23 Cdo 4071/2019-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Zdravotnická záchranná služba Ústeckého kraje, příspěvková
organizace, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 799/7a, identifikační
číslo osoby 00829013, zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem
v Děčíně, Řetězová 195/2, proti žalované Atelier AP spol. s r. o., se sídlem v
Ústí nad Labem, Masarykova 106/129, identifikační číslo osoby 62242857,
zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Vaníčkova 1070/29, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ČSOB
Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo
náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupeného Mgr. Evou
Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení
1.838.176 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 15 C 453/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 17 Co 241/2018-409, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ústí nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 15
C 453/2015-355, rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je v
plném rozsahu opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude
rozhodnuto až v konečném rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že jej považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že
„závěry odvolacího soudu jsou závěry, které závisí jak na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak na řešení otázky, která nebyla dosud v
praxi dovolacího soudu vyřešena, a z části i z toho důvodu, že rozhodnutí
závisí i na posouzení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena
jinak, než jak ji vyřešil soud odvolací“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a
to v otázce výkladu dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, v otázce
aplikace právní úpravy slibu odškodnění a v otázce vznesené námitky promlčení
nároku žalobkyně žalovanou. K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s.
ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá nesprávný právní výklad dohody uzavřené mezi
žalobkyní a žalovanou dne 3. 10. 2011. Tvrdí, že výkladem uvedené dohody - tak
jak jej provedl odvolací soud - se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu dohod o změně závazku
(tzv. privativních novací). V souvislosti s touto otázkou tvrdí, že uvedená
dohoda byla pouze a jen dohodou o organizačním postupu žalobkyně a žalované po
zjištění vzniku škodné události a v žádném případě nebyla dohodou, kterou by
žalovaná vůči žalobkyni jakkoliv uznala závazek k náhradě újmy, nebo dohodou,
která by nově založila povinnost k náhradě újmy za předmětnou škodnou událost. Namítá, že odvolací soud při výkladu uvedené dohody dotváří její obsah o něco,
co v dohodě vůbec uvedeno a obsaženo není. Zevrubně pak s otázkou výkladu
dohody uzavřené dne 3. 10. 2011 argumentuje v části VII. jejího dovolání
označené jako “Další podpora výše uvedených závěrů dovolatelky“. Podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), platí, že ustanovení § 35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
(dále jen „obch. zák.“), formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu,
aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným
na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí
zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu
zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými
(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z
hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska
řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě
provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku
uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby
nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze
zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při
nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících),
tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak
objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou
smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha
věci připouští. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že z dohody ze dne 3. 10.
2011 jasně
plyne, že se žalovaná zavázala mj. uhradit náklady na opravu střechy podle
opravené projektové dokumentace, kterou zpracuje. Ujednání v dohodě ze dne 3. 10. 2011 (čl. II. odst. 4 dohody), že žalobkyně předá fakturu za provedení
opravných stavebních prací žalované k úhradě (případně, požádá-li o to
žalovaná, její pojišťovně), nelze vykládat jinak, než jako závazek žalované
uhradit opravu střechy. Smysl čl. II. odst. 4 dohody ze dne 3. 10. 2011 je dle
odvolacího soudu jednoznačný, a to, že žalovaná zaplatí opravu střechy, jelikož
zapříčinila její vady chybnou projektovou dokumentací. Odvolací soud též uvedl,
že dohoda ze dne 3. 10. 2011 je dle svého obsahu novým samostatným závazkem
mezi účastníky uzavřeným dle § 269 odst. 2 obch. zák., tedy kontraktem
inominátním, avšak platně uzavřeným, jelikož je v něm dostatečně určitě sjednán
předmět závazku účastníků. Jedná se tedy o nový závazek směřující ke způsobu
nápravy vzniklé škody. Dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že podle dohody
ze dne 3. 10. 2011 žalovaná skutečně postupovala a opravila projektovou
dokumentaci, jakož i z komunikace právních zástupců účastníků vyplynulo, že si
žalovaná byla vědoma svého závazku uhradit opravu střechy. Odvolací soud dodal,
že provedeným dokazováním byl závazek žalované v dohodě ze dne 3. 10. 2011
uhradit stavební práce na opravě střechy dle opravené projektové dokumentace
nepochybně prokázán. V bodě 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud
konstatuje, že v případě uvedené dohody se nejedná o privativní novaci, nýbrž o
nový závazek mezi účastníky, který nelze považovat pouze za dohodu o řešení
situace, neboť žalovaná v ní dobrovolně přijala svou odpovědnost z vadně
provedeného díla, v jehož důsledku došlo k zatékání do budovy. V dohodě se
zavázala k přepracování projektové dokumentace a uhrazení stavebních prací,
přičemž tento nově vzniklý smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou nese znaky
slibu odškodnění dle § 725 obch. zák. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná
dobrovolně vstoupila do závazkového vztahu, ve kterém se zavázala k nápravě
nedostatků projektové dokumentace a nesení nákladů na odstranění těchto
nedostatků, v důsledku čehož započala běžet i nová promlčecí doba. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by odvolací soud při výkladu předmětné
dohody ze dne 3. 10. 2011 vybočil ze zásad výkladu obsahu právních úkonů
nastavených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s odkazy dovolatelky na další rozhodnutí
Nejvyššího či Ústavního soudu týkající se výkladu obsahu právního úkonu
(právního jednání), přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při
výkladu předmětné dohody ze dne 3. 10. 2011 dopustil nepřípustného formalismu. Přípustným dovolání rovněž nečiní ani odkazy dovolatelky na rozhodnutí
Nejvyššího soudu, která se zabývají otázkou změny závazku či vytvoření závazku
nového, neboť nejsou v dané věci případné (vychází z odlišného skutkového stavu
věci, než jaký byl v předmětné věci rozhodný). Odvolací soud navíc posoudil
předmětnou dohodu jako smlouvu inominátní dle § 269 odst. 2 obch.
zák., nikoliv
jako novaci (kumulativní nebo privativní). Nejvyšší soud na tomto místě
odkazuje též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, podle něhož použití právnického pojmu (terminus technicus) z
hlediska hodnocení právních skutečností nemůže nahradit výklad vůle smluvních
stran vzhledem k okolnostem, za kterých byl učiněn - to platí zejména v
případě, není-li o jeho použití jednota ani v teorii, ani v judikatuře, a je-li
vůle stran ke změně závazku zřetelně vyjádřena, přičemž samy strany smlouvy
tento pojem nepoužily, natož aby jej definovaly či blíže vymezily (srov. bod 20
nálezu); a dále též, že se má dát přednost jasně, určitě a srozumitelně
vyjádřené vůli účastníků právního vztahu před právně teoretickou konstrukcí
výkladu „podústavního“ práva, jejíž obsah není ani v právní teorii, ani v
judikatuře všeobecně sdílen (srov. bod 34 nálezu). Ústavní soud přitom v
citovaném nálezu poukazoval na to, že „pojem kumulativní novace je součástí
dogmatiky soukromého práva (a není tak ani zákonem definován, nyní viz § 1902
nového občanského zákoníku), přičemž není vnímán jednotně ani právní teorií (k
tomu blíže Handlar, J. K pojmům privativní a kumulativní novace. Časopis pro
právní vědu a praxi č. 2/2006, s. 116 a násl.), ani právní praxí, a to dokonce
samotného Nejvyššího soudu“. Namítá-li dále dovolatelka nesprávnou aplikaci právní úpravy slibu odškodnění
dle § 725 obch. zák., přičemž má za to, že slib odškodnění nezahrnuje situaci v
posuzovaném případě, neboť se netýká již existující povinnosti nahradit škodu,
ale případné budoucí škody, která by teprve v budoucnu vznikla ze slibujícím
požadovaného jednání, pak ani tato přípustnost dovolání nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí
samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě, resp. k potvrzení
rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá,
nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne
27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo
2706/2018). Závěr odvolacího soudu, že dohoda ze dne 3. 10. 2011 je dle svého obsahu novým
samostatným závazkem mezi účastníky uzavřeným dle § 269 odst. 2 obch.
zák.,
tedy kontraktem inominátním, avšak platně uzavřeným, neboť je v něm dostatečně
určitě sjednán předmět závazku účastníků, tj. závazek přepracovat projektovou
dokumentaci a uhradit náklady na stavební práce při rekonstrukci střechy, se
dovolatelce dovoláním zpochybnit nepodařilo. Uvedený závěr odvolacího soudu
přitom sám o sobě obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobou
uplatněnému nároku spočívajícímu v nákladech na stavební práce při rekonstrukci
střechy co do základu bez ohledu na to, zda předmětná dohoda ve svém čl. II
odst. 4 má znaky slibu odškodnění dle § 725 obch. zák., či nikoliv. Dovolání
tak není pro řešení otázky aplikace právní úpravy slibu odškodnění přípustné. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení
námitky promlčení vznesené žalovanou, kdy dovolatelka tvrdí, že žalobou
uplatněný nárok na náhradu škody je promlčen, a to zcela ve smyslu § 398 obch. zák., podle kterého tak k promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody došlo
nejpozději v červenci roku 2010, přičemž žaloba byla podána až v březnu roku
2013, a proto je nárok žalobkyně promlčen. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud přitom uvedl, že musí přitakat
konstatování žalované, že objektivní promlčecí lhůta dle § 398 obch. zák. by v
dané věci skončila nejpozději v červenci 2010 a žalovaná tedy mohla uplatnit
námitku promlčení před uzavřením dohody ze dne 3. 10. 2011. Své rozhodnutí však
založil na jiném závěru, a to, že žalovaná dobrovolně vstoupila do závazkového
vztahu, ve kterém se zavázala k přepracování projektové dokumentace a k úhradě
nákladů na opravu střechy, v důsledku čehož započala běžet i nová promlčecí
lhůta. Tento nový závazek žalované z dohody ze dne 3. 10. 2011 nebyl ke dni
podání žaloby promlčen. Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud ohledně námitky promlčení
rovněž uvedl, že její uplatnění by bylo v rozporu s dobrými mravy, a to s
ohledem na jednání žalované, která prodloužila záruku na projektovou
dokumentaci na 13 let, a po výzvě k úhradě škody v žádosti o odložení podání
případné žaloby do 15. 3. 2013 ujišťovala žalobkyni, že v tomto termínu nehrozí
promlčení ani prekluze jejího nároku (viz dopis právního zástupce žalované ze
dne 7. 2. 2013). Již výše přitom Nejvyšší soud uvedl, že spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí
samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě), a řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.), není dovolání
(jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť věcný přezkum posouzení
ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo
2706/2018). Dovoláním však závěr odvolacího soudu, že uplatnění námitky
promlčení žalovanou by bylo v rozporu s dobrými mravy, nebyl zpochybněn.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí (§ 243b a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu