ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Lojkáskové ve
věci žalobce Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR, se sídlem v Praze
3, Koněvova 54/1107, IČO 00225509, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalovaným 1) VH METAL TRADE
s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Českých Budějovicích, Kostelní 1225/30, IČO
27176355, zaniklé výmazem z obchodního rejstříku ke dni 28. června 2011, 2)
Mladá fronta a.s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, IČO 49240315,
zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D. LL,M., advokátem se sídlem v Praze
1, Národní 32, o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 1/2007, o dovolání 2. žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 3 Cmo 91/2010-300,
I. Dovolání 2. žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
listopadu 2010, č. j. 3 Cmo 91/2010-300 v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 2 Cm 1/2007-229, ve znění
opravného usnesení ze dne 17. února 2010, č. j. 2 Cm 1/2007-246, ve výrocích
pod body II. a IV. tak, že 2. žalované uložil povinnost ukončit vydávání
přílohy označené jako Lékařské listy k vydávanému a na internetu zveřejňovanému
periodiku, označovanému jako Zdravotnické noviny, a zároveň ukončit její
zveřejňování na internetu prostřednictvím domén zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz,
se zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání 2. žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 12. ledna
2010, č. j. 2 Cm 1/2007-229, ve znění opravného usnesení ze dne 17. února 2010,
č. j. 2 Cm 1/2007-246:
- uložil 2. žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku se zdržet
užívání označení Zdravotnické noviny k označování vydávaného periodického tisku
přihlášeného v evidenci periodického tisku vedeného Ministerstvem kultury České
republiky pod evidenčním číslem E15722 (výrok pod bodem I.),
- zamítl žalobu o uložení povinnosti 2. žalované ukončit vydávání přílohy
Lékařské listy k periodiku Zdravotnické listy (výrok pod bodem II.),
- uložil 2. žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku ukončit
uveřejňování elektronické verze periodika s označením Zdravotnické noviny
způsobem umožňujícím dálkový přístup pod doménovým jménem zdn.cz a
zdravotnickenoviny.cz (výrok pod bodem III.),
- zamítl žalobu o uložení povinnosti ukončit uveřejňování elektronické verze
přílohy Lékařské listy k periodiku Zdravotnické noviny umožňující dálkový
přístup pod doménovým jménem zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz (výrok pod bodem
IV.),
- zamítl žalobu o uložení povinnosti 2. žalované vzdát se práv ke kombinované
ochranné známce ve znění „Zdravotnické listy“ zapsané Úřadem průmyslového
vlastnictví pod číslem zápisu 213321 v rozsahu všech výrobků a služeb, pro
které byla napsána, a vzdát se práv ke slovní ochranné známce ve znění
„Lékařské noviny“ zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu
230282 v rozsahu všech výrobků a služeb, pro které byla zapsaná (výrok pod
bodem V.),
- zamítl žalobu o uložení povinnosti 2. žalované zdržet se užívání doménového
jména zdn.cz a doménového jména zdravotnickenoviny.cz (výrok pod bodem VI.),
- uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40.972,22 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku (výrok pod bodem VII.),
- uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 477.777,78 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku (výrok pod bodem VIII.),
- rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IX. a X.). Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž byl časopis
Zdravotnické noviny nepřetržitě vydáván od roku 1952 a právní předchůdce
žalobce, Ústřední výbor českého odborového svazu pracovníků zdravotnictví, byl
od ledna 1970 evidován příslušným správním orgánem jako jeden z jeho vydavatelů
(vedle Ministerstva zdravotnictví ČR, Ministerstva zdravotníctva SR a
Slovenského odborového zväzu zdravotníctva a sociálne starostlivosti). Dne 11. února 1994 byla mezi žalobcem a Vydavatelstvím a nakladatelstvím Práce s.r.o. uzavřena smlouva o vydávání periodického tisku formou vydavatelského servisu, a
to časopisu Zdravotnické noviny. Smlouvou ze dne 22. listopadu 1994 ve znění
dohody ze dne 10. prosince 1997 dosavadní čtyři vydavatelé předmětného
periodika převedli na společnost Strategie Praha s.r.o. oprávnění vydávat toto
periodikum a užívat jeho grafické logo a grafickou úpravu za úplatu, z níž
žalobci náležela částka 250.000,- Kč ročně. Právní nástupkyně společnosti
Strategie Praha s.r.o., společnost Sanoma Magazines Praha s.r.o., uzavřela s 1. žalovanou dne 6. prosince 2004 smlouvu o převodu části podniku, jejíž součástí
bylo i vydávání periodika Zdravotnické noviny. K tomuto datu bylo účinné
předběžné opatření Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2004, sp. zn. Nc
1096/2004, jímž byla společnosti Sanoma Magazines Praha s.r.o. uložena
povinnost zdržet se zcizení ochranné známky slovní ve znění Zdravotnické
noviny, číslo zápisu 201975. Dne 5. ledna 2005 byla mezi 1. žalovanou a 2. žalovanou uzavřena licenční smlouva, jejímž předmětem bylo poskytnutí oprávnění
užít grafické zpracování loga periodika Zdravotnické noviny. Dopisy ze dnů 11. dubna 2005 a 22. února 2006 vyzval žalobce 2. žalovanou k úhradě za vydávání
Zdravotnických novin a dne 6. března 2006 jí zaslal výpověď smlouvy upravující
oprávnění užívání při vydávání periodického tisku s názvem „Zdravotnické
noviny“ včetně grafického loga a grafické úpravy. Obě žalované se podle soudu prvního stupně v rozporu s nařízeným předběžným
opatřením dopustily nedovoleného jednání tím, že 1. žalovaná v období od 6. prosince 2004 do 11. února 2005 a 2. žalovaná od 11. února 2005 vydávaly
časopis s označením Zdravotnické noviny. V nerespektování závazku hradit
žalobci úplatu za užívání předmětného označení, k němuž se zavázal předchozí
vydavatel Sanoma Magazines Praha s.r.o., žalovanými shledává soud prvního
stupně jednání v rozporu s generální klauzulí obsaženou v ustanovení § 44
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Proto žalobě podle ustanovení § 53
obch. zák., pokud jde o zdržovací nárok, vyhověl. Důvodným shledal soud prvního
stupně i nárok žalobce vůči oběma žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení v
požadované výši, neboť majetkový stav žalovaných se nezmenšil, ač by se tak
stalo, pokud by respektovaly smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a předchozím
vydavatelem.
Nedůvodnými shledal soud prvního stupně žalobou uplatněné nároky, jimiž se
žalobce domáhal zdržení se užívání označení přílohy periodika Zdravotnické
noviny - Lékařské listy a doménových jmen zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz, neboť
smlouva uzavřená s předchozím vydavatelem Sanoma Magazines Praha s.r.o. označení Lékařské listy ani doménová jména zdn.cz a Zdravotnické noviny
neobsahovala. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem
ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 3 Cmo 91/2010-300, rozsudek soudu prvního
stupně:
- ve výroku I. potvrdil v tom správném znění, že 2. žalovaná je povinna ukončit
vydávání periodického tisku s názvem Zdravotnické noviny a s tím, že lhůta ke
splnění povinnosti se stanoví na 3 měsíce od právní moci rozsudku,
- ve výrocích II. a IV. změnil tak, že 2. žalovaná je povinna ukončit vydávání
přílohy označené jako Lékařské listy k vydávanému a na internetu zveřejňovanému
periodiku, označovanému jako Zdravotnické noviny, a zároveň ukončit její
zveřejňování na internetu prostřednictvím domén zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz,
a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku,
- ve výroku III. potvrdil s tím, že lhůta ke splnění povinnosti se stanoví na 3
měsíce od právní moci rozsudku,
- ve výrocích VI., VII. a X. potvrdil,
- ve výroku VIII. změnil jen tak, že žaloba o zaplacení 101.065,78 Kč se
zamítá, jinak se tento výrok v rozsahu povinnosti 2. žalované zaplatit žalobci
376.712,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku potvrzuje;
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování některými listinnými důkazy, shrnul
zjištěný skutkový stav tak, že žalobce byl v rozhodné době, tj v roce 1994,
(vedle Ministerstva zdravotnictví) oprávněn vydávat Zdravotnické noviny, že
toto právo včetně práva užívat název, jeho grafické ztvárnění formou loga,
grafickou podobu listu a předplatitelský „kmen“ poskytl dočasně smlouvou z roku
1994 ve znění dodatku z roku 1997 společnosti Strategie Praha s.r.o. za
sjednanou úplatu. V souvislosti s nabytím části podniku společnosti Sanoma
Magazines Praha, s.r.o. právo užívat označení Zdravotnické noviny, jeho logo,
předplatitelský „kmen“ a toto periodikum také vydávat (včetně jeho přílohy
Lékařské listy) přešlo na 1. žalovanou, jež tak činila v období od 6. prosince
2004 do 11. února 2005. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce, že
přechod práva z licenční smlouvy vydávat periodikum na 1. žalovanou byl v
rozporu s předběžným opatřením, neboť toto předběžné opatření nezakazovalo
převod práva užívat označení či vydávat periodikum, ale směřovalo k ochranným
známkám, a tudíž je pro tuto věc nevýznamné. Podle odvolacího soudu však 2. žalovaná nesplnila svoji povinnost platit
žalobci úplatu za vydávání periodika, přičemž jde o povinnost ze smlouvy,
nikoliv o některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Převod práv k
vydávání Zdravotnických novin z 1. na 2. žalovanou lze dovodit z jimi uzavřené
licenční smlouvy k logu, v níž je potvrzena existence dohody žalovaných o
právech k vydávání periodika, a z prohlášení 2.
žalované o nabytí
vydavatelského oprávnění od předchozích vydavatelů. Samo pokračování (beze změn
a časového „výpadku“) ve vydávání Zdravotnických novin včetně přílohy Lékařské
listy, jakož i shodná grafická podoba periodika, loga i předání
předplatitelského „kmene“, tento závěr podporují. Pokud licenční smlouva z roku
1994 výslovně nevylučovala, aby získané právo k vydávání periodika, včetně tím
souvisejících oprávnění, přešlo (i bez souhlasu poskytovatelů práv) na další
subjekt, je třeba považovat 2. žalovanou za dalšího v řadě vydavatelů
periodika, jejíž právo je také odvozeno z předmětné licenční smlouvy. 2. žalovaná tak byla oprávněna až do ukončení smlouvy výpovědí žalobce, tj. do 7. září 2006, vydávat Zdravotnické noviny včetně přílohy Lékařské listy, užívat
název, logo, grafickou podobu listu i předplatitelský „kmen“, za což však byla
povinna hradit úplatu, která do uvedeného data činila 376.712,- Kč. Odvolací
soud proto výrokovou část VIII. rozsudku soudu prvního stupně zčásti změnil
tak, že v rozsahu částky 101.065,78 Kč žalobu zamítl, ve zbývající části o
zaplacení 376.712,- Kč ji potvrdil. Po ukončení smluvního vztahu se žalobcem, tj. po 7. září 2006, vydává podle
odvolacího soudu 2. žalovaná periodikum Zdravotnické noviny včetně jeho přílohy
Lékařské listy bez právního důvodu a vše, co bylo licenční smlouvou poskytnuto
uživatelům, je třeba žalobci a druhému oprávněnému vydavateli (Ministerstvu
zdravotnictví ČR) vrátit. Žalobce se tedy právem domáhal uložení povinnosti 2. žalované ukončit vydávání předmětného periodika včetně jeho přílohy, a to jak v
tištěné podobě, tak i v podobě šířené na internetu, přičemž k ukončení jeho
vydávání má odvolací soud za přiměřenou lhůtu 3 měsíců. Proto rozsudek soudu
prvního stupně změnil ve výrokových částech II. a IV. tak, že 2. žalovaná je
povinna ukončit vydávání přílohy označené jako Lékařské listy k vydávanému a na
internetu zveřejňovanému periodiku Zdravotnické noviny a zároveň ukončit její
zveřejňování na internetu prostřednictvím domén zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz,
a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokové části I. a III. potvrdil s tím, že lhůta ke splnění povinnosti se stanoví na 3 měsíce od právní
moci rozsudku, výrok I. pak v tom správném znění, jež odpovídá znění žalobního
návrhu. Jednání 2. žalované, jež se brání žalobci „navrátit“ předmět užívání, který byl
žalobcem a druhým oprávněným poskytnut společnosti Strategie Praha s.r.o. a
jenž na ni (přes právní nástupce) přešel, je podle odvolacího soudu rovněž
jednáním naplňujícím znaky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. Žalobce
je oprávněn vydávat předmětnou tiskovinu, 2. žalovaná ji vydává, oba se tak
účastní hospodářské soutěže ve shodné části trhu. Není přitom podstatné, že
žalobce sám tiskovinu nevydává, vztah hospodářské soutěže je dán i za stavu,
kdy jeden ze soutěžitelů brání druhému soutěžiteli ve vstupu na trh, k němuž by
jinak při pravidelném běhu věcí došlo. Popsané jednání 2.
žalované je jednáním
v rozporu s dobrými mravy soutěže, které je způsobilé přivodit soutěžiteli
(žalobci) újmu, neboť mu snižuje možnost uplatnění na trhu tiskovin. Žalobce
proto uplatnil nároky podle ustanovení § 53 obch. zák., jež směřují k napravení
vzniklého závadného stavu uložením povinnosti ukončit vydávání periodika jak v
tištěné, tak internetové podobě, právem. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, uzavřel, že nelze vyhovět
nároku na zdržení se užívání doménových jmen zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz,
neboť licenční smlouva o registraci a užívání domén nehovoří. V souvislosti s
ukončením smluvního vztahu tak nelze ani dovodit povinnost 2. žalované ukončit
jejich užívání. Proto odvolací soud výrokovou část VI. rozsudku soudu prvního
stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, napadla 2. žalovaná dovoláním ze dne 22. března 2011, jehož přípustnost opírá o ustanovení
§ 237 odst. l písm. c) o. s. ř., namítajíc, že řízení bylo stiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkových zjištění, která podle
obsahu spisu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 a
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesplnil svoji poučovací povinnost
podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalobce uplatnil nároky z
nekalosoutěžního jednání, nikoliv z porušení smluvních závazků. Odvolací soud
však překvapivě (a v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu)
zhodnotil jednání 2. žalované jako porušení závazku ze smlouvy a 2. žalovaná
neměla možnost se k této nové právní kvalifikaci vyjádřit, učinit příslušná
tvrzení či důkazní návrhy. Žalobce v žalobě netvrdil, že by na žalované přešly
závazky z „licenční“ smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 a tudíž své žalobní
nároky ani nezakládal na tom, že by žalované porušily smluvní povinnosti. Pokud
tedy odvolací soud vyhověl žalobním nárokům žalobce z titulu porušení smluvní
povinnosti žalovanými, překročil žalobní návrh, jelikož sice žalobci přiznal,
co v žalobě požadoval, avšak z jiného skutkového základu. Dospěl-li odvolací
soud k názoru, že popsané skutkové okolnosti je třeba právně kvalifikovat
nikoliv jako nekalou soutěž, ale jako porušení závazku ze smlouvy, bylo jeho
povinností poučit žalované o potřebě doplnění skutkových tvrzení a důkazů k
jejich prokázání. Zanedbáním této povinnosti odvolací soud podle dovolatelky
zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky (rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze
dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, ze dne 21. září 2010, sp. zn. 26
Odo 4464/2008, ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 4033/2007, ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo
149/2002, ze dne 6. května 2009, sp. zn.
28 Cdo 2692/2008 a ze dne 20. ledna
2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009) a nálezů Ústavního soudu České republiky
(nálezy ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 27. května 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99 a ze dne 17. března 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08) řešících poučovací povinnost soudů včetně
závěrů týkajících se předvídatelnosti rozhodnutí a principu neúplné apelace. Dovolatelka dále namítá, že skutkové zjištění, že došlo k přechodu závazků ze
smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 na 2. žalovanou, nemá oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jako zásadně právně významné pokládá dovolatelka následující otázky, v jejichž
nesprávném právním posouzení odvolacím soudem spatřuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.:
1) Zda smlouva může zavazovat subjekt, jenž nebyl účastníkem smlouvy a jenž se
ocitl v soutěžním postavení obdobném účastníkovi smlouvy. 2) Na základě čeho mohou závazky ze smlouvy přejít na třetí stranu a zda se tak
může stát i bez jakéhokoliv právního titulu. Dovolatelka uvádí, že „licenční“ smlouva ze dne 22. listopadu 1994 uzavřená
mezi žalobcem, Ministerstvem zdravotnictví ČR, Ministerstvom zdravotnictva SR a
Slovenským odborovým zväzom pracovníkov zdravotnictva na jedné straně a
společností Strategie Praha spol. s r.o. na straně druhé nijak nevázala 2. žalovanou. Závazky z této smlouvy na 2. žalovanou žádným v úvahu přicházejícím
způsobem nepřešly. Žalobce tak není oprávněn vymáhat na 2. žalované nároky z
údajného porušení této smlouvy. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2003, sp. zn. 33
Odo 366/2003, ze dne 27. dubna 2005 sp. zn. 22 Cdo 739/2005, a ze dne 11. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1613/2007. 3) Zda je dán soutěžní vztah mezi vydavatelem periodika a osobou, jež jeho
vydavatelem není a nebyla. S poukazem na ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. a rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1642/2005 a ze dne 14. března 2006, sp. zn. 32 Odo 1230/2005, dovolatelka uvádí, že se žalobce v době,
kdy 2. žalovaná začala vydávat periodikum Zdravotnické noviny včetně jeho
příloh, trhu s periodiky aktivně nezúčastňoval. Minimálně od roku 1994 žádné
periodikum nevydával a předmětné periodikum vydával prostřednictvím odlišných
subjektů na základě tzv. vydavatelského servisu. Mezi žalobcem a 2. žalovanou
tak nemůže dojít k hospodářskému zájmovému střetu a žalobci není možno přiznat
ve vztahu k 2. žalované postavení soutěžitele, neboť se jej tvrzené
nekalosoutěžní jednání jako konkurenta (příp. spotřebitele) přímo nedotýká. 4) V jakém musí být žalobce postavení ve vztahu k předmětnému periodiku, aby
mohl uplatňovat nároky vycházející z toho, že je vydavatelem tohoto periodika. Podle dovolatelky z obsahu spisu vyplývá, že žalobce nikdy nebyl jediným
vydavatelem periodika Zdravotnické noviny a že dokonce i ke dni, kdy byl
evidován jako jeden z jeho čtyř vydavatelů, se na jeho vydávání podílel pouze
prostřednictvím Vydavatelství a nakladatelství Práce s.r.o.
na základě smlouvy
o vydavatelském servisu. Od roku 1970 došlo několikrát ke změně v osobě
vydavatele periodika Zdravotnické noviny a žalobce neprokázal, že by mu
vydavatelské oprávnění náleželo i v současnosti. 5) Jaké postavení musí mít subjekt ve vztahu k periodiku, aby mohl nárokovat
výlučná práva k jeho označení, zda plynou taková práva z faktického užívání
daného označení, zda z evidence subjektu užívajícího dané označení jako
vydavatele periodika vydávaného pod tímto označením, nebo zda je postačující,
že se subjekt nárokující práva k označení podílí na vydávání periodika s tímto
názvem jako jeden z více subjektů. Dovolatelka uznává, že její jednání (vydávání periodika Zdravotnické noviny)
snižuje žalobci možnost uplatnění na trhu tiskovin, má-li se jednat o vydávání
tiskoviny stejného názvu. Nicméně dovolatelka nabyla vydavatelské oprávnění k
tomuto periodiku a jeho přílohám v souladu se zákonem a navíc dlouho před tím,
než žalobce v roce 2007 podal k Úřadu průmyslového vlastnictví přihlášku
ochranné známky obsahující slovní prvky „Zdravotnické noviny“. Žalobce
neprokázal, že by mu náležela jakákoliv starší práva k označení „Zdravotnické
noviny“. Ochrana nezapsaného označení může být podle známkového práva založena
pouze tím, že je takové označení řádným způsobem užíváno, což však z
dosavadního dokazování ve vztahu k žalobci nevyplývá. Naopak dovolatelka
doložila rozsáhlou propagaci a užívání tohoto označení, jež vedly k tomu, že si
spotřebitelé toto označení spojují právě s ní, a v řízení prokázala, že
označení „Zdravotnické noviny“ užívala dostatečně rozsáhlým způsobem, aby se
pro ni toto označení stalo příznačným. Žalobce nikdy nevydával elektronickou
verzi dotčeného periodika, proto užívání tohoto označení v podobě
zaregistrovaného doménového jména „zdravotnickenoviny.cz“ není s čím poměřovat. Jde-li o doménové jméno „zdn.cz“, jedná se o označení zcela odlišné od označení
„Zdravotnické noviny“ a není je možné chápat ani jako zkratku výrazu
„Zdravotnické noviny“. 6) Zda je přípustné a v souladu s dobrými mravy soutěže, využije-li soutěžitel
volné (resp. uprázdněné) místo na trhu ve svůj prospěch. Jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže není podle dovolatelky, pokud
využila skutečnosti, že žalobce ze své (údajné) pozice vydavatele
Zdravotnických novin již dávno ustoupil a k tomuto označení mu nesvědčí žádná
práva, a sama začala vydávat vlastní periodikum pod v té době volným názvem. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. V doplňujícím podání ze dne 19. června 2012 dovolatelka uvedla, že po podání
dovolání pro ni jakožto vlastníka zapsal Úřad průmyslového vlastnictví dne 2. listopadu 2011 pod č. 472054 kombinovanou ochrannou známku „ZDRAVOTNICKÉ NOVINY
MF MLADÁ FRONTA WWW.ZDN.CZ“ s právem přednosti od 11. listopadu 2009 a dne 25. ledna 2012 pod č. 472055 kombinovanou ochrannou známku „LÉKAŘSKÉ LISTY MF MLADÁ
FRONTA WWW.ZDN.CZ“ s právem přednosti od 11. listopadu 2009.
V dalším doplňujícím podání ze dne 18. ledna 2013 dovolatelka uvedla, že po
podání dovolání byly rozhodnutími předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze
dne 21. prosince 2012 pravomocně prohlášeny za neplatné slovní ochranné známky
žalobce „Zdravotnické noviny“ (č. 297063) a „kongresový list PŘÍLOHA TÝDENÍKU
ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“(č. 297064), a to z důvodu, že označení nemají přirozenou
rozlišovací způsobilost. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
dne 23. listopadu 2010, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné. Podle ustanovení § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma
na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Dovolání je tedy v posuzovaném případě v rozsahu směřujícím proti části
napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil výrok pod bodem VI. rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti 2. žalované zdržet se užívání doménového jména zdn.cz a doménového jména
zdravotnickenoviny.cz, a výrok pod bodem VII. rozsudku soudu prvního stupně,
jímž byla uložena povinnost plnit 1. žalované, a části, jíž odvolací soud
změnil výrok pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky
101.065,78 Kč tak, že žalobu v této části zamítl, subjektivně nepřípustné (tedy
podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn). Proto dovolací soud dovolání
2. žalované směřující proti těmto částem rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl. Ve zbývající části je dovolání 2. žalované subjektivně přípustné. Nejvyšší soud
proto posuzoval, zda je přípustné též objektivně. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci,
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238
a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., kterým byla dovolatelce
uložena povinnost ukončit vydávání periodického tisku s názvem Zdravotnické
noviny, ve výroku pod bodem III., jímž byla dovolatelce uložena povinnost
ukončit uveřejňování elektronické verze periodika s označením Zdravotnické
noviny způsobem umožňujícím dálkový přístup pod doménovým jménem zdn.cz a
zdravotnickenoviny.cz, a v části výroku pod bodem VIII., jíž byla dovolatelce
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 376.712,- Kč, je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, jiné
otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání nezakládají. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem
doznat žádné změny, skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být
jen ty skutečnosti a důkazy, které jsou zachyceny v soudním spise. Při respektování shora vymezených kritérií pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nelze na přípustnost
dovolání usuzovat z dovolatelkou namítané vady řízení (podle níž se jí za
řízení nedostalo potřebného poučení), jež způsobilým dovolacím důvodem být
nemůže, nejednalo-li by se o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř.) týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na
rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna
2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
5780, sešit 7, ročník 2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května
2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS
2884/08, případně též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10), o níž však v posuzované věci nejde. Nesouhlasí-li dovolatelka s hodnocením provedených důkazů, které podle soudů
obou stupňů vypovídají o tom, že došlo k přechodu závazků ze smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 na 2. žalovanou, přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) v případě
dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k
dispozici. Skutkových zjištění se týkají i první dvě otázky, považované dovolatelkou za
otázky zásadně právně významné, neboť dovolatelka jimi (a vlastními odpověďmi
na ně) konstruuje vlastní skutkový závěr odlišný od skutkového zjištění soudů
obou stupňů, konkrétně, že práva a povinnosti z licenční smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 na ni nepřešly. Jelikož nejde o otázky právní, nýbrž o otázky
skutkové, nemohou přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit. Třetí a čtvrtou otázkou dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o tom,
že mezi ní a žalobcem existuje vztah hospodářské soutěže, když zároveň
zpochybňuje oprávnění žalobce domáhat se nároků náležejících vydavateli
předmětného periodika. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. května 2010, sp. zn. 23 Cdo
1345/2009, vyložil, že jednáním v hospodářské soutěži není, obecně řečeno,
jakákoli činnost, nýbrž toliko takové jednání, které bývá zpravidla vymezeno
jako soutěžení subjektů (nejde pouze o soutěžení podnikatelských subjektů) v
hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty na trhu a dosáhnout tím
určitého prospěchu, který však nelze chápat toliko jako zisk, nýbrž s ohledem
na charakter, účel a smysl hospodářské soutěže je jím nutno chápat též jiné
hodnoty jako např. zvýšení povědomí, zviditelnění, známosti či prestiže
nekalými prostředky, povedou-li k získání takového lepšího postavení (např. získáním klientely) mimo jiné na úkor jiného subjektu. Soutěžní vztah vzniká
vždy mezi těmi, kdo si hospodářsky konkurují, a to z ekonomických příčin, a k
soutěži dochází všude tam, kde je trh, jenž je určen časem, prostorem a
předmětem. Existence soutěžního vztahu mezi účastníky závisí na tom, zda
jednání jednoho soutěžitele zasahuje do sféry činnosti druhého soutěžitele.
V rozsudku ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009, Nejvyšší soud
vysvětlil, že přestože obchodní zákoník pojem „hospodářské soutěže“ nedefinuje
a ani nijak blíže nevymezuje, lze s přihlédnutím ke konstantní judikatuře,
jakož i ke snaze o jeho užší či širší vymezení v právní vědě a v odborné
literatuře usoudit, že vztah hospodářské soutěže v určité, okruhem subjektů
omezené a pro jejich činnost specifické části trhu předpokládá existenci
společné konkurenční oblasti, v níž nebo pro niž může dojít ke střetu na trhu,
přičemž jednání účastníků hospodářské soutěže je vedeno soutěžním záměrem. Pojem „jednání v hospodářské soutěži“ je nutno vyložit v konkrétních případech
nekalé soutěže podle konkrétních okolností. Současná úprava generální klauzule
nepožaduje výslovně, aby šlo o jednání v hospodářském nebo obchodním styku (na
rozdíl od úpravy v jiných státech, ale i od naší úpravy předválečné). Tím
slovně i významově navazuje na uvozující ustanovení § 41 obch. zák., které
rozšiřuje osobní dosah soutěžněprávní úpravy na veškerá jednání, která mohou
mít jakýkoliv nepříznivý vliv na hospodářskou soutěž. Již prvorepubliková
odborná literatura vyslovuje závěr, že jde o vztahy v hospodářském styku, v
nichž jednající usilují o prosazení vlastních zájmů, „pokud jen pohnutkou nebo
skutečným následkem tohoto jednání jest docílení nějakého hospodářského
prospěchu ať vlastního nebo cizího“; v tomto smyslu se vyjadřuje i
prvorepubliková judikatura, že poškozený a škůdce „nemusí být soutěžiteli,
stačí, staly-li se závadné projevy v hospodářském styku“ (Vážný 1937, č.14743). Nejširší pojetí, k němuž vede § 41 obch. zák., dovoluje pod pojem „jednání v
hospodářské soutěži“ zahrnout i jednání, která nejsou zaměřena na dosažení
zisku (hospodářský prospěch nemusí spočívat jen v zisku, může jím být i
odstranění konkurenta formou cenového podbízení, tedy ve skutečnosti vykázání
účetní ztráty), jestliže lze z okolností případu usoudit, že mezi účastníky jde
o soutěžní vztah. (K tomu blíže viz Munková, J.: Právo proti nekalé soutěži. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck. 2008. s. 44). Pokud jde o samotný soutěžní
vztah, je vykládán v návaznosti na pojem soutěžitele z hlediska účelu ochrany
proti nekalé soutěži relativně široce. Bude však vždy předmětem zjištění,
protože pojem soutěžního vztahu není vymezen pomocí vztahu ke konkrétní osobě,
nýbrž je jím zpravidla okruh těch, kteří mohou být dotčeni ve svých zájmech
nejen jako subjekty, ale i jako objekty soutěže. Předválečná judikatura
Nejvyššího soudu vycházela v souladu s tehdejší naukou z kritéria soutěžního
účelu a vyložila soutěžní vztah v tom smyslu, že obecně je „účel soutěžní jen
tehdy vyloučen, jestliže projev byl učiněn bez jakéhokoli vztahu k soutěži a
jestliže od toho, kdo jej vnímá, nemůže být ani na účel soutěžní
vztahován“ (Vážný 1937, č.14742). (K tomu blíže viz Munková, J.: Právo proti
nekalé soutěži. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck. 2008. s. 45). V posuzovaném případě se ze zjištění soudů obou stupňů, která v dovolacím
řízení nemohou doznat změn, podává, že žalobce je oprávněn vydávat periodikum
Zdravotnické noviny.
Skutečnost, že jako vydavatelé tohoto periodika byly
registrovány další subjekty a že je žalobce vydával prostřednictvím tzv. vydavatelského servisu, nemá na existenci oprávnění žalobce uvedené periodikum
vydávat žádný vliv. Tím, že toto periodikum začala vydávat dovolatelka,
vstoupila do hospodářské soutěže se žalobcem ve shodné části trhu, neboť
oslovuje totožnou část odborné veřejnosti a tím vytváří prostor k možnému
střetu na trhu s periodiky. Jednání dovolatelky (vydávání předmětného
periodika) tedy objektivně naplňuje soutěžní záměr, neboť zasahuje do sféry
činnosti druhého soutěžitele. Závěr odvolacího soudu o tom, že vztah mezi
žalobcem a dovolatelkou je vztahem hospodářské soutěže, tedy neodporuje
citované judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž je třeba pojem soutěžního
vztahu z hlediska ochrany před nekalosoutěžním jednáním vykládat relativně
široce. Pátá otázka se týká práva užívat označení periodika a dovolatelka zde
argumentuje právní úpravou týkající se práv k ochranným známkám a ochrany
nezapsaného označení. Na vyřešení této otázky však napadený rozsudek odvolacího
soudu založen nebyl, neboť předmětem řízení byly žalobou uplatněné nároky na
ukončení vydávání periodika Zdravotnické noviny a jeho přílohy včetně jejich
uveřejňování na internetových doménách z titulu tvrzeného nekalosoutěžního
jednání, nikoliv nároky na zdržení se užívání jejich označení podle předpisů
známkovního práva. Proto se dovolací soud touto otázkou nezabýval. Šestou otázkou dovolatelka namítá, že v rozporu s dobrými mravy soutěže není,
pokud využila volné místo na trhu ve svůj prospěch a začala předmětné
periodikum vydávat za situace, kdy žalobce ze své (údajné) pozice jeho
vydavatele již před dlouhou dobou ustoupil. Pro posouzení, zda jednání dovolatelky je jednáním v rozporu s dobrými mravy
soutěže, jsou rozhodující skutková zjištění soudů obou stupňů o konkrétních
okolnostech případu, jimiž je dovolací soud vázán. Z těchto skutkových zjištění
nevyplývá, že by dovolatelka využila volné místo na trhu a předmětné periodikum
začala vydávat poté, co žalobce ze své pozice jeho vydavatele ustoupil, naopak
soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, že dovolatelka byla oprávněna
toto periodikum vydávat na základě licenční smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 a
po účinnosti její výpovědi ke dni 7. září 2006 je vydává neoprávněně. Ani
dovolatelkou položená šestá otázka proto zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založit nemůže. Její jednání je, s ohledem na skutková zjištění
soudů obou stupňů, jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, které je
způsobilé přivodit žalobci újmu v možnosti odlivu jeho čtenářů. Dovolání 2.
žalované v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem I., kterým byla dovolatelce uložena povinnost ukončit vydávání
periodického tisku s názvem Zdravotnické noviny, ve výroku pod bodem III., jímž
byla dovolatelce uložena povinnost ukončit uveřejňování elektronické verze
periodika s označením Zdravotnické noviny způsobem umožňujícím dálkový přístup
pod doménovým jménem zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz, a v části výroku pod bodem
VIII., jíž byla dovolatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 376.712,-
Kč, tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, proto je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první ve
spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích pod body II. a IV. tak, že dovolatelce uložil
povinnost ukončit vydávání přílohy označené jako Lékařské listy k vydávanému a
na internetu zveřejňovanému periodiku, označovanému jako Zdravotnické noviny, a
zároveň ukončit její zveřejňování na internetu prostřednictvím domén zdn.cz a
zdravotnickenoviny.cz, je přípustné (bez dalšího) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
částečně změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Tato část výroku [k níž se vztahuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a třetí, čtvrtá a šestá
dovolatelkou položená otázka] souvisí s potvrzující částí výroku odvolacího
soudu, jíž byla 2. žalované uložena povinnost ukončit vydávání periodického
tisku s názvem Zdravotnické noviny a uveřejňování elektronické verze tohoto
periodika pod doménovým jménem zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz, když odvolací
soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, byl veden úvahou, že skutkové a
právní závěry vztahující se k oprávnění vydávat periodikum Zdravotnické noviny
dopadají i na jeho přílohu Lékařské listy. S touto úvahou se dovolací soud
ztotožňuje a rovněž pro stručnost odkazuje na část odůvodnění tohoto rozhodnutí
týkající se dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jíž byla 2. žalované
uložena povinnost ukončit vydávání periodického tisku s názvem Zdravotnické
noviny a uveřejňování elektronické verze tohoto periodika pod doménovým jménem
zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz. Dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci jsou ve
vztahu hospodářské soutěže a že jednání dovolatelky je v rozporu s dobrými
mravy soutěže a je způsobilé žalobci přivodit újmu, neodporuje konstantní
judikatuře Nejvyššího soudu a rozsudek odvolacího soudu v jeho měnících
výrokových částech je věcně správný. Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) tak nebyl naplněn a Nejvyšší
soud dovolání 2. žalované v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl. K doplnění dovolání podáními ze dnů 19. června 2012 a 18. ledna 2013 Nejvyšší
soud z důvodu jejich opožděnosti přihlédnout nemohl (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 za použití § 243c o. s. ř., podle nichž vzniklo právo na
jejich náhradu žalobci, neboť dovolání 2. žalované bylo odmítnuto, žalobci však
žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.