30 Cdo 5147/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Jaselská 205/25, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové
újmy ve výši 1.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11
C 61/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
května 2014, č. j. 64 Co 219/2014-74, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.
března 2014, č. j. 11 C 61/2013-37, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2014, č.
j. 64 Co 219/2014-74, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v rozsahu výroku o ustanovení
zástupce z řad advokátů včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení §
236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně či jeho jednotlivému výroku. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. března 2014, č. j. 11 C 61/2013-37,
podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3178/2014). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Dovolání vymezení podmínek přípustnosti postrádá. Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrno, při řešení jaké právní
otázky hmotného nebo procesního práva se měl dle názoru dovolatele odvolací
soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké
rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit.
Dovolatel
sice odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, kdy v
závorkách následně heslovitě uvádí, čeho se podle jeho názoru rozhodnutí
týkají, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v
převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Pokud dovolatel poukazuje na možné vady řízení, tyto námitky nejsou samy o sobě
způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat
až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky
správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení
ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další). V dané věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší
soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu