23 Cdo 3348/2024-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce B. Š., zastoupeného Mgr. Klárou Korabíkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 770/0, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Příkrá 6898, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 165/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 31. 7. 2024, č. j. 59 Co 137/2024-252, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2024, č. j. 28 C 165/2023-209, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem s podílem id. ? pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále také jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva týkající se toho, zda v řízení před soudem prvního stupně došlo řádně ke koncentraci řízení, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Dovolatel namítal, že soud prvního stupně na prvním jednání ve věci nesdělil výsledky přípravy jednání a především neuvedl, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, a z tohoto důvodu žalobce nevěděl, jaká konkrétní skutková tvrzení jsou sporná a co všechno bude prokazováno. Odvolací soud tím, že postup soudu prvního stupně aproboval, se dle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
4. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu ohledně postupu soudu prvního stupně bylo správné, a že řízení bylo řádně zkoncentrováno, formuloval dovolatel otázku procesního práva, která dle jeho názoru nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Tato otázka se týkala toho, zda může účastník řízení navrhnout důkazní návrhy po koncentraci řízení, které nemohl bez své viny včas uvést v případě, kdy jsou po koncentraci řízení provedeny svědecké výpovědi, během nichž vyjdou najevo nové a neočekávané skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé, a účastník novými návrhy reaguje na tyto nové skutečnosti, které zazněly. Dovolatel k tomu uvedl, že nemohl tušit, jaké skutečnosti ve výpovědích svědci uvedou, a po výpovědích na ně chtěl reagovat. Jím navržené důkazy tak měly být považovány za pouhou obranu a reakci na skutečnosti, které zazněly ve výpovědích po koncentraci řízení, a jedná se tak o nezaviněně neuplatněná tvrzení a důkazy, které by měly být jednou z výjimek koncentrace řízení.
5. Uvedené výtky dovolatel vztáhl k otázce, kdo zajistil hmotné vybavení pro domácí ošetřování; až na základě výpovědí svědků a žalovaného se ukázalo, že i tato otázka bude předmětem dokazování a že je mezi stranami sporná. Namítal, že při prvním jednání nebylo zřejmé, že bude tímto směrem prováděno dokazování. Pokud by byly připuštěny a provedeny jím navržené důkazy, byla by věrohodnost svědků kompromitována a mohlo by to ovlivnit rozhodnutí ve věci.
6. Dovolatel závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné.
13. Námitka týkající se toho, zda v řízení před soudem prvního stupně došlo na jednání dne 9. 11. 2023 ke koncentraci řízení v souladu s § 118b o. s. ř., nezaloží přípustnost dovolání, neboť touto svojí námitkou nepředkládá dovolatel dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž tím namítá existenci vady řízení při zjišťování skutkového stavu, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. A to zcela bez ohledu na to, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“
14. Jinak řečeno, ani případná nesprávná úvaha odvolacího soudu o účincích koncentrace řízení neznamená, že předmět, o němž odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí rozhodoval (tedy zda žalobce je v důsledku odstoupení od darovací smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí), byl odvolacím soudem posouzen právně nesprávně. Odvolací soud se tak případně ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí mohl svojí nesprávnou úvahou o koncentraci řízení a jejích účincích dopustit vady řízení, a to i takové vady, jež (eventuálně) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. Avšak námitky týkající se vad řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
16. Pouze pro úplnost tak lze uvést, že soudy se vytýkané vady řízení nedopustily. Nejvyšší soud ve své judikatuře k otázce koncentrace řízení (např. v dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustáleně zastává názor, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. „První jednání“ lze pokládat ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. za „skončené“ jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který posuzoval žalobcovu námitku vadného postupu soudu prvního stupně z důvodu, že řízení před soudem prvního stupně nebylo dle žalobce řádně zkoncentrováno, a z protokolu o jednání ze dne 9. 11. 2023 (č. l. 64) vyplývá, že účastníci byli soudem před zahájením jednání seznámeni s právní úpravou vrácení daru, s aktuální judikaturou i s tím, co má být předmětem dokazování. V protokolu je dále uvedeno, které skutečnosti učinili účastníci nespornými a které budou předmětem dokazování, a rovněž oba účastníci označili řadu důkazů, které mají být v řízení provedeny k prokázání jejich tvrzení. Odvolací soud rovněž při posouzení otázky, zda bylo řízení řádně zkoncentrováno, vycházel z toho, že účastníci byli poučeni o koncentraci řízení jak v předvolání k prvnímu jednání, tak i před skončením prvního jednání. Dovolateli tedy nelze přisvědčit v jeho námitce, že kvůli pochybení soudu prvního stupně nevěděl, jaká konkrétní skutková tvrzení jsou sporná a co všechno bude prokazováno, když z protokolu o jednání před soudem prvního stupně srozumitelně plyne, která právně významná skutková tvrzení účastníků byla shodná a která budou předmětem dokazování.
18. Pokud tedy za situace, kdy soud prvního stupně poučil účastníky v předvolání k prvnímu jednání o koncentraci řízení, na prvním jednání je seznámil s právní úpravou vrácení daru i s tím, co bude předmětem dokazování, kdy současně z protokolu z prvního jednání vyplývá, které skutečnosti učinili účastníci nespornými a která tvrzení budou předmětem dokazování, přičemž k jejich prokázání označili oba účastníci řadu důkazů, a soud prvního stupně je následně před skončením prvního jednání poučil o koncentraci řízení (§ 118b odst. 1 o. s. ř.), pak se soudy svým postupem při zjišťování skutkového stavu nedopustily vady řízení, pakliže postupovaly v souladu s účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř.
19. Ani druhá námitka dovolatele týkající se toho, zda může účastník řízení navrhnout důkazní návrhy po koncentraci řízení, které nemohl bez své viny včas uvést v případě, kdy jsou po koncentraci řízení provedeny svědecké výpovědi, během nichž vyjdou najevo nové a neočekávané skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé, a účastník novými návrhy reaguje na tyto nové skutečnosti, nezaloží přípustnost dovolání, neboť se opět jedná o námitku vady řízení při zjišťování skutkového stavu, navíc se soudy takto vymezené vady v řízení nedopustily.
20. Dovolatel argumentaci ke druhé otázce vztáhl k tomu, že soudy nepřipustily jím navržené důkazy předložené v podání ze dne 13. 2. 2024 (konkrétně předávacím protokolem Hvězda, potvrzením Handicap Zlín, SMS zprávou ze dne 23. 4. 2024 a fotografiemi hodinek), kterými chtěl mimo jiné prokazovat, kdo zajistil hmotné vybavení pro domácí ošetřování. Dovolatel namítal, že o potřebě prokazovat, kdo zajistil hmotné vybavení pro domácí ošetřování se dozvěděl až na základě výpovědí svědků a žalovaného.
21. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i z obsahu spisu ovšem vyplývá, že důkazy předložené žalobcem po koncentraci řízení nepředstavovaly důkazy, které žalobce nemohl bez své viny včas uvést, ani nešlo o důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost již provedených důkazů, jak tvrdil dovolatel v dovolání. Pokud soudy nevzaly za opodstatněné tvrzení dovolatele o tom, že se o potřebě prokazovat, kdo zajištoval hygienu žalobce a vybavení pro domácí ošetřování, dozvěděl až na základě provedených výslechů svědků, pak nelze uzavřít, že se tím dopustily vady řízení, neboť od samého počátku bylo zřejmé, že předmětem dokazování bude tvrzení dovolatele uvedené již v jeho žalobě, že žalovaný zanedbával péči o žalobce.
22. Nelze opomenout ani závěr odvolacího soudu, který uvedl, že dovolatelem opožděně navržené (a v řízení neprovedené) důkazy nebyly pro řešenou věc relevantní, neboť žalovaný tvrdil pouze to, že pro žalobce obstaral polohovací postel a nájezdy do domu, pro rozhodnutí ve věci nebylo potřeba prokazovat, kdo konkrétně obstaral jiné pomůcky; stejně tak sms zpráva ze dne 23. 4. 2022 nebyla pro rozhodnutí podstatná a pokud jde o fotografii hodinek, nebylo dle odvolacího soudu zřejmé, co jí má být prokazováno, když fotografie hodinek není prostředkem způsobilým prokázat, že žalovaný nevrátil žalobci hodinky [srov. bod 12 napadeného rozsudku].
23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu