29 Cdo 1352/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s r.o., se sídlem ve
Dvoře Králové nad Labem, náměstí Denisovo 766, PSČ 544 01, identifikační číslo
osoby 48171280, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ JUDr.
Lence Vidovičové, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako
insolvenční správkyni dlužníka Seba T, akciová společnost, identifikační číslo
osoby 25252721, a 2/ Ing. Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty
úpadce TIBA, a. s., identifikační číslo osoby 48171468, zastoupenému JUDr.
Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2,
PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 41 Cm 59/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cmo 65/2011-243, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cmo
65/2011-243, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 14. ledna 2011, č. j. 41 Cm 59/2007-207, určil Krajský
soud v Hradci Králové, že pohledávka žalobce (VODOVODY A KANALIZACE Dvůr
Králové n. L. spol. s r. o.) uplatněná v konkursním řízení vedeném na majetek
úpadce TIBA a. s. je důvodná ve výši 31 503 476,39 Kč (bod I. výroku), zamítl
žalobu co do výše 2 145 790,81 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
(body III. a IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel zejména z toho že:
1/Žalobce dodával úpadci pitnou vodu a odváděl odpadní vody, a to nejen v
letech 2005 a následujících, ale i po dlouho dobu před tím. Měl za to, že tak
tomu bylo po celá desetiletí již od 60. let. Z výpovědí svědků a Ing. K. (jednatele žalobce) měl za prokázaný mechanismus stanovení výše ceny a její
fakturace. 2/ Žalobce uzavřel s městem Dvůr Králové nad Labem (dále jen „město“) 1. února
1994 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), podle níž byl movitý a
nemovitý majetek určený k provozování vodovodního a kanalizačního systému města
pronajat žalobci se závazkem dodávek vody a odvádění odpadních vod včetně
zajišťování smluvních vztahů s odběrateli, fakturací vodného a stočného spolu s
dalšími souvisejícími činnostmi, mimo jiné i vymáháním dlužných pohledávek. Pronájem byl sjednán na 25 let. 3/ Žalobce vyúčtoval úpadci za odběr vody a odvod odpadních vod za roky 2005 až
2007 celkem částku 30 173 111,69 Kč. Dále mu vyúčtoval úroky z prodlení za
opožděné úhrady ve výši 3 476 155,51 Kč. 4/ Krajský soud v Hradci Králové prohlásil usnesením ze dne 9. února 2007, sp. zn. 43 K 27/2005, konkurs na majetek úpadce. 5/ Žalobce přihlásil do konkursního řízení shora označené pohledávky v celkové
výši 33 649 267,20 Kč. Na přezkumném jednání dne 10. května 2007 tyto
pohledávky popřel věřitel č. 840 – Seba T, akciová společnost (první žalovaný). 6/ Žalobce podal řádně a včas žalobu na určení „právní důvodnosti“ jeho
pohledávky proti popírajícímu věřiteli a správci konkursní postaty. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl oprávněn na
základě výše uvedené nájemní smlouvy (jako provozovatel vodovodního a
kanalizačního systému) k fakturaci vodného a stočného a k vymáhání dlužných
částek. Měl za to, že oprávnění k odběru vody a odvádění odpadních vod bylo
nesporně založeno dle právní úpravy před nabytím účinnosti zákona č. 274/2001
Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých
zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), tedy na základě zákona č. 138/1973
Sb., o vodách (vodní zákon), a dle vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných
vodovodech a veřejných kanalizacích. Podle označené vyhlášky byl odběratel
oprávněn připojit se na veřejný vodovod (kanalizaci), vodu odebírat (vypouštět)
a platit určené úplaty provozovateli vodovodů a kanalizací. Tento právní stav –
založený na administrativním, nikoliv smluvním, principu – nová zákonná úprava
nezrušila, resp. uložila uzavření písemných smluv nejpozději do 31. prosince
2010 (což soud prvního stupně dovozoval z Čl. II bodu 2. zákona č.
76/2006 Sb.,
kterým byl novelizován zákon o vodovodech a kanalizacích.) Odběr vody ani
vypouštění odpadních vod úpadcem proto soud neměl za neoprávněné dle ustanovení
§ 10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Částečné zamítnutí žaloby co do částky 2 145 790,81 Kč, představující
neuhrazené úroky z prodlení dle faktury č. 20034027, účtované ve výši 17 % p. a., soud prvního stupně odůvodnil tím, že k uplatnění tohoto nároku nebyl
žalobce oprávněn smlouvou (ta nebyla uzavřena) ani zákonem. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cmo 65/2011-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak,
že žalobu (i v rozsahu částky 31 503 476,39 Kč) zamítl (první výrok) a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování nájemní smlouvou ve znění dohody (dodatku) z
26. května 2005, z jejíhož čl. V. bodu 5. 7. učinil zjištění, že žalobce byl
oprávněn účtovat a vymáhat vlastním jménem a na vlastní účet vodné a stočné a
další pohledávky vůči třetím osobám, které vznikly na základě uzavřených smluv
mezi nájemcem (žalobcem) a odběrateli, popř. smluv, do kterých nájemce
(žalobce) vstoupil. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce s úpadcem
měl uzavřít v souladu s ustanovením § 39 odst. 7 zákona o vodovodech a
kanalizacích písemnou smlouvu dle ustanovení § 8 zákona o vodovodech a
kanalizacích do 31. prosince 2003. Přechodné ustanovení Čl. II bodu 2. novely
zákona o vodovodech a kanalizacích provedené zákonem č. 76/2006 Sb. podle
odvolacího soudu neupravovalo odklad data ke splnění této povinnosti, ale
ukládalo povinnost upravit stávající smlouvy podle předmětné novely zákona o
vodovodech a kanalizacích. Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že při
výkladu označeného ustanovení novely zákona o vodovodech a kanalizacích
nevysvětlil, jakou právní úpravou se řídily právní poměry odběratelů a
dodavatelů, kteří do 31. prosince 2003 neuzavřeli písemnou smlouvu o dodávce
vody a odvádění odpadních vod, v období od 1. ledna 2004 do 15. března 2006,
kdy novela nabyla účinnosti. Soudem prvního stupně zvolený výklad je podle
odvolacího soudu založen na přímé retroaktivitě zákona, která je nepřípustná. Odvolací soud tak dovodil, že v situaci, kdy žalobce (v postavení
provozovatele) s úpadcem v přechodném období od 1. ledna 2002 do 31. prosince
2003 neupravili vzájemně své vztahy písemnou smlouvou ve smyslu ustanovení § 8
zákona o vodovodech a kanalizacích, představují jakékoliv odběry vody a
odvádění odpadních vod od 1. ledna 2004 neoprávněný odběr a neoprávněné
vypouštění vod do kanalizace úpadcem ve smyslu ustanovení § 10 zákona o
vodovodech a kanalizacích. Protože nájemní smlouva neobsahuje ustanovení, jímž by byl žalobce jako
provozovatel oprávněn účtovat a vymáhat příjem ztrát vzniklých ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, odvolací soud
uzavřel, že oprávněným a věcně legitimovaným k vymáhání uplatněných nároků je
vlastník vodovodní a kanalizační sítě, jímž je město.
Jestliže si smluvní
strany nájemní smlouvu podle platné právní úpravy neupravily a v původním textu
smlouvy jakékoliv kompetence pro vymáhání ztrát podle ustanovení § 10 zákona o
vodovodech a kanalizacích nebyly svěřeny žalobci, jde podle odvolacího soudu
tato okolnost na jejich vrub a „nelze je přenášet na třetí osoby“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje,
aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Dovolatel především tvrdí, že ještě před nabytím účinnosti zákona o vodovodech
a kanalizacích uzavřel s městem nájemní smlouvu, jíž získal do nájmu veškerý
movitý i nemovitý majetek města, který byl určen k provozování vodovodního a
kanalizačního systému. Po 1. lednu 2002 tak dovolatel s nabytím účinnosti
zákona o vodovodech a kanalizacích v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 zákona o
vodovodech a kanalizacích získal postavení provozovatele vodovodní a
kanalizační sítě, které mu svědčilo po celou dobu dodávek úpadci. Dovolatel
zdůraznil, že ještě před nabytím účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích
dodával úpadci pitnou vodu a odváděl odpadní vody, které úpadce produkoval. Přestože s úpadcem neuzavřel písemnou smlouvu o dodávkách vody a odvádění
odpadních vod, je přesvědčen o tom, že mezi ním a úpadcem vznikl smluvní vztah
za účinnosti předchozí právní úpravy „buď ústně, popřípadě mlčky
(konkludentně)“. Nástupem účinnosti nové právní úpravy pak podle přesvědčení
dovolatele nebyla původně uzavřená smlouva jakkoli změněna či zrušena. Dále dovolatel polemizuje s odvolacím soudem i ve výkladu shora označeného
článku novely zákona o vodovodech a kanalizacích zákonem č. 76/2006 Sb., když
má za to, že novela prodloužila lhůtu ke splnění povinnosti uzavřít písemnou
smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod do 31. prosince 2010 a týkala se
i smluvních vztahů vzniklých za předchozí právní úpravy a nikoli pouze smluv
uzavřených dle zákona o vodovodech a kanalizacích. Závěrem dovolatel poukazuje na to, že dodávky pitné vody a odvádění odpadních
vod, které v rozhodném období prováděl, byly v rámci výroby a provozu
financovány z jeho finančních prostředků. Přestože dovolatel úpadce mnohokrát
bezvýsledně upomínal o uzavření písemné smlouvy, nepřistoupil k přerušení nebo
omezení dodávek pitné vody a odvádění odpadních vod, neboť to považoval za
krajně nevhodné vzhledem k několika tisícovkám zaměstnanců úpadce. Proto míní,
že jeho ohleduplnost při řešení vzniklé situace by neměla být vykládána k jeho
tíži. K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný, který plně sdílí závěry odvolacího
soudu. Odběr pitné vody úpadcem a odvádění odpadních vod bez uzavření písemné
smlouvy považuje za neoprávněný odběr/odvod. Rovněž má za to, že z provedených
důkazů nevyplývá právo žalobce, jakožto provozovatele vodovodu a kanalizace,
vymáhat pro vlastníka i plnění z neoprávněných odběrů. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením
ze dne 9. dubna 2013, č. j.
KSLB 54 INS 22884/2012-B-31, prohlásil konkurs na
majetek původního prvního žalovaného (Seba T, akciovou společnost), do řízení
na jeho místo (okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním
rejstříku, tj. k 11. dubnu 2013) vstoupila insolvenční správkyně JUDr. Lenka
Vidovičová (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněného pod číslem 24/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
1, ročníku 2012, pod číslem 20, která jsou – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu označená níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupná též
na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dále jednal jako s
prvním žalovaným s označenou insolvenční správkyní. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního
zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto
zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní
předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval
dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, které od
nabytí účinností zákona nedoznalo změn, vlastník vodovodu nebo kanalizace může
uzavřít smlouvu o provozování vodovodu nebo kanalizace s provozovatelem. Jestliže vlastník provozuje vodovod nebo kanalizaci svým jménem a na vlastní
odpovědnost, vztahují se na něj všechna práva a povinnosti provozovatele. Podle ustanovení § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění
účinném do 14. března 2006 je vlastník vodovodu nebo kanalizace povinen uzavřít
písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Závazky vzniklé z této smlouvy přecházejí na právního nástupce vlastníka
vodovodu nebo kanalizace a na právního nástupce provozovatele. Podle ustanovení § 8 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění
účinném od 15. března 2006 je vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě
provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, povinen uzavřít písemnou
smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Závazky
vzniklé z této smlouvy přecházejí na právního nástupce vlastníka vodovodu nebo
kanalizace a na právního nástupce provozovatele. Podle ustanovení § 39 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, jež po celou
dobu účinnosti zákona nedoznalo změn, povinnost vlastníka vodovodu nebo
kanalizace uzavřít smlouvu s odběratelem podle § 8 odst. 5 a § 36 odst. 1 musí
být splněna nejpozději do 31. prosince 2003. Podle ustanovení § 10 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném do
14. března 2006 je neoprávněným odběrem vody z vodovodu odběr bez uzavřené
smlouvy o dodávce vody nebo v rozporu s ní (odst. 1 písm. b/) a neoprávněným
vypouštěním odpadních vod do kanalizace vypouštění bez uzavřené smlouvy o
odvádění odpadních vod (odst. 2 písm. a/). Podle odstavce 3 části věty před
středníkem je pak odběratel povinen nahradit ztráty vzniklé podle odstavců 1 a
2 vlastníkovi vodovodu, pokud ve smlouvě uzavřené podle § 8 odst. 2 není
stanoveno, že náhrada vzniklé ztráty je příjmem provozovatele. Podle ustanovení § 10 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném od
15. března 2006 je neoprávněným odběrem vody z vodovodu odběr bez uzavřené
písemné smlouvy o dodávce vody nebo v rozporu s ní (odst. 1 písm. b/) a
neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace je vypouštění bez uzavřené
písemné smlouvy o odvádění odpadních vod (odst. 2 písm. a/).
Odstavec 3 části
věty před středníkem pak v tomto znění stanoví, že odběratel je povinen
nahradit ztráty vzniklé podle odstavců 1 a 2 vlastníkovi vodovodu nebo
kanalizace, pokud ve smlouvě uzavřené podle § 8 odst. 2 není stanoveno, že
náhrada vzniklé ztráty je příjmem provozovatele. Podle Čl. II bodu 2. zákona č. 76/2006 Sb., jímž byl s účinností od 15. března
2006 novelizován zákon o vodovodech a kanalizacích, musí být smlouvy o dodávce
vody nebo smlouvy o odvádění odpadních vod, uzavřené podle dosavadní právní
úpravy, uvedeny do souladu se zákonem č. 274/2001 Sb., ve znění účinném ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona do 31. prosince 2010. Výkladem ustanovení § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění
účinném do 14. března 2006 a ustanovení § 8 odst. 6 zákona o vodovodech a
kanalizacích ve znění účinném od 15. března 2006 se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval. V rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 5261/2009, vysvětlil, že podle
právní úpravy platné před 1. lednem 2002 tzv. bezesmluvní odběr zakládal právní
vztah na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s
dodavatelem (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2001, sp. zn. 33 Cdo 2562/2000). Závazkový vztah v takových případech vznikl na
základě zákonné skutečnosti (odběru vody bez uzavřené smlouvy). Od 1. ledna
2002 zákon o vodovodech a kanalizacích ukládá povinnost vlastníku vodovodu nebo
kanalizace uzavřít písemnou smlouvu (§ 8 odst. 5 zákona o vodovodech a
kanalizacích ve znění účinném do 31. prosince 2002) o dodávce vody nebo
odvádění odpadních vod s odběratelem, s tím, že tato povinnost musí být splněna
do 31. prosince 2003. Neupravuje již tzv. „bezesmluvní odběr“ a jakýkoliv odběr
a vypouštění vod bez platné smlouvy prohlašuje za neoprávněný (§ 10 odst. 1 a 2
zákona o vodovodech a kanalizacích). Ke shodnému závěru pak Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 20. června 2012,
sp. zn. 33 Cdo 4537/2010, ve kterém uzavřel, že právní vztah o dodávce vody a
odvodu odpadních vod podle zákona o vodovodech a kanalizacích je založen na
smluvním principu a že písemné smlouvy měly být uzavřeny s odběratelem do 31. prosince 2003. V případě nesplnění této povinnosti pak jde o neoprávněný odběr
vody či vypouštění vod. Rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, mezi dovolatelem a
úpadcem, resp. ani mezi vlastníkem vodovodu a kanalizace (městem) a úpadcem,
nebyla nikdy uzavřena písemná smlouva podle ustanovení § 8 odst. 5, resp. později odst. 6, ve spojení s ustanovením § 39 odst. 7 zákona o vodovodech a
kanalizacích, které se nezměnilo od přijetí zákona do současnosti (což
potvrzuje i sám dovolatel), tedy do 31. prosince 2003 a ani později nebyla
splněna podmínka, aby nešlo dle ustanovení § 10 zákona o vodovodech a
kanalizacích v obou dotčených zněních o neoprávněný odběr vody z vodovodu a o
neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace.
Tvrdí-li dovolatel, že k uzavření smlouvy, byť nikoliv v písemné formě, došlo
dříve, za účinnosti předchozí právní úpravy, vychází v tomto směru z jiného
skutkového stavu věci než odvolací soud. Navíc nelze přehlédnout, že jeho
výhrady jsou neseny v obecné rovině, netvrdí nic konkrétního o tom, jakým
způsobem a kdy mělo dojít k „ústnímu, popř. konkludentnímu“ uzavření smlouvy o
dodávce vody a odvodu odpadních vod. Pouhé konstatování, že dodávky vody a
odvod odpadních vod probíhaly (patrně ve vztahu mezi dřívějším provozovatelem
vodovodní a kanalizační sítě a právním předchůdcem úpadce) „desítky let“,
neprokazuje existenci smluvního vztahu mezi provozovatelem vodovodní a
kanalizační sítě (event. jejím vlastníkem) a úpadcem. Již proto ne, že – jak
vyplývá ze shora označené judikatury – v době před 1. lednem 2002 mohl být
vztah založen na tzv. bezesmluvním odběru. Za tohoto stavu věci jsou bez právního významu výhrady dovolatele proti
odvolacím soudem zvolenému výkladu Čl. II bodu 2. novely zákona o vodovodech a
kanalizacích provedené s účinností od 15. března 2006. Nebylo-li v řízení
prokázáno, že by dodávky vody a odvod odpadních vod mezi žalobcem a úpadcem
probíhaly na smluvním základě, šlo v případě dodávek vody a vypouštění
odpadních vod v předmětném období (v letech 2005 až 2007) o neoprávněný odběr
ve smyslu ustanovení § 10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Dovolání je přesto důvodné. Nejvyšší soud totiž nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož
nájemní smlouva uzavřená mezi městem a dovolatelem neopravňovala dovolatele k
tomu, aby vymáhal i plnění za neoprávněné odběry vody a vypouštění odpadních
vod dle ustanovení § 10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Odvolací soud při posuzování dané nájemní smlouvy především zcela pominul, že
jejím výkladem se zabýval již v rozsudku ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 10 Cmo
55/2011-343. Šlo přitom o řízení o určení pravosti pohledávky ve stejném
konkursním řízení, uplatněné jako právo na úplatu za odvádění odpadních vod
úpadcem do kanalizačního řadu města za období od 13. května 2005 do 8. února
2007 ve výši 12 639 191,43 Kč. I ze skutkových tvrzení žalobce v tomto řízení
(srov. žalobu) přitom vyplývá, že jde o část pohledávky za odvod odpadních vod,
kterou v konkursním řízení vůči úpadci neuplatňoval provozovatel kanalizačního
řadu (žalobce v tomto sporu), ale samo město jako vlastník kanalizace. V označeném rozsudku odvolací soud uzavřel, že podle nájemní smlouvy náleželo
právo na stočné provozovateli kanalizace. Ke změně nedošlo ani po uzavření
dodatku k nájemní smlouvě ze dne 26. července 2005, neboť v něm smluvní strany
deklarovaly, že nájemce nadále vodné a stočné účtuje a vymáhá vlastním jménem a
na vlastní účet. Smyslem uzavření dohody bylo (toliko) stanovení povinnosti
nájemce převést část vybraného stočného odpovídajícího některým nákladům za
čistění odpadních vod vlastníku kanalizace. Na tomto základě odvolací soud
uzavřel, že město není nositelem pohledávky vůči úpadci. Žalobu proto neměl za
důvodnou.
Z uvedeného tedy plyne, že odvolací soud za aktivně věcně legitimovaného k
vymáhání úplaty za vypouštění odpadních vod v rozhodném období neměl vlastníka
kanalizace, nýbrž jejího provozovatele (§ 8 odst. 2 zákona o vodovodech a
kanalizacích). Zbývá dodat, že dovolání proti tomuto rozsudku podané Nejvyšší soud odmítl
usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1285/2012. Vycházeje ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemá
Nejvyšší soud ani v této věci žádné pochybnosti o tom, že právo vymáhat veškeré
platby za odběr vody a vypouštění odpadních vod má provozovatel vodovodu a
kanalizace, jímž je žalobce. Pronajal-li si žalobce smlouvou ze dne 1. února 1994 od města veškerý movitý a
nemovitý majetek určený k provozování vodovodního a kanalizačního systému města
se závazkem dodávek vody a odvádění odpadních vod včetně zajišťování smluvních
vztahů s odběrateli, fakturaci vodného a stočného spolu s dalšími činnostmi
souvisejícími, je podle Nejvyššího soudu nepochybné, že úmyslem smluvních stran
bylo převést komplexně veškerý provoz vodovodního a kanalizačního řadu na
nájemce, včetně uzavírání smluv na dodávku vody a odvod odpadních vod a
vymáhání všech nároků vůči odběratelům, aniž by bylo podstatné, zda právo na
úhradu úplaty za odběr vody a odvod odpadních vod vychází ze smluvního základu
či (podle tehdejší úpravy) jde o tzv. bezesmluvní odběr. Byla-li smlouva o
nájmu movitých a nemovitých věcí určených k provozování vodovodního a
kanalizačního systému města uzavřena tak, že žalobce kompletně převzal veškerý
provoz vodovodní a kanalizační sítě (k tomu srov. především čl. III. Účel
nájmu, čl. IV. – Specifikace činností a čl. V. – Práva a povinnosti nájemce),
nelze než uzavřít, že provozovatel měl nárok i na úhradu úplaty za tzv. bezesmluvní odběry. Obsah smlouvy rozhodně nenasvědčuje tomu, že by úmyslem
smluvních stran bylo jakkoliv členit nároky vůči odběratelům podle toho, zda
vycházejí ze smluvního základu. Zcela nepochybně pak ne v tom smyslu, že by
nároky vůči odběratelům, kteří odebírají vodu či vypouštějí odpadní vody bez
uzavření smlouvy, zůstávaly (či nadále vznikaly) nikoliv nájemci jako
provozovateli vodovodu a kanalizace, nýbrž městu jako jejich vlastníku. Jen z toho, že následně došlo od 1. ledna 2002 ke změně právní úpravy, když
zákon o vodovodech a kanalizacích nyní odběr vody a vypouštění odpadních vod
bez uzavření písemné smlouvy označuje za neoprávněný odběr vody a vypouštění
odpadních vod, nelze dovozovat, že by k úhradě nároků odběratelů, kteří
neuzavřeli s provozovatelem písemnou smlouvu, od uvedeného data již nebyl
aktivně legitimován žalobce jako provozovatel vodovodního a kanalizačního řadu. Úmysl smluvních stran – převést kompletně veškerý provoz vodovodu a kanalizace
města na žalobce – se změnou právní úpravy nezměnil, a Nejvyšší soud proto nemá
pochybnosti o tom, že nájemní smlouva i po 1. lednu 2002 opravňovala žalobce
vymáhat veškeré nároky vyplývající z provozu vodovodů a kanalizací města.
Nejvyšší soud proto nesdílí názor odvolacího soudu vyslovený v napadeném
rozhodnutí, podle něhož by tento nárok žalobci příslušel pouze tehdy, kdyby
smluvní strany nájemní smlouvu v tomto ohledu upravily, k čemuž nedošlo. Tomu
ostatně koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 10 Cmo
55/2011, byť se v něm odvolací soud výslovně nezabýval výkladem ustanovení § 10
zákona o vodovodech a kanalizacích. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
podle něhož nájemní smlouva neopravňuje žalobce k vymáhání plnění z
neoprávněných odběrů vody a vypouštění odpadních vod, není správné, Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu