23 Cdo 3893/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně MEDISTYL-PHARMA a. s., se sídlem v Praze 4 – Nusle, Táborská 325/57,
identifikační číslo osoby 61855782, zastoupené JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému městu Kutná Hora, se
sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby
00236195, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v
Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení 2.480.919,75 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 23 C
310/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. 4. 2017, č. j. 24 Co 566/2016-452, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalovaného.
Okresní soud v Kutné Hoře v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 23 C 310/2011-406, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
826.973,25 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku),
žalobu, aby soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
1.653.946,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl tak, že
uložil žalobkyni povinnost zaplatit ČR – do pokladny Okresního soudu Kutná Hora
– náklady řízení státu ve výši 203 Kč (bod III. výroku) a povinnost zaplatit
žalovanému na nákladech řízení částku 164.206 Kč (bod IV. výroku). K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku pod bodem II. a závislým výrokům
pod body III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako
soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem III. změnil tak, že náklady řízení státu jsou povinni zaplatit
České republice – Okresnímu soudu Kutná Hora – žalobkyně ve výši 135 Kč a
žalovaný ve výši 68 Kč (první výrok), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích pod body II. a IV. potvrdil (druhý výrok). Dále pak rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši
19.166 Kč (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti části druhého výroku
potvrzujícího výrok pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně, podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací
soud odmítl pro nepřípustnost, případně, shledá-li dovolání přípustným, aby je
jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Spatřuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v
„potvrzení správnosti aplikace ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. [správně § 142 odst.
2 o. s. ř.] soudem prvního stupně za situace, kdy soud prvního stupně nejprve v
předchozích dvou rozhodnutích rozhodl o aplikaci ust. § 150 o. s. ř. v dané
věci a ve svém v pořadí třetím rozhodnutí rozhodl za nezměněných podmínek pro
rozhodnutí o nákladech řízení o nečekané aplikaci ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.
dle zásady procesního úspěchu, aniž by změnu právního názoru odůvodnil“, pak
touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.
Otázkou procesního práva (předpoklady postupu podle ust. § 150 o. s. ř.), jejíž
řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila, se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval v mnoha rozhodnutích (za vše srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo
1270/2015, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 21. 1. 2016,
sp. zn. 33 Cdo 3617/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp.
zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 24/2015).
V posuzované věci Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu,
potvrdil-li správnost postupu soudu prvního stupně, který nevyužil moderačního
oprávnění soudu (§ 150 o. s. ř.) při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu
mezi účastníky; napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z předpokladů
stanovených judikaturou pro důvodnou aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Ostatně
odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v tomto směru ani žádné
takové konkrétní skutečnosti v řízení netvrdila, a to ani v souvislosti s jí
podaným odvoláním proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky
navzájem.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost poznamenává, že dovolatelkou namítaný nesprávný
postup odvolacího soudu – pokud ten jako správnou potvrdí neodůvodněnou a
překvapivou změnu dřívějšího právního posouzení, aniž je to podloženo změnou ve
zjištěném skutkovém stavu a aniž by byla žalobkyně seznámena s konkrétními
důvody na straně soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, proč došlo k
názorové změně – nemůže být způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud se
takovou námitkou nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací
soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však
přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Přípustnost dovolání nemůžou založit ani námitky dovolatelky o tom, že odvolací
soud „vystavil“ účastníky překvapivému rozhodnutí v oblasti nákladů řízení –
že, žalobkyně neměla možnost nesprávný postup odvolacího soudu jakkoliv
napadat, neboť na něj nebyla ani odvolacím soudem předem upozorněna – čímž dle
jejího názoru došlo k porušení principu předvídatelnosti. Žalobkyně v této
souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30
Cdo 4345/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS
2070/07.
V usnesení ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, se Nejvyšší soud
zabýval otázkou překvapivosti rozhodnutí, kdy odkázal na ustálenou judikaturu,
dle které je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud
(oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků
řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování
soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i
tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá
jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc
nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Jde tedy
o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem
posuzují rozhodovanou věc. V tam projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že ze strany odvolacího soudu k pochybení nedošlo, neboť ten rozhodl na
základě stejných skutkových tvrzení a věc posoudil stejným způsobem jako soud
prvního stupně a odchýlil se pouze co do úvah o výši přiznaného zadostiučinění.
V nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, se Ústavní soud zabýval
především argumentací stěžovatelek, že odvolací soud rozhodl v prakticky
naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby
žalobkyň) ohledně nákladů řízení naprosto odlišně. Ústavní soud konstatoval, že
odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty a
pokud se bude chtít odchýlit od své rozhodovací praxe, musí tento odchylný
postup náležitě zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Je třeba, aby odvolací
soud, v případě, že setrvá na svém názoru na aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřizná
stěžovatelkám náhradu nákladů řízení, náležitě vysvětlil, proč v případě
stěžovatelek považoval chování žalovaného za chování odůvodňující aplikaci §
150 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu s namítanými rozhodnutími není v rozporu. Odvolací
soud zcela správně uzavřel, že pro oba účastníky řízení byl v této věci
postupem soudu vytvořen takový procesní prostor, aby mohli přijít s konkrétními
tvrzeními pro možné využití moderačního práva soudu, čehož nevyužili –
žalobkyně nepřinesla konkrétní argumenty pro možnost využití § 150 o. s. ř.
(obdobně srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS
814/08). Nejvyšší soud tak neshledává, že by se jednalo ze strany odvolacího
soudu o překvapivé rozhodnutí, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního
stupně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky podle ustanovení § 142 o. s.
ř. a žalobkyně měla možnost tvrdit v souvislosti s jí podaným odvoláním takové
konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 150 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel
Horák, Ph.D.
předseda senátu