23 Cdo 4045/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce Bytové družstvo Dubina II, IČ 25960717, se sídlem v Odolena
Voda, Nad Štolami 459, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se
sídlem v Brně, Náměstí 28. října 9, proti žalovanému Městu Aš, IČ 00253901 se
sídlem v Aši, Kamenná 52, právně zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou
se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, o vypořádání spoluvlastnictví a o
zaplacení částky 8 870 384,52 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 14 C 181/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 65/2015 - 313, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 53 385 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného, a to do 3 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. října 2014,
č. j. 14 C 181/2013-287, uložil žalovanému zaplacení částky 8 662 844,50 Kč, ve
zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel
z následujících skutkových okolností. Účastníci řízení uzavřeli dne 22. března
2003 smlouvu o sdružení investorů za účelem výstavby šesti bytových domů
čítajících celkem 94 nájemních bytů. Pro dosažení účelu smlouvy se zavázali
sdružit prostředky v celkové výši 85 513 037 Kč, přičemž tato částka
představovala cenu díla dle smlouvy o dílo uzavřené dne 17. října 2002 mezi
žalovaným a zhotovitelem stavby GEOSAN GROUP, a.s.. Žalovaný měl vložit
finanční prostředky ze státní investiční dotace ve výši 36 800 000 Kč, finanční
prostředky na úplné dofinancování 2 bytů zvláštního určení a pozemek pod
stavbou. Žalobce měl pak vložit finanční prostředky na dofinancování 94 bytů a
na úhradu marketingu, inženýrské činnosti a TDI, na zajištění projektu pro
stavební povolení a případné vícenáklady. V průběhu realizace díla byla mezi
žalovaným, jakožto objednatelem a zhotovitelem stavby GEOSAN GROUP, a.s.,
uzavřena dne 23. března 2007 dohoda o narovnání, kterou si smluvní strany mezi
sebou upravily vzniknuvší sporné nároky za prodlení na obou stranách a
nahradily jimi závazky dle dosavadní smlouvy o dílo. Dne 18. června sdělil
žalobce dopisem žalovanému, že vystupuje ze sdružení, a požadoval vypořádání
peněz a dalších hodnot do sdružení vložených. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že dohodou o narovnání došlo ke snížení ceny díla na částku 78 426
383,60 Kč, přičemž žalobce měl dle takto snížené ceny vložit do sdružení pouze
částku ve výši 39 450 383 Kč, nikoli částku 48 054 459, 54 Kč, kterou skutečně
vložil. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalobce při
vypořádání sdružení dle § 841 občanského zákoníku má nárok na vrácení částky 8
604 075,94 Kč, neboť se jedná o prostředky poskytnuté k účelu sdružení, které
nebyly pro takový účel použity. Nadto soud shledal oprávněným i nárok na
zaplacení úroku přirostlého k peněžním prostředkům na společném účtu ve výši 58
768, 62 Kč. Ohledně částky 207 540 Kč soud prvního stupně žalobu jako
nedůvodnou zamítl, neboť tuto částku žalobce zaplatil žalovanému v řízení
vedeném u Okresního soudu v Pardubicích, čímž žalobou uplatněný nárok uznal. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne
29. dubna 2015, č. j. 25 Co 62/2015-313, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Dle právního názoru se soud prvního
stupně neměl omezit pouze na jazykový výklad dohody o narovnání, nýbrž měl
provést i žalobcem navrhované důkazy – výslech statutárního orgánu zhotovitele
L. K., který dohodu o narovnání podepsal, a výslech tehdejší zástupkyně JUDr. A. K., která připravila znění dohody o narovnání.
Odvolací soud k obsahu dohody
o narovnání podotkl, že nelze přehlédnout, že částka 13 464 650,14 Kč, kterou
dle dohody zbývá zaplatit na ceně díla, představuje rozdíl mezi pohledávkou
zhotovitele za objednatelem (nezaplacená část ceny díla ve výši 20 551 303,54
Kč a úrok z prodlení za opožděné platby ve výši 7 463 346,60 Kč) a pohledávkou
objednatele za zhotovitelem (smluvní pokuta ve výši 14 550 000 Kč). Na základě
tohoto odvolací soud uvedl, že jazykový výklad dohody o narovnání v tom směru,
že jí byla změněna cena díla, není jednoznačný, neboť lze dospět také k závěru,
že výsledná částka, kterou je třeba doplatit, vznikla v důsledku vypořádání
vzájemných nároků souvisejících s prodlením obou stran smlouvy o dílo. Nadto
odvolací soud podotkl, že rozsah poskytovaného plnění zhotovitele objednateli
se nezměnil a ani ze skutkových okolností případu nevyplynulo, že by zhotovitel
poskytl slevu z ceny díla. Odvolací soud taktéž upozornil na skutečnost, že
cena díla byla zčásti placena z dotace a její modifikace by tím pádem byla
problematická, ovšem nevyloučil, že žalovaný jakožto objednatel mohl v tomto
směru pochybit. Na základě výše uvedeného a s odkazem na ustanovení § 266 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku odvolací soud uzavřel, že jestliže jazykový výklad
dohody o narovnání nelze považovat za jednoznačný, je třeba zjistit obsah
dohody zkoumáním úmyslu účastníků při jejím uzavření, tedy provedením důkazů
svědeckou výpovědí jednajících stran dohody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí
dle něj závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a jednak na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týká rozsahu přezkumu
odvolacího soudu nad rámec vymezený odvoláním účastníka, konkrétně toho, zda je
možné, aby odvolací soud přihlížel k důkazním návrhům účastníka učiněným v
řízení před soudem prvního stupně, když tento účastník není odvolatelem a
odvolatel v odvolání neprovedení takových důkazů ani nenamítal. Odvolací soud
dle názoru odvolatele porušil zásadu uvedenou v ustanovení § 205a o. s. ř.,
když vytkl soudu prvního stupně neprovedení důkazů, přičemž tyto důkazy nebyly
navrženy odvolatelem, nýbrž žalobcem. Druhou otázkou, při jejímž řešení se dle názoru dovolatele odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je to, zda je soud
povinen zkoumat úmysl stran závazku při jeho uzavírání, jestliže z jazykového
výkladu závazku vyplývají jednoznačné závěry, byť procesní strany tvrdí
rozdílný obsah závazku. Dle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval
ustanovení § 266 obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení sice ukládá zkoumat
úmysl stran, což však neznamená, že klade důraz na konkrétní důkazní prostředek
– výslech svědka. Dovolatel v tomto směru odkázal na několik rozhodnutí
dovolacího soudu, s nimiž je dle jeho názoru výklad odvolacího soudu v rozporu,
konkrétně šlo o rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, dále
rozsudek ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a rozsudek ze dne
25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, jejichž právní závěry spočívají na
tom, že výklad projevu vůle stran nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela
příčil jazykovému vyjádření takového projevu. Dle názoru dovolatele tedy
odvolací soud pochybil, jestliže soudu prvního stupně vytýkal neprovedení
důkazů výslechem svědka, když k prokázání úmyslu stran nejlépe poslouží samotný
text smlouvy. Nadto dovolatel poznamenal, že nebyl účastníkem předmětné dohody
o narovnání a má-li mít dohoda pro dovolatele právní následky, nemohou pro něj
být rozhodující vnitřní úvahy účastníků dohody. Dle odvolatele tedy napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě výše
uvedeného dovolatel označil rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné a navrhl,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s dovoláním nesouhlasí a
navrhl, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto. Žalovaný podotkl, že odvolací soud
není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, a dle jeho názoru
nepochybil, když soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování ohledně
skutečné vůle smluvních stran, přičemž není rozhodující, která ze stran důkazy,
jež mají být provedeny, navrhla.
Dle názoru žalovaného se tedy odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani napadené
rozhodnutí nespočívá na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud řešena. Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou
splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Jestliže dovolatel tvrdí, že odvolací soud porušil ustanovení § 205a o. s. ř. tím, že soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování výslechem
svědků, pak takovému tvrzení nelze přisvědčit. Citované ustanovení představuje
omezení odvolacích důvodů, které mohou být uplatněny v odvolání. V daném
případě však není na místě aplikace tohoto ustanovení, neboť žalovaný jako
odvolatel neuplatnil žádné dovolací důvody v rozporu s § 205a o. s. ř. a
odvolací soud tím, že uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování, nemohl
toho ustanovení porušit. Mutatis mutandis lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, v němž bylo judikováno,
že provedení důkazu výslechem svědka v situaci, kdy provedení tohoto důkazu
bylo soudem prvního stupně zamítnuto, představuje doplnění dokazování, nikoli
provádění nových důkazů v rozporu s § 205a o. s. ř.. Dovolateli tedy nelze přisvědčit ani v tom, že předestřená otázka týkající se
toho, zda odvolací soud může přihlížet i k tomu, co odvolatel v odvolání
nenamítá, a uložit soudu prvního stupně provedení důkazů, které byly navrženy
opačnou procesní stranou, nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena. Přímo ze zákona vyplývá, že odvolací soud není vázán obsahem dovolání, tedy v
souladu s § 212a odst. 1 o. s. ř. může napadené rozhodnutí přezkoumat i z
důvodů, které nejsou v odvolání uplatněny. Je tedy zřejmé, že odvolací soud
nepochybil, jestliže soudu prvního stupně uložil provedení důkazů výslechem
svědků, přestože neprovedení těchto důkazů odvolatel nenamítal v odvolání. Skutečnost, že tyto důkazy byly v řízení před soudem prvního stupně navrženy
opačnou procesní stranou, než odvolatelem, rovněž nehraje roli. Provedením
těchto důkazů má být zjištěn úmysl stran při uzavření dohody o narovnání a je
nerozhodné, která z procesních stran důkazy navrhla, neboť jejich provedení je
potřebné k tomu, aby soud nerozhodoval ve stavu objektivní nejistoty. Jestliže
dle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn.
28 Cdo 2401/2008, má odvolací soud možnost doplnit dokazování i o důkazy, které
soud prvního stupně zamítl, tím spíše může odvolací soud uložit soudu prvního
stupně takové důkazy provést. K dovolatelově námitce o nesprávné aplikaci § 266 obchodního zákoníku odvolacím
soudem je třeba uvést, že odvolací soud při aplikaci tohoto ustanovení nikterak
nepochybil. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, jejichž právním
závěrem je to, že projev vůle stran nelze vykládat v rozporu s jazykovým
vyjádřením smlouvy. Uvedená rozhodnutí však na daný případ nedopadají. Odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal právě na skutečnost, že jazykový
výklad dohody o narovnání není jednoznačný, neboť lze dospět ke dvěma různým
závěrům o tom, zda předmětnou dohodou byla změněna cena díla či nikoli. Na
základě zjištěné nejednoznačnosti jazykového výkladu odvolací soud shledal, že
je nutné doplnit dokazování a zjistit tak, co bylo úmyslem stran při uzavírání
dohody o narovnání. Dovolací soud tedy nevyložil projev vůle stran dohody v
rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Naopak poukázal na to, že pouze pomocí
jazykového výkladu nelze vůli stran vyložit jednoznačně. Tímto se odvolací soud
nedopustil nesprávné aplikace § 266 obchodního zákoníku, ani se neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V tomto ohledu je možné odkázat například na rozsudek ze dne 26. listopadu
1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, v němž bylo judikováno: „Jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto
musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či
výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem.”
Ze závěrů citovaného rozhodnutí vyplývá, že gramatický výklad dohody by měl být
doplněn o dokazování skutečné vůle stran při uzavírání smlouvy. Opačný postup,
tedy rezignace na dokazování skutečné vůle stran a spokojení se s pouhým
gramatickým výkladem jazykového vyjádření úkonu v případě, kdy gramatický
výklad nevede k jednoznačným závěrům, byl shledán Ústavním soudem jako porušení
práva na spravedlivý proces, konkrétně v nálezu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98. V tomto nálezu Ústavní soud vytkl obecným soudům, že neověřily
skutečnou vůli příkazce a příkazníka potřebným výslechem svědků, když z
jazykového vyjádření příkazní smlouvy nevyplýval jasný závěr o jejím obsahu. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nedopustil se nesprávného
právního posouzení věci. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. § 243c odst. 1
věty první o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř.
neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu