USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Janem Hrežem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Purkyňova 143/18, proti žalovanému P. K., zastoupeným JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 209/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2024, č. j. 16 Co 154/2024-228, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhá určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální ? na nemovitých věcech ležících v katastrálním území XY – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, s tvrzením, že je neplatná kupní smlouva, kterou uzavřela dne 12. 7. 2017 jako prodávající s žalovaným jako kupujícím.
2. Žalovaný v řízení vznesl námitku nedostatku pravomoci Okresního soudu ve Vyškově k projednání věci s tvrzením, že dne 12. 7. 2017 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena rozhodčí smlouva, na jejímž základě veškeré majetkové spory vyplývající z kupní smlouvy mají být rozhodovány v rozhodčím řízení.
3. Okresní soud ve Vyškově (v pořadí již čtvrtým) usnesením ze dne 17. 7. 2024, č. j. 3 C 209/2021-217 (vydaným poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2024, č j. 23 Cdo 3631/2023-205, zrušil předchozí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2023, č. j. 16 Co 103/2023-162, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 5. 2023, č. j. 3 C 209/2021-100, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení) zamítl námitku žalovaného o nedostatku pravomoci soudu k projednání věci na základě sjednané rozhodčí smlouvy.
4. K odvolání žalovaného (jež žalovaný označil jako „blanketní“) Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
5. Žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad právní moci napadeného
rozhodnutí. Namítl nesprávné právní posouzení věci a přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky „rozhodnutí o nedoplněném odvolání, které bylo podáno v blanketní formě“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3924/2019 (tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), a dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2006, sp. zn. I. ÚS 689/05 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), odvolacímu soudu vytýkal, že vydal napadené usnesení, aniž jej vyzval k doplnění blanketního odvolání či vyčkal na doplnění odvolání, které žalovaný avizoval. Odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, uveřejněné pod číslem 18/2002 Sb. rozh. obč., jehož závěr, že „odvolací řízení nelze zastavit pro vady odvolání, k jejichž odstranění soud odvolatele nevyzval“ se podle něj prosadí mutatis mutandis i v projednávané věci.
Žalovaný též tvrdil, že mu odvolací soud neumožnil hájit jeho práva, pokud k projednání blanketního odvolání nenařídil jednání.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalovaným předložená procesní otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Z judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 212a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že pokud jde o odvolání proti usnesení procesní povahy, je odvolací soud povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolání neobsahuje žádné odvolací důvody. Jinak řečeno u odvolání, které bylo podáno proti usnesení jen procesní povahy, nebrání neuvedení odvolacího důvodu v pokračování v odvolacím řízení; odvolání nelze z tohoto důvodu odmítnout a odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumá z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (srov. usnesení ze dne 14.
5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5003/2008, nebo ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, uveřejněné pod číslem 3/2018 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže bez výzvy k jeho doplnění projednal „blanketní“ odvolání žalovaného směřující proti usnesení procesní povahy (usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 7. 2024, č. j. 3 C 209/2021-217, které v nyní posuzované věci napadl žalovaný odvoláním bylo usnesením pouze procesní povahy, neboť jím bylo rozhodováno o námitce nedostatku pravomoci soudu).
10. Odkazy žalovaného na jím citovanou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího a Ústavního soudu jsou nepřípadné (a tedy nezpůsobilé založit přípustnost dovolání), neboť v těchto rozhodnutích byla posuzována otázka postupu soudu v případě neúplného odvolání (co do řádného vymezení odvolacího důvodu) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno ve věci samé, nikoliv proti rozhodnutí pouze procesní povahy, jak tomu bylo v nyní posuzované věci.
11. Pro úplnost lze dodat k námitce žalovaného, podle níž odvolací soud nevyčkal na avizované doplnění odvolání, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný v odvolání ze dne 7. 8. 2024 (či v pozdějším průběhu odvolacího řízení) avizoval soudu, že své odvolání hodlá jakkoliv doplňovat. Nadto mu byl poskytnut dostatečný časový prostor k případnému doplnění odvolání (téměř měsíc), neboť o jeho odvolání rozhodoval odvolací soud až dne 5. 9. 2024.
12. Dovolací výtka žalovaného, že odvolací soud k projednání odvolání nenařídil jednání představuje námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalovaného o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto odvolací soud postupoval zcela v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., podle kterého není třeba nařizovat jednání, směřuje-li odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.
13. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
14. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu