U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci
žalobkyně Pražské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem v Praze 10, Ke Kablu
971/1, identifikační číslo osoby 25656635, zastoupené JUDr. Josefem Holubem,
advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalované ATAR s. r. o.,
se sídlem v Praze 9, Nademlejnská 600/1, identifikační číslo osoby 27141993,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská
1686/13, o zaplacení částky 82.856 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 437/2012, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 91 Co 399/2015-116, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná předně tvrdí, že „žalobkyně neprokázala svoji aktivní věcnou
legitimaci, že v řízení nebylo prokázáno zvláštní smluvní ujednání ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů“. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a jak na jejich
základě zjistil skutkový stav věci, a sama hodnotí, zda žalobkyně unesla či
nikoli své důkazní břemeno.
Těmito námitkami však dovolatelka napadá rozsudek
odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv otázkách právních. Nesouhlasem se skutkovými závěry a výtkami proti hodnocení důkazů, na nichž
zjištěný skutkový stav věci spočívá, uplatňuje jiné dovolací důvody než ten,
který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat
jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím
„skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve
znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým)
dovolacím důvodem není. Uvedené platí i pro námitky, že „sama nemovitost
neužívá, že tedy znečištění nemohla způsobit, že toto musel způsobit někdo
jiný“, což má být důvodem vyloučení odpovědnosti podle § 374 obch. zák. Dovolatelka tak konstruuje vlastní skutkové závěry. Odvolací soud navíc při posouzení, zdali došlo k předmětnému zmocnění, správně
vykládal právní úkony stran a nevybočil z judikaturních předpokladů nastavených
Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo
1352/2013. V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy v
nájemní smlouvě mezi vlastníkem vodovodů a kanalizací a provozovatelem chybělo
výslovné ujednání o oprávnění provozovatele vymáhat ztráty ve smyslu § 10
zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o
změně některých zákonů, kdy Nejvyšší soud uvedl, že „pronajal-li si žalobce
smlouvou od města veškerý movitý a nemovitý majetek určený k provozování
vodovodního a kanalizačního systému města se závazkem dodávek vody a odvádění
odpadních vod včetně zajišťování smluvních vztahů s odběrateli, fakturaci
vodného a stočného spolu s dalšími činnostmi souvisejícími, je podle Nejvyššího
soudu nepochybné, že úmyslem smluvních stran bylo převést komplexně veškerý
provoz vodovodního a kanalizačního řadu na nájemce, včetně uzavírání smluv na
dodávku vody a odvod odpadních vod a vymáhání všech nároků vůči odběratelům,
aniž by bylo podstatné, zda právo na úhradu úplaty za odběr vody a odvod
odpadních vod vychází ze smluvního základu či (podle tehdejší úpravy) jde o
tzv. bezesmluvní odběr. Byla-li smlouva o nájmu movitých a nemovitých věcí
určených k provozování vodovodního a kanalizačního systému města uzavřena tak,
že žalobce kompletně převzal veškerý provoz vodovodní a kanalizační sítě, nelze
než uzavřít, že provozovatel měl nárok i na úhradu úplaty za tzv. bezesmluvní
odběry“.
vlastníci sousedních pozemků“, pak opět nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání může založit
toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již
domnělá či skutečná) vada řízení. Ani tato námitka tak dovolání přípustným
nečiní.
Dále žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, který neshledal, že by nárok
žalobkyně uplatněný žalobou byl v rozporu s dobrými mravy. Sluší se
připomenout, že § 3 odst. 1 obč. zák., jenž zmiňovaný korektiv zakotvuje, patří
k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají
soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze
širokého předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úsudek soudu, zda
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od
konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ. Jeho zobecnění, tj.
vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je
zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. má být v každé
jednotlivé věci podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž uváděný rozpor
plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 33
Odo 337/2006, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013).
Posuzování souladu výkonu subjektivních práv s dobrými mravy přednostně náleží
do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a
přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž
náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného
sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého
přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních
úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v něm
odkazovaná). V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud při posuzování
souladu žalobou uplatněného práva s dobrými mravy (při poměření zjištěného
skutkového stavu věci korektivem dobrých mravů) z citovaných judikatorních
závěrů Nejvyššího soudu nikterak nevybočil. Všechny uvedené zásady totiž
respektoval a jeho závěr, že v projednávané věci ze strany žalobkyně nemůže jít
o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je správný.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Pavel H o r á k
, Ph.D.
předseda senátu