23 Cdo 317/2021-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně FLEXIO a.s., se sídlem v Praze 4, Michle, U Hellady 697/4, identifikační číslo osoby 27259463, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 5, Junkových 2808/2, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o zaplacení 27 814 822 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 312/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 54 Co 209/2020-363, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 67 469,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 26 111 532 Kč s příslušenstvím jako ušlého zisku a částky 1 703 290 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, to vše v souvislosti s neplněním závazků žalované ze smlouvy o spolupráci při distribuci předplacených telefonních SIM karet a dobíjecích kupónů na tzv. tradičním trhu v České republice v regionu Praha a Jihozápadní Čechy, kterou měla žalobkyně s žalovanou uzavřít ústně dne 5. 4. 2013 na dobu tří let.
Obvodní soud v Praze 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 34 C 312/2016-314, zamítl žalobu na zaplacení částky 27 814 822 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. K předneseným námitkám žalobkyně týkajícím se hodnocení svědeckých výpovědí J.
Č. a T. K. odvolací soud uvedl, že jak z důvodu rozvázání jejich pracovních poměrů „ze dne na den“ pro závažná pracovní pochybení, tak vzhledem k tomu, že nekorespondují s ostatními zjištěnými skutečnostmi, soud prvního stupně nepochybil, pokud přihlédl k nižší vypovídající hodnotě těchto svědeckých výpovědí. Odvolací soud také zdůraznil, že s ohledem na dosavadní vzájemnou obchodní praxi uzavírat smlouvy písemně žalovaná neprojevila vůli k ústnímu uzavření smlouvy se žalobkyní, a tvrzenou smlouvu ze dne 5.
4. 2013 žalovaná se žalobkyní proto neuzavřela. Odvolací soud následně posoudil nárok žalobkyně ve vztahu k náhradě škody z titulu tvrzeného porušení smluvní povinnosti jako nedůvodný. Stejný závěr učinil také ve vztahu k námitce žalobkyně, že žalovaná svým jednáním porušila předsmluvní povinnost (resp. generální prevenční povinnost) podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“. Podle odvolacího soudu z dokazování vyplynulo, že žalobkyně distribuovala předplacené SIM karty žalované na tzv. tradičním trhu na základě písemné smlouvy ze dne 16.
4. 2012, pod níž bylo uvedené plnění podřaditelné. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, ve kterém k dovolacímu přezkumu předložila celkem čtyři otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu, kterou specifikovala. Jednalo se jednak o otázku, zda (1) došlo k uzavření smlouvy o spolupráci zaměstnanci žalované K. a J. Č. na základě zmocnění vyplývajícího z § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Dále se jednalo o otázku, zda (2) byly splněny předpoklady pro předsmluvní odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni tím, že K. potvrdil uzavření nové smlouvy o spolupráci na tři roky, že J. Č. předložil žalobkyni návrh písemné smlouvy, a že žalovaná zejména poskytla součinnost k zahájení spolupráce a dodala zboží k distribuci. Dále žalobkyně v dovolání namítala (3), že soudy nerespektovaly judikaturu dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004) v otázce hodnocení důkazů, které podle žalobkyně neodpovídalo pravidlům § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť bylo zatíženo logickým rozporem.
Svou poslední námitkou (4) žalobkyně napadla závěr soudů o její povinnosti nahradit žalované zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku pro uznání ze dne 5. 4. 2017, č. j. 34 C 312/2016-50, jenž byl v důsledku vadného postupu soudu zrušen.
Žalobkyně v tom spatřovala
porušení jejího práva na spravedlivý proces, přičemž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, ze kterého podle ní plyne, že vada řízení spočívající v zásadním procesním pochybení, jehož následkem je porušení práva na spravedlivý proces, může obstát jako samostatný dovolací důvod. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání nejprve uvedla, že žalobkyně pouze polemizuje s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem i soudem prvního stupně, což činí její dovolání nepřípustným.
Žalovaná měla dále za to, že výsledky dokazování potvrdily, že vzájemná spolupráce probíhala toliko na základě smlouvy ze dne 16. 4. 2012, žádná jiná ústní či písemná smlouva mezi stranami uzavřena nebyla. Žalovaná proto ani nemohla porušit žádnou povinnost, a nárok žalobkyně tak nikdy nevznikl. Ohledně žalobkyní nově vzneseného tvrzení o nároku na náhradu škody vyplývajícího z porušení prevenční povinnosti žalovaná uvedla, že jej považuje za promlčený, neboť se nejedná o nárok uplatněný žalobou v tomto řízení.
Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka žalobkyně, zda došlo k uzavření smlouvy o spolupráci zaměstnanci žalované K. a J. Č. na základě zmocnění vyplývajícího z § 15 obch. zák., přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jí dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, podle nichž ústní smlouva dne 5. 4. 2013 uzavřena nebyla. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) svůj závěr založil nejen na skutkových zjištěních, že svědek Č. a svědkyně S. neměli oprávnění za žalovanou uzavírat smlouvy, ale také na tom, že a) žalobkyně nebyla nikdy informována, že se stala vítězem výběrového řízení na distribuci předplacených SIM karet žalované na tzv.
tradičním trhu, že b) oznámení o výběru nejvhodnější nabídky nezavazovalo žádným způsobem žalovanou k uzavření smlouvy, že c) v zápisu ze dne 4. 4. 2013, od jehož akceptace žalobkyně odvozuje uzavření Smlouvy, nebyl zakotven závazek žádné ze stran uzavřít smlouvu, a to ani na délku tří let, a že d) absentovala vůle žalované uzavřít ústní smlouvu akceptací zápisu ze dne 4. 4. 2013. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je přitom ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020). Ve vztahu k námitce, že je v příkrém rozporu s listinnými důkazy (s dodatky č. 4 a č. 5 ke smlouvě ze dne 16. 4. 2012) závěr soudů, že K. nebyl oprávněn za žalovanou uzavírat smlouvy, a že soudy neprovedly žádné dokazování ohledně toho, že by žalovaná uzavírala smlouvy se žalobkyní pouze a jedině v písemné formě, Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale neplatí pro projednávanou věc. Otázkou, zda byly splněny předpoklady pro předsmluvní odpovědnost žalované za škodu v důsledku toho, že žalobkyni vznikly postupem žalované náklady, které by nevynaložila v souvislosti s plněním závazků ze smlouvy ze dne 16. 4. 2012, žalobkyně opět zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Odvolací soud vyslovil jednoznačný závěr, že žalovaná neporušila předsmluvní odpovědnost, protože žalobkyně distribuovala předplacené SIM karty žalované na tzv. tradičním trhu na základě již dříve uzavřené smlouvy ze dne 16.
4. 2012 a jejích dodatků. Tento závěr je přitom výsledkem hodnocení provedených důkazů, a jak již bylo uvedeno výše, samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na
jednoznačnou dikci citovaného ustanovení, které vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, je dovolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen akcesorický výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (včetně povinnosti žalobkyně nahradit žalované zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku pro uznání ze dne 5. 4. 2017, č. j. 34 C 312/2016-50) bez dalšího objektivně nepřípustné. V této souvislosti žalobkyní uvedený odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, v němž byla řešena povaha vady řízení spočívající v hodnocení nedostatečně zjištěného skutkového stavu coby samostatného dovolacího důvodu, není případný, a na přijatém závěru o objektivní nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v této části tak nemůže ničeho změnit. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu.
Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.