23 Cdo 4809/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám.
231/7, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem,
advokátem se sídlem v Praze, Antala Staška 510/38, proti žalovanému I. K.,
zastoupenému Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova
624/43, o zaplacení 1.016.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 20 C 245/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 4. 2016, č. j. 75 Co
43/2016-334, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a
IV. výroku). K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 427.404 Kč s
příslušenstvím (bod a/ výroku), co do úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z
částky 424.008 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení změnil výrok I. tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni příslušenství zde specifikované (bod b/ výroku),
a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 467.700,50 Kč s
příslušenstvím a dále ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod c/ výroku). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem a) a
měnícího výroku pod bodem b) napadl žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předně zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byla platně sjednána leasingová
smlouva č. 6090030. Dle dovolatele ve smlouvě nebyl dostatečně určitě vymezen
předmět leasingu, neboť nebyl označen žádným jedinečným identifikátorem, který
by mohl předmět koupě odlišit od jiných podobných strojů, a proto měla být
smlouva posouzena jako absolutně neplatná. Dovolatel uvádí, že nelze jakýmkoliv
výkladem, aniž bychom rozšiřovali či doplňovali předmět (popis předmětu)
leasingové smlouvy, dospět k takovému výkladu předmětu leasingové smlouvy, ze
kterého by bylo lze seznat, která věc konkrétně byla předmětem závazku. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že součástí smlouvy
byly též obchodní podmínky žalobkyně. Uvádí, že žalobkyně neunesla důkazní
břemeno ohledně známosti obchodních podmínek pro žalovaného, a z toho důvodu
jsou obchodní podmínky žalobkyně nepoužitelné; dovozuje pak, že součástí
smlouvy nemohlo být ujednání o prodloužení promlčecí doby a promlčecí doba je
tak zákonná v délce čtyř let, a proto je žalobní nárok žalobkyně promlčen. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky
předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z
usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je
dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti leasingové smlouvy č. 6090030 s tím, že předmět leasingu není vymezen dostatečně určitě a smlouva je
proto neplatná. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací
soud zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která se
vztahuje k aplikaci závazných výkladových pravidel formulovaných § 35 odst. 2
obč. zák. a § 266 obch. zák (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), dospěl k závěru o
určitosti vymezení předmětu leasingu, když vychází správně i ze zjištění o tom,
že žalovanému musel být předmět leasingu znám, neboť se choval způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o tom, co je předmětem dané leasingové smlouvy. Jestliže tedy dovolatel polemizuje se zjištěním odvolacího soudu o určitosti
označení předmětu leasingové smlouvy, lze pouze připomenout, že podle
judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010), základním principem výkladu smluv je priorita
výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a
podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím
spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném
konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a
druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost
smlouvy. Shodný závěr – jak správně uvádí odvolací soud – se pak uplatní i pro
posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 14. 5. 2009, jejímž předmětem byly
stejné rehabilitační stroje. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, kterými zpochybňuje
platnost inkorporace obchodních podmínek smlouvy o leasingu společnosti Essox
s. r. o., č. 400109LT ze dne 1. 1. 2009 do posuzované leasingové smlouvy. Odvolací soud totiž vychází ze zjištění, že žalovaný v rámci uzavřené
leasingové smlouvy výslovně prohlásil, že obdržel a seznámil se s těmito
obchodními podmínkami a nemá k nim žádné výhrady a vyjádřil výslovný souhlas
být jimi v plném rozsahu vázán. Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. část
obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky
vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní
podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.
Při splnění podmínek § 273 odst. 1 obch. zák. se obchodní podmínky stávají
součástí smlouvy, v daném případě součástí písemných leasingových smluv
uzavřených mezi stranami. Dovolatel pomíjí, že odvolací soud založil své právní
závěry o splnění předpokladů stanovených v hypotéze ustanovení § 273 odst. 1
obch. zák. na skutkovém zjištění, v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelném,
že žalovaný ve smlouvách prohlásil, že se s obchodními podmínkami seznámil a
souhlasí s nimi. Odvolací soud pak i správně uvádí, že aplikace dovolatelem
odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11,
na projednávanou věc nedopadá, neboť nejde o spor ze spotřebitelské smlouvy. V
takto ustaveném rámci je pak zřejmé, že pokud dovolatel pouze uvádí, že
promlčecí doba je tak zákonná v délce čtyř let, a proto je žalobní nárok
promlčen, nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by mohla být
předmětem dovolacího přezkumu.
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud
neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl
dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v
konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §
151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu