23 Cdo 3404/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Domky Kácov s.r.o., se sídlem v Praze 9, Staroújezdská 10, identifikační číslo osoby 10859748, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze, Petržílkova 2707/38, proti žalovaným 1) B. N., 2) M. D., 3) L. H., všem zastoupeným JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 143/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 30 Co 75/2023-167,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 468 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 11 C 143/2022-130 nahradil projev vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní k prodeji pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY (dále jen „předmětný pozemek“), jejíž obsah uvedl ve výroku rozsudku (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II) a státu (výrok III). Takto rozhodl o žalobě podané žalobkyní na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 24. 6. 2021 mezi žalobkyní (budoucí kupující) a předchůdcem žalovaných (budoucím prodávajícím, který zemřel dne 17. 9. 2021).
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovaným (výrok II) a žalobkyni uložil též povinnost k náhradě nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že „spatřuje skutečnost, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v tom, že předmětná právní otázka nebyla, dle vědomí žalobkyně, dosud v rozhodovací praxi soudů jednotně vyřešena, a dle názoru žalobkyně by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než soudem odvolacím.“ Dovolací důvody upřesnila ve vztahu k řešení otázek, které podle ní souvisí s právním posouzením dané věci: „a) Předně se jedná o posouzení, jaký charakter měla lhůta stanovená do 31. 12. 2021, jež byla uvedena ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 24. 6. 2021 uzavřené mezi žalobkyní a zemř. J. F. (dále jen též „SOSB“) v článku 6 odst. 1 této smlouvy. b) Zda s ohledem na povahu této lhůty po dobu ode dne úmrtí právního předchůdce žalovaných, zemř. J. F. (datum úmrtí XY) tato lhůta mohla běžet, či naopak, zda došlo k jejímu stavění a do kdy případně byla lhůta stavěna. c) Zda s ohledem na povahu závazku zemřelého J. F. poskytnout žalobci v průběhu trvání SOSB nezbytnou součinnost při vyřízení žádosti o vydání příslušného územního rozhodnutí mohla být tato součinnost nahrazena žalovanými jako správkyněmi pozůstalosti, a od kdy, když žalované neodmítly dědictví až při jednání u notáře dne 13. 1. 2022, zatímco však v mezidobí uplynula lhůta dle článku 6 odst. 1 SOSB (žalobkyni pak byl okruh dědiců k jejím opakovaným žádostem sdělen notářem až dne 25. 1. 2022, tj. opět po uplynutí předmětné lhůty). d) Zda s ohledem na úmrtí právního předchůdce žalovaných a uzavření dědictví až v květnu roku 2022 mohla být vůbec splněna podmínka vydání územního rozhodnutí ve lhůtě do 31. 12. 2021. e) Zda žalované mohly za uvedené situace vůbec platně odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí.“ Žalobkyně v dovolání též uvedla, že „si je vědoma existence judikatury Nejvyššího soudu ČR stran otázek související s principy nabytí dědictví k datu úmrtí i stran otázky správy pozůstalosti dědici ve smyslu § 1677 OZ (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – poznámka Nejvyššího soudu), avšak je přesvědčena, že uvedené nelze použít na uvedený případ.“ Závěrem dovolání poznamenala, že „věc se dotýká oblasti dle žalobkyně Nejvyšším soudem dosud zcela neřešené.“
4. Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Poukázaly na to, že žalobkyně nikterak nepolemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, nýbrž opakuje argumentaci, kterou prosazovala již od počátku řízení. Rozsudek odvolacího soudu považovaly za správný.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. V prvé řadě lze uvést, že pokud považovala žalobkyně s odkazem na § 237 o. s. ř. pro přípustnost dovolání za podstatné, „že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,“ pak patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání již právní úprava dovolacího řízení od 1. 1. 2013 neobsahuje. Tento předpoklad přípustnosti dovolání byl upraven v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může- li být dovolání přípustné jenom podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Pouhé vymezení dovolacího důvodu (tj. vymezení
argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné) přípustnost dovolání nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
10. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
11. Nejvyšší soud též ustáleně judikuje, že otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., musí mít zobecňovací potenciál, tj. musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (jejich formulace musí umožňovat judikaturní řešení). Jinými slovy řečeno právní otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, nemůže z pohledu dikce § 237 o. s. ř. obstát, půjde-li o kazuistickou otázku, jejíž řešení nelze zobecnit, tj. nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
12. Shora uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála. Za řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze považovat to, že podle dovolatele právní otázka „nebyla dosud jednotně vyřešena v rozhodovací praxi soudů“ bez určení, o jaké soudy by mělo jít, ani to, že dle názoru dovolatele „by měla být otázka dovolacím soudem posouzena jinak než soudem odvolacím“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
13. I kdyby dovolací soud s přihlédnutím k závěrečnému tvrzení žalobkyně, že souzená věc se „dotýká oblasti dle žalobkyně Nejvyšším soudem dosud zcela neřešené,“ dospěl k závěru, že předpoklad přípustnosti, který žalobkyně v dovolání uplatňuje, má spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky či právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, pak ani tato skutečnost nevede k závěru, že žalobkyně splnila požadavky obligatorních náležitostí dovolání. Žalobkyně totiž neformulovala žádnou obecnou (či zobecnitelnou) právní otázku. Otázky uvedené pod písm. a) až e) sub II dovolání takovými otázkami nejsou, neboť jejich prostřednictvím se žalobkyně fakticky pouze domáhá právního posouzení této konkrétní věci, a nikoliv řešení konkrétních právních otázek, jehož výsledkem by mohl být obecný judikaturní závěr při výkladu určité právní normy, který by následně mohl být aplikován i na posuzovanou věc.
14. Pokud by snad bylo možno dovodit z té části dovolací argumentace, v níž žalobkyně proklamuje, „že si je vědoma existence judikatury Nejvyššího soudu ČR stran otázek související s principy nabytí dědictví k datu úmrtí i stran otázky správy pozůstalosti dědici ve smyslu § 1677 OZ, avšak je přesvědčena, že uvedené nelze použít na uvedený případ“, že žalobkyně takto požaduje, aby Nejvyšší soud jinak posoudil své závěry spadající do uvedených právních oblastí, pak ani v takovém případě nejde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. I kdyby žalobkyně takto uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. (tj. že má být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak), není z dovolání zřejmé, jakou konkrétní otázku z dané oblasti práva týkající se nabývání dědictví a správy pozůstalosti dědici by měl nyní dovolací soud v posuzované věci vyřešit jinak, ani od které své dřívější rozhodovací praxe (tj. od jakých konkrétních rozhodnutí a jejich konkrétních závěrů) by se nyní měl dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
15. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud nemůže „domýšlet“ obsah procesního úkonu nebo z něj činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, a ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2119/2019). To, co platí obecně pro každý procesní úkon, platí nutně též pro dovolání. V tomto duchu Ústavní soud výslovně poznamenal v nálezu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a shodně též v usnesení ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1571/22 (dostupných na http://www.nalus.usoud.cz), že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být v dovolání uvedeno na jakémkoli místě a může mít jakoukoli formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat názor stěžovatele na způsob řešení otázky hmotného nebo procesního práva v napadeném rozhodnutí z hlediska dosavadní judikatury dovolacího soudu, zdůraznil však, že úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti.
16. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
17. Žalobkyně dále v dovolací argumentaci zpochybňovala správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě tvrzení, že smlouva o smlouvě budoucí obsahovala ujednání o podmínce získání územního rozhodnutí, kterou však žalobkyně nemohla splnit pro neposkytnutí součinnosti ze strany předchůdce žalovaných a z důvodu jeho následného úmrtí, pro které nemohla fakticky do doby, než žalované jako jeho právní nástupkyně v řízení o pozůstalosti neodmítly dědictví, požadovat ani po nich součinnost nutnou k získání územního rozhodnutí. Odvolací soud však smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou mezi žalobkyní a předchůdcem žalovaných vyložil tak, že výzva k uzavření budoucí kupní smlouvy nebyla vázána na vydání územního rozhodnutí (ostatně žalobkyně nakonec výzvu k uzavření kupní smlouvy vůči žalovaným učinila, ačkoli územní rozhodnutí nebylo vydáno). V čl. 6 smlouvy o smlouvě budoucí bylo pouze sjednáno právo předchůdce žalovaných od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit, pokud nebude budoucí kupní smlouva uzavřena do 31. 12. 2021 (z důvodu nezískání územního rozhodnutí), neboť předchůdce žalovaných měl zájem o rychlý prodej předmětného pozemku. Žalobkyně tak mohla vyzvat předchůdce žalovaných (nebo žalované po jeho smrti) podle smlouvy o smlouvě budoucí k uzavření budoucí kupní smlouvy i bez vydání územního rozhodnutí (tj. i bez poskytnutí součinnosti ze strany předchůdce žalovaných či žalovaných) kdykoliv do 31. 12. 2021 (i později, pokud by nebylo od smlouvy odstoupeno).
18. Prostřednictvím uvedené argumentace žalobkyně v dovolání fakticky napadla výsledek, k němuž dospěl odvolací soud výkladem obsahu smlouvy o smlouvě budoucí. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání (tj. i smlouvy), opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalobkyně však v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání nezpochybnila prostřednictvím vymezení žádné právní otázky ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání k ní. Uvedené námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání.
19. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 7. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu