23 Cdo 676/2022

23 Cdo 676/2022-202

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,

Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci

žalobkyně Broker Consulting, a.s., se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2684/2,

identifikační číslo osoby 25221736, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem

se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované OK BROKERS s.r.o., se

sídlem v Brně, Mánesova 3014/16, identifikační číslo osoby 25267001, zastoupené

JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 20/2c, o ochranu

práv z průmyslového vlastnictví a proti nekalé soutěži, vedené u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 8/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 147/2020-156, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího

řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

právního zástupce žalované.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, č. j. 1 Cm 8/2019-65, zamítl

žalobu o uložení povinnosti žalované změnit název obchodní firmy tak, aby

neobsahovala slovní prvek „OK“ a podat návrh této změny do obchodního rejstříku

(výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost na úvodní straně internetových

stránek www.okbrokers.cz zveřejnit po dobu nejméně dvou měsíců omluvu o

velikosti a stylu písma odpovídající stylu písma užitému pro označení

jednotlivých rubrik předmětných internetových stránek ve znění specifikovaném v

tomto výroku (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o omluvu za zásah do práv k

ostatním ochranným známkám (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výrok pod bodem IV). Rozhodl tak o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila, že jednáním žalované, která

pro své podnikání v oboru souvisejícím s poskytováním finančních služeb užívá

obchodní firmu OK BROKERS s.r.o., dochází k zásahu do práv k jejím ochranným

známkám č. 321116, č. 278530, č. 316160, č. 352336, jež jsou pro žalobkyni

zapsány u Úřadu průmyslového vlastnictví ve třídě č. 36 pro finanční služby, a

současně k nekalé soutěži. Dle tvrzení žalobkyně jsou tyto kombinované ochranné

známky součástí její známkové řady, kde společným prvkem je červeně vyplněný

čtverec s bílými písmeny „ok“, jenž je distinktivní a pro žalobkyni

charakteristický, přičemž je ve známkové řadě doplněn obvykle o názvy

konkrétních produktů, které se významově váží k finančním a pojišťovacím

službám. Obchodní firma žalované „OK BROKERS“ je podle žalobkyně jednoznačně

zaměnitelná s jejími ochrannými známkami, jejím užíváním žalovanou je u

spotřebitelů vyvolávána mylná domněnka, že se jedná o služby poskytované

žalobkyní nebo že obě společnosti jsou spolupracující či spřátelené. Soud prvního stupně uzavřel, že služby poskytované žalovanou jsou službami,

které jsou podobné službám, které poskytuje žalobkyně a pro něž má zapsanou

ochrannou známku č. 321116. U této ochranné známky a obchodní firmy žalované ve

znění „OK BROKERS“ pak shledal pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti,

když známka i obchodní firma žalované obsahují jak shodný prvek „Brokers“, tak

také shodný prvek „ok“, který je ve známce zvýrazněn tak, že je psán bílými

písmeny v červeném čtverci. I ochranná známka č. 321116 může být veřejností

vnímána jako „ok Brokers“, takže je možné předpokládat, že sémantický vjem obou

označení je shodný. I foneticky zní obě označení podobně. K zásahu do práv z

dalších tří žalobkyní specifikovaných kombinovaných ochranných známek podle

názoru soudu prvního stupně nedošlo, když ochranná známka č. 278530 obsahuje

navíc slovo Consulting, které obchodní firma žalované neobsahuje, takže se

zejména foneticky odlišuje, ochranná známka č. 316160 má nízkou rozlišovací

způsobilost, když obsahuje jen označení „ok“ bez jakéhokoliv dalšího slovního

prvku, a konečně ochranná známka č. 352336 obsahuje také shodně jen označení

„ok“, další označení je zcela rozdílné, tedy odlišující. Soud prvního stupně

tak uzavřel, že užíváním obchodní firmy OK BROKERS s.r.o.

žalovanou bez

souhlasu žalobkyně došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně z ochranné

známky č. 321116 podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb.,

o ochranných známkách, přičemž u tohoto jednání shledal rovněž naplnění

podmínek nekalé soutěže podle ustanovení § 2976 odst. 1 a § 2978 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Za zásah žalované do práv z

ochranné známky č. 3211116 přiznal žalobkyni v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně

obchodního tajemství, přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy, když dospěl k

závěru, že užíváním obchodní firmy žalované dochází na straně žalobkyně k

nemajetkové újmě. Ačkoliv soud prvního stupně shledal užívání obchodní firmy

žalované i jednáním nekalosoutěžním, nároku na uložení povinnosti žalované

změnit svoji obchodní firmu nevyhověl, když tento způsob neshledal způsobilým k

odstranění závadného stavu. K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek

soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak,

že žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit omluvu v tam uvedeném znění a

uvedeným způsobem zamítl (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, při jednání

soudu některá skutková zjištění doplnil s tím, že v těchto zjištěních neshledal

podstatné změny oproti stavu, jenž měl k dispozici soud prvního stupně. Dospěl

k právnímu závěru (částečně odlišnému od závěrů soudu prvního stupně), že ve

vytýkaném jednání žalované nelze shledat zásah do práv z ochranných známek

žalobkyně (a to všech čtyř shora specifikovaných známek) dle ustanovení § 8

odst. 2 zákona o ochranných známkách, ani jednání zakázané nekalé soutěže. Vyšel ze zjištění, že kolidující označení žalované je užíváno pro nabídku

služeb, jež jsou podobné službám (či alespoň s nimi souvisí), pro něž jsou

ochranné známky žalobkyně zapsány. Za zcela rozhodné považoval, že ochranné

známky žalobkyně jsou vesměs ochrannými známkami kombinovanými, převážně také

barevnými, že nejde o ochranné známky slovní, chránící určitý slovní prvek či

prvky. Zcela se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, který neshledal,

že by žalovaná svojí obchodní firmou ve znění OK BROKERS s.r.o. zasahovala do

práv žalobkyně z ochranných známek č. 278530, č. 316160 a č. 352336. Ve vztahu k ochranné známce č. 321116 však závěry soudu prvního stupně za

správné nepovažoval. Uvedl, že tato ochranná známka neposkytuje (ve svém

rozsahu) ochranu proti samostatnému užití popisného slova „brokers“, natož

obecného výrazu „ok“, neboť označení „ok“ a „broker“ (či „brokers“), nejsou

sama o sobě natolik distinktivní, aby byla způsobilá k označení původce služeb,

zejména na trhu finančních služeb. Distinktivitu barevné kombinované ochranné

známky nelze rozšiřovat na slovní prvky, jež samy o sobě přitom nijak

distinktivní nejsou.

Konstatoval k tomu dále, že významným je zde vizuální

vnímání chráněných označení žalobkyně ve vztahu k podobě obchodní firmy

žalované. Z tohoto hlediska průměrný spotřebitel kolidující označení

jednoznačně rozliší a nebude mít pochyby o tom, že jde v případě znění obchodní

firmy žalované o název konkrétního subjektu. Významové a fonetické hledisko

přináší rozlišení v prvku „OK“, jenž jako počáteční prvek je tím prvkem, jemuž

spotřebitel zpravidla věnuje vyšší pozornost, a v doplňku co do organizační

formy žalované (s.r.o.). Z tohoto pak shodný prvek „brokers“ není tím, co by

bylo prvkem způsobilým odlišit ve vztahu k poskytování finančních služeb

nositele kolidujících označení. Rozhodným je zde pak podle odvolacího soudu celkový dojem průměrného

spotřebitele z kolidujících označení. Průměrný spotřebitel odliší označení

žalované jako obchodní firmu konkrétního subjektu od označení služeb žalobkyně,

tato označení nezamění, označení žalované nespojí s ochrannou známkou

žalobkyně. Ani z hlediska pravděpodobnosti asociace není dle odvolacího soudu

dána pravděpodobnost záměny kolidujících označení. Označení žalované je natolik

odlišné, že jeho užívání pro služby, pro něž je ochranná známka žalobkyně č. 321116 zapsána, není k újmě této ochranné známky. U průměrného spotřebitele k

možnosti záměn a asociací mezi kolidujícím označením a ochrannou známkou

žalobkyně, popř. i účastníky nabízenými službami takto označenými, nedojde. Odvolací soud uzavřel, že vytýkané jednání žalované nezasahuje do práv

žalobkyně z ochranných známek a nelze proto žalobě z tohoto titulu vyhovět. Z

hlediska posouzení jednání žalované z titulu ochrany proti nekalé soutěži pak

měl odvolací soud za to, že nezaměnitelnost kolidujících označení z hlediska

průměrného spotřebitele vylučuje naplnění podmínky rozporu jednání žalované s

dobrými mravy. Nejsou-li posuzovaná označení z hlediska průměrného spotřebitele

zaměnitelná a jednáním žalované nejsou práva žalobkyně z ochranných známek

porušována, schází i způsobilost přivodit újmu žalobkyni, resp. dalším

soutěžitelům či zákazníkům. V této souvislosti tak uzavřel, že namítané jednání

žalované nenaplňuje podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle ustanovení

§ 2976 odst. 1 o. z., a nejde proto o jednání nekalosoutěžní. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala

žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné

podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení

právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby

dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a

navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.

ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1

o. s. ř., posoudil, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti

dovolání a zda je přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že

dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v

tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,

který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),

dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237

o. s. ř. skutečně splněna jsou. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle

obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,

v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel

spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se

dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní

posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež

na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,

nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přípustnost dovolání nemůže založit polemika dovolatelky se závěrem, že

kombinované ochranné známky neposkytují ochranu slovním prvkům, když odvolací

soud tento závěr v napadeném rozhodnutí neučinil. Odvolací soud v této

souvislosti pouze zdůraznil, že považuje za zcela rozhodné, že předmětné

ochranné známky žalobkyně jsou vesměs ochrannými známkami kombinovanými, nikoli

ochrannými známkami slovními, proto je třeba na ně i takto pohlížet. Upozornil

tedy, že je třeba rozlišovat mezi ochrannými známkami slovními a ochrannými

známkami kombinovanými, přičemž při posuzování zaměnitelnosti porovnávaných

označení v souladu s rozhodovací praxí řádně zvažoval všechny prvky namítaných

(barevných) kombinovaných ochranných známek žalobkyně, tj. jak prvky slovní a

prvky obrazové, tak i jejich grafické zobrazení (úpravu) jako celek (k tomu

srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo

3868/2011, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3773/2010, případně v rozhodovací

praxi správního soudnictví i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 2 As 96/2015).

Ze shora uvedeného pak současně vyplývá, že právní otázku dovolatelkou

předloženou, „v jaké míře poskytují kombinované ochranné známky ochranu slovním

prvkům oproti grafickým“, není možno považovat za otázku, která by nebyla dosud

v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. K této otázce se Nejvyšší soud ve

své judikatuře již opakovaně vyslovil v tom smyslu, že je třeba při zkoumání

pravděpodobnosti zaměnitelnosti označení pečlivě zvažovat všechny prvky

kombinované ochranné známky, její prvky slovní, obrazové, a současně i jejich

vzájemnou kombinaci (srov. zejm. shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinak řečeno, v případě kombinovaných ochranných známek, tedy známek složených

z prvku slovního a prvku grafického, platí, že jejich zaměnitelnost může podle

konkrétních okolností vyplývat pouze ze slovního prvku takové ochranné známky. To však nevylučuje, že pravděpodobnost záměny ochranné známky je vždy třeba

posuzovat celkově, s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti

případu, přičemž toto zhodnocení musí vycházet z celkového dojmu, kterým známky

působí, a je nutné vzít v úvahu zejména jejich distinktivní a dominantní prvky. Tato hlediska přitom musí být posuzována s ohledem na to, jak je vnímá

relevantní veřejnost, kterou tvoří běžně informovaný, přiměřeně pozorný a

obezřetný průměrný spotřebitel výrobků nebo služeb, pro které je ochranná

známka zapsána [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020, dle unijního práva srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne

23. 10. 2003, ve věci Adidas-Salomon AG a Adidas Benelux BV proti Fitnessworld

Trading Ltd, C-408/01, a ze dne 27. 11. 2008, ve věci Intel Corporation Inc. proti CPM United Kingdom Ltd, C-252/07, nebo rozsudek Soudu prvního stupně ze

dne 16. 4. 2008, ve věci Citigroup, Inc. a Citibank, NA proti Úřadu pro

harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), T-181/05.]

Proto čím distinktivnější je ochranná známka (tedy čím větší schopnost má

označení identifikovat určité výrobky nebo služby, jakožto pocházející od

určitého závodu), tím větší bude pravděpodobnost záměny. Naopak shoda pouze v

nedistinktivním prvku sama o sobě k zaměnitelnosti vést nemůže. Proto

obsahuje-li ochranná známka slovo druhové či obecné, nelze jeho užití v

obchodním styku jinými osobami samostatně či ve spojení s dalším výrazem či

výrazy při nabízení výrobků či služeb považovat za porušení práv k dané

ochranné známce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2755/2008, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1538/2019, popř. v

rozhodovací praxi správního soudnictví obdobně rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 2 As 96/2015, na základě výkladu unijního

práva srov. zejm. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 29. 9. 1998 ve

věci, Canon Kabushiki Kaisha proti Metro-Goldwyn-Mayer Inc., C 39/97).

Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, neshledal-li ve vytýkaném

jednání žalované (užívání obchodní firmy OK BROKERS s.r.o.) zásah do práv

žalobkyně z namítaných ochranných známek. Odvolací soud při řešení této otázky

naopak postupoval v souladu s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu,

posuzoval konkrétní specifické okolnosti dané věci, přihlížel ke všem

relevantním skutečnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny

dotčeného označení a ochranných známek vliv (a to i z hlediska pravděpodobnosti

asociace). Vzal na zřetel rozlišovací způsobilost jednotlivých slovních a

obrazových prvků kombinovaných ochranných známek a těchto známek jako celku,

posuzoval celkový dojem, jakým kolidující označení působí na průměrného

spotřebitele (u něhož se předpokládá „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“,

jak předpokládá bod 18 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady

2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách) v předmětné oblasti finančních

služeb (kdy na tomto trhu je průměrný zákazník pozornější a opatrnější než na

trhu jiném, volba jeho smluvního partnera není nijak nahodilá, ale obezřetná),

přičemž vycházel z hlediska vizuálního, fonetického a významového. Odvolací

soud pro hodnocení pravděpodobnosti zaměnitelnosti předmětných ochranných

známek žalobkyně s obchodní firmou žalované zvolil kritéria, která odpovídají

obecně uznávaným kritériím pro posuzování nebezpečí záměny ochranné známky a

podobného označení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011,

sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, i již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3868/2011). Lze tak uzavřít, že odvolací se soud svým závěrem, že z hlediska celkového

posouzení pravděpodobnosti záměny kolidujících označení průměrný spotřebitel

tato označení jednoznačně rozliší (a to i vzhledem k tomu, že označení „ok“ a

„broker“ nejsou dostatečně distinktivní, přičemž distinktivitu ochranným

známkám žalobkyně dodává až jejich zapsané barevné grafické ztvárnění),

nikterak od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1724/2011, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012,

nevymezuje žádné konkrétní závěry dovolacího soudu zde vyslovené, od nichž se

měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení vymezené otázky odchýlit, a

dovolací soud sám žádnou odchylku neshledal. Nejvyšší soud nespatřuje rozhodnutí odvolacího soudu rozporné ani s rozsudkem

Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 1 As 86/2015, resp. s

dovolatelkou citovaným závěrem tam vysloveným. Ke zbývajícímu obsahu dovolání pak lze uvést, že namítá-li dovolatelka, že

odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je u kombinované ochranné

známky č. 321116 žalobkyně a obchodní firmy žalované dána pravděpodobnost

záměny, nevymezuje u této právní otázky konkrétní důvod přípustnosti dovolání.

V této souvislosti žalobkyně v dovolání toliko polemizuje s právním závěrem

odvolacího soudu o neexistenci pravděpodobnosti záměny kombinované ochranné

známky č. 321116 s obchodní firmou žalované (který, jak již bylo shora řečeno,

otázku zaměnitelnosti označení posuzoval s ohledem na všechny konkrétní

okolnosti daného případu a z hlediska průměrného spotřebitele a celkového

dojmu, které označení v zákazníkovi zanechá) a předkládá vlastní náhled na věc. Vyjadřuje svůj názor, že z celkového dojmu a srovnání těchto průmyslových práv

se z hlediska sémantického jedná o shodná označení a z hlediska vizuálního a

fonetického o podobná označení ve vyšším stupni. Ohledně této otázky tedy

neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a

odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak dovolatelka (oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání

ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.) nespecifikovala, o který konkrétní důvod

přípustnosti dovolání se má jednat ve vztahu k namítané nesprávnosti závěru

odvolacího soudu, že se žalovaná nedopustila vůči žalobkyni nekalé soutěže. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší

požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti

tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky

jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj

právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v

dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání;

teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se

prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se

uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací

důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit

důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Teprve řádné a konkrétní vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří

předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti

je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání (k tomu viz

stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,

a další judikaturu tam citovanou). Skutečnost, že dovolatelka má jiný právní názor na právní závěr odvolacího

soudu, tak nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237

o. s. ř. Nesprávné právní posouzení je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím

důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou založit přípustnost

dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhý nesouhlas žalobkyně s právním posouzením

věci odvolacím soudem tudíž dovolání přípustným nečiní. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s existencí

slovní ochranné známky žalované a se závěry rozhodnutí Úřadu průmyslového

vlastnictví ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. O-527323, namítá případné procesní vady,

které však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací

soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.

pouze, je-li dovolání jinak přípustné. Nejde totiž o otázku správnosti či

nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu

ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo

185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, a ze dne 1. 6. 2015,

sp. zn. 30 Cdo 5147/2014). Dovolatelka tak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka porušení práva žalobkyně na soudní

ochranu odůvodněná argumentací o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku

odvolacího soudu. Ani tato její námitka nevystihuje dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které

upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se

prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů

vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně

vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže

obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)

jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený

argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora

správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze

dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). K námitkám ohledně odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k

odvolání žalobkyně proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud

poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž „vychází-li potvrzující

rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů

jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným

na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157

odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na

námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových

závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně“ (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, nebo ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že výtky dovolatelky týkající se

porušení jejích ústavně zaručených práv ze strany odvolacího soudu nemohou

založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně nich

nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

ustanovení § 237 o. s. ř. Tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je

způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s

náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., což se v daném případě

nestalo (k tomu srovnej zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.

2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání

stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle

ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní

tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s

přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že

proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje,

neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě

toho by proti nákladovému výroku nebylo dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1

písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §

243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněný domáhat jeho výkonu.