23 Cdo 3894/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně ALTAR s.r.o., se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Gorkého
2085/7, PSČ 702 00, IČO 25634941, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem,
se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PŠC 702 00, proti žalované ADC
Blackfire Entertainment, s.r.o., se sídlem v Praze 9 - Hostavice, Novozámecká
č. p. 495, PSČ 198 00, IČO 25788418, o zaplacení částky 522 926,40 Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. června 2012, č. j. 2 Cmo 282/2011-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena
rámcová Smlouva o spolupráci a distribuci zboží ze dne 8. října 2001 (dále jako
Smlouva o spolupráci). V článku IV. bodu 1 této smlouvy je obsaženo písemné
ujednání o smluvní pokutě a to tak, že poruší-li jedna ze smluvních stran své
povinnosti způsobem, který vyústí ve výpověď smlouvy druhou smluvní stranou pro
opakované naplnění některého z výpovědních důvodů dle ustanovení článku V odst. 2 a 3 této smlouvy, je porušující strana povinna zaplatit druhé smluvní straně
smluvní pokutu odpovídající součinu 50 000 Kč a počtu kalendářních dnů, o které
byla níže dohodnutá činnost této smlouvy v důsledku výpovědi smlouvy zkrácena. Soud prvního stupně dospěl výkladem ujednání o smluvní pokutě k závěru, že tato
smluvní pokuta není vázána na porušení smluvní povinnosti, ale je vázána na
výpověď smlouvy z určitého konkrétního důvodu, tedy v daném případě to, že se
žalovaná dostala opakovaně do prodlení s plněním svých platebních povinností,
které jí z uzavřené smlouvy vyplývají, které bylo delší než 14 dnů. Smluvní
pokuta tedy není vázána na porušení povinnosti, ale na provedení úkonu
žalobkyně, a to dání výpovědi žalované, kdy toto právo žalobkyně může využít,
ale také nikoli. S ohledem na uvedenou skutečnost, tj. že vznik smluvní pokuty není vázán na
porušení povinnosti, je citované ujednání o smluvní pokutě neplatné, a tedy
nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 2 Cmo 282/2011-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel z toho, že v článku V. bodu 2 písm. a) rámcové distribuční
smlouvy ze dne 8. října 2011 si mezi sebou účastníci sjednali, že pokud by se
žalovaná jako kupující dostal opakovaně do prodlení s placením kupní ceny
zboží, přičemž doba prodlení by překročila čtrnáct dnů, je žalobkyně oprávněna
od distribuční smlouvy odstoupit. Žalobkyně dne 27. září 2005 distribuční smlouvu vypověděla s odkazem na článek
V bod 2 písm. b) smlouvy s právními účinky ke dni 30. září 2005. Z jazykového a gramatického výkladu obsahu tohoto ujednání o smluvní pokutě
dospěl odvolací soud k závěru, že povinnost porušující strany zaplatit
sjednanou smluvní pokutu je vázána na podanou výpověď a to i vzhledem k tomu,
že se ujednání o způsobu výpočtu výše smluvní pokuty váže k době, po kterou
byla smlouva z důvodu výpovědi oprávněné strany zkrácena. Takový výklad
citovaného ustanovení smlouvy odpovídá písemnému projevu účastníků a následnému
chování žalobkyně, která teprve po učiněném úkonu výpovědi smlouvy mohla
přistoupit k výpočtu smluvní pokuty podle doby, po kterou byl smluvní vztah
zkrácen. V daném případě v souladu s ujednáním o smluvní pokutě právo na
zaplacení smluvní pokuty nevzniklo žalobkyni v okamžiku, kdy žalovaná porušila
svou povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy, ale až v okamžiku učiněné
výpovědi smlouvy žalobkyní, tj.
právo na zaplacení smluvní pokuty vznikne
oprávněné straně teprve v případě porušení smluvních povinností, které vyústí
ve výpověď smlouvy druhou smluvní stranou. Odvolací soud s ohledem na uvedené shledal předmětné ujednání účastníků za
neplatné podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
platného do 31. 12. 2013 (dále jen “obč. zák.“). Žalobkyni proto nárok na
zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného
dovolání zakládá žalobkyně na tom, že podle dovolatelky má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak a věc nebyla odvolacím soudem správně
posouzena.
Dovolatelka napadá názor odvolacího soudu, že předmětné ujednání (článek IV. bodu 1 Smlouvy o spolupráci) je neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. V tomto článku je jasně ujednáno, že nárok na smluvní pokutu vznikne v případě,
že některá ze smluvních stran smlouvy poruší povinnosti ze smlouvy, kdy pak v
tomto případě vzniká druhé smluvní straně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Vznik nároku na smluvní pokutu není vázán na jiné jednání oprávněné strany. Vznik nároku na smluvní pokutu není podmíněn výpovědí smlouvy, jak nesprávně
dovodil soud prvního stupně i soud odvolací, ale takovým porušením smlouvy,
které vyústí ve výpověď smlouvy. Vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty se
tedy výslovně váže na porušení právní povinnosti, nikoli na úkon vypovězení
smlouvy, kdy vypovězení smlouvy je pouze důsledkem porušení smlouvy. Soudy uváděná nemožnost sjednání smluvní pokuty se v daném případě neuplatní z
důvodu, že smluvní pokuta nepůsobí proti té straně, která vykonává právo ze
smlouvy. Smluvní pokuta byla sjednána ve prospěch smluvní strany, která činí
výpověď smlouvy, resp. smluvní strany, jež smlouvu neporušila. Ani případné vázání nároku na smluvní pokutu na výpověď smlouvy není neplatným
ujednáním a v tomto smyslu je nutno podle názoru dovolatelky změnit dosavadní
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010). Závěr učiněný v tomto rozsudku, tj. že odstoupení od smlouvy není porušením smluvní povinnosti, nýbrž výkonem
práva, a dále, že smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu § 544 odst. 2 obč. zák. vázat vždy na případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat vždy jako
nepodmíněnou, je v rozporu s logikou věci, jakož i s ochranou smluvní volnosti
smluvních stran. I podle nového občanského zákoníku platí, že ujednali-li si
strany, že dlužník zaplatí určitou částku pro případ, že nastane jiná
skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu,
nicméně půjde o platné ujednání. Takové ujednání se pak má podle okolností
posoudit jako ujednání o odstupném, případně jako nepojmenovaná smluvní
klauzule. Dovolatelka je toho názoru, že neexistuje žádný legitimní důvod vylučovat nárok
na smluvní pokutu z důvodu učinění jiného dalšího úkonu poškozené smluvní
strany, byť i směřující k zániku právního vztahu, kdy takové ujednání nijak
neporušuje žádné zásady práva. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že povinnost zaplatit smluvní pokutu
podmíněná nejen porušením smluvní povinnosti jednou stranou, ale i následným
odstoupením od smlouvy, je ujednáním odporujícím ustanovení § 544 obč. zák. Odstoupení od smlouvy ve smyslu § 48 obč.
zák., ať už ze zákona, nebo na
základě ujednání účastníků, nepředstavuje porušení smluvní povinnosti, na něž
by mohla být řádně navázána povinnost zaplatit smluvní pokutu. Je-li smluvní
pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od smlouvy, je ujednání o
povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy třeba považovat za
absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní
rozhledy pod č. 4/1999, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne
24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo
1216/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), aniž by bylo rozhodující, že
odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
3455/2009, ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní
povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon práva, brání
tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon (konkrétně § 544
obč. zák.) žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její
sjednání nemůže obstát jako platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2493/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Rozhodnutím většiny senátu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
a že senát Nejvyššího soudu se proto nehodlá odklonit od v tomto rozhodnutí
uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní
rozhledy pod č. 4/1999, a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, či ze
dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, a rovněž ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), podle
níž, je-li smluvní pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od
smlouvy, je ujednání o povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od
smlouvy třeba považovat za absolutně neplatné, aniž by bylo rozhodující, že
odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní
stranou. Senát Nejvyššího soudu setrvává i na dosavadní ustálené rozhodovací
praxi, že kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení
smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon
práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo jako na sankci za
porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn.
33 Cdo
2493/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo
2575/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Za dané situace by bylo namístě dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu
přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle § 243c
odst. 2 o. s. ř. k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání
není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu. Nejvyšší soud proto rozhodl o zamítnutí dovolání [§ 243d písm. a) o. s. ř.],
nemohl-li dovolání odmítnout, když s rozhodnutím nesouhlasili všichni členové
senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud nepřiznal žádné z účastnic náhradu nákladů dovolacího řízení,
neboť žalované (účastnici, která měla ve věci plný úspěch) podle § 142 odst. 1
o. s. ř. žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.