23 Cdo 3121/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně BIO RECYCLING s.r.o., se sídlem v Praze 6,
Dejvice, Heinemannova 2695/6, identifikační číslo osoby 02828545, proti
žalovanému T. T., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému
JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o
zaplacení částky 392 177,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 90 C 52/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021, č. j. 47 Co 244/2020-123,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 392 177,94 Kč s
příslušenstvím jako doplatku kupní ceny za nákladní vůz XY, který žalovaný
odkoupil od žalobkyně na základě smlouvy ze dne 3. 12. 2018.
Rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 90 C 52/2019-54, ve znění doplňujícího
rozsudku ze dne 8. 9. 2020, č. j. 90 C 52/2019-59, Okresní soud v Semilech jako
soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 392
177,94 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 392 177,94 Kč od 4. 6. 2019
do zaplacení, z částky 71 390 Kč od 4. 6. 2019 do 15. 12. 2019 a z částky 104
060 Kč od 4. 6. 2019 do 2. 7. 2020 (výrok I), rozhodl o povinnosti žalovaného
nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II) a uložil žalovanému povinnost
nahradit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně co do zaplacení částky 392 177,94 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení
ročně z částky 392 177,94 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně co do zbývající části
úroku z prodlení tak, že žalobu zamítl (výrok II napadeného rozsudku), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III napadeného
rozsudku). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 12. 2018 byla mezi žalobkyní a
žalovaným uzavřena písemná smlouva, jejímž předmětem byla koupě nákladního vozu
XY za kupní cenu 567 627,94 Kč. Kupní cena měla být žalovaným uhrazena 3. 6. 2019. Z kupní ceny po zápočtu vzájemných pohledávek žalovaného zbývalo doplatit
částku 392 177,94 Kč. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobkyni náleží doplatek kupní ceny v požadované výši. Odvolací soud přitom
nepřisvědčil námitce žalovaného, že by kupní smlouva byla neplatná z důvodu
podstatného omylu žalovaného, který měl spočívat v tom, že nedošlo k naplnění
předpokladu, za nějž smlouvu s žalobkyní uzavíral, že bude za pomocí koupeného
nákladního vozu pro žalobkyni dlouhodobě vykonávat nákladní dopravu a z utržené
částky bude hradit kupní cenu. Spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným však
trvala pouze od prosince 2018 do března roku 2019. Dle odvolacího soudu uvedený
předpoklad představoval motiv jednání žalobce, který se netýkal samotného
obsahu kupní smlouvy, resp. jeho předmětu. Nenaplnění tvrzeného předpokladu tak
ani nemohlo založit neplatnost kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018. Omyl se dle
odvolacího soudu nadto nemohl týkat budoucího vývoje událostí, ale pouze
skutečností, které tu byly v době uzavření smlouvy. Odvolací soud dále
nevyhověl námitce žalovaného, dle které žádal vůči kupní ceně započíst částku
67 760 Kč představující pohledávku za odvedené práce pro žalobkyni. Odvolací
soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že faktura č. 2019025 předložená žalovaným
nemohla prokázat provedení prací pro žalobkyni, která existenci uvedeného dluhu
popírala. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu výroků I a III dovoláním,
ve kterém namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při posuzování otázky existence tzv. podstatného omylu na jeho
straně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018. Konkrétně žalovaný
namítal, že byl při uzavírání smlouvy v omylu ohledně právních důvodů učiněného
jednání, když k uzavření smlouvy mělo dojít za účelem dlouhodobé spolupráce s
žalobkyní, ke které nakonec nedošlo. Tato dohoda dle žalovaného byla pro jeho
právní jednání rozhodující, neboť bez ní by kupní smlouvu neuzavřel. Žalovaný v
návaznosti na to namítl, že odvolací soud nezohlednil ani to, že i v případě,
že by se jeho omyl týkal pouze vedlejší okolnosti učiněného právního jednání,
tak byl vyvolán žalobkyní, na základě čehož měl vůči žalobkyni právo na
přiměřenou náhradu. Dle žalovaného se odvolací soud dále nevypořádal s jeho
námitkou, že ke dni splatnosti kupní ceny byla žalobkyně vůči němu v prodlení s
plněním svých závazků, proto se sám nemohl dostat do prodlení se zaplacením
kupní ceny. Dále žalovaný namítl, že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, spočívající v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho námitce o započtení
částky ve výši 67 760 Kč, ačkoliv soudu předložil fakturu č. 2019025, která
prokazovala existenci jeho pohledávky za žalobkyní.
Konečně žalovaný namítl, že
odvolací soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, které byly mimo jiné
tvořeny náklady na zastoupení žalobkyně, přestože žalobkyně po většinu doby
řízení nebyla právně zastoupena, a náhrada těchto nákladů proto žalobkyni
fakticky nepřísluší. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve vztahu k námitce, že ke dni splatnosti kupní ceny nemohl být v
prodlení s jejím zaplacením. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalovaný v dovolání
neučinil. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro
něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v jeho zbývajícím rozsahu. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z
důvodu omylu, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru,
že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a
to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti
předmětu (error in qualitate) nebo osoby (error in personam), popř. jiné
skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle
subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s
ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na
rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný
cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným.
Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně
významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se
účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník
jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu
podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo
úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy
i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze
skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde
tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo
1251/2002, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017). Přestože Nevyšší soud uvedené právní závěry formuloval na základě předchozí
právní úpravy (k ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník) lze
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vztáhnout i do poměrů nové právní
úpravy civilního práva (§ 583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
dále jen „o. z.“), jež se uplatní v nyní projednávané věci (srov. § 3028 odst. 1 a § 3081 o. z.), a která při vymezení podstatného omylu navazuje na předchozí
právní úpravu (srov. HANDLAR, J. § 583. In: LAVICKÝ, P. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1872). V nyní posuzovaném případě se odvolací soud od výše zmíněné rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že předpoklad žalovaného o
dlouhodobé spolupráci mezi ním a žalobkyní představuje motiv žalovaného k
uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018, a omyl týkající se této skutečnosti
tak nezpůsobuje neplatnost uvedené smlouvy. Příslušná námitka žalovaného proto
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit. Na posouzení otázky, zda žalovanému přísluší přiměřená náhrada za to, že jeho
omyl při uzavírání kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018 byl vyvolaný jednáním
žalobkyně, rozsudek odvolacího soudu nespočívá, když žalovaný uvedený nárok na
„náhradu“ neučinil předmětem posuzovaného řízení. Aby přitom mohla být zkoumána
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., musí se jednat o otázku, na níž
výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Z
tohoto důvodu není dovolání k řešení této otázky přípustné. Námitka žalovaného, že na základě faktury č. 2019025 byla prokázána existence
pohledávky žalovaného za žalobkyní ve výši 67 760, nezakládá přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující
proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaný výslovně dovoláním napadl rozsudek odvolacího
soudu také ve výroku III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší
soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu