23 Cdo 3869/2023-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 901/37, proti žalované UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 6, Vokovice, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 157/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2023, č. j. 12 Co 191/2023-106, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění, a to na základě pojistné smlouvy uzavřené účastníky dne 14. 6. 2014 pod č. 4533780468. Z důvodu existence překážky trvalé povahy, pro kterou se žalobkyně nemohla účastnit řízení, navrhla přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, a žalovaná prostřednictvím svého advokáta s jejím návrhem na přerušení řízení souhlasila. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně následně usnesením ze dne 30. 3. 2022, č. j. 10 C 157/2019-97, přerušil řízení podle § 110 o. s. ř., a jelikož žádný z účastníků ve lhůtě jednoho roku nepodal návrh na pokračování v řízení, řízení usnesením ze dne 15. 5. 2023, č. j. 10 C 157/2019-99, zastavil
(výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok III). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, žádnou konkrétní právní otázku však v dovolání nevymezila.
Místo toho žalobkyně namítala, že o přerušení řízení bylo rozhodnuto z jiných důvodů, než žalobkyně navrhovala, a nebyly tak splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 110 o. s. ř. Žalobkyně totiž navrhla přerušení řízení před soudem prvního stupně podle § 109 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to z důvodu existence překážky trvalejší povahy, pro kterou se žalobkyně nemohla účastnit řízení. Svévolným postupem soudu tak byla žalobkyni znemožněna účast na budoucím jednání a upřeno právo na soudní ochranu jejích práv.
Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a meritornímu rozhodnutí ve věci. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o.
s. ř. Dovolací soud dále shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že soud o přerušení řízení rozhodl z jiných důvodů, než žalobkyně navrhovala, ve skutečnosti namítá vady řízení jeho předchozího průběhu, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.
s.
ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Pro úplnost lze dodat, že žalobkyně ve své argumentaci nevymezila žádnou právní otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod ani judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu, od níž by se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit. Ve skutečnosti v dovolání zpochybňuje správnost usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2022, č.j. 10 C 157/2019-97, kterým bylo řízení
přerušeno ve smyslu § 110 o. s. ř., proti němuž však nepodala odvolání, a promeškala tak možnost vyjádřit případný nesouhlas s postupem soudu. Usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. se proto dne 23. 4. 2022 stalo pravomocným. Za těchto okolností bylo pokračování v řízení vázáno na návrh účastníků dle § 111 odst. 4 o. s. ř., a pokud odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení vedené pod sp. zn. 10 C 157/2019, jelikož žádný z účastníků nepodal do jednoho roku od přerušení řízení návrh na pokračování v tomto řízení, nelze jeho postupu nic vytknout.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu