33 Cdo 5261/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Vodohospodářské společnosti Vrchlice-Maleč, s. r. o. se sídlem v
Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, identifikační číslo 46356967, zastoupené JUDr.
Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, Palác YMCA,
proti žalovanému RNDr. J. H., zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se
sídlem v Praze 3, náměstí W. Churchilla 2, o zaplacení 30.815,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 317/2004,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června
2009, č. j. 28 Co 107/2009-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí
druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 11 C
317/2004-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.600,- Kč,
co do částky 30.815,- Kč včetně příslušenství z částky 34.415,- Kč žalobu
zamítl, a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 3. června 2005,
č. j. 11 C 317/2004-28, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 13. února 2006, č. j. 28 Co 497/2005-50, pro nedostatečná skutková zjištění a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Vyšel ze zjištění, že v
období od 3. 2. 1998 do 31. 5. 2002 byl žalovaný jediným vlastníkem domu v Č.,
(odběrné místo č. 480220), kam žalobkyně dodávala pitnou vodu a odkud odváděla
odpadní vody. Podle odečtové karty byl k 13. 10. 1999 evidován stav vodoměru 30
m? vody a k 30. 5. 2002 byl zachycen stav 1.664 m? vody. Z důvodu
nepřístupnosti objektu nebyl v tomto období prováděn odpočet. Na základě těchto
údajů žalobkyně vyúčtovala žalovanému částku 61.506,- Kč za vodné a stočné,
kterou v důsledku uznané havárie vodovodního řádu v domě v únoru 2002 snížila o
částku 27.090,90 Kč představující veškeré stočné; spornou částku žalovaný dosud
nezaplatil. Jelikož účastníci neuzavřeli smlouvu o dodávce vody, posoudil soud
prvního stupně jejich vztah jako tzv. „bezesmluvní odběr“ vody podle § 25 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 144/1978 Sb. ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb., přičemž
dospěl k závěru, že žalobkyně porušila svoji povinnost fakturace podle § 18
vyhlášky č. 154/1975 Sb., o fakturování a placení dodávek neinvestiční povahy,
neboť za dobu od 13. 10. 1999 nezaslala žalovanému žádnou fakturu. V únoru 2002
došlo v odběrním místě k havárii vodovodního potrubí, přičemž podle znaleckého
posudku došlo k bezprostřednímu úniku vody 180,1 m? v ceně 3.600,- Kč. Tuto
částku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni, zatímco ve zbytku její nárok
zamítl se závěrem, že ve vymezeném období nebyl dům prokazatelně obýván, a
proto je vyloučeno, aby došlo k tak výrazné spotřebě vody (mimo zjištěnou
havárii). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2009, č. j. 28 Co
107/2009-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.815,- Kč s 4 % úrokem z
prodlení od 21. 10. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu před soudy obou stupňů. Převzal jako správná skutková zjištění soudu
prvního stupně a zopakoval, že v posuzovaném období žalobkyně dodávala z
veřejného vodovodu do objektu ve vlastnictví žalovaného vodu bez uzavřené
smlouvy. Pokud jde o množství dodané vody, to je dáno zachyceným stavem
vodoměru. Zdůraznil, že v rozhodné době měly dodávky vody z veřejných vodovodů
z hlediska právní úpravy dvojí režim – byly regulovány jednak předpisem
veřejnoprávním (zákon č. 138/1973 Sb., o vodách), jednak cestou soukromoprávní
(prodej a koupě vody jako věci). Uvedené sepětí se projevilo ve vyhlášce č. 144/1978 Sb. ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb., která je sice prováděcím
předpisem k zákonu č.
138/1973 Sb., ale současně v části čtvrté obsahuje
regulaci právních vztahů mezi subjekty, jež provozují veřejné vodovody a vodu
jimi dodávají, a spotřebiteli; o tom, že jde o soukromoprávní úpravu, svědčí i
znění § 40 vyhlášky č. 185/1988 Sb. Z propojení právních předpisů veřejnoprávní
a soukromoprávní povahy odvolací soud uzavřel, že dodávky vody se sice zásadně
řídily soukromoprávními předpisy – občanským a obchodním zákoníkem, ale z
úpravy zde obsažené se uplatnil pouze smluvní princip vzniku závazků, popř. některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároku, odpovědnostní vztahy). Se zřetelem k tomu, že úplata za odběr
vody z veřejného vodovodu je upravena zvláštním předpisem, vyplývá, že se
neuplatní obecná úprava institutu bezesmluvního obohacení. Z uvedeného vyplývá
závěr o povinnosti žalovaného zaplatit za vodu dodanou žalobkyní do nemovitosti
v jeho vlastnictví. Námitku, že žalobkyně mohla odpojit předmětnou nemovitost
od veřejného vodovodu, nepovažoval za podstatnou. Odvolací soud shrnul, že
množství dodané vody činilo podle znaleckého posudku za 5 měsíců, kdy byl dům
užíván jednou osobou 19,17 m?; množství vody vyteklé při havárii v únoru 2002
po dobu 48 hodin stanovila znalkyně v rozmezí 180 – 600 m?, množství vody
uniklé v důsledku malé netěsnosti potrubí, které se později rozšířilo a
projevilo se jako havárie, určila 1.080 m?. Takto došlo k průtoku naměřeného
množství vody v účtovaném období přes vodoměr v rozsahu 1.634 m? vody. Splatnost žalované částky nastala dnem 20. 10. 2002, a byla-li žaloba podána u
soudu 8. 12. 2004, není její nárok promlčen.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný dovozuje z § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky promlčení práva
žalobkyně. Prosazuje názor, že právo na zaplacení vodného a stočného v případě
bezesmluvního odběru vody podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. ve znění
vyhlášky č.185/1988 se promlčuje podle § 107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté
promlčecí době a nikoliv v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., neboť
zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, ani citovaná vyhláška neobsahují speciální
úpravu promlčení. Pro souzenou věc to znamená, že soudy měly aplikovat právní
úpravu promlčení vztahující se k nejbližšímu institutu, kterým je bezdůvodné
obohacení. Neoprávněný odběr je totiž svou podstatou bezdůvodným obohacením, „u
kterého pouze citovaná vyhláška určuje, jak se má náhrada vypočítat“. Právo
žalobkyně by bylo promlčeno i v případě obecné tříleté promlčecí doby a to
zčásti nebo i zcela. Počátek běhu promlčecí doby je třeba vztáhnout k
objektivní skutečnosti, tj. k okamžiku, kdy žalobkyně mohla vystavit fakturu za
odběr vody. Nepovažuje za správný její postup v situaci, kdy odběr vody za
období let 1999 až 2002 provedla souhrně až v roce 2002. Žalovaný má zato, že
tvrzení, že jí bylo znemožněno provádět odpočty, nebylo prokázáno. Provedení
odečtu bylo navíc nadbytečné v situaci bezesmluvního odběru. Je přesvědčen, že
promlčecí doba musela začít běžet dříve a nikoli až po splatnosti faktury č. 3233712; v okamžiku podání žaloby (8. 12. 2004) muselo být proto promlčeno
právo na zaplacení vodného a stočného do prosince 2001. Není srozuměn se
závěrem znaleckého posudku Doc. Ing. I. Č., že reálný průtok vody v období od
13. 10. 1999 do 30. 5. 2002 ve výši 1.634 m3 byl z části tvořen únikem vody v
koupelně z potrubí v rozsahu 1.080 m3. Toto zjištění nemá podle něj oporu v
provedeném dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýká, že podle § 25
odst. 1 citované vyhlášky měla být výše úhrady stanovena technickým propočtem a
nikoli podle odběru zjištěného vodoměrem. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“)]., není důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá,
že žalovaný byl v období od 3. 2. 1998 do 30. 5. 2002 jediným vlastníkem domu v
Č. (odběrné místo č. 480220), kam žalobkyně dodávala pitnou vodu a odkud
odváděla odpadní vody bez smlouvy o dodávce vody, přičemž odběr vody měřila
osazeným vodoměrem. Stav odběru vody v období od 3. 2. 1998, kdy byl osazen
nový vodoměr č. 13-21629789-98, do 11. 9. 2002, kdy v důsledku změny vlastníka
byl vodoměr vyměněn a nahrazen vodoměrem č. 13-215692278-02, zachycuje karta
odběru pro odběrné místo č. 480220. Podle v ní zachycených záznamů docházelo k
odečtu stavu vodoměru v období od 3. 2. 1998 do 13. 10. 1999 přibližně v
tříměsíčních intervalech a k datu 13. 10. 1999 byl zaznamenán stav vodoměru ve
výši 30 m3; v období od 12. 4. 2000 do 9. 7. 2002 je vykazována spotřeba 0 m3. V domě bydleli původně rodiče žalovaného H. a F. H., jimž byly odběry
vyúčtovávány (faktury byly vystavovány na F. H., jenž byl uveden v kartě odběru
jako plátce). H. H. zemřela v březnu 1999 a otec žalovaného byl od února 2000
dlouhodobě hospitalizován; od té doby nebyl dům nikým obýván a přívod vody
nebyl uzavřen. Po dobu života rodičů žalovaného měla klíče od domu k dispozici
svědkyně M. P., která je po jejich smrti odevzdala žalovanému a do domu již
přístup neměla. V únoru 2002 došlo k havárii vnitřního vodovodního potrubí. Přivolaný zaměstnanec žalobkyně v té souvislosti uzavřel pouze uzávěr vodovodní
přípojky. Uvnitř domu nebyl, neboť dům nebyl přístupný. V souvislosti s
prodejem rodinného domu společnosti INTELKOM IMC. spol. s r. o. smlouvou ze dne
30. 5. 2002 došlo dne 11. 9. 2002 ke zjištění konečného stavu vodoměru ve výši
1.634 m3. Při dvou zpracovaných variantách pravděpodobnosti spotřeby vody
považovala soudem ustanovená znalkyně Doc. Ing. I. Č. za reálné, že došlo k
průtoku naměřeného množství vody přes vodoměr v rodinném domě čp. 769 v
uvažovaném časovém období, tj. od února 2000 do 30. 5. 2002. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na zaplacení
vodného není promlčeno. Má zato, že počátek běhu promlčecí doby je třeba
vztáhnout k okamžiku, kdy žalobkyně mohla (a měla) vystavit fakturu za odběr
vody a že promlčecí doba tak nezačala běžet až v souvislosti se splatností
faktury č. 3233712. Právní úprava dodávek vody z veřejných vodovodů byla v období od 1. 4. 1975 do 1. 1. 2002 provedena zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, a vyhláškou
ministerstva lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích; citovaný zákon
byl nahrazen zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, a s účinností od 1. 1.
2002
dodávka vody z veřejných vodovodů nově podléhá režimu zákona č. 274/2001, Sb.,
o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů
(zákon o vodovodech a kanalizacích) ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen
„zákon o vodovodech a kanalizacích“). Podle právní úpravy platné před 1. 1. 2002 tzv. bezesmluvní odběr zakládal
právní vztah na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez uzavření smlouvy
s dodavatelem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001,
sp. zn. 29 Cdo 915/2000, uveřejněný ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu C.H.Beck, a ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2562/2000);
v okamžiku, kdy se žalovaný stal výlučným vlastníkem domu, vznikla mu povinnost
platit žalobkyni vodné a stočné za dodávku vody z veřejného vodovodu a za
odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací (§ 37 odst. 1 citované vyhlášky). Závazkový vztah v tomto případě vznikl na základě zákonné skutečnosti (odběru
vody bez uzavřené smlouvy). Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o
změně některých zákonů ve shora citovaném znění ukládá povinnost vlastníku
vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění
odpadních vod s odběratelem, s tím, že tato povinnost musí být splněna do 31. 12. 2003. Neupravuje již tzv. „bezesmluvní odběr“ a jakýkoliv odběr a
vypouštění vod bez platné smlouvy prohlašuje za neoprávněný (§ 10 odst. 1 a 2). V souladu s § 16 odst. 1 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích prosazuje
zásadu, že množství odebrané vody se měří vodoměrem a takto zjištěný odběr je
základem pro vyúčtování dodávky vody. Pouze v případě, kdy vodoměr není osazen,
způsob určení množství odebrané vody určuje prováděcí předpis [viz vyhláška
Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001
Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých
zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)]. Pro určení počátku běhu promlčecí doby a režimu, kterým se její běh bude řídit,
je rozhodující určení skutkových okolností, za nichž počala běžet a které
určují podle jaké právní normy je nutno její běh posuzovat. Právní úprava úplaty za odběr vody z veřejného vodovodu pro nemovitost
napojenou na tento veřejný vodovod do 31. 12. 2001 vycházela mimo případů
odběrů založených smlouvou i z bezesmluvního odběru (tj. z existence právního
vztahu založeného na základě právní skutečnosti), a v takových případech se
neuplatnila obecná úprava institutu bezdůvodného obohacení (k tomu srovnej
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1003/2003,
ze dne 30. května 2001 sp. zn. 33 Cdo 2562/2000, ze dne 30. května 2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, ze dne 26. listopadu 2003 sp. zn. 33 Odo 273/2002, a
usnesení ze dne 29. července 2004, sp. zn. 33 Odo 269/2004). Jednoznačným
důsledkem tohoto závěru je neaplikovatelnost ustanovení § 107 obč. zák. upravující promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a promlčení práva
na zaplacení úplaty za odběr vody podle § 101 obč. zák. v období do 31. 12. 2001. Zákon č. 274/2001 Sb.
však již neumožňuje vznik právního vztahu odběru
vody a odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací na základě právní skutečnosti
(samotného bezesmluvního odběru), nýbrž podle § 8 odst. 5 ukládá povinnost
uzavřít o tom písemnou smlouvu, a odběr a vypouštění vod bez platné smlouvy
prohlašuje za neoprávněný, což znamená, že plnění, kterého se odběrateli bez
smlouvy dostane, nutně představuje bezdůvodné obohacení, které musí vydat. V
těchto případech tak k promlčení dochází za podmínek § 107 obč. zák, podle
něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky
ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na
jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2). Pro právo na vydání bezdůvodného obohacení je tak stanovena dvojí promlčecí
doba, subjektivní (odst. 1) a objektivní (odst. 2). Z hlediska posouzení
počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek
subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové
okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor
zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. února 1978, sp. zn. 2 Cz
35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, k
obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze
dne 31. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33
Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C
442). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž
lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Oprávněný se o vzniku
bezdůvodného obohacení dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu
umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl
vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není
rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě
si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006,
který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Naproti tomu pro počátek tříleté (popř. desetileté) objektivní promlčecí doby
je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky)
došlo. V situaci, kdy se v řízení nepodařilo prokázat, že k bezdůvodnému
obohacování žalovaného docházelo postupně v jednotlivých letech dílčími odběry,
se zřetelem k tomu, že dům nebyl obydlen, přičemž se podařilo zjistit jen stav
vodoměru k 13. 10.
1999, a jeho konečný stav v roce 2002, může být o věci
rozhodnuto jen za použití pravidla o důkazním břemenu. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst.1větou
první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Taková situace nastala v souzené věci. Žalobkyně totiž zjistila rozsah odběru
vody až dne 11. 9. 2002 v souvislosti se změnou vlastníka domu čp. 769. V
období let 1999 – 2002 žalobkyně neprováděla odpočty spotřeby vody z důvodu
neobydlenosti a nepřístupnosti domu. Jestliže od uvedeného okamžiku začala
běžet subjektivní promlčecí doba, pak pro zjištění počátku běhu objektivní
promlčecí doby, tj. zjištění, které může mít příznivé procesní důsledky pro
žalovaného v podobě úspěšnosti námitky promlčení, nenabídl žalovaný žádná
konkrétní tvrzení, že k jeho bezdůvodnému obohacování došlo již v období před
prosincem 2001. Nezbývá než přijmout závěr, že okamžik vzniku bezdůvodného
obohacení spadá do období roku 2002 a že žalovaný neunesl důkazní břemeno o
jiném počátku běhu této objektivní (objektivně zjištěné) lhůty. Byla-li žaloba podána dne 8. 12. 2004, není právo žalobkyně promlčeno. Se
zřetelem ke shora podanému výkladu se žalovaný mýlí, dovozuje-li, že promlčecí
doba začala běžet od okamžiku, kdy mu žalobkyně mohla v letech 1999 – 2002
vystavit fakturu za odběr vody, neboť v tomto období nevěděla o vzniku
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se tak při posuzování otázky promlčení nedopustil žádného
pochybení, a jeho rozhodnutí je v tomto směru správné. Uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci představuje
výhrada žalovaného vůči způsobu určení výše sporné částky, neboť místo určení
rozsahu odebrané vody technickým propočtem podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. použil údaje o odběru zjištěného vodoměrem. Jelikož jediný
objektivní údaj o výši spotřebované vody se podařilo zjistit až v roce 2002,
tj. za účinnosti zákona č. 274/2001 Sb., přičemž žádné ustanovení tohoto zákona
neupravuje otázku bezesmluvních odběrů prováděných do 31. 12. 2001 a po 1. 1. 2002 takové odběry vody prohlašuje za neoprávněné [§ 10 odst. 1 písm. b)], je
potřeba právní vztah mezi účastníky řízení vypořádat podle platné právní
úpravy. Podle § 2 odst. 5 věty prvé před středníkem zákona o vodovodech a kanalizacích,
odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo
kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak. Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích neoprávněným
odběrem vody z vodovodu je odběr bez uzavřené smlouvy o dodávce vody nebo v
rozporu s ní.
Podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích
neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace je vypouštění bez uzavřené
smlouvy o odvádění odpadních vod. Podle § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích odběratel je
povinen nahradit ztráty vzniklé podle odstavců 1 a 2 vlastníkovi vodovodu,
pokud ve smlouvě uzavřené podle § 8 odst. 2 není stanoveno, že náhrada vzniklé
ztráty je příjmem provozovatele; způsob výpočtu těchto ztrát stanoví prováděcí
právní předpis. Podle § 16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích množství dodané
vody měří provozovatel vodoměrem, který je stanoveným měřidlem v souladu se
zvláštními právními předpisy. Vodoměrem registrované množství dodané vody je
podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody. Podle § 16 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích způsob určení množství
odebírané vody, není-li osazen vodoměr, stanoví prováděcí právní předpis. Se zřetelem k předchozím závěrům nelze výši částky, kterou má žalovaný
zaplatit, vypočítávat za použití vyhlášky č. 144/1978 Sb., která jednak již v
roce 2002 neplatila, neboť byla zrušena vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a
kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o
vodovodech a kanalizacích), ale zejména proto, že v domě žalovaného bylo
umístěno měřící zařízení (vodoměr), které měřilo spotřebu vody. Podle zákona č. 274/2001 Sb. totiž i v případech, kdy jde o neoprávněný (bez řádné smlouvy
uskutečněný) odběr se množství dodané vody měří vodoměrem a takto zjištěný stav
je podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody (§ 16 odst. 1 zákona o
vodovodech a kanalizacích). Jen v případech, kdy vodoměr osazen není, stanoví
prováděcí právní předpis (vyhláška č. 428/2001 Sb.) způsob určení množství
odebírané vody (§ 16 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích). Z uvedených
závěrů odvolací soud vycházel a ani takto vymezenou výhradou nebyl naplněn
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasem se závěry znaleckého posudku doc. Ing. I. Č., podle nichž je reálný
průtok vody v období od 13. 10. 1999 do 30. 5. 2002 ve výši 1.634 m3 s tím, že
byl z části tvořen únikem vody v koupelně z potrubí v rozsahu 1.080 m3
dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3, jímž lze odvolacímu
soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Pro rozhodnutí věci nebyly
podstatné příčiny, které se promítly do množství spotřebované vody, nýbrž se
zřetelem k tomu, že odběr byl zaznamenán vodoměrem, údaje na něm uvedené. Znalecký posudek nebyl zpracován za účelem určení množství odebrané vody, nýbrž
jeho smyslem bylo ověřit technologickou (reálnou) možnost odběru vodoměrem
zachyceného množství vody. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak
nebyl uplatněn důvodně, neboť výtka nesprávného skutkového zjištění se netýkala
podstatné okolnosti z hlediska hmotného práva. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.