, ve věci žalobkyně Němec
s.r.o. se sídlem v Praze 4, V Štíhlách 2031/12, PSČ 142 00, identifikační číslo
osoby 25637762, zastoupené JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 10, Na Předevsi 681/10, PSČ 103 00, proti žalovanému R. L., podnikateli
se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Petrem Holým,
advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1566, PSČ 140 00, o ochranu práv
vlastníka ochranné známky a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 3 Cmo 21/2018-284, t a
k t o :
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se svými žalobami ve věcech ochrany práv vlastníka ochranné známky a
ochrany před nekalou soutěží, spojenými soudem prvního stupně ke společnému
řízení, domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se žalobou
specifikovaných jednání, poskytnout žalobkyni žalobou vymezené informace a
poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění formou omluvy, přiznáním práva
žalobkyně uveřejnit na internetu rozsudek v této věci a zaplacením celkem 1 050
000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že po dobu více než 15 let se zabývá finálními povrchovými
úpravami stěn a podlah interiérů a exteriérů, včetně prodeje podlahové stěrky
Betonepox jako speciální technologie jí vyvinuté. Označení „Betonepox“ a
Betonepox Fine“ jsou rovněž zaregistrovanými slovními ochrannými známkami
žalobkyně č. 324844 a č. 324845, obě s datem práva přednosti od 11. 10. 2011, a
žalobkyně je rovněž držitelem internetové domény betonepox.cz. Rozsáhlým
užíváním nabylo označení „Betonepox“ rozlišovací způsobilosti. Žalovaný dle
tvrzení žalobkyně užívá na jím provozovaných webových stránkách označení „beton-
epoxid“ a „betonepox“ (v různých variantách skloňování), čímž dle žalobkyně
zasahuje do práv žalobkyně z její ochranné známky „Betonepox“ a dopouští se
vůči žalobkyni úmyslného nekalosoutěžního jednání užíváním zaměnitelných a
klamavých označení a zlehčováním při uvádění informací snižujících dobré jméno
žalobkyní nabízené technologie. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 2 Cm 16/2014-184, 2 Cm
35/2015, ve výroku I zamítl návrh žalovaného na zrušení usnesení o předběžném
opatření ze dne 13. 6. 2014, č. j. 2 Nc 1052/2014-6, a usnesení o předběžném
opatření ze dne 2. 11. 2015, č. j. 2 Nc 1119/2015-22, ve znění rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j.
3 Cmo 12/2016-756, ve výroku
II uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni tam specifikované informace
o distribuční síti produktů a materiálů distribuovaných žalovaným s označením
„BETON-EPOXID“, „beton-epoxid“, „Beton-epoxid“, „Beton-Epoxid“, „BETONEPOXID“,
„betonepoxid“ nebo „Betonepoxid“, ve výroku III uložil žalovanému povinnost
zdržet se na internetu užívání označení: „betonu + epoxidu“, BETON-EPOXID“,
„beton-epoxid“, „Beton-epoxid“, „Beton-Epoxid“, „BETONEPOXID“, „betonepoxid“
nebo „Betonepoxid“, včetně jazykového skloňování těchto výrazů, pro označování,
propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí,
sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb
provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů,
ve výrocích IV a VI uložil žalovanému povinnost zdržet se uvádění tam uvedených
informací na internetu týkajících se dotčených výrobků, ve výroku V uložil
žalovanému povinnost zveřejnit omluvu způsobem a ve znění tam uvedeném, ve
výroku VII uložil žalovanému povinnost zdržet se uvádění tam uvedené informace
na internetu týkající se průběhu řízení o předchozím sporu mezi účastníky ve
věci užívání označení „BETONEPOX“ žalovaným, ve výroku VIII uložil žalovanému
povinnost zdržet se užívání označení „BETONEPOX“ pro označování, propagaci a
nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro
úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb provádění
povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů, ve výroku
IX uložil žalovanému povinnost zdržet se užívání označení „BETONEPOX“ jako
klíčového slova v prostředí internetu pro označování, propagaci a nabídku
výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy
povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb provádění povrchových
úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů, ve výroku X uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku, ve výroku XI zamítl žalobu v části nároku na zaplacení 850 000
Kč, ve výroku XII zamítl žalobu na stanovení práva žalobkyně na uveřejnění
rozsudku na jejích internetových stránkách, ve výroku XIII zamítl vzájemný
návrh žalovaného, jímž by soud uložil žalobkyni povinnost strpět užívání
označení „BETONEPOX“, „BETON-EPOX“, „BETONEPOXID“, „BETON-EPOXID“ a jakýchkoliv
dalších složenin obsahujících slovní prvky BETON a EPOX pro směs betonu a
epoxidu, ve výroku XIV zamítl vzájemný návrh na určení, že registrace
ochranných známek č. 324844 „Betonepox“ a č. 324845 „Betonepox Fine“ žalobkyně
a jejich užívání žalobkyní a uplatňování práva z těchto ochranných známek vůči
žalovanému je nekalým soutěžním jednáním, a ve výroku XV rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I, VI, XIII, XIV a ve výroku XI v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení
100 000 Kč potvrdil, ve výrocích II, III, IV, V, VII, X a ve výroku VIII v
rozsahu uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX pro
označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních
směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku
služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a
exteriérů mimo prostředí internetu změnil rozsudek tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl, ve výroku VIII v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zdržet
se užívání označení BETONEPOX pro označování, propagaci a nabídku výrobků
stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů
stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn
nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů na internetu a ve výroku IX
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o uložení povinnosti žalovanému
zdržet se užívání označení BETONEPOX na internetu i jako klíčového slova pro
označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních
směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku
služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a
exteriérů zastavil, ve výroku XI v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 750 000
Kč a v souvisejícím výroku XV o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem slovních ochranných
známek č. 324844 ve znění „Betonepox“ a č. 324845 ve znění „Betonepox Fine“,
zapsaných mimo jiné ve třídě 19 pro stavební materiály, zejména pro povrchy
stěn interiérů a exteriérů, a že žalovaný na jím provozovaných webových
stránkách nabízel stavební směs pod označením „beton-epoxid“, „směs epoxidu a
betonu“ a následně i „betonepox“. Po právní stránce dospěl odvolací soud ve věci samé k závěru, že v případě
žalovaným užívaného označení „beton-epoxid“ žalobkyně netvrdila, že by takové
označení bylo pro ni příznačné a její žaloba je postavena na tvrzení, že
žalovaným užívané označení je zaměnitelné s její ochrannou známkou „betonepox“. Toto označení je však složeninou slov obecného významu a jeho užívání si nikdo
nemůže monopolizovat ani cestou nekalé soutěže ani cestou práv z ochranné
známky. Proto užíváním tohoto označení žalovaným nedochází k porušení práv
žalobkyně z ochranné známky ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) zák. č. 441/2003
Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných
známkách), ani k nekalosoutěžnímu jednání podle § 2976 o. z.
V případě žalovaným užívaného označení „betonepox“ svědčí žalovanému právo
předchozího uživatele tohoto označení, o čemž bylo rozhodnuto již v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013, a tudíž žalobkyně jako
majitel ochranné známky nemůže žalovanému v užívání tohoto označení za splnění
podmínek stanovených v § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách bránit. Sama
skutečnost, že se žalovaný vrátil k užívání tohoto označení znovu poté, kdy
zaniklo předběžné opatření, které žalovanému užívání tohoto označení
zakazovalo, nepředstavuje ze strany žalovaného zneužití jeho práva předchozího
uživatele k takovému označení. Ve vztahu k části řízení, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a řízení v této části zastavil, odvolací soud odůvodnil své rozhodnutím
tím, že o zdržovacích nárocích žalobkyně ve vztahu k užívání označení
„betonepox“ žalovaným na internetu již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013 tak, že žaloba byla
zamítnuta, a proto je v projednávané věci dána podle § 159a odst. 4 o. s. ř. překážka řízení, která brání tomu, aby o stejném nároku bylo rozhodováno v
projednávané věci znovu. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zdržení se uvádění informace na internetu
týkající se průběhu řízení o předchozím sporu mezi účastníky ve věci užívání
označení „betonepox“ odvolací soud uvedl, že uveřejněním informací o průběhu
sporu mezi účastníky a o tom, že žalovanému bylo přiznáno právo předchozího
uživatele tohoto označení, nemohl žalovaný jakkoli zasáhnout do práv žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém
- byl potvrzen výrok XI rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
na zaplacení 100 000 Kč,
- byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V,
VII, X a ve výroku VIII co do uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání
označení BETONEPOX pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních
materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah
a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah
či stropů interiérů a exteriérů mimo prostředí internetu tak, že se žaloba v
tomto rozsahu zamítá, a
- byl zrušen výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně co do uložení
povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX pro označování,
propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů včetně stavebních směsí,
sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb
provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů na
internetu a rovněž výrok IX rozsudku soudu prvního stupně a řízení o uložení
povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX na internetu i jako
klíčového slova pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních
materiálů včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a
stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či
stropů interiérů a exteriérů bylo zastaveno. Žalobkyně považuje své dovolání podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v části, v níž nebylo napadeným rozsudkem
odvolacího soudu vyhověno jejím nárokům ve věci samé, za přípustné pro vyřešení
otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu
vyřešeny. A to otázek, zda může užívání složeniny slov obecného významu
porušovat práva k ochranné známce a být zaměnitelně podobné s ochrannou
známkou, zda může užívání složeniny slov obecného významu porušovat práva k
ochranné známce vlastníka ochranné známky, která je s konkrétní složeninou slov
obecného významu zaměnitelně podobná, zda může užívání složeniny slov obecného
významu, která není běžně na trhu užívána, porušovat práva k ochranné známce a
zda může užívání složeniny slov obecného významu soutěžitelem v hospodářské
soutěži působit nekalosoutěžně vůči jinému soutěžiteli, který používá označení
podobné této složenině slov obecného významu v hospodářského soutěži.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení těchto otázek
shledává žalobkyně v tom, že posouzení zaměnitelnosti předmětných označení
odvolacím soudem je nelogické, neboť i označení „epox“ je obecným označením,
přičemž označení „betonepox“ je odvolacím soudem považováno za fantazijní,
zatímco označení „beteonepoxid“ nikoli. Složením těchto slov v obou případech
vzniká slovo jedinečné, při jehož užívání jiným subjektem v rámci hospodářské
soutěže může dojít k nekalosoutěžnímu jednání i porušení práv k ochranné známce
obdobně jako v případě spojení jiných obecných slov. Žalovaný navíc obě
označení používal zcela shodným nekalosoutěžním způsobem. Žalobkyně má za to, že označení „betonepoxid“ je pro průměrného spotřebitele
zaměnitelné s její ochrannou známkou „betonepox“, neboť spotřebitel má jen
zřídka možnost přímo porovnávat jednotlivá označení, a tudíž musí spoléhat na
nedokonalou představu, kterou si uchoval v paměti ve smyslu rozsudku Soudního
dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 1999 ve věci sp. zn. C-342/97. Označení
„betonepox“ ani „betonepoxid“ není všeobecně používaným názvem pro označení
určitého výrobku. Nelze vyloučit, že spojením slov obecného významu vznikne
jedinečné označení, pokud takové složení není popisné ani běžně užívané. V
tomto směru žalobkyně dále ve svém dovolání podrobně vyjádřila svůj názor na
důkazní stránku věci a způsob, jakým k plnění povinnosti tvrzení a důkazní obě
strany sporu přistupovaly, přičemž má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v
jeho měnící části je tzv. překvapivým rozhodnutím. Ve vztahu k části napadeného rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku VIII a ve výroku IX zrušen a řízení bylo
zastaveno, shledává žalobkyně přípustnost svého dovolání pro řešení otázek
„hmotného“ práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. A
to otázek, zda soud může zastavit řízení týkající se nároku na zdržení se
užívání označení, k němuž bylo přiznáno soudem právo předchozího uživatele dle
zákona o ochranných známkách, jako věc rozsouzenou za situace, kdy pravomocně
soudem uznaný předchozí uživatel po právní moci výroku, jímž mu bylo přiznáno
právo předchozího uživatele, užívá označení, k němuž mu bylo soudem přiznáno
právo předchozího uživatele, způsobem, který poškozuje vlastníka ochranné
známky v hospodářské soutěži, a zda se jedná o překážku věci rozhodnuté i v
případě, kdy soud řeší znovu splnění podmínek, za nichž je vlastník ochranné
známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení
ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách vzhledem k dalšímu
porušování práv vlastníka ochranné známky (k němuž došlo po právní moci
rozhodnutí, jímž bylo přiznáno právo předchozího uživatele). Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v této části napadeného
rozsudku spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nedostatečně posoudil
tvrzení žalobkyně, že žalovaný svým jednáním po právní moci rozsudku ve věci
vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013 porušuje podmínky práva
předchozího uživatele označení stanovené v § 10 odst.
2 zákona o ochranných
známkách, jak žalobkyně ve své žalobě namítala. V projednávané věci se dle
žalobkyně nejedná o stejnou věc jako v uvedeném řízení, byť účel a použitá
forma protiprávního jednání zůstaly v podstatě shodné, neboť se nejednalo o
posuzování zcela shodného skutkového děje. Jedná se o odlišnost skutku, nikoli
o odlišnost v uplatněném nároku. Zatímco ve věci vedené u soudu prvního stupně
pod sp. zn. 2 Cm 2/2013 mohl soud dospět k názoru, že žalovaný jakožto
předchozí uživatel nekalosoutěžně použil dotčené označení, v napadeném rozsudku
si již soud musel být vědom skutkového stavu, že žalovaný záměrně stále
obdobným způsobem, jaký mu byl zakázán, porušuje práva žalobkyně. Odvolací soud
tak svým závěrem aproboval stav, kdy jakýkoli předchozí uživatel může opakovaně
užívat označení, k němuž mu svědčí právo předchozího uživatele, pro své
nekalosoutěžní jednání bez možnosti jakéhokoliv dalšího postihu soudem. Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn výrok VII
rozsudku soudu prvního stupně, shledává žalobkyně dovolání přípustné rovněž pro
řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
řešena, zda je soud oprávněn zamítnout nárok na zdržení se zveřejnění informace
žalovaným, že žalobkyně zbytečně vyvolala spor, pokud žalobkyně byla v daném
sporu částečně úspěšná, resp. zda je toto jednání žalovaného způsobilé
zasáhnout do práv žalobkyně. Žalobkyně má za to, že neoprávněné veřejné osočení
žalobkyně z bezdůvodného uplatňování práva lze za této situace považovat za
nekalosoutěžní jednání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V, VII, VIII,
IX a X potvrzuje a ve výroku XI se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni 100 000 Kč, nebo aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K doplnění dovolání žalobkyně ze dne 3. 3. 2020 dovolací soud nepřihlédl, neboť
po uplynutí lhůty k podání dovolání již nelze měnit důvody dovolání (§ 242
odst. 4 o. s. ř.), pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době
vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že dovolání žalobkyně je
nepřípustné, neboť žalobkyní formulované otázky nejsou otázky hmotného práva,
nýbrž otázky skutkové, když žalobkyně ve skutečnosti polemizuje se závěry
dokazování a hodnocení důkazů. Posouzení otázek žalobkyně záleží na konkrétních
skutkových zjištěních v dané věci. Zdůraznila, že žalovaný byl první, kdo začal
užívat označení Betonepox, a tudíž užívání tohoto označení nebo od něj
odvozených variant nemůže ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách
zasahovat do později přihlášených ochranných známek žalobkyně, které žalobkyně
podala zjevně proto, aby soutěžně nedovoleným způsobem bránila v užívání tohoto
označení žalovanému.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat
přípustným podle § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Odvolatelce nelze přisvědčit v názoru, že jí vymezené otázky vztahující se k
problematice posouzení pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti užitím v
obchodním styku označení podobného s ochrannou známkou pro shodné či podobné
výrobky nebo služby, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a
ochrannou známkou, ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách,
za situace, kdy součástí střetávajících se označení je údaj o složení či
vlastnosti výrobku nebo služby, nebyly dosud v praxi dovolacího soudu vyřešeny. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je při posuzování pravděpodobnosti záměny na
straně veřejnosti při užívání podobných označení v obchodním styku pro shodné
či podobné výrobky nebo služby, včetně pravděpodobnosti asociace, ustálena v
názoru, že se v takovém případě jedná o posouzení otázky právní, byť založené
na nezbytných skutkových zjištěních, nikoli však o skutkové zjištění samotné
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 ve věci sp. zn. 23
Cdo 971/2011 a ze dne 24. 7. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2939/2011). Zodpovězení této otázky proto nezávisí na zjištění, zda k záměně střetávajících
se označení na straně veřejnosti skutečně dochází, proto ani není zásadně třeba
k takovému tvrzení provádět dokazování, včetně dokazování znaleckého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 ve věci sp. zn. 23 Cdo
4292/2015).
Toto pojetí je ostatně zákonné úpravě ochrany obchodních označení
na našem území již tradičně vlastní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 5. 4. 1932 ve věci sp. zn. R I 75/32, uveřejněný pod č. 11539/1932 ve
Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech
občanských, či rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 10. 1937 ve věci sp. zn. Rv I 660/37, uveřejněný pod č. 16379/1937 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu
Československé republiky ve věcech občanských). Ve své podstatě jde totiž o
právní posouzení, jakým označením výrobků či služeb jako právním předmětům
(nehmotným věcem) je poskytována právní ochrana a v jakém rozsahu. Právní posouzení pravděpodobnosti (nebezpečí) zaměnitelnosti určitého označení
s ochrannou známkou na straně veřejnosti (s přihlédnutím k unijnímu zdroji
tuzemské právní úpravy původně obsaženému ve směrnici Rady 89/104/EHS ze dne
21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o
ochranných známkách, v pozdějších zněních kodifikovaných ve směrnici Evropského
parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, v současnosti v pak ve
směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015,
kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách) jako
vlastnosti tohoto označení vyplývající z jeho samotné podoby je nutno učinit
podle celkového posouzení vizuálního, fonetického a významového a je třeba
vycházet z celkového dojmu, který označení vzbuzuje, s přihlédnutím k výrobkům
a službám, které jsou pod takovým označením nabízeny, přičemž je nutné vzít v
úvahu zejména distinktivní a dominantní prvky označení. Stav pravděpodobnosti
asociace mezi dotčenými označeními přitom není alternativou vůči stavu
pravděpodobnosti záměny, nýbrž slouží pouze k vymezení jeho rozsahu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 ve věci sp. zn. 23 Cdo
963/2015; na základě výkladu unijního práva srov. obdobně zejm. rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 11. 1997 ve věci sp. zn. C 251/95,
SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport). Celkový dojem, který dané označení vyvolává, je nutno vztahovat k osobě
průměrného spotřebitele. Jedná se o osobu, jež je průměrně informovaná,
obezřetná a pozorná, přičemž je třeba vzít v úvahu, že průměrný spotřebitel má
jen zřídka možnost provést přímé srovnání mezi různými označeními a musí se tak
spolehnout na nedokonalý dojem, který mu utkvěl v paměti. Průměrný spotřebitel
zásadně vnímá označení výrobku či služby jako celek a nezabývá se rozebíráním
jeho různých detailů (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012
ve věci sp. zn. 23 Cdo 1724/2011; na základě výkladu unijního práva srov. obdobně zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 1999 ve věci
sp. zn. C 342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen Handel BV). Takto vnímaná pravděpodobnost záměny dotčených označení musí být vždy posouzena
podle konkrétních okolností věci.
Označení může na straně veřejnosti vyvolat
pravděpodobnost záměny, jestliže je natolik podobné jinému označení, že může
spotřebitele uvést v omyl co do původu takto označovaných shodných nebo
podobných výrobků nebo služeb (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1724/2011). Proto čím distinktivnější je ochranná známka (tedy čím větší schopnost má
označení identifikovat určité výrobky nebo služby, jakožto pocházející od
určitého závodu), tím větší bude pravděpodobnost záměny. Obdobně nižší stupeň
podobnosti mezi výrobky nebo službami lze vyvážit vyšším stupněm podobnosti
mezi známkami a naopak (na základě výkladu unijního práva srov. zejm. rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 9. 1998 ve věci sp. zn. C 39/97, Canon
Kabushiki Kaisha proti Metro-Goldwyn-Mayer Inc.). Podle konkrétních okolností
věci pak je možno přihlédnout k jednotlivým vlastnostem označení, včetně toho,
zda obsahuje popisný prvek ve vztahu k daným výrobkům či službám, k tržnímu
podílu výrobků a služeb s tímto označením, k intenzitě, územnímu rozšíření a
době užívání označení, k investicím vynaloženým na jeho propagaci, podílu
relevantní části zákaznické veřejnosti, který díky označení identifikuje původ
výrobků či služeb od určitého závodu, jakož i prohlášení obchodních a
průmyslových sdružení a jiných profesních organizací (na základě výkladu
unijního práva srov. zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 1999 ve věci sp. zn. C 342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen
Handel BV). Zejména užití fantazijního prvku v označení výrobku či služby má zásadní vliv
na posouzení střetávajících se označení jako zaměnitelných. Popisný a druhový
prvek takový zásadní vliv nemá. Shodují-li se dvě označení v distinktivním
prvku a odlišují se pouze prvky nedistinktivními, je nutno je zásadně pokládat
za zaměnitelná. Naopak shoda pouze v nedistinktivním prvku sama o sobě k
zaměnitelnosti vést nemůže [v rozhodovací praxi správního soudnictví k výkladu
obsahově totožného institutu v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných
známkách, ve znění účinném do 31. 12. 2018, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 10. 2016 ve věci sp. zn. 2 As 96/2015]. Proto
obsahuje-li slovní ochranná známka slovo druhové či obecné, nelze jeho užití v
obchodním styku jinými osobami samostatně či ve spojení s dalším výrazem či
výrazy při nabízení výrobků či služeb považovat za porušení práv k dané
ochranné známce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 ve
věci sp. zn. 23 Cdo 2755/2008). V poměrech projednávané věci lze proto uzavřít, že odvolací soud se při
posouzení pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti užíváním předmětného
označení „beton
-epoxid“ žalovaným v obchodním styku pro jím nabízenou stavební směs se slovní
ochrannou známkou žalobkyně „betonepox“ zapsanou pro shodný druh výrobků,
včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, ve smyslu
§ 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, nikterak od shora uvedených
závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Posouzení věci odvolacím soudem vyhovuje shora uvedeným závěrům rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť vychází z úvahy, že v označení „betonepox“ je
přítomen prvek fantazijní povahy vyvolávající rozlišovací způsobilost daného
označení jako ochranné známky pro zapsaný druh výrobků a služeb, avšak
rozlišovací způsobilost této ochranné známky není vzhledem k rovněž přítomnému
popisnému (druhovému) charakteru údajů, z nichž je ochranná známka žalobkyně
složena, dostatečná do té míry, aby užití podobného, avšak nikoli stejného,
přitom zcela popisného, označení „beton-epoxid“ pro výrobky žalovaného
vyvolávalo pravděpodobnost záměny výrobků obou účastníků na straně veřejnosti,
včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Toto
právní posouzení odvolacího soudu se tudíž nikterak neprotiví shora uvedeným
výkladovým závěrům pro posouzení zaměnitelnosti střetávajících se označení
výrobků či služeb v obchodním styku, jež je nutno vždy provést podle
konkrétních okolností věci vzhledem k celkovému dojmu v očích průměrného
spotřebitele s přihlédnutím zejména k distinktivním a dominantním prvkům
dotčených označení a naopak k podružnému významu prvků obecných, druhových nebo
popisných pro konkrétní druh výrobků či služeb. Nevyvolává-li předmětné označení užívané v obchodním styku žalovaným pro jeho
výrobky a služby pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti s ochrannou
známkou žalobkyně, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou
známkou, nemůže samotné používání tohoto označení žalovaným pro jeho výrobky
představovat pouze z tohoto důvodu ani nekalosoutěžní jednání ve smyslu § 2976
o. z., přičemž žalobkyně k samotnému způsobu označování výrobků a služeb
žalovaného netvrdila žádné další skutečnosti, jež by mohly zakládat jiný důvod
(skutkovou podstatu) nekalé soutěže jednáním žalovaného v hospodářském
styku. Lze tak uzavřít, že žalobkyní vymezené otázky hmotného práva byly již v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud se při jejich
řešení od této praxe neodchýlil, a tudíž nelze pro řešení těchto otázek shledat
dovolání přípustným. Pro úplnost je pak nutno s ohledem na formulaci dovolatelkou předložených
právních otázek uvést, že pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci
provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné,
nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou vytýkaný postup odvolacího
soudu spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť tím zjevně není
napadáno nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, na jejímž
posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tato námitka vyjadřuje
toliko možnou vadu odvolacího řízení, jež ovšem bez dalšího přípustnost
dovolání založit nemůže, přičemž k této vadě dovolací soud přihlédne pouze
tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivé, není-li mu možno
vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo
originálně, čímž by byla účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a
eventuálního hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli
znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho
rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3387/2015 a ze dne 1. 8. 2017 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 či
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 245/07). Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být tzv. překvapivým rozhodnutím,
jelikož otázka, zda u střetávajících se označení výrobků a služeb účastníků
existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti
asociace, byla v projednávané věci posuzována již v řízení před soudem prvního
stupně, navíc podle totožné hmotněprávní normy jako v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou vymezená otázka procesního
práva týkající se podmínek zastavení řízení pro překážku věci pravomocně
rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., je-li předmětem řízení uložení
povinnosti žalovanému zdržet se určitého jednání (tzv. zápůrčí či zdržovací
nárok), neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od této rozhodovací praxe
neodchýlil. Překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. nastává
(především) tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou
věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není
samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní
postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (tj. ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj),
který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl
soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O
stejný předmět řízení jde rovněž tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový
děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 ve věci sp. zn. 21 Cdo
2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě zamítavého výroku je nutno z hlediska posouzení překážky věci
pravomocně rozhodnuté posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999 ve věci sp. zn. 33 Cdo
1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě návrhu na uložení povinnosti zdržet se téhož jednání ve vztahu mezi
stejnými účastníky řízení se nejedná o shodnou věc tehdy, je-li v žalobě v
důsledku nového skutkového tvrzení vymezen odlišný skutkový stav (skutek), než
který tu byl v době dřívějšího pravomocného rozhodnutí soudu (srov. obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo
274/2012 nebo ze dne 27. 10. 2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 712/2004). O (pouhou) odlišnou právní kvalifikaci, a nikoli o odlišný skutek, jde i tehdy,
opírá-li se každé z řízení o různé právní předpisy. Proto se kupříkladu nejedná
o odlišné věci tehdy, má-li být shodné jednání (jehož se má žalovaný dle
žalobního návrhu v obou řízeních zdržet) jednou posouzeno jako jednání v nekalé
soutěži a později na témže „hospodářskému podkladu“ jako porušení autorského
práva (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 1. 1935 ve
věci sp. zn R I 1457/34, uveřejněné pod č. 14086/1935 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských). Proto uzavřel-li odvolací soud, že o žalobě žalobkyně na uložení povinnosti
žalovanému zdržet se na internetu užívání označení „betonepox“ pro
specifikované výrobky a zdržet se užívání tohoto označení jako klíčového slova
v prostředí internetu pro tyto výrobky bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013, nikterak se odvolací
soud od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Lze též připomenout, že omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2
zákona o ochranných známkách vůči uživateli nezapsaného označení je zákonem
výslovně podmíněno tím, že užívání tohoto označení je v souladu s právem České
republiky (tj. i právem soutěžním). Proto i dřívější pravomocné rozhodnutí
soudu o existenci tohoto omezení účinků ochranné známky žalobkyně vůči
žalovanému v sobě obsahuje závěr, že označování předmětných výrobků tímto
označením ze strany žalovaného je po právu (tedy i z hlediska práva
soutěžního). Tudíž v novém řízení o uložení téže povinnosti žalovanému nemůže
být o této otázce znovu rozhodováno. Žalobkyně ve svém dovolání ostatně ani žádné relevantní důvody, pro které by se
mělo v projednávaném řízení jednat o odlišnou věc oproti řízení shora
uvedenému, neuvádí. Novým skutkovým tvrzením, které by vedlo k závěru, že v
novém řízení o zdržení se téhož jednání žalovaného jde o jiný stav (skutek),
než který tu byl v době dřívějšího pravomocného rozhodnutí soudu, nemůže být
požadavek, aby totéž jednání žalovaného bylo nyní (nově) posouzeno jako jednání
v nekalé soutěži. Po skutkové stránce se jedná o stále tentýž trvající skutek
(tj. o trvající označování zboží žalovaného určitým označením v prostředí
internetu) jako v době dřívějšího pravomocného rozhodnutí, aniž by žalobkyně v
řízení tvrdila takovou novou skutkovou okolnost, která by byla způsobilá trvání
téhož skutku, o jehož oprávněnosti již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto,
ukončit (resp. trvající skutek přerušit).
To platí i o tvrzení žalobkyně o
záměrném (zaviněném) porušování práv žalobkyně ze strany žalovaného, neboť o
jednání (skutku) žalovaného již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se o
protiprávní jednání nejedná, jelikož je jako takové v souladu s omezením účinků
ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Tudíž
okolnost, zda žalovaný uskutečňuje právem aprobované jednání záměrně (zaviněné)
či nikoli, nezakládá takovou skutečnost, která by z původního skutku, o němž
již bylo pravomocně rozhodnuto, činila skutek jiný (odlišný). Odlišnou věc by naopak mohlo zakládat kupříkladu takové žalobní tvrzení, podle
kterého probíhá (a to případně i vedle skutku, o němž již bylo rozhodnuto, tj. o označování výrobků žalovaného určitým nezapsaným označením) i skutek jiný
(tj. např. používání nezapsaného označení žalovaným takovým konkrétním způsobem
a za takový konkrétních okolností, že tím dochází k nekalosoutěžnímu zlehčování
výrobků žalobkyně či k újmě na rozlišovací způsobilosti její ochranné známky
apod.). Na takovémto odlišném skutkovém základě však žalobkyně svoji žalobu v
části, ve které bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zastavení řízení pro
překážku věci rozhodnuté, nezaložila. Ostatně takto odlišně vymezenému
skutkovému stavu by pak musel logicky odpovídat i odlišný žalobní návrh (tj. nikoli na zdržení se samotného označování výrobků určitým označením, nýbrž na
zdržení se určitého konkrétního, resp. jednotlivého, způsobu používání tohoto
nezapsaného označení). Konečně pak poslední otázka formulovaná dovolatelkou, zda je soud oprávněn
zamítnout nárok na zdržení se zveřejnění informace žalovaným, že žalobkyně
zbytečně vyvolala soudní spor se žalovaným, ačkoli žalobkyně byla v daném sporu
částečně úspěšná, resp. zda je toto jednání žalovaného způsobilé zasáhnout do
práv žalobkyně, přípustnost jejího dovolání založit nemůže, neboť tato otázka
již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při řešení
této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Především je nutno v tomto směru předznamenat, že dovolací soud ve svém
rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že při posouzení, zda určité jednání je
jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo zákazníkům, je nutno v konkrétních případech nekalé soutěže
vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci, jimiž je dovolací soud vázán
(srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo
1125/2006, uveřejněný pod č. 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
popř. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010 ve věci sp. zn. 23 Cdo
2343/2009 či ze dne 17. 6. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1526/2011). Dále pak z rozhodování Ústavního soudu, k jehož závěrům se ve své rozhodovací
praxi přihlásil též dovolací soud, vyplývá, že svoboda projevu ve smyslu čl. 17
Listiny základních práv a svobod (resp. čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, srov. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č.
209/1992 Sb.) představuje jednu z nejdůležitějších hodnot každé demokratické
společnosti a každý názor, stanovisko nebo kritika je zásadně přípustnou
záležitostí. Omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno
interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými
okolnostmi. V tomto smyslu není samo o sobě rozhodující, zda se jedná o
posouzení výroku, jenž se týká věcí veřejného zájmu či nikoli, neboť toto
ústavní právo neodpírá ochranu ani takové komunikaci, která nemá politický
náboj a dopad a je ve své podstatě banální, a není tak schopna provokovat
veřejnou debatu. Jestliže se dostane projev v takovémto případě do konfliktu s
jinými právními statky, nepůsobí sice ve vztahu k nim tak silně jako projev
týkající se věcí veřejných, nicméně i v takovém případě platí, že veškerá
omezení ústavního práva na svobodný projev provedená obyčejným zákonem musí
sledovat přípustný účel a nesmějí relativizovat svobodu projevu. Tyto omezující
zákony je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné,
pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování
svobody projevu samotné. Přitom právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou
činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na něž
navazuje i zákonná úprava nekalé soutěže, spadá do skupiny práv hospodářských a
sociálních, jichž se lze domáhat podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod pouze v mezích prováděcích zákonů a jež jsou co do stanovení obsahu i
rozsahu ponechána úvaze „prostého“ zákonodárce. Výklad zákonné úpravy, která má
sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců,
musí být účelem a smyslem objektivní ústavní hodnoty svobodného podnikání
zásadním způsobem ovlivněn a limitován. Z tohoto důvodu nelze ústavní „soft
law“ v podobě ústavní hodnoty hospodářské soutěže stavět do horizontální polohy
s konkurujícími základními či politickými právy, tj. ani se svobodou projevu
(srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS
823/11 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 ve věci
sp. zn. 23 Cdo 120/2013). Dovolací soud ve svém rozhodování dále formuloval závěr, že hodnotové soudy
nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně interpretují, proto
vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní
ochrany, resp. že přiměřená kritika činnosti jiného spočívající v hodnotících
soudech sama o sobě nečiní takový projev z hlediska dobrých mravů soutěže
nepovoleným (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 ve věci
sp. zn. 23 Cdo 4281/2008 a ze dne 26. 3. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 120/2013).
V poměrech projednávané věci je tak nutno především zohlednit, že žalobkyně v
předmětné části své žaloby brojí proti zveřejněnému projevu žalovaného, jenž v
sobě vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů, jimiž je dovolací soud vázán,
obsahuje jak pravdivé tvrzení o tom, že mezi účastníky probíhal v minulosti
soudní spor o užívání kolidujících označení jejich výrobků a služeb, v němž
žalobkyně procesně vystupovala na straně žalující a v němž bylo rozhodnuto o
právu žalovaného jako předchozího uživatele nezapsaného označení, tak i
hodnotící soud žalovaného, že byl tento spor žalobkyní vyvolán zbytečně. Pakliže odvolací soud na základě konkrétních zjištěných okolností věci, jimiž
je dovolací soud vázán, dospěl k závěru založenému na úvaze, že takovýto projev
žalovaného není jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým vyvolat
újmu žalobkyni jako soutěžitelce, pak se jeho závěr nikterak nepříčí shora
uvedené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu o způsobu
vzájemného poměřování z ústavního hlediska vzájemně nerovných práv, tj. ústavně
zaručeného práva na svobodný projev oproti co do obsahu i rozsahu zákonem
stanoveného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou soutěž (tj. ústavního „soft law“), jehož důsledkem je zásadně restriktivní výklad možností
omezení svobody projevu právem nekalé soutěže. Jinak řečeno, rozhodnutí
odvolacího soudu, jež ve svém důsledku spočívá na závěru, že za daných
okolností věci není možné svobodu projevu žalovaného omezit pravidly na ochranu
před nekalou soutěži, odpovídá východiskům, na nichž je založena rozhodovací
praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Lze tedy uzavřít (aniž by v projednávané věci nastupovala, resp. mohla
nastupovat zvýšená ústavní ochrana výroků týkajících se věcí veřejného zájmu, o
něž v projednávané věci nejde), že závěr odvolacího soudu o přípustnosti
předmětného projevu žalovaného v hospodářské soutěži, jenž je založen na
pravdivém tvrzení a jenž v sobě obsahuje nikterak nepřiměřený (společensky
hodnotově nevybočující) hodnotící soud, nelze považovat za rozporný s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v
rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.