23 Cdo 3344/2024

23 Cdo 3344/2024-118

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně XTV s.r.o., se sídlem v Praze 5, Lidická 291/40, identifikační číslo osoby 05007780, zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, proti žalovanému T. M., zastoupenému doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 31/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 1 Cmo 32/2023-95, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 1 Cmo 32/2023-95, jíž byl změněn výrok pod bodem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, č. j. 32 Cm 31/2021-68. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 1 Cmo 32/2023-95, se ruší v té části výroku I, jíž byl změněn výrok pod bodem II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, č. j. 32 Cm 31/2021-68, a ve výroku II, a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení (po změně žaloby) domáhá ochrany své dobré pověsti před výrokem žalovaného: „[…] já jsem slyšel, že třeba ta vaše XTV, když jsem se na to koukal, to patří nějakému pětadvacetiletýmu klukovi, ale já jsem slyšel, nemám to potvrzený, že to platěj Rusové, respektive ruská rozvědka. Rozumíte. To je přeci strašný. Ti, co zabili dva lidi teďka ve XY, platěj vaši televizi[…]“, který pronesl v pořadu „XY“ odvysílaném v Českém rozhlase Region dne XY. Žalobkyně považuje výrok za nepravdivý a má za to, že zasahuje do její pověsti, neboť ji zásadně znevažuje u veřejnosti, což umocnilo i následné zveřejnění předmětného výroku v dalších médiích a na sociálních sítích.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 32 Cm 31/2021-68, rozhodl, že žalovaný je povinen se zdržet tvrzení o tom, že žalobkyni platí ruská rozvědka, že žalobkyni platí ti, co zabili dva lidi ve XY (výrok pod bodem I); uložil žalovanému povinnost do čtrnácti dnů od právní moci rozsudku zveřejnit na své náklady omluvu žalobkyni v následujícím znění: „Omluva společnosti XTV, s. r. o. výrokem: ‚já jsem slyšel, že ta vaše XTV, že to platěj Rusové, resp. Ruská rozvědka. Rozumíte, to je strašný. Ti, co zabili teďka dva lidi. Ve XY, platěj vaši televizi.‘. Uveřejněném dne XY v Českém rozhlasu v pořadu „XY“, jsem neoprávněně zasáhl do pověsti společnosti XTV, s.r.o. Omlouvám se za uveřejnění těchto údajů, T. M.“, a to zajištěním jejího odvysílání na kterékoliv celoplošné rozhlasové stanici Českého rozhlasu (vysílané s dosahem po celé ČR), v kterémkoliv všedním dni v době od 7.00 hod. do 20.00 hod. (výrok pod bodem II); zavázal žalovaného informovat o termínu sdělení své omluvy žalobkyni písemně a s předstihem alespoň sedmi dní a audiovizuální nahrávku s omluvou do pěti dní od jejího zveřejnění doručit žalobkyni společně s písemným zněním omluvy opatřeným podpisem žalovaného (výrok pod bodem III); a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 29 591,50 Kč (výrok pod bodem IV).

3. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že dne XY proběhl v rámci vysílání rozhlasové stanice Český rozhlas Region v pořadu XY rozhovor žalovaného a L. X. V., v jehož průběhu žalovaný pronesl předmětný výrok, což bylo následně sdíleno v dalších médiích. Později proběhl rozhovor žalovaného na internetové platformě DVTV (dostupné z www.dvtv.cz), v jehož rámci byl opět publikován předmětný výrok a v němž žalovaný uvedl, že jeho rozhovor měl být ironičtější, že jeho vyjádření mělo být sarkasmem a parafrází, jakož i připustil, že neověřil, kdo je vlastníkem žalobkyně a že věnovat se v rozhovoru financování žalobkyně představovalo chybu.

4. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 22 Co 200/2022-293, dovodil, že nejsou správné závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod číslem 66/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2022“). Měl za to, že právnické osobě náleží právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. K předmětnému výroku uvedl, že nepředstavuje hodnotící soud, nýbrž skutkové tvrzení, jehož pravdivost ani nepravdivost nebyla v řízení prokázána. Vzhledem k tomu, že forma prezentace předmětného výroku nebyla přiměřená, neboť žalovaný se snažil urazit L. X. V. slovy, že je „zbabělec a pokrytec“, a žalobkyni prohlášením, že je placena ruskou rozvědkou, nešlo podle názoru soudu prvního stupně o nevyhnutelný jev výkonu kritiky. Uzavřel, že došlo k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně, a žalobě (po úpravě znění omluvy) vyhověl.

5. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I, II a III změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Měl za to, že soud prvního stupně také dospěl ke správnému závěru, že namítané výroky z hlediska jejich prokazatelnosti představovaly tzv. skutková tvrzení, nikoliv hodnotící soudy. V tomto ohledu soudu prvního stupně pouze vytknul, že si zcela nevyjasnil, jaký je rozdíl mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícím soudem, pokud současně dovozoval, že zásah do osobnostních práv žalobkyně nebyl nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky. Připomněl, že v zásadě každá kritika (hodnotící soud) je oprávněná, a naopak uveřejnění nepravdivé informace (skutkového tvrzení) o poměrech právnické osoby je a priori neoprávněné. Intenzita takového zásahu, jeho rozsah a účinky jsou pak významné především pro rozhodnutí, zda a jak má být neoprávněný zásah odčiněn. Vzhledem k tomu, že pravdivost předmětného výroku nebyla prokázána, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v závěru o právní kvalifikaci namítaného jednání žalovaného jako neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně.

7. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil neoprávněnost žalobou uplatňovaného zadržovacího i satisfakčního nároku. Ve vztahu k nároku na zdržení se specifikovaného tvrzení žalovaným, dospěl k závěru, že není dána obava z opakování jednání žalovaného, který nejenže předmětný výrok neopakoval, ale sám zpochybnil jeho pravdivost (resp. oprávněnost jeho uveřejnění) v pozdějším rozhovoru na internetové platformě DVTV. Ve vztahu k satisfakčnímu nároku ve formě omluvy odvolací soud odkázal na R 66/2022, podle kterého právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy (samotným) neoprávněným zásahem do pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., není-li ujednáno jinak. Měl za to, že opačný závěr soudu prvního stupně v kontextu závěrů dovolacího soudu neobstojí. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo tvrzeno, že by si strany ujednaly právo na omluvu za neoprávněný zásah do pověsti, podle odvolacího soudu toto právo žalobkyni nepřísluší. Při nedůvodnosti nároku na omluvu, nemohl být podle odvolacího soudu shledán důvodným ani (akcesorický) nárok na předchozí písemné informování žalobkyně o okamžiku odvysílání omluvy a o doručení audiovizuální nahrávky s omluvou žalobkyni včetně písemného znění omluvy. II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku I a II) napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhuje rozhodnutí odvolacího

soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Namítá nesprávné právní posouzení věci. Dovolání má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to, „zda právnické osobě přísluší právo na odčinění nemajetkové újmy v případě neoprávněného zásahu do její pověsti chráněné § 135 odst. 2 o. z.“, a též pro odklon odvolacího soudu od – v dovolání citované – ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jehož důsledkem podle žalobkyně bylo porušení práva žalobkyně podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod a odepření jeho soudní ochrany.

9. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěry dovolacího soudu vyslovenými v R 66/2022. Zdůrazňuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby byl v judikatuře dovolacího soudu přiznáván podle § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (k tomu citovala rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, a ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1059/2018, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) a že není důvod, aby se dovolací soud v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, od svých předchozích závěrů odchyloval.

Podle jejího názoru nebyly naplněny podmínky pro změnu soudní praxe, jak byly formulovány v judikatuře Ústavního soudu reprezentované jeho nálezem ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Zdůraznila, že nárok na náhradu nemajetkové újmy právnickým osobám v některých případech explicitně přiznává právní řád [k tomu odkázala např. na § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon] a že odvolací soud svým přístupem žalobkyni upřel jedinou možnost, jak se proti neoprávněnému zásahu bránit.

Ve vztahu k námitce porušení jejího základního ústavně zaručeného práva podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01, podle kterého je nutné vycházet ze skutečnosti, že ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v Listině základních práv a svobod se vztahují též na osoby právnické, což dle jejího názoru platí rovněž pro ochranu pověsti právnické osoby.

10. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Předmětný výrok považuje za hodnotící soud, jehož cílem bylo vyvolat veřejnou diskusi o vlastnické struktuře žalobkyně. Domnívá se, že je nezbytné upřednostnit právo společnosti na informace a právo na svobodu slova žalovaného před právem žalobkyně na ochranu pověsti. K satisfakčnímu nároku odkazuje na závěry R 66/2022, a tvrdí, že současná právní úprava nepřiznává nárok na odčinění nemajetkové újmy za zásah do pověsti právnické osob, a tedy ani nárok na zadostiučinění ve formě omluvy. Návrh žalobkyně tak podle jeho názoru nemá oporu ve skutkových zjištěních ani v zákoně.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. Je-li dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K obligatorním náležitostem dovolání (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž patří popis důvodu dovolání, jež spočívá ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání pro dovolatele (v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř.) tedy znamená povinnost označit konkrétní právní posouzení věci v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za nesprávné, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá.

15. Podala-li žalobkyně dovolání výslovně proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, tj. i proti té části jeho výroku I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (ohledně povinnosti žalovaného zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyni platí ruská rozvědka, že žalobkyni platí ti, co zabili dva lidi ve XY), nevymezila v tomto rozsahu v dovolání žádný předpoklad jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. ani dovolací důvod. Její dovolací argumentace je namířena proti závěrům odvolacího soudu o nedůvodnosti satisfakčního nároku. V dovolání nijak nebrojí proti správnosti závěrů, pro které shledal odvolací soud nedůvodným nárok, aby se žalovaný zdržel uvedeného tvrzení.

16. Uvedený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady (srov. § 243c odst. 1 o. s.

17. Byl-li dovoláním současně napaden i výrok II rozsudku odvolacího soudu (jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů), pak Nejvyšší soud uvádí, že dovolání v daném rozsahu není objektivně přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

18. Nejvyšší soud však shledal dovolání (v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku I, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III, tj. ohledně povinnosti žalovaného zveřejnit na své náklady omluvu a ohledně jeho povinnosti informovat žalobkyni o termínu své omluvy a doručit její audiovizuální nahrávku a písemné znění) přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda právnické osobě přísluší právo na odčinění nemajetkové újmy v případě neoprávněného zásahu do její pověsti chráněné § 135 odst. 2 o. z., neboť dosavadní ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentovaná zejména R 66/2022 byla v mezidobí překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025 (jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24), a odvolací soud se při řešení dané otázky od tohoto rozsudku odchýlil. IV. Důvodnost dovolání

19. Dovolání je důvodné.

20. Podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

21. Podle článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

22. Podle § 135 odst. 1 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

23. Podle § 135 odst. 2 o. z. stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.

24. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

25. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, dospěl k závěru, že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění. Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že i právnické osoby mají ústavně zaručené právo na ochranu dobré pověsti coby dílčí právo chráněné čl.

10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž při neoprávněném zásahu do takového práva jim může vzniknout majetková i nemajetková újma. V rámci odčinění vzniklé nemajetkové újmy pak Ústavní soud dospěl k závěru, že možné nároky, kterých se právnická osoba může domáhat podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 1 o. z., shodně jako právo na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, nejsou dostatečně účinné. Právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění lze považovat za účinný prostředek ochrany dobré pověsti podle čl.

10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tam, kde jiné prostředky účinné nejsou. Absence úpravy umožňující právnickým osobám domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti podle Ústavního soudu představuje mezeru v zákoně, která odporuje teleologickému pozadí právního řádu a jeho hodnotové soudržnosti. Nejvhodnějším prostředkem pro překlenutí neústavního stavu je podle Ústavního soudu dotvoření práva na základě analogie zákona ve smyslu § 10 odst. 1 o. z., pro kterou jsou splněny nezbytné předpoklady.

Proto je třeba při ochraně pověsti právnických osob analogicky použít stejný katalog prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění.

26. Velký senát v rozsudku ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, v reakci na výše citovaný nález Ústavního soudu dospěl k tomu, že již nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v R 66/2022, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. Velký senát v uvedeném rozhodnutí dále poukázal na to, že dovolací soud ve svém rozhodování formuloval ve vztahu k právům stanoveným na ochranu proti nekalé soutěži závěr, podle kterého (dle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení práva na ochranu před nekalou soutěží, resp. spjatých s (pouhou) způsobilostí závadného jednání přivodit jiným soutěžitelům či zákazníkům újmu (typicky spojených s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov.též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo jeho usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2569/2022, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 679/2024).

27. Vzhledem k výše uvedenému závěru Ústavního soudu je podle velkého senátu třeba tuto rozhodovací praxi dovolacího soudu analogicky použít rovněž při posuzování práv na ochranu proti neoprávněným zásahům do pověsti právnických osob podle § 135 odst. 2 o. z., kdy je tak nutno rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení (absolutního) práva právnické osoby na ochranu její pověsti (spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím ve smyslu § 135 odst. 1 o. z.), oproti vzniku (obecného) deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného (obdobně jako v případě takto způsobené újmy majetkové) skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla.

28. V projednávané věci založil odvolací soud napadené rozhodnutí s odkazem na R 66/2022 na právním názoru, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. Vzhledem ke skutečnosti, že byl rozsudkem velkého senátu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, daný názor v mezidobí překonán, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

29. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takové vady v projednávané věci neshledal.

30. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku pod bodem II a III, a v též závislém výroku II (o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů), a věc v tomto rozsahu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Soudy v dalším řízení v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího i Ústavního soudu tedy neopomenou posoudit splnění předpokladů vzniku deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., tj. zda na straně žalobkyně skutečně vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného nemajetková újma odčinitelná poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v podobě navrhované žalobkyní. 32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 11. 2025

Mgr. Jiří Němec předseda senátu