28 Cdo 2720/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně BENASO, spol. s r. o., IČ: 60279991, se sídlem v Praze 3,
Roháčova 188/37, zastoupené Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci
4, Revoluční 123, proti žalované ČSAD Liberec, a. s., IČ: 25045504, se sídlem v
Liberci 6, České mládeže 594/33, zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se
sídlem v Liberci II, Valdštejnská 381/06, o zaplacení 1,160.084,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 212/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 3.
2011, č. j. 29 Co 358/2010-173, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 3.
2011, č. j. 29 Co 358/2010-173, se, vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 4. 2010, č. j. 54 C 212/2008-155,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1,406.162,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně žalované plněním z neplatné smlouvy o smlouvě budoucí, jíž se žalovaná
zavázala uzavřít smlouvu o prodeji ve smlouvě blíže specifikovaných
nemovitostí. Žalobkyně tuto smlouvu označila za neplatnou pro neurčitost
ujednání o výši kupní ceny a požadovala plnění, jež žalované na základě této
smlouvy poskytla. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně
sjednána inominátní smlouva dle § 51 obč. zák. Vedle hlavního závazku - uzavřít
ve sjednaném termínu kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za
sjednanou cenu – byl sjednán i závazek akcesorický, spočívající v zajištění
závazku žalobkyně smluvní pokutou dle § 544 obč. zák. Jelikož žalobkyně
porušila svůj závazek tím, že se dostala do prodlení s plněním po dobu delší
než tři měsíce, vznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu. Žalovaná přitom
řádně využila svého práva na odstoupení od smlouvy, neodstoupila však od dohody
o smluvní pokutě, neboť teprve odstoupením od smlouvy vzniká nárok na smluvní
pokutu. Soud zdůraznil, že v daném případě „je smluvní pokutou trestána strana
porušující právo a nikoliv je využívající.“ Účelem smluvní pokuty je i
zajištění případné náhrady škody, smluvní pokuta odpovídající výši již
zaplacených splátek kupní ceny přitom v tomto případě pouze mírně převyšuje
měsíční nájemné a s ohledem na to, že žalobkyně užívala majetek žalované z
titulu budoucí koupě bezplatně, je zřejmé, že smluvní pokuta v tomto případě
plní i funkci reparační. V částce, v jaké plnění poskytnuté žalované odpovídá
jejímu právu na plnění z titulu smluvní pokuty, tj. částce 1,792.470,- Kč je
třeba žalobu považovat za nedůvodnou. Co do částky 378.500,- Kč, dle žalobkyně
odpovídající přeplatku na nájemném, nedoplnila žalobkyně, třebaže k tomu byla
soudem řádně vyzvána dle § 118a odst. 1 o. s. ř., vylíčení veškerých rozhodných
skutečností, a soudu tedy nezbylo, než žalobu zamítnout i v této části. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, a rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 29 Co
358/2010-173, je změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku
1,160.084,- Kč, potvrdil je v části, v jaké byla zamítnuta žaloba ohledně
částky 246.078,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení
soudního poplatku (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal soudu prvního
stupně, že smluvní ujednání mezi účastníky je možno považovat za platně
uzavřenou inominátní smlouvu dle § 51 obč. zák., od níž posléze žalované
odstoupila. Odvolací soud se dále zabýval ustanovením o smluvní pokutě a
dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že žalovaná od smlouvy
odstoupí. Na daný případ přitom nedopadá judikaturou dovozený závěr, že nárok
na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li tento
nárok ještě před odstoupením od smlouvy.
Byla-li pokuta sjednána pro případ
výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní
povinnosti, je třeba považovat toto ujednání za odporující ustanovení § 544
obč. zák., a tudíž neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. Částku odpovídající
splátkám na kupní cenu zaplaceným žalobkyní žalované (tj. 1,792.470,- Kč) tedy
nelze považovat za plnění poskytnuté z titulu smluvní pokuty, ale za plnění
poskytnuté bez právního důvodu, tedy jde o bezdůvodné obohacení, jež je
žalovaná povinna vydat žalobkyni. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že část
žalovaného plnění byla vymezena jako bezdůvodné obohacení žalované odpovídající
přeplatku na nájemném zaplaceném žalobkyní, neshledal ovšem v této části žalobu
důvodnou. Soud tedy pozměnil rozhodnutí okresního soudu v tom smyslu, že žalobě
vyhověl v poměrné části odpovídající procentuálnímu podílu smluvní pokuty z
celkové žalobou požadované částky, ve zbytku pak potvrdil zamítavé rozhodnutí
soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho části, jíž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z měnícího charakteru rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním
posouzením věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka ve svém podání
nejprve připomněla, že základním předpokladem pro vznik povinnosti zaplatit
smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti, nelze přitom slučovat povinnost
zaplatit smluvní pokutu s odstoupením od smlouvy, jež jako výkon práva nemůže
být sankcionováno.Vznikl-li akcesorický závazek zaplatit smluvní pokutu před
zrušením smlouvy jako závazku hlavního, nemůže dojít k jeho zániku. V čl. III. odst. 3 předmětné smlouvy bylo přitom sjednáno, že neuhradí-li kupující tři
splátky kupní ceny, má prodávající právo od smlouvy odstoupit. Pro případ, že
tato skutečnost nastane, byla sjednána smluvní pokuta ve výši již splacené
kupní ceny. K odstoupení od smlouvy a vzniku závazku k úhradě smluvní pokuty
dochází ve zcela identickém časovém okamžiku. Závazek k úhradě smluvní pokuty
tedy vznikl v témže okamžiku, kdy zanikl závazek hlavní. Dovolatelka označila
za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž smluvní pokuta byla sjednána pro
případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení
smluvní povinnosti. Z dotčeného smluvního ujednání je zřejmé, že předpokladem
vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti. Ujednání o smluvní pokutě by bylo třeba považovat za neplatné, sankcionovalo-li
by smluvní stranu za odstoupení od smlouvy. Smluvní pokuta v daném případě
splňuje veškeré funkce smluvní pokuty – preventivní, uhrazující škodu vzniklou
druhé smluvní straně a trestající stranu smlouvu porušující. Závěrem
dovolatelka zmínila okolnost, že žalobkyně stále protiprávně užívá předmětné
nemovitosti. S ohledem na předestřené argumenty pak navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla opodstatněnost argumentů
dovolatelky a navrhla, aby Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností. Nejvyšší soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou platnosti
smluvních ujednání, dle nichž v případě porušení smluvní povinnosti jednou
stranou, vzniká druhé straně právo odstoupit od smlouvy i právo na smluvní
pokutu.
Je-li sjednáno, že porušení smluvní povinnosti zakládá právo jedné
strany na zaplacení smluvní pokuty, a nezávisle na tom může tato strana v
důsledku téhož porušení smluvní povinnosti od smlouvy i odstoupit, pak není
důvodu upírat odstoupivší smluvní straně právo na zaplacení smluvní pokuty,
vzniklé ještě před tím, než došlo k zániku smluvních závazků (a to jak závazku
hlavního, tak i závazků akcesorických) odstoupením od smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1188/2005). Jinak je ovšem
třeba posuzovat situaci, kdy je smluvní pokuta sjednána pro případ, že v
důsledku neplnění povinnosti jednou stranou vzniká druhé straně právo na
odstoupení od smlouvy, a pro tento případ je smluvně založeno právo odstoupivší
strany požadovat smluvní pokutu. Je-li vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu
vázán nejen na porušení smluvní povinnosti jednou stranou, ale i na následné
odstoupení od smlouvy stranou druhou, pak je smluvní pokutou sankciován v
podstatě výkon práva odstoupení od smlouvy, pročež je takovéto ujednání třeba
považovat za odporující ustanovení § 544 obč. zák. umožňujícímu sjednat smluvní
pokutu pouze pro případ porušení povinnosti a jako takové za absolutně neplatné
dle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 32 Odo 1113/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 1857/2008). Není přitom rozhodující, že odstoupení od smlouvy
bylo vyvoláno porušením povinností ze strany druhé smluvní strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010). Lze
tedy uzavřít, že rozhodující pro posouzení věci je zjištění, zda dle ujednání
smluvních stran mělo právo žalované na smluvní pokutu vzniknout již v případě
porušení povinnosti žalobkyní, nebo až tehdy, dojde-li ze strany žalované k
odstoupení od smlouvy. V čl. III. odst. 3 předmětné smlouvy, jak se podává i z odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu, bylo sjednáno, že “Pokud kupující neuhradí tři
sjednané splátky, má prodávající právo od smlouvy jednostranně odstoupit. V
případě, že tato skutečnost nastane, byla sjednána smluvní pokuta ve výši již
splacené kupní ceny.“ V daném případě je tedy rozhodující výklad pojmu „tato
skutečnost“ - zda je jím myšleno prodlení kupujícího, či následné odstoupení od
smlouvy prodávajícím. Závěr odvolacího soudu, jenž se pouze na základě
gramatického výkladu přiklonil k druhé z uvedených variant, však Nejvyšší soud
neshledává správným. Je-li zjišťován obsah smluvního ujednání, zejména tehdy, mohou-li vzniknout
pochyby o jeho přesném obsahu, je na místě je zkoumat nejen z hlediska
gramatického výkladu, ale i za pomocí jiných interpretačních metod. Dle § 35
odst. 2 obč. zák.
je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud
opakovaně připomněl, že toto ustanovení pro případ pochybností o obsahu
právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto
pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření
právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, sešit 7/1999,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1155/2009, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, podobně
rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2404/2007). Rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu je kladen důraz na takovou
interpretaci právních úkonů, jež zohledňuje skutečnou vůli účastníků v době,
kdy tyto úkony byly činěny, a jež se opírá i o jiné interpretační metody, než
jen gramatický výklad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03). V daném případě je záhodno přihlédnout k tomu, že účelem smluvní pokuty je
sankcionovat tu smluvní stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému
plnění závazků a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009). Již samotný termín smluvní pokuta ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu
je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy toto
ujednání zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí
smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní
strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku. Umožňuje-li to znění
smlouvy, je tedy toto ujednání třeba vztáhnout právě ke skutečnosti spočívající
v porušení smluvní povinnosti, k němuž se smluvní pokuta již ze své podstaty
váže. Nevyplynou-li z řízení skutečnosti, jež by mohly poukazovat na závěr
opačný, lze se domnívat, že tento výklad spíše zohledňuje vůli účastníků při
uzavírání smlouvy.
V posuzované věci, kdy z textu smlouvy není zcela zřejmé,
zda právo na smluvní pokutu mělo vzniknout při porušení smlouvy kupujícím či v
důsledku odstoupení od smlouvy prodávajícím, je tedy na místě se přiklonit k
výkladu zohledňujícímu předestřené úvahy, dle nějž by povinnost zaplatit
smluvní pokutu byla sankcí za porušení smluvní povinnosti kupujícím, aniž by
vznik této povinnosti byl podmíněn odstoupením od smlouvy ze strany
prodávajícího, pokud by ovšem z provedeného dokazování nevyplynul opačný závěr. Při tomto pohledu pak již neobstojí dosavadní závěr odvolacího soudu o
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (srov. závěry uvedené výše i judikaturu
tam odkazovanou). Posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud
nepovažoval za správné, pročež přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním
napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.