23 Cdo 3065/2024

23 Cdo 3065/2024-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně GasNet, s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, identifikační číslo osoby 27295567, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému M. S., zastoupenému obecným zmocněncem Karlem Bendou, narozeným 13. 5. 1975, bytem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, o zaplacení 250 449,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 17 C 41/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králově ze dne 20. 6. 2024, č. j. 26 Co 66/2024-182, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 250 449,79 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za neoprávněný odběr plynu ve smyslu § 74 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2021 (odpovídající naměřené spotřebě plynu 15 398 m3 za dobu od 23. 10. 2017 do 11. 3. 2019) v odběrném místě na adrese XY, které užíval žalovaný od 12. 7. 2017 do 11. 3. 2019 na základě nájemní smlouvy. Žalobkyně tvrdila, že v roce 2015 došlo k ukončení dodávky plynu do uvedeného odběrného místa pro neplacení ceny služeb jiným zákazníkem, avšak nedošlo k demontáži měřícího zařízení, a že smlouva o sdružených službách dodávky plynu uzavřená dne 23. 10. 2017 mezi žalovaným jako zákazníkem a společností innogy Energie, s. r. o., jako obchodníkem s plynem, na jejímž základě měl žalovaný plyn odebírat, se nikdy nestala účinnou z důvodů na straně obchodníka s plynem.

2. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 C 41/2023-112, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 250 449, 79 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).

3. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle obsahu dovolání jen v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), v němž navrhla rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Namítla nesprávné právní posouzení. Dovolání měla za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva, které podle ní dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dále otázky, při jejímž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky procesního práva spočívající v porušení ústavně zaručeného základního práva.

5. Žalobkyně konkrétně považovala za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu tyto otázky:

- „zda se jedná o neoprávněný odběr plynu ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) nebo g) energetického zákona, pokud byla mezi zákazníkem a obchodníkem uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky plynu ze dne 23. 10. 2017 (zahrnující závazek dodat plyn a zajistit pro něj distribuci plynu u provozovatele distribuční soustavy), ale na základě ní však obchodník s plynem nikdy plyn zákazníkovi nedodával, neboť smlouva nenabyla účinnosti, protože obchodník nikdy nezajistil distribuci plynu u provozovatele distribuční soustavy a nepřevzal ohledně odběrného místa odpovědnost za odchylku, a nikdy tak v evidenci společnosti OTE, a.s.

(ani v evidenci provozovatele distribuční soustavy) nedošlo k zahájení dodávky plynu do odběrného místa“ (dále jen „první otázka“). Měla za to, že si strany sjednaly účinnost smlouvy ke dni zahájení dodávky plynu, předpokládané dne 25. 10. 2017, k níž však podle názoru žalobkyně nedošlo, neboť obchodník s plynem neuzavřel potřebné smlouvy a nesplnil tak veškeré potřebné úkony k zahájení dodávky plynu, zejména nezajistil distribuci plynu u provozovatele distribuční soustavy a nepodal žádost o rezervaci kapacity, v důsledku čehož nemohlo dojít k zahájení dodávky plynu ani k přenesení odpovědnosti za odchylku v odběrném místě na obchodníka s plynem ve smyslu § 72 odst. 2 energetického zákona.

V důsledku toho se žalovaný dopustil neoprávněného odběru i podle § 74 odst. 1 písm. g) energetického zákona. - „zda je pro závěr o existenci neoprávněného odběru plynu v odběrném místě dle § 74 odst. 1 písm. a) nebo g) energetického zákona rozhodující, zda byl zákazník v dobré víře ve splnění závazku obchodníka zajistit distribuci plynu u provozovatele distribuční soustavy“ (dále jen „druhá otázka“). Podle žalobkyně soudy nižších stupňů odůvodnily svůj závěr o neexistenci neoprávněného odběru plynu dobrou vírou žalovaného, ačkoliv neoprávněný odběr zakládá objektivní odpovědnost, jejíž vznik není podmíněn zaviněním, vědomostí ani dobrou vírou odběratele.

- „zda, pokud se v předmětném případě o neoprávněný odběr plynu ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) nebo g) energetického zákona nejedná, je takovou situaci nutno posoudit jako neoprávněnou distribuci plynu ve smyslu § 74 odst. 4 písm. a) energetického zákona“ (dále jen „třetí otázka“), a „zda se jedná o neoprávněnou distribuci plynu ve smyslu § 74 odst. 4 písm. a) energetického zákona, i když je uzavřena smlouva o připojení k distribuční soustavě (§ 72 odst. 3 energetického zákona), neboť tato smlouva není právním důvodem ve smyslu § 74 odst. 4 písm. a) energetického zákona“ (dále jen „čtvrtá otázka“).

Podle žalobkyně soudy nižších stupňů za právní důvod pro využití distribuční soustavy ve smyslu § 74 odst. 4 písm. a) energetického zákona nesprávně považovaly smlouvu o připojení k distribuční soustavě uzavřenou dne 23. 10. 2017 mezi žalobkyní a žalovaným, ačkoliv právním důvodem pro využití distribuční soustavy je zásadně smlouva o zajištění služby distribuční soustavy podle § 72 odst.

6 energetického zákona, která podle žalobkyně uzavřena nebyla. - zda lze počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody ve smyslu § 619 odst. 2 a § 620 občanského zákoníku, resp. u práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 621 občanského zákoníku spojit s okamžikem, kdy jsou nahlášeny údaje rozhodné pro určení množství odebraného plynu obchodníkovi s plynem, a nikoliv provozovateli distribuční soustavy (žalobkyni) a osoba podezřelá z deliktu neoprávněného odběru plynu označila žalovaného za osobu povinnou k náhradě škody/vydání bezdůvodného obohacení, přestože se tato tvrzení s ohledem na veškeré okolnosti důvodně jevila jako nevěrohodná, nepravdivá, tím spíš, když byla podezřelým osvědčována falsifikáty nájemních smluv a žalobkyně byla schopna učinit pravděpodobný závěr o povinnosti žalovaného k náhradě škody/vydání bezdůvodného obohacení (včetně výše škody/bezdůvodného obohacení) až na základě přiznání žalovaného v usnesení Policie ČR (dále jen „sedmá otázka“).

Žalobkyně argumentovala v dovolání tím, že podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody z neoprávněného odběru (resp. nároku z bezdůvodného obohacení) byly splněny až okamžikem, kdy mohla učinit pravděpodobný závěr o povinnosti žalovaného k náhradě škody a její výši, o kterém se dozvěděla až z usnesení Policie ČR. - „zda … vzniká právo na vydání bezdůvodného obohacení za odebraný plyn, který patřil provozovateli distribuční soustavy, druhé straně smlouvy o sdružených službách dodávky plynu, tj. obchodníkovi s plynem, který však první straně této smlouvy, tj. zákazníkovi, na základě sjednané smlouvy nikdy žádný plyn nedodal, neboť žádný plyn pro potřeby zákazníka nikdy nenakupoval, nepřepravil ani nepřevzal k danému odběrnému místu odpovědnost za odchylku, nebo třetí osobě, tj. provozovateli distribuční soustavy, jenž byl vlastníkem plynu, který zákazník po celou dobu odebíral a který provozovatel distribuční soustavy nakupuje ke krytí ztrát plynu z distribuční soustavy“ (dále jen „osmá otázka“).

Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně uzavřel, že právo na bezdůvodné obohacení náleží smluvním stranám. Vyjádřila přesvědčení, že aktivní legitimaci obchodníka s plynem v projednávané věci brání absence dodávek plynu obchodníkem.

6. Podle žalobkyně se odvolací soud také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000 (správně sp. zn. 25 Cdo 643/2000 ­– poznámka Nejvyššího soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz), při řešení otázky, „zda je soud vázán právní kvalifikací žalovaného nároku, jenž žalobkyně uvedla ve své žalobě, přestože žalobkyně v žalobě a následných vyjádřeních soudu prvního stupně uvedla veškeré rozhodné skutkové okolnosti, ze kterých jednoznačně vyplývá nárok žalobkyně“ (dále jen „pátá otázka“). Odvolacímu soudu vytkla, že na zjištěný skutkový stav neaplikoval právní úpravu neoprávněného odběru plynu podle § 74 odst. 1 písm. g) energetického zákona.

7. Žalobkyně dále namítla porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „šestá otázka“) tím, že soudy nižších stupňů bez dalšího vzaly za prokázané tvrzení žalovaného o jeho údajných telefonických urgencích obchodníku s plynem ke stanovení záloh za dodávky plynu a dovodily z něj dobrou víru žalovaného, aniž takové tvrzení bylo předmětem dokazování. Zdůraznila, že podle judikatury Ústavního soudu (k tomu citovala usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) je dovolacím důvodem jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

12. První otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně při její formulaci předpokládá, že nenastala účinnost smlouvy o sdružených službách dodávky plynu uzavřená dne 23. 10. 2017 mezi obchodníkem s plynem a žalovaným jako zákazníkem, neboť nedošlo k zahájení dodávky plynu a obchodník s plynem žalovanému žádný plyn nedodával. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, jaká učinil již soud prvního stupně (na základě výkladu předmětné smlouvy, který nebyl v dovolání relevantně zpochybněn), že zahájení dodávek plynu bylo ve smlouvě sjednáno k odloženému datu 25. 10. 2017, avšak smlouva samotná byla účinná již od počátku, neboť zavazovala žalovaného jako zákazníka k určitým povinnostem ještě před zahájením dodávek plynu, přičemž zákon nestanoví, že by účinnost smlouvy o sdružených službách dodávky plynu byla závislá na uzavření dalších smluv uvedených v § 72 energetického zákona. Odvolací soud též zjevně vycházel ze zjištění, že obchodník s plynem podle této smlouvy plyn žalovanému dodával (byť jeho činnost ve vztahu k žalobkyni při plnění povinností ze smlouvy o sdružených službách dodávky plynu uzavřené se žalovaným mohla vykazovat pochybení, z nichž se mohla podle odvolacího soudu žalobkyně domáhat eventuální náhrady škody právě po obchodníkovi s plynem), tj. že ve vztahu mezi obchodníkem s plynem a žalovaným došlo k zahájení dodávky plynu podle jimi uzavřené smlouvy, uzavřel-li, že nic nebránilo tomu, aby obchodník s plynem nárok na cenu dodaného plynu po žalovaném řádně a včas uplatnil (srov. odstavec 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně tak při formulaci první otázky vychází z vlastního předpokladu o zjištěném skutkovém stavu odlišného od toho, z nějž vycházel odvolací soud. Takovou právní otázku, jež vychází z jiných předpokladů o zjištěném skutkovém stavu, odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit).

13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani druhá otázka, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí také nezávisí. Odvolací soud závěr o neexistenci neoprávněného odběru žalovaným v projednávané věci odůvodnil tím, že k odběru plynu žalovaným docházelo na základě řádně uzavřené a účinné smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne 23. 10. 2017, tj. nikoliv bez právního důvodu, neboť právním důvodem byla právě tato smlouva. Za této situace nebyla pro jeho rozhodnutí určující otázka dobré víry žalovaného ve splnění závazku obchodníka zajistit distribuci plynu u provozovatele distribuční soustavy.

14. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení třetí a čtvrté otázky. Při jejich formulaci vychází žalobkyně z týchž vlastních předpokladů jako v případě otázky první, nadto přisuzuje odvolacímu soudu závěr, že za právní důvod využití služby distribuční soustavy nesprávně považoval smlouvu o připojení k distribuční soustavě uzavřenou dne 23. 10. 2017 mezi žalobkyní a žalovaným. Oproti mínění žalobkyně však odvolací soud nedospěl k závěru, že právním důvodem využití služby distribuční soustavy žalovaným byla smlouva o připojení k distribuční soustavě, nýbrž smlouva o sdružených službách dodávky plynu. Odvolací soud totiž konstatoval, že subjektem, který pro své zákazníky zajišťuje službu distribuční soustavy prostřednictvím služeb provozovatele distribuční soustavy (tj. žalobkyně) je obchodník s plynem, který se podle uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky plynu zavazuje pro zákazníka zajistit související služby v plynárenství na vlastní jméno a na vlastní účet a zákazník není schopen uzavření této třetí smlouvy ovlivnit. Jinak řečeno odvolací soud měl za to, že při uzavření smlouvy o sdružených službách dodávky plynu mezi zákazníkem a obchodníkem s plynem, jejíž součástí je též závazek obchodníka s plynem pro zákazníka zajistit služby přepravy plynu a služby distribuční soustavy, a to vlastním jménem a na vlastní účet, je z pozice zákazníka dán právní důvod pro využití služby distribuční soustavy spočívající v uzavřené smlouvě o sdružených službách dodávky plynu a že případná absence uzavření smlouvy o zajištění služby distribuční soustavy pro zákazníka mezi obchodníkem s plynem a provozovatelem distribuční soustavy (ve smyslu § 72 odst. 6 energetického zákona) a následky z toho plynoucí již tíží (ve vztahu k provozovateli distribuční soustavy) obchodníka s plynem, který měl takovou smlouvu uzavřít vlastním jménem a na vlastní účet. Dovolací námitky žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.

15. Též v argumentaci k páté otázce žalobkyně vychází z vlastního předpokladu o tom, že nedošlo k zahájení dodávky plynu podle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu, odlišného od zjištění, ze kterého vycházel odvolací soud. Měl-li odvolací soud za to, že v souladu se smluvně sjednaným termínem došlo k zahájení dodávky plynu žalovanému podle uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky plynu, tj. že žalovaný v uvedené době odebíral plyn na základě uvedené smlouvy (podle § 72 odst. 2 věty druhé energetického zákona přitom zahájením dodávky plynu podle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu dochází k přenesení odpovědnosti za odchylku na obchodníka s plynem), neměl důvod posoudit nárok žalobkyně uplatněný vůči žalovanému jako případný neoprávněný odběr plynu bez smlouvy, jejímž předmětem je přenesení odpovědnosti za odchylku na subjekt zúčtování trvající déle než 10 pracovních dní ve smyslu § 74 odst. 1 písm. g) energetického zákona. Od žalobkyně citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak nemohl odchýlit.

16. Ve vztahu k uplatněné námitce porušení zásady rovnosti účastníků soudy nižších stupňů, kterou žalobkyně v dovolání prezentovala jako šestou otázku, postrádá dovolací argumentace žalobkyně vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou však současně musí dovolatel také vymezit.

Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. žalobkyní citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). V projednávané věci žalobkyně ve vztahu k uplatněné námitce porušení zásady rovnosti neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., resp. neoznačila žádnou judikaturu Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu), od níž se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky zachování zásady rovnosti.

Požadavku na označení některého z předpokladů přípustnosti dovolání nemohou odpovídat odkazy žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu specifikované v dovolání, kterými pouze poukazovala na to, že tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod je uplatnitelné jako dovolací důvod podle § 241a o. s. ř.). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné.

Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).

17. Na řešení sedmé otázky v její části týkající se promlčení práva na náhradu škody napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neuzavřel, že by nárok žalobkyně na náhradu škody nebyl důvodný též z důvodu jeho promlčení. Promlčením nároku na náhradu škody se nezabýval. Žalobkyně tak ve skutečnosti v dovolání brojila proti závěrům obsaženým pouze v rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak taková argumentace nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem jen proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1507/2020).

18. Pro napadené rozhodnutí nebylo určující ani posouzení sedmé otázky v té části, která se týkala promlčení nároku z (případného) bezdůvodného obohacení a posouzení osmé otázky (aktivní legitimace k nároku na vydání bezdůvodného obohacení), a tudíž ani tyto otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Závěry týkající se případného bezdůvodného obohacení učinil odvolací soud nad rámec svého rozhodnutí v reakci na námitky žalobkyně pouze pro případ hypotetické situace správnosti právního názoru žalobkyně o tom, že by žalovanému bylo plněno bez právního důvodu, tj. že by žalovaný obdržel plnění na základě neplatné či neúčinné smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne 23. 10. 2017. V řízení však odvolací soud dospěl po právní stránce k závěru o existenci platné a účinné smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne 23. 10. 2017, která byla právním důvodem pro odběr plynu žalovaným, a tento závěr nebyl dovoláním relevantně zpochybněn, jak bylo uvedeno výše. Nadto i při formulaci osmé otázky vychází žalobkyně z vlastního předpokladu, který v řízení nebyl zjištěn, tj. že dodávky plynu žalovanému nebyly uskutečněny obchodníkem s plynem.

19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 11. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu