USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, proti žalované D. N., zastoupené Mgr. Martou Záblockou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Trojanova 37, o zaplacení 94 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 283/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 23 Co 163/2023-196, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. V řízení se žalobce domáhal po žalované (své sestře) zaplacení částky 94 960 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení z jednotlivých osmi měsíčních splátek ve výši 11 870 Kč s tvrzením, že takové splátky mu měla žalovaná platit v období od září 2019 do dubna 2020 podle jejich dohody na úhradu 4/5 výše splátek hypotečního úvěru v celkové výši 2 500 000 Kč, který žalobce sjednal dne 2. 6. 2006 u České spořitelny, a.s., a z nějž použila žalovaná částku 2 000 000 Kč na financování přestavby rodinného domu. Žalovaná namítala, že uvedená dohoda byla později změněna společnou dohodu mezi účastníky a jejich rodiči, podle které zanikla její povinnost hradit žalobci část splátek hypotečního úvěru.
2. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 8 C 283/2022-167, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 33 640 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem II tak, že výše nákladů řízení činí 28 440 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 048 Kč (výrok II).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, které směřoval pouze do té části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (podle dalšího obsahu dovolání jen proti rozhodnutí ve věci
samé). Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval (s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na
http://nalus.usoud.cz, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) v tom, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, který dosahuje ústavněprávní intenzity, neboť z provedených listinných důkazů, z nichž soudy dovodily existenci dohody o zániku závazku žalované, podle žalobce vyplýval pravý opak. Formuloval přitom právní otázku, „zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady spravedlivého procesu“ (z dalšího obsahu dovolání je patrné, že žalobce měl za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od jím citovaných rozhodnutí).
6. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) žalobce dále vytýkal, že se dopustil procesní vady – opomenutí důkazu, která má ústavněprávní přesah. Odvolací soud podle žalobce aproboval postup soudu prvního stupně, který se nijak nevypořádal s jím navrženým důkazem výslechem bývalého manžela žalované. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Otázka procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásadu, při níž žalobce namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť v posuzované věci se nejedná o případ, v němž by skutkové zjištění soudů o tom, že byla v roce 2010 uzavřena dohoda mezi účastníky a jejich rodiči, podle které zanikla povinnost žalované založená dohodou o hrazení hypotečního úvěru z roku 2006, zakládalo tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o situaci, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět, a takový postup by ve svém důsledku představoval porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) je zřejmé, že toto soudy učiněné skutkové zjištění bylo založeno na hodnocení jednotlivých důkazů, a to i v jejich celkové souvislosti, toto skutkové zjištění není v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (zejména notářských zápisů a emailu žalobce), a zjevně nebylo učiněno v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (či soudu prvního stupně). Žalobce při uplatnění námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v dovolání vychází z prezentace pouze dílčích částí obsahu uvedených důkazů, z nějž dovozuje své odlišné hodnocení a záměrně přehlíží jiné části jejich obsahu.
Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy přitom nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobce v dovolání nesouhlasí a prezentuje své vlastní hodnocení důkazů. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022).
12. Namítal-li žalobce vadu řízení spočívající v tzv. opomenutém důkazu (sám žalobce uvedenou námitku vymezil v dovolání jako námitku procesní vady), pak k její případné existenci by dovolací soud mohl přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o tomto procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
13. Pro úplnost lze k uvedené námitce dodat, že oproti přesvědčení žalobce soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (v odstavci 11) uvedl, proč se rozhodl neprovést další důkazy, tj. že „další návrhy na doplnění dokazování zamítnul, neboť měl pro posouzení a rozhodnutí věci dostatek podkladů a další důkazní prostředky by již nemohly přinést odlišná podstatná zjištění“. Jinak řečeno další navrhované důkazy považoval za nadbytečné.
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu