NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 293/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně ZeBa, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Okruhová 623/2, PSČ
155 00, IČO 276 44 758, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem
v Chýni, Západní 449, proti žalované Mercedes-Benz Financial Services Česká
republika s.r.o., se sídlem v Praha 4 - Chodově, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 45,
IČO 639 97 240, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 1, Široká 6, o zrušení rozhodčího nálezu a povolení odkladu
vykonatelnosti rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
31 Cm 42/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. září 2010, č. j. 2 Cmo 123/2010-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 5 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Jany Gavlasové, advokátky, se sídlem v Chýni, Západní 449.
vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 3. 4. 2007 uzavřena Smlouva o finančním leasingu. Předmětem leasingu bylo osobní
vozidlo Mercedes. Součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky finančního leasingu,
v bodě 17.4. podmínek byla sjednána rozhodčí doložka. Podle ní budou spory
vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou rozhodovány rozhodcem vybraným ze
seznamu rozhodců vedeného Asociací leasingových společností ČR. Žalobkyně
namítla neplatnost rozhodčí doložky v řízení před rozhodcem. Dne 12. 1. 2009
byl vydán rozhodčí nález JUDr. Evou Pulzovou pod č. j. 942/2008, jehož zrušení
se žalobkyně v soudním řízení domáhá. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně se k
návrhu na zahájení rozhodčího řízení vyjádřila a ve vyjádření namítla
neplatnost rozhodčí smlouvy z důvodu, že smluvní strany při uzavírání smlouvy
mají nerovné postavení, že smlouva byla uzavřena nesvobodně za nápadně
nevýhodných podmínek, že Všeobecné leasingové podmínky jsou neměnné, bez
možnosti úpravy druhou smluvní stranou. K námitce neplatnosti z důvodu nerovného postavení subjektů soud
prvního stupně uvedl, že účastníci leasingové smlouvy, v rámci které k dohodě o
rozhodčí doložce došlo, jsou podnikatelé, tj. osoby vstupující dobrovolně do
podnikatelských rizik. S ohledem na to se předpokládá schopnost uvědomit si
následky svých právních úkonů a nést jejich důsledky. Tvrzení žalobkyně má
nejblíže k tísni, kterou ovšem žalobkyně netvrdila, a nápadně nevýhodným
podmínkám. Z toho pohledu však věc nelze posuzovat, neboť vztah mezi účastníky
se řídí obchodním zákoníkem, kde se ustanovení o tísni a nápadně nevýhodných
podmínkách nepoužije. Ani k námitce žalobkyně, že rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění podle
tuzemského práva nemožnému nebo nedovolenému, soud prvního stupně nepřihlédl. Napadeným rozhodčím nálezem byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit peněžitou
částku s příslušenstvím, tj. co do druhu plnění běžně ukládané soudy České
republiky v nalézacích řízeních. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 2 Cmo 123/2010-106,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález vydaný
rozhodcem JUDr. Evou Pulzovou, se sídlem U Cikánky 909, Praha 5, č. j. R
942/2008, ze dne 12. 1. 2009, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, současně
zopakoval důkaz částí Všeobecných smluvních podmínek, konkrétně článkem 17.4. Zjistil, že smluvní strany se v něm dohodly, že jakékoli spory vzniklé ze
smlouvy nebo v souvislosti s její platností, účinností, prováděním nebo
zánikem, jež se nepodaří odstranit smírným jednáním mezi stranami, budou s
konečnou platností rozhodnuty rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného
Asociací leasingových společností ČR. Rozhodce stanoví generální tajemník
Asociace leasingových společností ČR.
Odvolací soud přezkoumal důvodnost námitek žalobkyně podle § 31 písm. b) a f)
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále
jen „ZRŘ“), podle kterých se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu, a
zabýval se i posouzením neplatnosti sjednané rozhodčí doložky podle § 39
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejprve konstatoval, že námitku nedostatku pravomoci rozhodce uplatnila
žalobkyně již v rozhodčím řízení ve smyslu § 33 ZRŘ. Odvolací soud z § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 19 odst. 1 ZRŘ dovodil, že je
zřejmé, že v rozhodčí smlouvě se musí účastníci dohodnout buďto na ad hoc
rozhodci nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Z
článku 17.4 Všeobecných smluvních podmínek se podává, že se účastníci dohodli,
že veškeré spory mezi nimi má rozhodovat ad hoc rozhodce, aniž by se dohodli na
osobě konkrétního rozhodce. Jmenování rozhodce ponechali účastníci na
tajemníkovi Asociace leasingových společností ČR, který stanoví rozhodce
výběrem ze seznamu rozhodců vedeného touto asociací. Jelikož si strany nedohodly, že mezi nimi bude řešit spory stálý rozhodčí soud
ani rozhodce ad hoc, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodčí doložka, která
neobsahuje přímé určení ad hoc rozhodce nebo konkrétní způsob jeho určení, ale
odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na
subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je
neplatná podle § 39 obč. zák. Odvolací soud dále uvedl, že skutečnost, že se
žalobkyně touto konkrétní námitkou neplatnosti rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. nebránila, není rozhodující, vzhledem k charakteru neplatnosti podle § 39
obč. zák. jako neplatnosti absolutní. Rozhodující pouze je, že žalobkyně včas
uplatnila námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení a včas
podala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost
zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací důvody pak na ustanoveních
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není rozhodující, zda
žalobkyně uplatnila konkrétní námitku (důvody) neplatnosti podle § 39 obč. zák. či nikoli. Odvolací soud může dle dovolatelky přihlédnout jen k takovým důvodům
absolutní neplatnosti, které vychází ze skutečností, které byly tvrzeny nebo
vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. V tomto dovolatelka odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4582/2007. Pokud odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil, nepopíral, popřípadě které nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně, vydal překvapivé rozhodnutí. Skutečnost, že žalobkyně konkrétní námitku neplatnosti rozhodčí doložky
neuplatňovala, je dle dovolatelky významná i z hlediska § 15 odst. 2 ZRŘ. Závěr
odvolacího soudu by ve svém důsledku vedl ke zkrácení práva druhé strany
vyjádřit se k námitce ještě ve stadiu rozhodčího řízení a znemožňoval tak i
možnost předejít soudnímu spotu o zrušení rozhodčího nálezu, pokud by námitka
byla důvodná.
V řízení o zrušení rozhodčího nálezu je soud vázán důvody, které
navrhovatel uplatňuje, není oprávněn o zrušení rozhodčího nálezu rozhodnout z
jiných důvodů, které navrhovatel uplatňuje, nebo je uplatnil později po
uplynutí lhůty podle § 32 odst. 1 ZRŘ. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je
neplatná. Ohledně jmenování rozhodce v řízení ad hoc prostřednictvím třetí
osoby rozhodoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž
takový způsob jmenování rozhodce shledal v souladu s § 7 ZRŘ. Dle názoru dovolatelky je možné se v rozhodčí smlouvě dohodnout ve smyslu § 19
ZRŘ, že řízení proběhne podle zásad, které vypracoval jiný subjekt. Právní
názor odvolacího soudu vycházející z toho, že zásady, podle nichž má být
rozhodčí řízení vedeno, mohou vydávat pouze stálé rozhodčí soudy, je nesprávný,
jelikož by znamenal neodůvodněné zvýhodnění stálých rozhodčích soudů oproti
rozhodcům ad hoc. I pokud by ujednání o zásadách, podle nichž má řízení probíhat, bylo neplatné,
nečinilo by to rozhodčí doložku absolutně neplatnou jako celek. Způsob vedení
rozhodčího řízení je upraven zákonem o rozhodčím řízení za podpůrného užití
občanského soudního řádu, takže při neplatnosti ujednání o pravidlech pro
rozhodčí řízení by rozhodčí řízení probíhalo podle zákonné úpravy. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z právního názoru obsaženého v
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo
496/2008. Skutkový základ této věci se však lišil od situace řešené v tomto
řízení. V řízení před Vrchním soudem v Olomouci byla posuzována rozhodčí
doložka, podle níž měl být určen rozhodce ze seznamu rozhodců jen jednou
smluvní stranou. Závěrem dovolatelka odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS
2682/08, v němž předmětem přezkumu byla rozhodčí doložka, podle níž byl
rozhodce jmenován žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při ČLFA. Rozhodčí doložku tohoto znění Ústavní soud shledal ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1 a 12 části první, článku II, zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal dovoláním
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud vyhověl návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, jelikož dovodil, že
žalobkyně včas uplatnila námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím
řízení a včas podala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem, přičemž dospěl
k závěru, že rozhodčí doložka je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatným
právním úkonem. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá
o důvody § 31 písm. b) nebo c) ZRŘ, jestliže strana, která se domáhá zrušení
rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení
nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Podle § 32 odst. 1 ZRŘ musí být
návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podán do tří měsíců od doručení
rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá,
nestanoví-li tento zákon jinak. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně v prvním úkonu v rozhodčím řízení vznesla
námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení rozhodovat, konkrétně
namítla neplatnost rozhodčí doložky z důvodu, že smluvní strany při uzavírání
smlouvy mají nerovné postavení, že smlouva byla uzavřena nesvobodně za nápadně
nevýhodných podmínek, že Všeobecné leasingové podmínky jsou neměnné, bez
možnosti úpravy druhou smluvní stranou. Před soudem potom ve lhůtě podle § 32
odst. 1 ZRŘ podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31
písm. f) ZRŘ. Námitku neplatnosti rozhodčí doložky podle § 31 písm. b) ZRŘ
uplatnila žalobkyně na ústním jednání dne 3. 11. 2009, č. l. 72. Nejvyšší soud se povinností tvrdit a namítat neplatnost rozhodčí doložky ve
lhůtě podle § 32 odst. 1 ZRŘ zabýval v rozhodnutí ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011. V něm dospěl k závěru, že pro účely řízení o zrušení
rozhodčího nálezu platí, že ustanovení § 32 ZŘŘ je významné jen z hlediska
posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Toto
ustanovení nemůže představovat omezení procesních práv žalobkyně doplňovat
rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle
ustanovení § 31 ZRŘ v průběhu řízení. Omezení pro právo je doplňovat mohou
představovat pouze zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu
(např. koncentrace řízení). V souladu se závěry vyjádřenými v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud mohl posuzovat platnost rozhodčí
doložky podle § 39 obč. zák., jelikož dovolatelka uplatnila v řízení před
rozhodci a v řízení před soudem námitku podle § 31 písm. b) ZRŘ. Skutečnost, že
dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila konkrétní důvody,
pro které odvolací soud shledal neplatnost rozhodčí doložky, je nerozhodná,
jelikož neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák. je absolutní, tj. soud ji zkoumá z
úřední povinnosti na základě zjištěného skutkového stavu věci. K otázce platnosti rozhodčí doložky, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad
hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 121/2011.
V něm dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí
smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a
odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva
neplatná podle § 39 obč. zák. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud
přihlásil též v usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4923/2010,
usnesení ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011, či usnesení ze dne
30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010 (veřejnosti dostupné na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud nemá důvod se od názoru
vyjádřeného v citovaném rozhodnutí odchylovat. Pokud tedy v předmětné věci odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva
je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, jelikož neobsahuje přímé určení
rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje ohledně jeho
výběru na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, je rozhodnutí odvolacího
soudu správné. Dovolatelka také namítla nesprávnost postupu odvolacího soudu, který podle
jejího názoru přijal překvapivé rozhodnutí, což je porušením práva účastníků na
spravedlivý proces. Překvapivým rozhodnutím je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak
je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral,
popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009,
ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, nebo ze dne 30. března 2011,
sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, všechna k dispozici na www.nsoud.cz). Podle
judikatury Ústavního soudu jsou za překvapivá rozhodnutí považována taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III ÚS 729/2000, nebo ze dne
11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). O uvedený případ se však v nyní posuzované věci nejedná, odvolací soud řízení
takovou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezatížil. Z obsahu
spisu se podává, že již při jednání soudu prvního stupně tento soud
konstatoval, že „za nesporné mezi účastníky považuje mj. rovněž to, že v článku
17.4 Všeobecných obchodních podmínek byla mezi účastníky sjednána rozhodčí
doložka – na dotaz soudu je mezi účastníky sporné, zda rozhodčí doložka byla
uzavřena platně“ (viz č. l. 71). Z protokolu z tohoto jednání dále vyplývá, že
v závěru jednání vznesla žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí doložky (srov. č. l. 72). Tuto námitku žalobkyně zopakovala i ve svém odvolání. K námitce
neplatnosti rozhodčí doložky uplatněné žalobkyní se posléze vyjadřovala i sama
dovolatelka, a to ve svém podání na č. l.
86 (vyjádření k odvolání). Je tedy
zřejmé, že žalovaná se o námitkách žalobkyně směřovaných k platnosti rozhodčí
doložky dozvěděla již v prvostupňovém řízení, a k této námitce se vyjadřovala. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud zopakoval
dokazování článkem 17.4 Všeobecných smluvních podmínek a poté se zabýval
posouzením důvodnosti námitky žalobkyně podle § 31 písm. b) ZRŘ. Odvolací soud
mohl takto postupovat, neboť se jednak nejednalo o rozsáhlé dokazování a jednak
mu to umožňuje ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolací soud
může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil
skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z
nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního
stupně. Soud prvního stupně však v dané věci do svých skutkových závěrů
nepřijal úplné zjištění o obsahu zmíněného článku 17.4 Všeobecných smluvních
podmínek, zejména nezjistil, jakým způsobem bylo v rozhodčí smlouvě sjednáno
určení rozhodce či způsob jeho určení. Protože takové skutkové zjištění
považoval odvolací soud za rozhodující pro posouzení platnosti rozhodčí
doložky, postupoval podle ustanovení § 213 odst. 3 věty před středníkem o. s. ř., podle něhož k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil
žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci
nepřihlédne, ledaže by je zopakoval. Odvolací soud proto zopakoval dokazování
článkem 17.4 Všeobecných smluvních podmínek, z něhož zjistil, že se „smluvní
strany dohodly, že veškeré spory mezi nimi budou rozhodovány rozhodcem vybraným
ze seznamu rozhodců vedeného Asociací leasingových společností ČR dle zásad
rozhodčího řízení vypracovaných Asociací leasingových společností ČR. Rozhodce
stanoví generální tajemník Asociace leasingových společností.“ Teprve na
základě takového skutkového zjištění mohl odvolací soud, jak výše uvedeno,
dospět k závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky pro nedostatek
náležitostí stanovených v v ZRŘ.
Na základě toho je nutné uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem,
který dovodil absolutní neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu § 39 obč. zák.,
vycházející z výše uvedené argumentace, je správné. Nejvyšší soud proto podané
dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4 500 Kč [§ 8, § 10 odst. 3 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) a částky 960 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá tento rozsudek, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí, či návrh na exekuci.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu