23 Cdo 2966/2025-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce A. O., zastoupeného Mgr. Svatoslavem Prochorovem, advokátem se sídlem v Praze, Blanická 1008/28, proti žalovanému A. M., zastoupenému Mgr. Vítem Klimplem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 1/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025, č. j. 17 Co 224/2025-158, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.950,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
žalobci částku 300.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 17 Co 224/2025-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil při svém rozhodování rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále též namítá nesprávné posouzení správnosti znaleckého posudku.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel též navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
6. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nesplňuje podmínky přípustnosti, a proto by mělo být odmítnuto.
7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládá odkaz dovolatele na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud v něm mimo jiné vyjádřil závěr, že ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní.
13. Od těchto závěrů se právní posouzení věci učiněné soudy nižších stupňů oproti tvrzení dovolatele neodchyluje, jestliže soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 11. 9. 2019 v ústní formě uzavřena smlouva o zápůjčce, žalobce žalovanému přenechal částku 450.000 Kč a současně žalovaný na jistinu dosud neuhradil částku 300.000 Kč. 14. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel zpochybňuje vlastní skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, respektive hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takto vymezená dovolací námitka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Žádnou konkrétní dovolací otázku, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu, dovolatel neformuluje ani v souvislosti s námitkou nesprávnosti znaleckého posudku. I zde dovolatel fakticky brojí toliko proti výsledku hodnocení důkazů. Lze tak pouze v obecné rovině připomenout závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v níž se vysvětluje, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyjádřených v tomto ustanovení. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013). Soudy nižších stupňů postupovaly v duchu těchto zásad, závěry znaleckého posudku nepřevzaly nekriticky, nýbrž jej podrobily příslušnému hodnocení, soud prvního stupně znalkyni vyslechl dle § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. a shledal, že znalecký posudek doplněný podrobným výslechem znalkyně je přesvědčivý a jeho závěry jsou náležitě odůvodněny. 16. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu