2014“,
a z tohoto skutkového závěru pak vycházel i při určení výše smluvní pokuty, na
kterou by podle smlouvy měl žalobce nárok. Při posouzení okolností, které podle
něj měly vliv na závěr, že ze strany žalobce jde o zneužití práva, však uvedl,
že „k plnění mělo dojít již 22. 10. 2014“ (srov. bod 18 odůvodnění napadeného
rozhodnutí). Z těchto vzájemné rozporných skutkových zjištění o skutečnosti
významné pro rozhodnutí ve věci tak není zcela zřejmé, jaký dohodnutý čas
plnění tedy měl odvolací soud skutečně za prokázaný. Rozhodnutí odvolacího
soudu je tudíž v tomto ohledu stiženo vadou nepřezkoumatelnosti, jež mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i
doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti,
které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný pod
číslem 41/99 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 1802/2010, nebo z poslední doby například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1792/2021)
35. Pakliže by snad měl v projednávané věci odvolací soud za prokázanou
změnu termínu dodání ústní dohodou na den 24. 10. 2014, lze uzavřít, že takové
skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, nelze
považovat za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka M. Š. tak, že z ní nevyplývá dohoda
o změně termínu dodání tvrzená žalovanou. Odvolací soud naopak (mimo jiné) z
výpovědi tohoto svědka dovodil, že k dohodě o změně termínu dodání došlo (srov.
bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jeho výpověď tedy hodnotil zcela
odlišně, aniž by zopakoval dokazování jeho výslechem. Pokud snad následně
odvolací soud z takového zjištění vycházel, zatížil odvolací řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
36. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a odvolací řízení je zatíženo vadou (příp. vadami), která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil,
avšak pouze v té části jeho prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 559 718,78 Kč s
příslušenstvím, a v závislých výrocích o nákladech řízení (§ 243e odst. 1,
odst. 2 věta třetí o. s. ř.). V rozsahu, v jakém byla dovoláním napadena zbylá
část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 47 432 Kč s
příslušenstvím, totiž Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 o. s. ř. (srov. výše bod 16). Závěr o nesprávnosti právního
posouzení otázky aplikace § 8 o. z., (ani vytčené vady řízení), se netýkají –
pro existenci jiného právního důvodu (na nesprávném právním posouzení, příp.
vadách řízení nezávislém), jenž nebyl dovoláním zpochybněn – správnosti
napadeného rozhodnutí v uvedeném rozsahu.
37. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu