23 Cdo 359/2025-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. V. a b) J. V., obou zastoupených JUDr. Jindřichem Jaškem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 351/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 95 Co 378/2024-101, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 5 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobci se podanou žalobou na žalované domáhali původně celkové částky 155 790 Kč s příslušenstvím. Tvrdili, že na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 19. 7. 2022 nabyli od žalované v žalobě označenou nemovitost, přičemž v této kupní smlouvě se žalovaná výslovně zavázala mimo jiné zajistit podání návrhu na vklad výmazu předkupního práva obce XY, k čemuž však ve smluvené lhůtě nedošlo. Dále účastníci uzavřeli dne 5. 9. 2022 smlouvu o nákladech na dodávku elektřiny vztahující se k této nemovitosti, v níž se žalovaná zavázala neukončit smlouvu o dodávce elektřiny bez souhlasu žalobců a v případě jejího zániku vrátit žalobcům zaplacenou kauci.
Ani tyto závazky žalovaná nesplnila, neboť na základě jejího vlastního požadavku došlo dne 9. 3. 2023 k demontáži elektroměru, a tím i k ukončení smlouvy o dodávce elektřiny, přestože žalobci svůj souhlas k takovému postupu neudělili a kauce jim rovněž vrácena nebyla. Žalobci se proto domáhali zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč podle kupní smlouvy, smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč podle smlouvy o nákladech a částky 5 790 Kč představující kauci, k jejichž zaplacení byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou doručenou do její dispoziční sféry dne 29.
3. 2023.
2. Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 15 C 351/2023-64, zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to: a) zda je možné za zákazníka ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), dále také „EnerZ“, považovat pouze osobu, která nakupuje elektřinu pro své vlastní konečné užití v odběrném místě, nebo zda může být zákazníkem podle EnerZ i osoba, která poskytuje a rozúčtovává jiné osobě elektřinu, přičemž až tato jiná osoba elektřinu spotřebuje; b) zda smysl a účel EnerZ zakazuje odebírat elektřinu osobě, která elektřinu nespotřebovává pro svoje konečné užití (svoji potřebu), ale odebranou elektřinu poskytuje a rozúčtovává jiné osobě, přičemž až tato jiná osoba ji spotřebuje; c) zda smyslu a účelu EnerZ odporuje a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s následkem absolutní neplatnosti podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, takové smluvní ujednání, kterým se odběratel elektřiny dle smlouvy s obchodníkem úplatně zaváže odebranou elektřinu poskytovat a rozúčtovat jiné osobě, přičemž až tato jiná osoba elektřinu spotřebuje; a d) zda smyslu a účelu EnerZ odporuje a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s následkem absolutní neplatnosti podle § 588 o. z. takové smluvní ujednání, kterým se odběratel elektřiny dle smlouvy s obchodníkem úplatně zaváže vůči třetí osobě po sjednanou dobu neukončit smlouvu s obchodníkem o dodávce elektřiny.
5. Konečně žalobci namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a nepředvídatelné, neboť soud prvního stupně se zabýval výhradně přiměřeností smluvní pokuty podle § 2051 o. z., zatímco odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závazky žalované ze smlouvy o nákladech na dodávku elektřiny jsou absolutně neplatné podle § 580 a § 588 o. z., aniž by účastníkům poskytl možnost se k jeho právnímu názoru v dostatečném časovém předstihu vyjádřit, a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k němu důkazy.
6. S ohledem na výše uvedené žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, zdůraznila, že žalovaná již v dané době neměla žádný vztah k odběrnému místu, a proto nemohla nadále poskytovat dodávky elektřiny žalobcům, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto a žalobcům uložena povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobci předložené otázky a) a b), tj. zda může být zákazníkem podle EnerZ i osoba, která poskytuje a rozúčtovává jiné osobě elektřinu, přičemž až tato jiná osoba elektřinu spotřebuje, a zda smysl a účel tohoto zákona zakazuje odebírat elektřinu osobě, která elektřinu nespotřebovává pro svoje konečné užití (svoji potřebu), ale odebranou elektřinu poskytuje a rozúčtovává jiné osobě, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud takové (obecné) otázky neřešil; tyto dovolací námitky se proto míjejí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2653/2024).
13. Odvolací soud se uvedenými otázkami v jejich obecnosti – jež brání jejich jednotnému zodpovězení – nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žalovaná okamžikem prodeje a předání nemovitosti žalobcům pozbyla postavení zákazníka ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) bodu 17 EnerZ, a tudíž i postavení osoby oprávněné v odběrném místě podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 6 EnerZ odebírat elektrickou energii (srov. body 23 až 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pro závěr odvolacího soudu bylo rozhodující, že žalovaná po převodu a předání nemovitosti žalobcům pozbyla jakýkoli právní důvod pro přístup k nemovitosti, resp. k odběrnému místu (srov. bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací námitky žalobců tak opomíjejí, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil (obecnou) otázku, zda může být zákazníkem ve smyslu EnerZ i osoba, která poskytuje a rozúčtovává jiné osobě elektřinu, resp. otázku, zda EnerZ zakazuje odebírat elektřinu osobě, která elektřinu nespotřebovává pro svoje konečné užití (svoji potřebu), ale odebranou elektřinu poskytuje a rozúčtovává jiné osobě, nýbrž otázku, zda může být zákazníkem ve smyslu EnerZ i osoba, která převodem vlastnického práva pozbyla právní titul pro přístup k nemovitosti, resp. k odběrnému místu. Tím se však dovolací argumentace žalobců míjí s právním posouzením, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil.
14. Ani otázky dovolací otázky c) a d), tj. zda jsou neplatná smluvní ujednání, jimiž se odběratel zaváže elektřinu rozúčtovávat jiné osobě nebo po určitou dobu neukončit smlouvu o dodávce elektřiny uzavřenou s obchodníkem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ze stejného důvodu nezakládají. V poměrech projednávané věci se totiž odvolací soud nezabýval obecnými otázkami platnosti smluvních ujednání, jimiž se odběratel zaváže elektřinu rozúčtovávat jiné osobě, nebo po určitou dobu neukončit smlouvu o dodávce elektřiny s obchodníkem, ale posuzoval platnost takových smluvních ujednání výlučně pro případ, že žalovaná po převodu a předání nemovitosti žalobcům pozbyla jakýkoli právní důvod pro přístup nemovitosti, resp. k odběrnému místu. I tyto otázky dovolatelů se míjejí s právním posouzením odvolacího soudu, a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nezakládají.
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka, že napadený rozsudek je překvapivý, neboť dovolatelé touto námitkou nepředkládají dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). K tomu Nejvyšší soud dodává, že na jednání odvolacího soudu konaném dne 8. 10. 2024 poskytl odvolací soud žalobcům poučení o svém (od soudu prvního stupně) odlišném právním názoru na platnost smlouvy o nákladech na dodávku elektřiny, tento právní názor jim též sdělil a umožnil žalobcům se k němu vyjádřit.
16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Dovolací soud závěrem pro úplnost uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu