23 Cdo 547/2022-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce P. Ch., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovanému L. Ch., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, o zaplacení částky 339 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 258/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 58 Co 245/2021-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 051,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu, proč nelze žalobou uplatněnému nároku vyhovět, je kumulativně založeno na těchto právních závěrech:
1) Žalobci se nepodařilo prokázat, že by jak jeho vůle, tak vůle zůstavitelky (matky účastníků) v době vzniku tvrzené smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), směřovala k návratnosti peněžních prostředků, které žalobce zůstavitelce poskytl (tj. že byla uzavřena smlouva o půjčce, z níž zůstavitelce vznikl vůči žalobci dluh). 2) I kdyby byla smlouva o půjčce uzavřena, pak doba splnění byla ve smyslu § 564 obč. zák. ponechána na vůli dlužníka (zůstavitelky).
Věřitel (žalobce) za této situace může toliko navrhnout, aby soud rozhodnutím určil dobu splnění. Nepodal-li takový návrh, pak dlužník není povinen plnit, a žaloba na plnění, které nepředcházelo pravomocné rozhodnutí soudu určující dobu splnění, nemůže být pro předčasnost úspěšná. 3) Byť by byl vztah z půjčky prokázán, nebylo by možné mít žalobní požadavek za souladný s dobrými mravy. Byl-li totiž žalobce zjevně srozuměn s tím, že za života zůstavitelky se mu peněz zpět nedostane, avšak byl připraven se jich okamžitě domáhat po žalovaném coby jejím dědici, navzdory tomu, že se mu (na rozdíl od žalovaného) dostalo z dědictví po zůstavitelce hodnotného majetku (a to právě v podobě zprivatizovaného bytu a v ceně výrazně převyšující jím „investovanou“ částku), naplňoval by takový postup znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy (§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jemuž nelze poskytnout právní ochranu.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se při výkladu projevu vůle odklonil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1306/2010, a ze dne 17. 1. 2014, sp. zn.
21 Cdo 434/2013 (které jsou dostupně na webových stránkách dovolacího soudu), a současně, že dovolacím soudem nebyla doposud řešena otázka, zda jde o uznání dluhu i tehdy, jestliže posuzovaný právní úkon neobsahuje slovní vyjádření příslibu dluh vrátit, nicméně v jeho obsahu se vyskytuje pojem „závazek“ a „půjčka“, je nabíledni, že dovoláním byl náležitě zpochybněn toliko první závěr, a sice řešení otázky, zda mezi žalobcem a zůstavitelkou byla skutečně uzavřena smlouva o půjčce. Závěr odvolacího soudu sub 2) dovolatel sice zpochybnil, nikoliv však způsobem odpovídajícím ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o.
s. ř. (neoznačil jakkoliv rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, srov. k tomu již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a závěr sub 3) pak zcela pominul, natož aby ve vztahu k němu náležitě vymezil příslušný předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí- li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Zabývat se jak otázkou, zda se odvolací soud skutečně odchýlil od dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu, tak otázkou, kterou dovolatel předkládá jako neřešenou, tudíž postrádá jakýkoliv význam. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.