23 Cdo 577/2022-289
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně " A L L E G R O " s.r.o. se sídlem v Černošicích, Školní 1739, PSČ 252 28, IČO 48951862, zastoupené Mgr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, proti žalované REDOB CZ s.r.o. se sídlem v Praze 10, Hostivař, Chudenická 1057/34, PSČ 102 00, IČO 24298476, zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 332/14, PSČ 140 00, o zaplacení částky 652 759,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 229/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 Co 76/2021-266, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 Co 76/2021-266, ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a ve výrocích II, III a IV se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 19 C 229/2017-183, zastavil řízení ohledně částky 32 759,36 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Žalobu ohledně částky 120 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že dne 12. 3. 2017 žalobkyně zaslala žalované objednávku na provedení díla v rámci rekonstrukce terasy Velvyslanectví Ruské federace (dále jen „velvyslanectví“).
Sjednaný termín dokončení prací byl 28. 4. 2017, avšak k tomuto datu nebylo dílo dokončeno. Mezi stranami bylo ujednáno „penále“ pro případ nedodržení termínu dokončení díla ve výši 20 000 Kč za den. Dílo probíhalo do 6. 5. 2017, kdy staveniště opustili dělníci. V té době chybělo dokončit dílo minimálně co do konzervace dlažeb a spárování. V následujících dnech na terase proběhla formální recepce velvyslanectví. Dne 23. 5. 2017 žalovaná vyzvala žalobkyni, aby jí umožnila opětovný přístup na staveniště.
Žalobkyně dne 29. 5. 2017 od smlouvy odstoupila. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi velvyslanectvím a žalobkyní došlo k prodloužení termínu dodání díla do 5. 5. 2017, toto prodloužení se však netýkalo žalované, jejíž termín byl sjednán jako nepřekročitelný. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni nárok na smluvní pokutu podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), z důvodu prodlení žalované s dokončením díla za dobu od 29. 4. 2017 do 23.
5. 2017 (do výzvy žalované ke zpřístupnění staveniště). Ohledně nároku na smluvní pokutu za období od 24. 5. 2017 do 29. 5. 2017 soud prvního stupně uzavřel, že v tomto období nárok nevznikl, neboť šlo o prodlení na straně věřitele, a žalobu v tomto rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 Co 76/2021-266, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žaloba co do částky 340 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Poukázal na to, že od oslav na velvyslanectví dne 9. 5. 2017 již sama žalobkyně nevyzývala žalovanou k dokončení díla, pouze jí zaslala dne 15. 5. 2017 seznam nedodělků, na což žalovaná reagovala výzvou ze dne 23. 5. 2017, kterou po žalobkyni požadovala opětovný přístup na staveniště. Při právním posouzení odvolací soud uzavřel, že dílo nebylo provedeno ve smyslu § 2604 o. z. ještě dne 6. 5. 2017, kdy byla žalovaná ze staveniště vykázána; žalovaná se proto ocitla v prodlení s provedením díla.
Odvolací soud při posouzení, jakou dobu byla žalovaná v prodlení a za jakou dobu tedy náleží žalobkyni sjednaná smluvní pokuta, odkázal na § 1975 o.
z., který upravuje prodlení věřitele, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Podle odvolacího soudu žalobkyně neposkytla žalované potřebnou součinnost nutnou ke splnění dluhu, neboť žalovanou vykázala ze staveniště. Další pokračování stavebních prací bylo za takových okolností na žalobkyni, která měla staveniště opětovně zpřístupnit a sama vyzvat žalovanou k pokračování a dokončení díla, byť opožděně, resp. reagovat na takový (v zásadě nadbytečný) požadavek žalované ze dne 23.
5. 2017. Pokud tak žalobkyně neučinila, pak dle odvolacího soudu neposkytla žalované nutnou součinnost a trvalo její prodlení jakožto věřitele (objednatele) od 7. 5. 2017 do 29. 5. 2017, kdy od smlouvy odstoupila a závazek zanikl. Prodlení věřitele pak vylučuje prodlení dlužníka, a to po celou dobu trvání (§ 1968 o. z.). Podle odvolacího soudu proto nelze po žalované požadovat smluvní pokutu za dobu od 7. 5. 2017 do 29. 5. 2017, neboť v tomto období žalovaná smlouvu porušovala jen z důvodů na straně žalobkyně.
Nárok na zaplacení smluvní pokuty je tak opodstatněný pouze za období od 29. 4. 2017 do 6. 5. 2017. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně šlo o otázku, zda opuštění staveniště žalovanou z důvodu předem plánované akce probíhající na staveništi, o jejímž konání žalovaná jako zhotovitel předem věděla, má za následek prodlení věřitele (objednatele), pro nějž nemohl dlužník svůj závazek dokončit dílo následně plnit.
Dovolatelka poukázala na judikaturu, podle které je pro závěr o prodlení věřitele nutné posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek. Podle názoru dovolatelky se právě nezbytností součinnosti žalobkyně odvolací soud zabýval nedostatečně, resp. ji nesprávně posoudil. Argumentovala tím, že se jakožto objednatel do prodlení vůbec nedostala, neboť neměla povinnost žalovanou vyzvat k dokončení díla poté, co žalovaná musela opustit staveniště za účelem konání formální recepce na velvyslanectví, o jejímž konání předem věděla a také věděla, kdy bude možné se na staveniště vrátit.
Podle dovolatelky se žalovaná po skončení recepce kdykoliv mohla (a měla) na staveniště vrátit a pokračovat v dokončení díla, což se však nestalo. Uvedla, že se nemohla dostat do prodlení ani poté, co ji žalovaná vyzvala dne 23. 5. 2017 k zajištění přístupu na staveniště (ten však žalovaná měla zajištěn ode dne započetí prací na díle – s výjimkou 7. až 9. 5. 2017 – a nebylo třeba se toho po dovolatelce domáhat), neboť jí ve výzvě dala lhůtu 7 kalendářních dnů na vyjádření a dovolatelka před jejím uplynutím od smlouvy odstoupila.
Podle dovolatelky tak nelze dospět k závěru, že neposkytla žalované objektivně nutnou součinnost k dokončení díla, když se sama žalovaná po skončení recepce na velvyslanectví nevrátila na staveniště za účelem dokončení díla. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom, že měla žalovanou k dokončení díla vyzvat; poukázala v tomto ohledu jednak na § 1958 odst. 1 o. z., podle něhož je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele, jednak na § 2592 o.
z., podle něhož zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Dovolatelka proto uvedla, že jí náleží nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované s dokončením díla za období ode dne 29. 4. 2017 do 29. 5. 2017. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ovšem z obsahu dovolání je zřejmé, že brojí pouze proti výrokům v té části, v níž jí nebylo vyhověno; dovolací soud tedy nepřezkoumával správnost výroku I napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud nezměnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky prodlení věřitele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1975 o. z. je věřitel v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, ve vztahu k výkladu ustanovení § 365 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), a § 370 obch. zák. dospěl k závěru, že z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li mít nedostatek spolupůsobení věřitele za následek, že dlužník není v prodlení se splněním svého závazku, musí jít o spolupůsobení, jež je pro splnění tohoto závazku nutné (nezbytné), takže jeho nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání.
Dále dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008 (na který odkazovala přímo dovolatelka), se věřitel mimo jiné může dostat do prodlení, pokud dlužníkovi neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby byl dlužník vůbec schopen smluvené plnění poskytnout. Součinnost věřitele může být sjednána ve smlouvě, což však není nezbytnou podmínkou pro posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele bránila splnění dlužníkova závazku. Vždy půjde o posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek.
Výše shrnuté judikatorní závěry byly sice přijaty ve vztahu k dnes již neúčinné právní úpravě (konkrétně se týkaly výkladu § 365 obch. zák. a § 370 obch. zák.), ovšem lze je uplatnit i při aplikaci § 1968 o. z. a § 1975 o. z., neboť právní úprava prodlení věřitele v zákoně č. 89/2012 Sb. vychází z pojetí v obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019, či ze dne 29.
9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3533/2010). Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud se odchýlil od výše citované rozhodovací praxe, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně jakožto věřitel byla v období od 7. 5. 2017 do 29. 5. 2017 v prodlení, protože neposkytla žalované součinnost nezbytnou pro dokončení díla, aniž by k takovému závěru měl dostatečná skutková zjištění.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně musela žalované umožnit přístup na staveniště, a do prodlení se dostala tím, že žalovanou sama nevyzvala k dokončení díla a neumožnila jí vstup na staveniště. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, ovšem jednoznačně nevyplývá skutečnost, zda žalovaná měla v období od 7. 5. 2017 (potažmo od 9. 5. 2017, kdy skončila recepce na velvyslanectví) přístup na staveniště či nikoli. Ze skutkových závěrů je v tomto ohledu pouze zřejmé, že žalovaná požádala dne 23.
5. 2017 o zpřístupnění staveniště. Z takového zjištění však nelze bez dalšího dovodit nic o tom, zda žalovaná jakožto zhotovitel měla na staveniště přístup či zda byla nutná součinnost žalobkyně k tomu, aby žalovaná mohla po datu 7. 5. 2017 (resp. 9. 5. 2017) dílo dokončit. Odvolací soud se tak odchýlil výše shrnutých závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, neboť posuzoval otázku, zda určitá součinnost věřitele byla objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Odvolací soud neměl dostatek
skutkových zjištění pro svůj závěr a jeho právní posouzení věci je tak neúplné, tudíž nesprávné. S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že žalobkyně měla žalovanou sama vyzvat k dokončení díla; takovou povinnost objednatele nelze z žádného ustanovení zákona dovodit.
Vzhledem k tomu, že je dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rovněž vadami řízení a dospěl k závěru, že soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně totiž rozhodl na základě tzv. souhrnného skutkového zjištění, tedy pouze shrnul zjištěný skutkový stav, aniž by před takovým shrnutím v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důkazů učinil jaká skutková zjištění, jak důkazy hodnotil a jak se vypořádal s případnými rozpory mezi nimi (např. mezi svědeckými výpověďmi).
Na uvedeném nic nemění ani to, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění svých právních závěrů odkazoval na konkrétní důkazy, neboť z jeho rozsudku nevyplývá žádné ucelené shrnutí dokazování, zjištění učiněných z jednotlivých důkazů a odůvodnění procesu hodnocení důkazů. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řízení trpí vadou ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. tehdy, pokud skutkové a právní závěry rozsudku vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, či rozsudek ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1705/2005). Soud prvního stupně proto nedostál požadavkům, která jsou kladena na náležitosti odůvodnění rozsudku v § 157 odst. 2 o. s. ř., a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud přitom tuto vadu nenapravil; naopak uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na nedostatečná skutková zjištění pak nebylo možné řádně přezkoumat ani tvrzení dovolatelky, že žalovaná o recepci na velvyslanectví předem věděla a mohla se po jejím skončení na staveniště kdykoliv vrátit.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku prodlení věřitele z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti, neboť učinil závěr o prodlení žalobkyně, aniž by k tomu měl dostatečná skutková zjištění, a odchýlil se tak od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto zatížil řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně kvůli tzv. souhrnnému skutkovému zjištění nedostál požadavkům § 157 o. s. ř. a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadených výroků a závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu