23 Cdo 463/2024-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně NanoTrade s.r.o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Ostravská 1551, identifikační číslo osoby 45307971, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mojmírovců 805/41, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, pro 238.683,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 283/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 10. 2023, č. j. 75 Co 69/2023-452, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2023, č. j. 75 Co 69/2023-457, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
dne 24. 11. 2022, č. j. 16 C 283/2019-394, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 75 Co 69/2023-452, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2023, č. j. 75 Co 69/2023-457, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. K dovolání se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
7. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
8. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá do všech výroků, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výrokem o nákladech řízení se proto dovolací soud nezabýval.
9. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce dokončení a předání díla v případě, že dílo má vady. Konkrétně se odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, dle dovolatelky nezabýval tím, zda vady, které předmět díla měl, jsou vadami, které nebrání dílu sloužit svému účelu.
13. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyložil, že smluvní pokutou lze zajistit jakoukoliv právní povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1400/2008, nebo usnesení ze dne 25. 2. 2021, 29 Cdo 966/2019). Je věcí autonomie vůle smluvních stran, jaká právní povinnost je smluvní pokutou zajištěna či utvrzena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006).
14. V nyní posuzované věci odvolací soud uvedl, že „ujednáním o smluvní pokutě byla utvrzena smluvně převzatá povinnost žalovaného dodat předmět plnění, tedy – zprovozněné zařízení v místě plnění – ve lhůtě do 30. 6. 2017“ s tím, že odvolací soud současně sdílí i argumentaci žalovaného, že takto smluvní pokuta neutvrzovala povinnost dodat předmět plnění zcela prostý vad. Vyplynulo-li z dokazování, že předmět plnění byl v dohodnutém – zprovozněném stavu – dodán (i předveden), pak žalobkyni dle odvolacího soudu nárok na smluvní pokutu nemohl vzniknout. Dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán.
15. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud učinil závěr, že smluvní pokutou si strany neutvrdily povinnost zhotovitele dokončit dílo (v režimu § 2605 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jako „o. z.“), nýbrž autonomně smluvně ujednanou povinnost (s režimem nezávislým na zákonné úpravě provedení díla, tedy jeho dokončení a předání) dodat předmět plnění ve zprovozněném stavu. Pro posouzení, zda byla splněna povinnost utvrzená smluvní pokutou, tedy bylo podstatné, zda byl předmět plnění dodán ve „zprovozněném stavu“, nikoliv zda byla předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu.
16. Z uvedeného vyplývá, že na řešení otázky, zda kvůli vadám dílo nemohlo sloužit svému účelu, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání přitom dle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Protože tato podmínka splněna není, uvedená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
17. Nejvyšší soud zároveň pro úplnost doplňuje, že dovolatelka neuvádí žádné námitky ve vztahu k výkladu právního jednání a závěru odvolacího soudu o tom, která povinnost byla smluvní pokutou utvrzena. Touto otázkou se proto Nejvyšší soud nezabýval, neboť není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám. Takovým postupem by totiž porušil základní procesní zásady, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
18. Dovolatelka dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, a ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09) namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť z výkladu smlouvy je dle jejího názoru zřejmé, že simulátor měl být žalovaným dodán včetně dokumentace. Pokud žalovaný žalobkyni nepředal dokumentaci k simulátoru (respektive ji dodal později než samotný simulátor), dostal se do prodlení s dodáním a byl povinen zaplatit smluvní pokutu.
19. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, popř. úplnost nelze v dovolacím řízení zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud zároveň neshledal, že by se v posuzované věci jednalo o výjimečný případ, v němž je skutková otázka vzhledem ke svému přesahu do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. V dovolatelkou citovaných pasážích smlouvy není výslovně uvedeno, že je smluvní pokutou utvrzena také povinnost dodat příslušné doklady. Pokud odvolací soud nedovodil, že smluvní pokuta utvrzovala také tuto povinnost, nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu; důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, a ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Námitka extrémního rozporu závěrů odvolacího soudu s provedenými důkazy proto přípustnost dovolání nezakládá.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010) v otázce okamžiku koncentrace řízení. Dle dovolatelky koncentrace řízení musela nastat nejpozději 14. 2. 2021, a soud proto neměl přihlížet k tvrzením a důkazním návrhům žalovaného učiněným dne 1. 3. 2021 a později. Dovolatelka však přehlíží, že dle odvolacího soudu byly nové důkazy navrženy až po poučení dle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že vztah ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. lze popsat tak, že § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník dosud nesplnil svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a ukládá pro takový případ soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení, popřípadě k označení důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy (tj. o neunesení příslušného procesního břemene). Z ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. pak pro takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí v tomto ohledu přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta, nejedná-li se o výjimku stanovenou zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Měl-li soud prvního stupně povinnost poskytnout účastníku řízení poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo podle § 118a odst. 1 o. s. ř.) ještě předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení, leč neučinil tak, pak nebrání účinky koncentrace řízení takovému účastníku řízení v tom, aby důkazy, jichž se toto poučení mělo týkat, označil (potažmo skutečnosti, jichž se toto poučení mělo týkat, vylíčil) i poté, kdy koncentrace nastala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 102/2016). Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil.
21. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu