21 Cdo 418/2021-550
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobců a) A. s. P., se sídlem XY, IČO XY, b) G. P., se sídlem XY, IČO
XY, a c) J. P., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Andrejem
Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, proti
žalovanému A. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Řandou,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 13, o 297 500 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C
527/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 6. října 2020, č. j. 11 Co 183,184/2019-488, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku I písm.
a), v části výroku I písm. b), v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 20. června 2019, č. j. 7 C 527/2015-437, v části
výroku II o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci
b) částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč
od 26. 4. 2014 do zaplacení, ve výroku I písm. c) a ve výrocích II až VIII, se
odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu v části výroku I písm. b), v níž bylo
rozhodnuto o změně rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. června
2019, č. j. 7 C 527/2015-437, v části výroku II o zamítnutí žaloby na uložení
povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b) částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně z částky 200 000 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení, a ve
výrocích III, V a VII se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu
v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 11. 12. 2015 se žalobci
domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci a) 37 500 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 4. 2014
do zaplacení, žalobci b) 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05
% ročně z této částky od 26. 4. 2014 do zaplacení a žalobci c) 10 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 4. 2014 do
zaplacení. Žalobu odůvodnili tím, že se dne 29. 9. 2013 konala 40. aukce
výtvarného umění pořádaná žalobcem a), kde žalovaný vydražil obraz Josefa Čapka
„Na houpačce“ a obraz Jana Zrzavého „Dvě bárky“. K obrazu „Na houpačce“ byl
přiložen znalecký posudek vypracovaný Mgr. Vlastimilem Tetivou, soudním
znalcem, který uzavřel, že se jedná o dílo autora. V průběhu aukce uhradil
žalovaný kupní cenu obrazu „Na houpačce“, která činila 200 000 Kč, společně s
provizí určenou žalobci a) ve výši 15% z ceny obrazu, tj. 30 000 Kč. Dále
žalovaný uhradil kupní cenu obrazu „Dvě bárky“ ve výši 50 000 Kč společně s
provizí určenou žalobci a) ve výši 15% z ceny obrazu, tj. 7 500 Kč. Celkem tedy
žalovaný zaplatil žalobci a) částku 287 500 Kč. V prosinci roku 2013 byla
žalobci a) doručena předžalobní výzva, ve které žalovaný zpochybnil pravost
obou obrazů (pochybnosti o pravosti obrazu „Na houpačce“ současně doložil
znaleckým posudkem vypracovaným dne 17. 11. 2013 PhDr. Pavlou Pečinkovou,
CSc.), a protože dle jeho názoru žalobce a) nepostupoval v souladu se zákonem
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, vyzval žalovaný žalobce a) k vrácení
zaplacených kupních cen obrazů a provize, tj. částky v celkové výši 287 500 Kč,
a k náhradě škody představující náklady vypracování znaleckého posudku ve výši
10 000 Kč. Aby žalobce a) předešel potenciálním škodám, kterými mu bylo v
předžalobní výzvě vyhrožováno, rozhodl se „zajistit převod požadovaných
peněžních prostředků“. Žalobce a) uhradil na účet zástupce žalovaného dne 16. 12. 2013 částku ve výši 37 500 Kč, úhradu částky ve výši 250 000 Kč „zajistil“
žalobce a) u žalobce b) a následně „zajistil“ žalobce c) dne 27. 1. 2014 úhradu
částky ve výši 10 000 Kč jako „tzv. příspěvek na vypracování znaleckého
posudku“. Po převodu všech peněžních prostředků obdržel žalobce a) další návrh
žalovaného na uzavření dohody o narovnání spolu s informací o možnosti
vyzvednutí obrazů „Na houpačce“ a „Dvě bárky“. Následně všichni žalobci vyzvali
žalovaného k vrácení částek, o které se žalovaný bez právního důvodu na jejich
úkor obohatil. Žalobce a) vystupoval při dražbě pouze jako dražebník
(zprostředkovatel), který za „kvalitu předmětu dražby nikterak neručí a za jeho
vady neodpovídá“. Žalovaný jako nabyvatel vlastnického práva se měl v případě
„jakýchkoliv vad vydražené věci“ obrátit na prodávajícího, kterým byl původní
majitel obrazů (navrhovatel dražby). Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Potvrdil skutková tvrzení žalobců o dražbě
obrazů a následném vrácení částky v celkové výši 297 500 Kč. Doplnil, že
žalobce a) vydal dne 17. 2.
2014 oznámení o zmaření dražby obrazu „Na Houpačce“
a oznámení o zmaření dražby obrazu „Dvě bárky“. Žalovaný tak celou záležitost
považoval za uzavřenou a opakovaně vyzýval žalobce a) k převzetí předmětných
obrazů, což však žalobce a) dosud neučinil. Namítl, že žalobce a) porušil svou
zákonnou povinnost zajistit řádný odhad ceny sporných obrazů a svou povinnost
jednat v souladu s „lex artis dražebníka“. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 7 C
527/2015-437, ve spojení s usnesením ze dne 19. 8. 2019, č. j. 7 C
527/2015-450, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal zaplacení částky 37
500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 37 500 Kč od
26. 4. 2014 do zaplacení (výrok I), kterou se žalobce b) domáhal zaplacení
částky 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
250 000 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení (výrok II) a kterou se žalobce c)
domáhal zaplacení částky 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 10 000 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení (výrok III), uložil
žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu
soudu v Litoměřicích „státem zálohované náklady řízení“ ve výši 38 535 Kč
(výrok IV) a povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu
nákladů řízení ve výši 151 006,40 Kč k rukám jeho „právního zástupce“ (výrok
V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 9. 2013 na 40. aukci
výtvarného umění pořádané žalobcem a) jako dražebníkem odevzdal M. K. (navrhovatel dražby) do dražby soubor několika obrazů, z nichž žalovaný
vydražil obraz „Na houpačce“ za cenu 200 000 Kč s provizí 30 000 Kč a obraz
„Dvě bárky“ za cenu 50 000 Kč s provizí 7 500 Kč, celkem tedy za 287 500 Kč,
které uhradil dne 29. 9. 2013 žalobci a). Před konáním aukce posoudil obraz „Na
Houpačce“ znalec Mgr. Vlastimil Tetiva, který ve znaleckém posudku ze dne 3. 8. 2013 jako autora obrazu označil Josefa Čapka. Žalovaný nechal znalkyní PhDr. Pavlou Pečinkovou, CSc., posoudit pravost obrazu „Na houpačce“, přičemž
znalkyně ve znaleckém posudku ze dne 17. 11. 2013 uzavřela, že nemůže
předložený obraz uznat za originální práci Josefa Čapka, a že je přesvědčena,
že jde „o novodobou napodobeninu Čapkových děl“. Žalovaný vyzval žalobce a)
přípisem ze dne 10. 12. 2013 k navrácení zaplacené kupní ceny a aukční provize
v celkové výši 287 500 Kč a k náhradě škody představované náklady na
vypracování znaleckého posudku PhDr. Pavly Pečinkové, CSc., ve výši 10 000 Kč. Z účtu žalobce a) byla zaslána na účet žalovaného dne 16. 12. 2013 částka 37
500 Kč se zprávou (příjemci i plátci) „vratka odměny dražebníka, pol. 141,
272“, z účtu žalobce b) byla na účet žalovaného dne 16. 12. 2013 zaslána částka
250 000 Kč se zprávou (příjemci i plátci) „za díla J. Čapek, J. Zrzavý“, a z
účtu žalobce c) byla zaslána dne 27. 1. 2014 na účet žalovaného částka 10 000
Kč se zprávou (příjemci i plátci) „příspěvek pro K. (Pečinková)“. Žalobce a)
vydal dne 17. 2. 2014 oznámení o zmaření dražby dotčených obrazů s tím, že
vydražitel (žalovaný) způsobil zmaření dražby. Přípisem ze dne 18. 4.
2014
žalobci vyzvali žalovaného k zaplacení částky 297 500 Kč jako bezdůvodného
obohacení. Soud prvního stupně dále provedeným dokazováním zjistil, že dotčené
obrazy jsou falzifikáty. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl
soud prvního stupně k závěru, že žalovaný se udělením příklepu a zaplacením
ceny stal vlastníkem dotčených obrazů k okamžiku udělení příklepu, tj. ke dni
29. 9. 2013, že neplatnost veřejné dražby v daném případě nebyla vyslovena a že
ke zmaření dražby podle § 24 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. o veřejných
dražbách“), nedošlo, neboť vydražitel (žalovaný) uhradil cenu ve stanovené
lhůtě. Na závěru, že ke zmaření dražby nedošlo, nemůže nic změnit ani to, že
žalobce a) dne 17. 2. 2014 vydal oznámení o zmaření dražby dotčených obrazů, ve
kterém konstatoval, že vydražitel (žalovaný) způsobil zmaření dražby. Skutečnost, že vydražený obraz je falzifikát, je možné pokládat za vadu
předmětu dražby ve smyslu § 63 odst. 1 zák. o veřejných dražbách, za niž
odpovídá navrhovatel dražby (M. K.). Žalovaný tak měl vytknout vady obrazů vůči
navrhovateli dražby v 6 měsíční prekluzivní lhůtě podle § 504 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“);
protože tak neučinil, jeho právo uplynutím stanovené prekluzivní lhůty zaniklo. Soud proto dospěl k závěru, že plnění žalobce a) dne 16. 12. 2013 na účet
žalovaného ve výši 37 500 Kč a plnění žalobce b) na účet žalovaného dne 16. 12. 2013 ve výši 250 000 Kč bylo plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2
obč. zák.; plnění žalobce c) na účet žalovaného ze dne 27. 1. 2014 ve výši 10
000 Kč soud posoudil jako plnění bez právního důvodu podle § 2991 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen
„o. z.“). Protože žalovaný vůči žalobcům u jednání soudu dne 19. 9. 2016 učinil
úkon započtení svého nároku na náhradu škody ve výši žalované částky, která mu
měla vzniknout protiprávním jednáním žalobce a), zabýval se soud prvního stupně
tím, zda žalobce a) porušil „svou zákonnou povinnost zajistit řádný odhad ceny
sporných obrazů a svou povinnost jednat v souladu s lex artis dražebníka“, a
dospěl k závěru, že povinností dražebníka nebylo zkoumat pravost obrazů, neboť
zákon nestanoví, jakým způsobem má dražebník tuto cenu odhadnout, v praxi tak
dražebník vychází zejména ze svých zkušeností a poptávky trhu. Žalobce a) proto
podle soudu prvního stupně neporušil své povinnosti vyplývající mu ze zák. o
veřejných dražbách, jestliže před dražbou nechal posoudit obraz „Na houpačce“
znalcem Mgr. Tetivou a cenu obrazu „Dvě bárky“ odhadl sám. Žalobce a) však
porušil svou právní povinnost stanovenou v § 24 odst. 2 zák. o veřejných
dražbách „a contrario“ vydáním oznámení o zmaření dražby dne 17. 2. 2014, čímž
žalovaného uvedl v omyl, že dražba byla zmařena, že mu budou vynaložené peníze
vráceny („což se i stalo“). Žalovaný tak již neměl důvod domáhat se svých
nároků z odpovědnosti za vady předmětu dražby vůči navrhovateli dražby podle
ustanovení § 63 odst. 1 zák.
o veřejných dražbách v šestiměsíční prekluzivní
lhůtě podle ustanovení § 504 obč. zák. a toto jeho právo proto zaniklo. Žalovanému pak „ve smyslu § 2910 o. z. vzniklo vůči žalobci a) právo na náhradu
toho, co žalobce a) způsobil svým jednáním, když zaviněně porušil povinnost
stanovenou zákonem“. Škoda žalovanému vznikla právě ve výši 297 500 Kč
(zaplacená cena obrazů, provize a náklady znaleckého posudku). Vzhledem k tomu,
že pohledávka žalobce a) – jehož jménem žalobci b) a c) žalovanému poskytli
jimi hrazené částky – na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 297 500 Kč s
příslušenstvím a pohledávka žalovaného vůči žalobci a) na náhradu újmy ve výši
297 500 Kč s příslušenstvím „jsou stejného druhu (peněžní plnění)“, zanikly obě
pohledávky započtením „k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k
započtení, jednostranným prohlášením ze strany žalovaného při jednání soudu dne
19. 9. 2016, kdy též projev vůle došel žalobci a)“. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 10. 2020,
č. j. 11 Co 183,184/2019-488, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) 37 500 Kč se zákonným
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 4. 2014 do zaplacení [výrok I
písm. a)], ve výroku II změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci b) 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 4. 2014 do zaplacení [výrok I písm. b)], ve výroku III změnil tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci c) 10 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 4. 2014 do zaplacení [výrok I písm. c)],
uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně k rukám advokáta Mgr. Andreje Lokajíčka žalobci a) 34 311,70 Kč
(výrok II), žalobci b) 117 681,90 Kč (výrok III) a žalobci c) 20 739,90 Kč
(výrok IV), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu
soudu v Litoměřicích „na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně“ 38
535 Kč (výrok V) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů
odvolacího řízení k rukám advokáta Mgr. Andreje Lokajíčka žalobci a) 7 943,20
Kč (výrok VI), žalobci b) 31 500,60 Kč (výrok VII) a žalobci c) 4 399,80 Kč
(výrok VIII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ohledně nároku žalobce a) uzavřel, že „ke zmaření dražby nedošlo“, neboť
„nenastala situace předvídaná v § 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách, tedy
že by vydražitel (žalovaný) neuhradil cenu ve stanovené lhůtě“, a to bez ohledu
na vydaná oznámení o zmaření dražby, „která byla od počátku nulitní“. Zaplatil-li za této situace žalobce a) žalovanému částku 37 500 Kč, učinil tak
bez právního důvodu. Ohledně nároků žalobce b) a žalobce c) dospěl odvolací
soud k závěru, že tito nebyli „v souvislosti s uskutečněnou dražbou výtvarného
umění v žádném právním vztahu se žalovaným“, a jejich plnění byla proto
„poskytnuta bez jakéhokoli právního důvodu“.
Odvolací soud uvedl, že „nerozumí
konstrukci soudu prvního stupně, že existovala jakási dohoda mezi žalobci o
tom, že žalobci b) a c) budou žalovanému plnit jménem žalobce a), když žádná
taková dohoda nebyla … tvrzena a tudíž ani prokazována“. Podle odvolacího soudu
je podstatné, že „plnění poskytnutá žalovanému … byla poskytnuta bez právního
důvodu“, po celou dobu s žalovaným jednal pouze žalobce a), kterému jako
jedinému také žalovaný zaplatil cenu za vydražené obrazy a provize, a žalobci
b) a c) tedy „neměli jakýkoliv právní důvod žalovanému zaplacenou částku
vracet“. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobce a)
neporušil povinnost podle § 13 odst. 1 zák. o veřejných dražbách, neboť jeho
povinností nebylo „zkoumat pravost obrazů, ale zajistit odhad ceny předmětu
dražby v místě a čase obvyklé“, což učinil, a že skutečnost, že se jednalo o
falzifikáty, je vadou předmětu dražby, za niž nese odpovědnost navrhovatel
dražby, nikoliv dražitel, a žalovaný měl tedy vytknout vady obrazů u
navrhovatele dražby v prekluzivní lhůtě podle § 504 obč. zák. Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a) se „vydáním dvou
oznámení o zmaření dražby žádného protiprávního jednání vedoucího ke vzniku
škody žalovanému nedopustil“, a proto „nenese žádnou odpovědnost za tvrzenou
škodu žalovaného ve smyslu § 63 odst. 4 zákona o veřejných dražbách“. Z tohoto
důvodu uzavřel, že započtením „tvrzeného nároku na náhradu škody ve výši
odpovídající žalované částce“ nedošlo k zániku pohledávky žalovaného vůči
žalobci a). Ve vztahu k žalobcům b) a c) „nebylo započtení shledáno důvodným
již proto, že žalovaný ani netvrdil, že by se tito žalobci vůči němu dopustili
nějakého protiprávního jednání … vedoucího ke vzniku škody“. Z uvedených důvodů
odvolací soud „shledal žalobní návrh žalobců z titulu bezdůvodného obohacení
zcela po právu“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž rozsudek
napadl „v celém jeho rozsahu“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že nedošlo ke zmaření dražby ve smyslu ustanovení § 2 písm. n) zák. o
veřejných dražbách. Má za to, že vrácením celé požadované částky dovolateli ze
strany žalobců ve spojení s učiněným oznámením o zmaření dražby nastala
situace, „jakoby dovolatel nikdy neuhradil cenu sporných obrazů ani odměnu
dražebníka“. Nastoluje proto otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešenou), „zda může dojít ke zmaření dražby i poté, co vydražitel uhradí cenu
dosaženou vydražením, pokud následně nastane situace, že dražebník vydražiteli
vrátí celou zaplacenou cenu a odměnu dražebníka a vystaví oznámení o zmaření
dražby“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval námitkou žalovaného, že
v daném případě „mohlo dojít souhlasným jednáním účastníků (vydražitele a
dražebníka – pozn. dovolacího soudu) ke zrušení dražby“. V posuzovaném případě
účastníci projevili vůli „zrušit obchod“ tím, že žalovaný vyzval žalobce a) k
vrácení „uhrazených prostředků“, což žalobce a) „akceptoval tím, že dovolateli
tyto prostředky vrátil … a obchod stornoval“.
Přípustnost takové dohody
dovozuje z občanskoprávní zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ a ze
skutečnosti, že ve veřejné dražbě vydražitel nevstupuje „do přímého právního
vztahu“ s navrhovatelem dražby. V této souvislosti potom předestírá dosud
neřešenou otázku, zda lze „po udělení příklepu a uhrazení ceny dosažené
vydražením zrušit proběhlou dobrovolnou dražbu dohodou, resp. souhlasným
jednáním mezi dražebníkem a vydražitelem“. Zrušením dražby nastaly účinky,
„jako kdyby k dražbě nikdy nedošlo“, a proto nemůže obstát závěr odvolacího
soudu, že se „dovolatel na úkor všech žalobců bezdůvodně obohatil přijetím
jejich plateb“. Částky uhrazené žalobci tak dovolatel „obdržel zcela po právu
jako vydání bezdůvodného obohacení“ a náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů
na vypracování znaleckého posudku. Odvolací soud se dále podle dovolatele
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce „plnění za jiného“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, nebo rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28
Cdo 3432/2013), jestliže „namísto žalobce 1) částečně splnili jeho povinnost
vydat dovolateli bezdůvodné obohacení a nahradit mu způsobenou škodu žalobci 2)
a 3)“, kteří proto „nemají nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči
dovolateli, nýbrž vůči žalobci, neboť za něj splnili to, co měl po právu splnit
on sám“. Ve vztahu „k žalobnímu nároku“ na zaplacení částky 10 000 Kč navíc
odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřenou například v
rozsudku ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, „nijak nezohlednil“
generální klauzuli ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., jež vymezuje bezdůvodné
obohacení „obecně jako plnění bez spravedlivého důvodu“. Dovolatel proto
nastoluje otázku, „zda mají žalobci 2) a 3) nárok vůči dovolateli na vydání
bezdůvodného obohacení, když dovolatel od nich nic nepožadoval a oni zjevně
plnili namísto žalobce 1)“, a zda „má žalobce 3) nárok vůči dovolateli na
vydání částky 10 000 Kč, přestože nebylo prokázáno, že by dovolatel tuto částku
inkasoval bez spravedlivého důvodu“. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem
odvolacího soudu o tom, že žalobce a) jako dražebník neporušil své povinnosti
podle zákona o veřejných dražbách; domáhá se, aby Nejvyšší soud posoudil
otázku, „zda povinnost dražebníka zajistit řádný odhad ceny předmětu dražby dle
§ 13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách zahrnuje i povinnost ověřit pravost
předmětu dražby“, a otázku, „zda je zájemce – laik a spotřebitel – povinen si
sám ověřovat pravost uměleckého díla“, odlišně od řešení, ke kterému dovolací
soud dospěl v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, z něhož
odvolací soud vycházel. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se „nijak
nevypořádal“ s námitkou, že žalobní nároky žalobců jsou v rozporu s dobrými
mravy, a že „při řešení celého případu postupoval přepjatě formalisticky“, čímž
se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve
výrocích I až III potvrzuje a ve výrocích IV a V se mění jen ve výši náhrady
nákladů řízení. Žalobci považují rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhli, aby
dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci se domáhají nároků, které mají samostatný
skutkový základ (vycházejí z odlišných skutkových tvrzení), žalobci mají
postavení samostatných společníků a rozhodnutí odvolacího soudu působí vůči
každému z nich samostatně. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými
nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým
nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod č. 66/2009 Sb. rozh. obč., a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto
závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).
Dovolání žalovaného proti výroku I
písm. a) a proti výroku I písm. c) rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nárocích žalobců a) a c), není proto přípustné, neboť směřuje
proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Zčásti tato
situace nastala též v případě nároku žalobce b), o němž bylo rozhodnuto výrokem
I písm. b), neboť uplatněná částka 250 000 Kč sestává z částky 200 000 Kč
představující vrácenou vydraženou cenu obrazu „Na houpačce“ a z částky 50 000
Kč představující vrácenou vydraženou cenu obrazu „Dvě bárky“, na něž je třeba
nahlížet jako na samostatné nároky; v části výroku I písm. b), ve které bylo
rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla
zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b) 50 000 Kč
s příslušenstvím, není proto dovolání žalovaného rovněž podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud v této části dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“,
tedy i v části, ve které odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (ve výrocích II až VIII), ačkoliv v části, ve které směřuje
proti těmto výrokům, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Přípustnost
dovolání tedy nezaloží ani námitky dovolatele o „nepřiznání náhrady části
nákladů řízení“ [srov. bod VI písm. g) obsahu dovolání]. Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaného v uvedené části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá předestřená
otázka, „zda může dojít ke zmaření dražby i poté, co vydražitel uhradí cenu
dosaženou vydražením, pokud následně nastane situace, že dražebník vydražiteli
vrátí celou zaplacenou cenu a odměnu dražebníka a vystaví oznámení o zmaření
dražby“, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu [vycházeje ze zjištění, že žalovaný cenu, za kterou obrazy vydražil,
žalobci a) zaplatil 29. 9. 2013, tj. ještě v den konání dražby] dospěl k
závěru, že „ke zmaření dražby nedošlo, žalovaný se stal po udělení příklepu a
zaplacení ceny vlastníkem předmětných obrazů“. K otázce, kdy dochází ke zmaření
dražby, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 930/2007, uveřejněný pod č. 75/2008 v časopise Soudní judikatura,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4744/2008, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1211/2012, a v
nich uvedený závěr, podle kterého neuhradil-li vydražitel cenu dosaženou
vydražením ve stanovené lhůtě, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zák. o
veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo
jiné právo (§ 24 odst. 1 zák. o veřejných dražbách); zmaření dražby je zde
nutno definovat jako objektivní stav, jenž nastane v důsledku (samého)
neuhrazení ceny dosažené vydražením vydražitelem ve stanovené lhůtě bez ohledu
na příčiny, pro něž se tak nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4444/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1383/2011). Nastolené otázky, „zda povinnost dražebníka zajistit řádný odhad ceny předmětu
dražby dle § 13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách zahrnuje i povinnost ověřit
pravost předmětu dražby“ a „zda je zájemce – laik a spotřebitel – povinen si
sám ověřovat pravost uměleckého díla“, přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť dovolatel řádně nevymezil předpoklady
přípustnosti dovolání.
Jestliže uvedené otázky podle dovolatele „mají být
dovolacím soudem posouzeny jinak“, způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a
alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v
časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Těmto
požadavkům dovolání žalovaného nevyhovuje, neboť dovolatel, jde-li o řešení, od
něhož se má dovolací soud při řešení předestřených otázek odchýlit, toliko
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2750/2013, který ale tyto otázky neřeší, je-li v něm problematika „autorství
obrazu“ posuzována ve vztahu vydražitele a navrhovatele dražby, nikoliv ve
vztahu (jak je tomu v projednávané věci) vydražitele a dražebníka. Z dovolání
tedy není patrno, od kterého svého řešení předestřených otázek se má dovolací
soud odchýlit. Prostřednictvím nastolených otázek, „zda může oznámení o zmaření dražby
vystavené dražebníkem vyvolat dobrou víru vydražitele, že došlo ke zmaření
dražby, přestože k tomu ve skutečnosti nedošlo a oznámení o zmaření dražby je
neplatné či nicotné“, a „zda se může dražebník dovolávat neplatnosti či
nicotnosti oznámení o zmaření dražby ve snaze získat z této neplatnosti či
nicotnosti pro sebe výhodu, pokud je oznámení o zmaření dražby opravdu neplatné
či nicotné“, dovolatel vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením
odpovědnosti žalobce a) za škodu vzniklou žalovanému porušením povinností
dražebníka odvolacím soudem [s jeho závěrem o tom, že žalobce a) „se žádného
porušení povinností stanovených v zákoně o veřejných dražbách nedopustil, a
proto nenese žádnou odpovědnost za tvrzenou škodu žalovaného ve smyslu § 63
odst. 4 zákona o veřejných ražbách“], aniž by jakkoliv formuloval, v čem je
řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v
judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již
řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení
přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
při dražbě konané dne 29. 9.
2013 pořádané žalobcem a) jako dražebníkem
žalovaný vydražil obraz „Na houpačce“ autora označovaného jako Josef Čapek a
obraz „Dvě bárky“ autora označovaného jako Jan Zrzavý; navrhovatelem dražby byl
M. K., který obrazy do dražby poskytl. Cenu dosaženou vydražením obrazu „Na
houpačce“ ve výši 200 000 Kč společně s odměnou (provizí) dražebníka 30 000 Kč
a cenu dosaženou vydražením obrazu „Dvě bárky“ ve výši 50 000 Kč společně s
odměnou (provizí) dražebníka 7 500 Kč, celkem za 287 500 Kč, žalovaný uhradil
žalobci a) ještě v den konání dražby (29. 9. 2013). Poté, co znalkyně PhDr. Pavla Pečinková, CSc., ve znaleckém posudku ze dne 17. 11. 2013 ohledně obrazu
„Na houpačce“ uzavřela, že nemůže předložený obraz uznat za originální práci
Josefa Čapka a že je přesvědčena, že jde o novodobou napodobeninu Čapkových
děl, žalovaný dopisem ze dne 10. 12. 2013 vyzval žalobce a) k navrácení
zaplacené kupní ceny obrazů a aukční provize v celkové výši 287 500 Kč a k
náhradě škody představované náklady uvedeného znaleckého posudku ve výši 10 000
Kč. V reakci na tuto výzvu žalobce a) dne 16. 12. 2013 převedl ze svého účtu na
účet žalovaného částku 37 500 Kč se zprávou (příjemci i plátci) „vratka odměny
dražebníka, pol. 141, 272“, žalobce b) dne 16. 12. 2013 převedl ze svého účtu
na účet žalovaného částku 250 000 Kč se zprávou (příjemci i plátci) „za díla J. Čapek, J. Zrzavý“ a žalobce c) dne 27. 1. 2014 převedl ze svého účtu na účet
žalovaného částku 10 000 Kč se zprávou (příjemci i plátci) „příspěvek pro K. (Pečinková)“. Následně žalobce a) dne 17. 2. 2014 vydal oznámení o zmaření
dražby dotčených obrazů s tím, že vydražitel (žalovaný) způsobil zmaření
dražby. Dopisem ze dne 20. 11. 2015 žalobci vyzvali žalovaného k vrácení
částek, které mu uhradili, s odůvodněním, že k jejich úhradě po přechodu
vlastnického práva k uvedeným obrazům na žalovaného došlo bez právního důvodu. Za tohoto skutkového stavu rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, od koho ten, kdo plnil za jiného (povinného),
má podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 o. z.)
právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že při řešení
této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle ustanovení § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám. Ustanovení § 451 obč. zák.
vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na
jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.), anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Ustanovení § 454 obč. zák. upravuje případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění toho,
za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost k plnění na straně toho,
kdo plnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu proto platí, že ten, kdo
plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho,
za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného
obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy
následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které
má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný
nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému
plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo
získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím,
komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za
povinného – dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které
za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním – § 559
obč. zák. (na rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního
důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák.) – srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne
27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013. Předpoklad bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. spočívající
v existenci právní povinnosti k poskytnutí plnění na straně toho, za něhož bylo
plněno, není naplněn, jestliže někdo jiný plnil za dlužníka jeho věřiteli v
době, kdy dluh již zanikl, nebo plnil-li dlužník někomu jinému než svému
věřiteli (někomu, o kom se mylně domníval, že má k němu dluh). V těchto
případech se na straně toho, komu bylo plněno, jedná o bezdůvodné obohacení
získané plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), které je povinen
vydat tomu, kdo plnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Cdo 289/2001, uveřejněný pod č. 23/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Cdo 1052/2005, nebo rozsudek
nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010, uveřejněný pod
č. 123/2012 v časopise Soudní judikatura).
Od skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu je třeba
přísně odlišovat skutkovou podstatu plnění z neplatného právního úkonu. Zatímco
v případě plnění bez právního důvodu právní důvod poskytnutého plnění chybí, v
případě plnění z neplatného právního úkonu zde právní důvod existuje, ale je
neplatný. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se potom ustálila na závěru, že
důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si
vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli (srov. § 457 obč. zák.); spočívá-li
bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném
vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s
plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s
plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně
účastníků smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005,
sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007,
sp. zn. 33 Odo 1590/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5536/2016). V případě, že na základě smlouvy plnila jen jedna strana, povinnost
vrátit přijaté plnění po zrušení smlouvy se řídí ustanovením § 451 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo
453/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2865/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo
4740/2010). Ten, kdo plnil za jiného dluh z neplatné smlouvy uzavřené mezi tím,
za něhož bylo plněno, a jeho věřitelem, proto není aktivně věcně legitimován
domáhat se vydání bezdůvodného obohacení od toho, komu plnil, neboť ten má
povinnost vrátit vše, co ze smlouvy nabyl, druhému účastníkovi smlouvy, tj. tomu, za koho bylo plněno. Odvolací soud – i když vyšel ze zjištění (srov. bod 50 rozsudku soudu prvního
stupně a bod 19 rozsudku odvolacího soudu), podle kterého žalobce b) zaplacením
částky 250 000 Kč žalovanému plnil za žalobce a) [že žalobce b) dne 16. 12. 2013 převedl ze svého účtu na účet žalovaného částku 250 000 Kč se zprávou
(příjemci i plátci) „za díla J. Čapek, J. Zrzavý“] – se v rozporu s podaným
výkladem nezabýval tím, zda v souvislosti s poskytnutím plnění ze strany
žalobce b) byly naplněny předpoklady bezdůvodného obohacení podle ustanovení §
454 obč. zák. Odůvodnil-li svůj postup tím, že „dohoda mezi žalobci o tom, že
žalobci b) a c) budou žalovanému plnit jménem žalobce a) … nebyla ani jednou ze
stran sporu tvrzena a tudíž ani prokázána“ (srov. bod 22 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), nevzal náležitě v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák. není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí
jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 970/2006). Odvolacím soudem nebylo proto ani
posuzováno, zda žalobce a) měl právní povinnost k plnění, které za něj
žalovanému žalobce b) poskytl. Opomenuta z tohoto důvodu zůstala procesní
obrana žalovaného založená na argumentaci, že „ke zrušení dražby (přesněji
účinků příklepu – pozn. dovolacího soudu) došlo souhlasným jednáním stran, kdy
žalovaný projevil vůli zrušit obchod a vyzval žalobce 1) [správně žalobce a)] k
vrácení uhrazených prostředků, což žalobce 1) [správně žalobce a)] akceptoval
tím, že žalovanému tyto prostředky vrátil a obchod stornoval“ a „nastala tedy
situace, jakoby k obchodu vůbec nedošlo“; žalovaný tuto procesní obranu
uplatnil ve vyjádření k odvolání žalobců podanému proti rozsudku soudu prvního
stupně, nebyly přitom splněny podmínky k tomu, aby k ní odvolací soud
nepřihlížel ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť se jedná o hodnocení
skutečností, které byly do řízení uvedeny v průběhu řízení před soudem prvního
stupně, z nichž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel. Skutkový
závěr, že právní povinnost k plnění, které za něj žalobce b) poskytl
žalovanému, pro žalobce a) vyplývala z tvrzené dohody o zrušení účinků
příklepu, by přitom (bez ohledu na to, zda je možno takovou dohodu považovat za
platnou) musel vést – jak z podaného výkladu vyplývá – k závěru o
neopodstatněnosti uplatněného nároku. Odvolací soud proto řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí,
k níž musí být dovolacím soudem přihlédnuto (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části výroku I písm. b), v níž bylo
rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně v části výroku II o zamítnutí
žaloby na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b) částku 200 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 200 000 Kč od 26. 4. 2014 do
zaplacení, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení III, V a
VII zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).