21 Cdo 3105/2023-681
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) Aukční síň Procházka s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 127/38, IČO 28095197, b) Galerie Procházka s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Ant. Barcala č. 404/38, IČO 28094182, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, a c) PhDr. Jaromíra. Procházky, narozeného dne 28. listopadu 1951, bytem v Českých Budějovicích, U Lesa č. 1579/10, proti žalovanému A. K., zastoupenému Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1104/13, o 297 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 527/2015, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2023, č. j. 11 Co 183,184/2019-600, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 11 Co 183,184/2019-600, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, od koho ten, kdo plnil za jiného (povinného), má podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení [pod kterou lze podřadit otázky formulované v odstavci 6 bodu b), c) a d) dovolání], v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou představuje přímo v projednávané věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, č. j. 21 Cdo 418/2021-550, a v něm odkazovaná rozhodnutí, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
4. V rozsudku ze dne 30. 12. 2022, č. j. 21 Cdo 418/2021-550, Nejvyšší soud odkázal na následující závěry soudní praxe vztahující se k předestřené otázce:
„Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.), anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
Ustanovení § 454 obč. zák. upravuje případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu proto platí, že ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil.
Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného – dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním – § 559 obč. zák. (na rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák.) – srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne
27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013. Předpoklad bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. spočívající v existenci právní povinnosti k poskytnutí plnění na straně toho, za něhož bylo plněno, není naplněn, jestliže někdo jiný plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy dluh již zanikl, nebo plnil-li dlužník někomu jinému než svému věřiteli (někomu, o kom se mylně domníval, že má k němu dluh). V těchto případech se na straně toho, komu bylo plněno, jedná o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), které je povinen vydat tomu, kdo plnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Cdo 289/2001, uveřejněný pod č. 23/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn.
33 Cdo 1052/2005, nebo rozsudek nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010, uveřejněný pod č. 123/2012 v časopise Soudní judikatura). Od skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu je třeba přísně odlišovat skutkovou podstatu plnění z neplatného právního úkonu. Zatímco v případě plnění bez právního důvodu právní důvod poskytnutého plnění chybí, v případě plnění z neplatného právního úkonu zde právní důvod existuje, ale je neplatný. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se potom ustálila na závěru, že důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli (srov. § 457 obč. zák.); spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci.
To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5536/2016). V případě, že na základě smlouvy plnila jen jedna strana, povinnost vrátit přijaté plnění po zrušení smlouvy se řídí ustanovením § 451 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010). Ten, kdo plnil za jiného dluh z neplatné smlouvy uzavřené mezi tím, za něhož bylo plněno, a jeho věřitelem, proto není aktivně věcně legitimován domáhat se vydání bezdůvodného obohacení od toho, komu plnil, neboť ten má povinnost vrátit vše, co ze smlouvy nabyl, druhému účastníkovi smlouvy, tj. tomu, za koho bylo plněno.“
5. Protože podle skutkových zjištění soudů žalobkyně b) zaplacením částky 250 000 Kč žalovanému plnila za žalobkyni a) a při bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák. není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006), považoval dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí, které vydal v projednávané věci, za významné zabývat se procesní obranou žalovaného založenou na argumentaci, že „ke zrušení dražby (přesněji účinků příklepu – pozn. dovolacího soudu) došlo souhlasným jednáním stran, kdy žalovaný projevil vůli zrušit obchod a vyzval žalobce 1) [správně žalobkyni a)] k vrácení uhrazených prostředků, což žalobce 1) [správně žalobkyně a)] akceptoval tím, že žalovanému tyto prostředky vrátil a obchod stornoval“ a „nastala tedy situace, jakoby k obchodu vůbec nedošlo“. Skutkový závěr, že právní povinnost k plnění, které za ni žalobkyně b) poskytla žalovanému, pro žalobkyni a) vyplývala z tvrzené dohody o zrušení účinků příklepu, by totiž (bez ohledu na to, zda je možno takovou dohodu považovat za platnou) musel vést – jak z podaného výkladu vyplývá – k závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku.
6. Odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozhodnutí (ve kterém na straně žalobce uvedl jen Galerii Procházka s. r. o., kterou nadále v odůvodnění označoval jako „žalobce“) dospěl k právnímu závěru, že „původní žalobce a)“ a žalovaný uzavřeli „dohodu o zrušení účinků příklepu“, a to „souhlasným jednáním tak, že žalovaný projevil vůli zrušit účinky příklepu tím, že vyzval původního žalobce a) k vrácení peněz výzvou ze dne 10. 12. 2013, což původní žalobce a) akceptoval tím, že mu požadované finanční prostředky vrátil, a to zčásti sám, zčásti prostřednictvím žalobce a původního žalobce c)“, a proto „původní žalobce a) měl právní povinnost k plnění částky 250 000 Kč, kterou za něj žalovanému žalobce poskytl.“ Za těchto okolností potom odvolací soud v souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (uvedenými v bodě 4 a 5 tohoto usnesení) uzavřel, že „žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil tím, že od něj předmětnou platbu ve výši 200 000 Kč přijal, neboť žalobce mu plnil za původního žalobce a), nikoli sám za sebe“, že „žalobce tak nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, ale vůči původnímu žalobci a), za kterého splnil to, co měl po právu splnit sám (§ 454 obč. zák.),“ a že „žalobce proto není aktivně věcně legitimován domáhat se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení.“
7. Protože uvedený závěr platí bez ohledu na to, zda žalobkyní a) a žalovaným uzavřenou „dohodu o zrušení účinků příklepu“ je možno považovat za platnou, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (nemůže založit) otázka [formulovaná v odstavci 6 bodu a) dovolání], zda „může dojít ke zrušení dražby dohodou (a to i konkludentní) dražebníka a vydražitele poté, co vydražitel nabyl vlastnické právo k předmětu dražby“, k jejímuž řešení dovolatelka předkládá argumentaci v části 4.2. dovolání; odvolací soud platnost dohody posuzoval nadbytečně a správností jeho závěru, že uzavření dohody „není v rozporu se zákonem, a to ani se zákonem o veřejných dražbách, resp. takový postup není zákonem zakázán,“ se proto dovolací soud nemusí zabývat, protože rozhodnutí odvolacího soudu na něm nespočívá.
8. Předestřením otázky formulované v odstavci 6 bodu e) dovolání [zda „může dojít k uzavření, byť konkludentnímu, neplatné ‚dohody o zrušení účinků příklepu dražby‘ za situace, kdy návrh dohody nebyl formulován předžalobní výzvou, ale ta obsahovala pouze výzvu k vrácení kupní ceny obrazů, jež žalovaný vydražil, s hrozbou negativní medializace případu a podání trestního oznámení, pokud nedojde k úhradě požadovaných částek, který nebyl druhou smluvní stranou akceptován bez výhrad, kdy naopak druhá strana postupovala tak, že na základě této hrozby uhradily tři různé subjekty tři různé částky, následně postupoval žalobce a) tak, že vydal absolutně neplatné prohlášení o zrušení dražby a následně mezi původním žalobcem a), žalobcem (původně žalobcem b) a žalovaným probíhala jednání o uzavření dohody o narovnání, která nedospěla do finální fáze uzavření dohody“] dovolatelka vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (který dále rozvádí v části 4.1.
dovolání), aniž by jakkoliv formulovala, v čem řešení přijaté odvolacím soudem (jeho závěr o dovršení kontraktačního procesu) znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak; namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 663/2005 a sp. zn. 32 Odo 876/2006, není zřejmé, jaký závěr formulovaný v těchto rozhodnutích odvolací soud nerespektoval.
Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
9. V části dovolání dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění (skutkové závěry), z nichž odvolací soud vycházel [skutkový závěr, že žalovaný a žalobkyně a) projevili vůli zrušit účinky příklepu a že mezi žalobkyní a) a žalobkyní b) byla dohoda o tom, že žalobkyně b) bude plnit žalovanému namísto žalobkyně a)], namítá-li, že „v řízení nebyl prokázán projev vůle stran směřující k ‚dohodě o zrušení účinků příklepu‘, nebyl tvrzen a prokázán návrh samotné dohody, ale nebyla prokázána jeho akceptace ze strany původního žalobce a)“, že „naopak mezi účastníky nebylo jasné, v jakém režimu postupují, nebo se chovají, žalobce a) postupoval formálně vydáním prohlášení o zrušení dražby, které je ale absolutně neplatné a které negoval především žalovaný, který s ním zásadně nesouhlasil“, a že „mezi původními žalobci neexistovala žádná dohoda o úhradě předmětných částek“. Tyto námitky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
10. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda „je odvolací soud povinen poučit účastníka řízení, pokud má za to, že věc je třeba z právního hlediska posoudit jinak, než jak navrhoval účastník řízení a než jak učinil okresní soud, a to podle § 118a odst. 2 o. s. ř., pokud nebyl dostatečně objasněn skutkový stav při jiném právním názoru odvolacího soudu o tom, že po právní stránce je možné plnění žalobce právně posoudit jinak, a to jako synallagma in eventum bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 SOZ“ [odstavec 7 bod a) dovolání], neboť jejím prostřednictvím dovolatelka pouze uplatňuje tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
13. Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu I b) a I c), jimiž bylo rozhodnuto o změně, resp. potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně b) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu