U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) BS DEALER, a.s., se sídlem ve Slušovicích, Dostihová 200, PSČ 763 15, identifikační číslo osoby 60 73 59 61, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích č. p. 520, PSČ 763 15 a b) TechCentrum ZTM s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 70 29 61, proti žalovanému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 801/33, identifikační číslo osoby 48 13 39 81, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 6 652 062 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 2/2006, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, č. j. 58 Co 390/2012-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 3. 2011, č. j. 12 C 2/2006-155, zamítl žalobu o zaplacení částky 6 652 062 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 22. 3. 1999 do zaplacení žalobkyni a) a o zaplacení částky 13 000 000 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 22. 3. 1999 do zaplacení žalobkyni b) [výrok I] a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci odvolání, přičemž ve vztahu k žalobkyni b) bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. O odvolání žalobkyně a) rozhodl odvolací soud - Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 58 Co 390/2012-249 tak, že změnil uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jako soudu prvního stupně, ve výroku ve věci samé pod bodem I. ohledně žalobkyně a) s tím, že uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 6 652 062 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 2.
4. 1999 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení za dobu od 22. 3. 1999 do 1. 4. 1999 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 1023/2013-339, v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku II, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze o věci rozhodl opětovně rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 58 Co 390/2012-360 tak, že výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ohledně žalobkyně a) v části týkající se částky 6 652 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky za dobu od 2. 4. 1999 do zaplacení potvrdil a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 383 085 Kč, jinak výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně potvrdil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyň (společnost AGRO AVAN, s.r.o., identifikační číslo 00 55 78 20, dále jen „společnost AGRO AVAN s. r. o.“ nebo „kupující“) a právní předchůdce žalované (Státní fond tržní regulace v zemědělství, dále též jen „Fond“) uzavřeli 19. 1. 1999 kupní smlouvu č. 1999/2500/0001 (dále jen „kupní smlouva“) podle ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Jejím obsahem byl závazek Fondu dodat společnosti AGRO AVAN s. r. o. 5 000 tun másla za kupní cenu 46 500 Kč za tunu s tím, že kupující máslo odebere a vyveze je do 31. 3. 1999 vlastním jménem mimo území České republiky (dále jen ČR) a Slovenské republiky (dále jen SR), a že na pozdějším odběru másla nemá Fond zájem a nebude proto uskutečněn. Podle čl. VI písm. a) kupní smlouvy byla kupující povinna použít zboží výhradně pro vývoz mimo území ČR a SR a podle písm. b) téhož článku byla kupující povinna zajišťovat vývoz vlastním jménem s tím, že není přípustné pověřit vývozem jinou právnickou či fyzickou osobu.
V čl. VIII písm. c) kupní smlouvy se strany dohodly, že nepřevezme-li kupující od prodávajícího zboží podle této smlouvy nebo neprovede-li jeho vývoz mimo území ČR a SR, je kupující povinna se splatností 14 dnů uhradit prodávajícímu rozdíl mezi kupní cenou uvedenou ve smlouvě a skutečnými náklady, které prodávajícímu vznikly v souvislosti s pořízením příslušného množství nevyvezeného zboží, a dále smluvní pokutu ve výši 10 % z tohoto rozdílu. Společnost AGRO AVAN s. r. o. uhradila 25. 3. 1999 část kupní ceny (24 412 500 Kč), z níž 19 652 062,50 Kč představovala cena neodebraného másla (do 31.
3. 1999 odebrala a vyvezla pouze 97,5 tuny másla a neodebrala a nevyvezla 4 902,5 tuny). Máslo v neodebraném rozsahu Fond zakoupil od výrobců za 107 940 Kč za tunu a vystavil dne 29. 4. 1999 fakturu č. 0025/99 se splatností do 13. 5. 1999 společnosti AGRO AVAN s. r. o. na částku 334 265 085,40 Kč, sestávající z rozdílu mezi pořizovací cenou za tunu másla a kupní cenou za tunu másla podle kupní smlouvy, tj. ve výši 301 209 600 Kč, nákladů za skladování másla ve výši 2 667 750,40 Kč a smluvní pokuty podle kupní smlouvy ve výši 30 387 735,50 Kč. Po odstoupení od kupní smlouvy vznikla Fondu povinnost zaplacenou částku za neodebrané máslo ve výši 19 652 062,50 Kč vrátit společnosti AGRO AVAN s.
r. o. Fond však místo vrácení této částku uvedenou částku započetl na svou sankční pohledávku ve výši 334 265 085,40 Kč. Úkon započtení byl obsažen v dopise Fondu z 25. 5.1999. Odvolací soud dále vyšel z právního závěru učiněného v dané věci Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 24. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 1023/2013-339, v němž Nejvyšší soud dovodil, že Fond vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (platného do 31. 12. 212 – dále jen obč.
zák.) vyjádřil dostatečně určitě, když z úkonu je nepochybné, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele. Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že projev vůle Fondu se dostal do sféry společnosti AGRO AVAN s. r. o., jak vyplývá z jejího přípisu ze 17. 6. 1999. Nejvyšší soud dále dovodil, že z čl. VI. písm. a) kupní smlouvy jasně vyplývá povinnost kupující nejen zboží odebrat, ale rovněž jej vlastním jménem vyvézt mimo území České republiky a Slovenské republiky a že jakékoli jiné nakládání s odebraným zbožím by bylo v rozporu s čl.
VI. kupní smlouvy a bylo by postiženo sankcí. Tato sankce byla zcela jednoznačně vymezena jako rozdíl mezi skutečnými náklady prodávajícího na pořízení zboží (tj. kupní cenou, za niž prodávající zboží pořídil, náklady na skladování a nakládku) a kupní cenou dohodnutou ve smlouvě. Odvolací soud doplnil dokazování smlouvami o postoupení pohledávek, a to nejprve smlouvou ze dne 29. 10. 2001, podle níž společnost AGRO AVAN s. r. o. postoupila svou pohledávku za Fondem vyplývající z neoprávněně zadržované zálohy ve výši 19 652 062 Kč ke dni 29.
10. 2001 společnosti BS DEALER, a. s., dále smlouvou ze dne 2. 10. 2001, podle níž vzal za prokázané, že společnost BS
DEALER, a. s. postoupila část této pohledávky ve výši 13 000 000 Kč ke dni 2. 10. 2001 společnosti EUROFORGE - SK, s. r. o., dále smlouvou ze dne 1. 10. 2010, podle níž společnost BS DEALER, a. s. postoupila zbývající část zadržované zálohy ve výši 6 652 062 Kč ke dni 1. 10. 2010 společnosti ČIBE, a. s., též smlouvou ze dne 5. 5. 2011, kdy společnost ČIBE, a. s. postoupila zpět společnosti BS DEALER, a. s. pohledávku ve výši 6 652 062 Kč ke dni 5. 5. 2011 a nakonec smlouvou ze dne 11. 5. 2011, kdy společnost EUROFORGE - SK, s.
r. o. postoupila pohledávku ve výši 13 000 000 Kč ke dni 11. 5. 2011 společnosti TECHCENTRUM ZTM s. r.o. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, že právní úkon, jímž byl žalovanou učiněn zápočet dopisem ze dne 25. 5. 1999 ve spojení s následným dopisem ze dne 4. 6. 1999 je dostatečně určitý a jednoznačný, a že doručení zápočtu bylo právnímu předchůdci žalobkyně prokázáno, resp. že se tyto dopisy dostaly do dispozice společnosti AGRO AVAN s. r. o., jak bylo uvedeno v rozsudku dovolacího soudu, a s ohledem na doplněné dokazování postupními smlouvami dovodil, že v důsledku zápočtu pohledávky společnosti AGRO AVAN s.
r. o. z titulu vrácení části kupní ceny zanikla pohledávka v tomto rozsahu a zbyla pouze část pohledávky ve výši 2 667 750,40 Kč, odpovídající tvrzeným nákladům za skladování másla, které však nebyly jednoznačně doloženy. V tomto rozsahu tedy provedený zápočet nemohl způsobit zánik pohledávky. Pokud zbývající část pohledávky ve výši 13 000 000 Kč byla posléze postoupena na společnost EUROFORGE - SK, s. r. o., kdy i na tuto společnost mohla přejít již jen pohledávka ve výši 2 667 750,40 Kč, nesvědčila již společnosti BS DEALER, a.
s. žádná další pohledávka za Fondem. Byla-li následně postoupena pohledávka za Fondem ve výši 6 652 062 Kč společností BS DEALER, a. s. na společnost ČIBE, a.
s., nemohla tato pohledávka, kterou postupitelka – společnost BS DEALER, a. s. za Fondem neměla, přejít na společnost ČIBE, a. s., nemohla ani přejít smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2011 zpět na společnost BS DEALER, a. s. - žalobkyni a). Odvolací soud proto učinil závěr, že žádná pohledávka žalobkyně a) za žalovanou nesvědčí, neboť zanikla předtím, než byla na žalobkyni a) postoupena, resp. v části, v níž nezanikla, byla postoupena jinému subjektu - společnosti EUROFORGE - SK, s. r.
o. Za nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku k nepřiměřené výši smluvené sankce a ztotožnil se soudem prvního stupně, že s ohledem na okolnosti uzavření smlouvy a význam zajišťované povinnosti je výše smluvené sankce přiměřená a že vzhledem k zápočtu pohledávky nemohla být smluvní pokuta ani moderována, jestliže v rozsahu provedeného zápočtu zanikla, jak správně dovodil soud prvního stupně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud, i když napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný, byl nucen přepočítat výši nákladů řízení s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně a) dovoláním s tím, že je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), neboť judikatura je nejednotná při řešení otázky určitosti a formy úkonu započtení, kdy tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1023/2013, jehož závěry podle dovolatelky odporují závěrům předchozí judikatury Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1107/2006 nebo ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku určitosti započtených pohledávek, jestliže dal za pravdu právnímu názoru soudu prvního stupně, že přesná výše celkové pohledávky Fondu není pro posouzení věci rozhodná.
Poukázal na závěr soudu, že žalované se nepodařilo prokázat oprávněnost pohledávky odpovídající tvrzeným nákladům za skladování másla. Podle dovolatelky soud nesprávně posoudil otázku formy provedení zápočtu, neboť dosud nedošlo k prokázání platného započtení existujících pohledávek. Z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 720/2006) přitom vyplývá, že nelze platně započíst, pokud část nároku uplatněných zápočtem není žalovaným prokázána. Dovolatelka dále konstatuje, že žalovaná neprokázala doručení dopisu ze dne 4.
6. 1999, označeného jako „Věc: Plnění kupní smlouvy …“, v němž mělo dojít k zápočtu pohledávky. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004, podle něhož není dostačující prokázání odeslání listiny obsahující zápočet pohledávky adresátovi. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. i proto, že dovolací soud rozhodl rozdílně o otázce určitosti a výkladu smluvní pokuty. Poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn.
23
Cdo 4281/2011 s tím, že závěry dovolacího soudu učiněné v předešlém rozhodnutí v dané věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 1023/2013-339) odporují závěrům v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4281/2011. Dovolatelka uvedla, že sjednanou smluvní pokutu považuje za zmatečnou, neurčitou a nejednoznačnou a že sporné pojmy mají být vykládány k tíži strany, která je poprvé použila, což byl Fond, předchůdce žalované. Odkázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, týkající se výkladu projevu vůle, a na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo konstatováno, že smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků, a že nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Dovolatelka rovněž v dovolání uvádí, že vyřešená právní otázka rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku má být vyřešena jinak.
Podle dovolatelky žalovaná sledovala svými postupy v dané věci nepoctivý záměr, a to likvidaci podnikání společnosti AGRO AVAN s. r. o. (právní předchůdkyni žalobkyně), a umožnění jiným subjektům, aby se podílely na vývozu másla. Zároveň nesouhlasí se závěrem, že smluvní pokuta je v daném případě přiměřená. Podle dovolatelky je zcela nesmyslné, aby subjekt, kterému nevznikla vůbec žádná škoda, uplatňoval smluvní pokutu v řádech stovek milionů korun. Namítá, že Fond (předchůdce žalované) nevystupoval v mocenské pozici ke všem subjektům stejně a se společností AGRO AVAN s.
r. o. (právní předchůdkyně žalobkyně) sjednal nepřiměřeně vysoké sankce, které zcela neodpovídají sankcím obvykle sjednávaným. Dovolatelka má tedy za to, že z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily neplatnost postupu žalované z hlediska rozporu s dobrými mravy i zásadami poctivého obchodního styku, když zároveň nepřihlédly ke všem předkládaným důkazům. Dovolatelka namítá též procesní pochybení soudu, jestliže soud na jednání předvolal jiné účastníky, než odpovídalo stavu řízení, nebyl na jednání připraven a prováděl zcela nesmyslné dokazování postupními smlouvami.
Namítá i nesprávné doručení rozhodnutí o odvolání. Na základě výše uvedených námitek dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a též soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř.
na vyřešení otázky určitosti a formy úkonu započtení, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že by tato otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud v předešlém rozhodnutí v dané věci ze dne 24. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 1023/2013-339, v souladu s dovolatelkou poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, v němž Nejvyšší soud tehdy uvedl, že z úkonu směřujícího k započtení musí být patrno, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele, dovodil, že na základě zjištěného skutkového stavu věci bez pochybností existuje pohledávka určená k započtení a že Fond vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. vyjádřil dostatečně určitě, je-li z úkonu nepochybné, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele.
Nejvyšší soud nerozhodoval v otázce určitosti a formy úkonu započtení rozdílně ani ve vztahu k rozhodnutí ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 720/2006, v němž vyslovil požadavek zabývat se zjištěními prokazujícími existenci protipohledávky namítané k započtení. Nejvyšší soud již v předešlém rozhodnutí v dané věci poukázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu odkazem na rozhodnutí ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004 a na dovolatelkou poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007. Nejvyšší soud se k otázce určitosti projevu vůle směřujícího k započtení vyjádřil též i v usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, kdy uvedl: „Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah.
Neurčitost může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný.“ Skutečnost, že dovolací soud rozhoduje o otázce určitosti a formy úkonu započtení nikoliv rozdílně, jak tvrdí dovolatelka, svědčí i následná rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015. Všechna uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz.
Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru ohledně požadavků na určitost a formu úkonu započtení a nelze proto učinit, závěr, že by byl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. uplatněný dovolatelkou s tím, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně či v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Další námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně, v rozporu s dosavadní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn.
32 Odo
1030/2004), posoudil otázku formy provedení zápočtu, když dosud nedošlo k prokázání platného započtení existujících pohledávek, neprokázala-li žalovaná doručení přípisu ze dne 4. 6. 1999, který měl obsahovat vůli směřující k započtení, není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolací námitka je totiž založena na jiném skutkovém základě, než z jakého vyšel odvolací soud. Odvolací soud se touto otázkou již nezabýval, jestliže skutečnost, že zápočet pohledávky byl právní předchůdkyni žalobkyně doručen, resp. že dopisy ze dne 25.
5. 1999 a ze dne 4. 6. 1999, obsahující zápočet se dostaly do dispozice společnosti AGRO AVAN s. r. o., vyplynul již z předešlého dovolacího řízení, kdy Nejvyšší soud z tohoto skutkového zjištění vyšel, shledal předmětný zápočet pohledávky dostatečně určitým a jednoznačným, a kdy uvedený právní závěr byl pro odvolací soud závazný. Uvedená námitka rozporu právního závěru odvolacího soudu s dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu je tedy založena na jiném skutkovém základě, než z jakého vyšel odvolací soud, nemůže tudíž založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení lze vycházet jen ze skutkového stavu učiněného soudem odvolacím. Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014). Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou dovolatelky k řešení otázky určitosti a výkladu smluvní pokuty. Zatímco dovolatelka vychází ze závěru, že sjednaná smluvní pokuta v dané věci je zmatečná, neurčitá a nejednoznačná, odvolací soud vycházel ze závazného právního závěru učiněného dovolacím soudem v předešlém řízení v rozhodnutí ze dne 24.
3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1023/2013, v němž Nejvyšší soud nepřisvědčil odvolacímu soudu, že by ujednání o smluvní pokutě bylo zmatečné. Dovolací soud dospěl v uvedeném rozhodnutí k závěru, že sankční ujednání je dostatečně určité a srozumitelné, sankce byla zcela jednoznačně vymezena ve výši 10 % rozdílu mezi skutečnými náklady prodávajícího na pořízení zboží a kupní cenou dohodnutou ve smlouvě. Strany si tedy dohodly, že zaplatí všechny náklady, které Fondu vzniknou, a ten vrátí kupní cenu. Nelze ani dovodit, že by uvedené ujednání s ohledem na dohodu o vzniklých nákladech bylo neurčité.
Dovolatelce proto nelze přisvědčit, že závěr odvolacího soudu, který je vázán právním názorem dovolacího soudu ohledně určitosti sankčního ujednání v dané věci, by byl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu a ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1023/2013 při řešení dané otázky určitosti sankčního ujednání není v rozporu ani s poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, a závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, v němž bylo konstatováno, že smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků, a že nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Namítá-li dovolatelka, že nebylo prokázáno, v jakém objemu a za jakou cenu, a zda vůbec Fond máslo, jehož prodej byl předmětem kupní smlouvy pro společnost AGRO AVAN s. r. o., skutečně opatřil, směřuje její námitka pouze do hodnocení důkazů.
Jak již bylo výše uvedeno, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Namítá-li dále dovolatelka, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, resp. neplatnost postupu žalované při sjednání smluvní pokuty, a namítá- li zároveň, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a dovozuje, že tyto dovolacím soudem vyřešené právní otázky by měly být posouzeny jinak, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud má být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedenému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání při položení otázky rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku a nepřiměřenosti smluvní pokuty však dovolatelka nedostála, nevymezila-li, od kterého svého řešení těchto otázek se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Namítá-li dovolatelka v této souvislosti, že soud nepřihlédl k předkládaným důkazům, je nutno připomenout, že podle § 237 o.
s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní a že případné konkrétní vady řízení, tj.
ani další procesní pochybení soudu namítaná dovolatelkou, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.