23 Cdo 730/2024

23 Cdo 730/2024-335

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované VARIEL, a. s., se sídlem ve Zruči nad Sázavou, Průmyslová 1034, identifikační číslo osoby 45148287, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, o zaplacení 9 933 514,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 506/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 22 Co 162/2023-312, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 22 Co 162/2023-312, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 4. 2023, č. j. 5 C 506/2022-268, v rozsahu, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z téže částky od 23. 12. 2021 do zaplacení a částku 1 200 Kč. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 22 Co 162/2023-312, ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 4. 2023, č. j. 5 C 506/2022-268, a dále ve výrocích II, III a IV, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 4. 2023, č. j. 5 C 506/2022-268, ve výrocích II, III a IV, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 13 183 514,77 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované s dodáním 6 kusů lehkých zdravotnických terénních odsunových prostředků (dále jen „LZTOP“) dle kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 15. 2. 2019, jejímž předmětem byl závazek žalované jako prodávající dodat žalobkyni jako kupující celkem 19 kusů LZTOP ve dvou etapách a závazek žalobkyně zaplatit za ně žalované celkovou kupní cenu ve výši 246 785 006 Kč včetně DPH (cena 1 ks LZTOP byla dohodnuta částkou 12 988 684,50 Kč včetně DPH).

Prvních 5 kusů LZTOP mělo být žalobkyni podle kupní smlouvy odevzdáno nejpozději do 30. 11. 2019, zbývajících 14 kusů měla podle smlouvy žalobkyně obdržet do 30. 11. 2020. Pro případ prodlení žalované s odevzdáním předmětu koupě v uvedených termínech byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z kupní ceny neodevzdaného zboží za každý započatý den prodlení. Žalovaná se ocitla v prodlení jak s plněním první etapy, neboť 2 ks LZTOP odevzdala žalobkyni až dne 19. 8. 2020, 2 ks LZTOP dne 20. 8. 2020 a 1 ks LZTOP až dne 4.

9. 2020, tak s plněním druhé etapy závazku, protože 1 ks LZTOP odevzdala až dne 2. 12. 2020.

2. Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 5 C 506/2022-268, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 500 000 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 6 683 514,77

Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek ve výši 325 000 Kč (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že mezi účastníky byla dne 15. 2. 2019 uzavřena kupní smlouva na dodávku celkem 19 ks LZTOP, přičemž 5 ks zboží se žalovaná zavázala odevzdat do 30. 11. 2019 a dalších 14 ks do 30. 11. 2020. Kupní cena byla dohodnuta částkou 246 785 006 Kč včetně DPH, cena za jeden kus LZTOP činila 12 988 684,50 Kč včetně DPH. V čl. XII kupní smlouvy se strany dohodly, že žalovaná zaplatí žalobkyni v případě prodlení s odevzdáním zboží v dohodnutých termínech smluvní pokutu ve výši 0,1 % z kupní ceny neodevzdaného zboží včetně DPH za každý započatý den prodlení, a to až do úplného splnění závazku nebo do zániku smluvního vztahu.

Technické parametry LZTOP dle zadávací dokumentace vycházely z parametrů již dříve vyrobeného prototypu LZTOP-L, který byl vybudován na podvozku SCAM. Po uzavření kupní smlouvy bylo ovšem žalované jejím dodavatelem sděleno, že výrobce podvozků SCAM ukončil výrobu. Žalovaná proto informovala žalobkyni o možnosti použít podvozky IVECO 70.18 WM, které nesplňují pouze jednu podmínku dle technických parametrů sjednaných v kupní smlouvě, a zároveň žalobkyni požádala dne 20. 6. 2019 o udělení souhlasu s takovou změnou smlouvy.

Žalobkyně dne 16. 7. 2019 vyslovila se změnou souhlas. V rámci vojskových zkoušek v červnu 2020 proběhla dílčí zkouška ověření jízdních vlastností a funkčnosti vybavení vozidla LZTOP, která musela být opakována, neboť při prvních zkouškách se projevovaly nedostatky mající vliv na jízdní vlastnosti vozidla. Po výměně převodovky vozidlo LZTOP přestalo vykazovat původně zjištěné nedostatky a svými jízdními vlastnostmi a schopnostmi splňovalo všechny požadavky. Jednotlivé kusy LZTOP byly žalovanou předány žalobkyni ve dnech 19.

8. 2020 (2 ks), 20. 8. 2020 (2 ks), 4. 9. 2020 (1 ks), 24. 9. 2020 (1 ks), 13. 10. 2020 (1 ks), 19. 10. 2020 (3 ks), 19. 11. 2020 (3 ks), 25. 11. 2020 (1 ks), 30. 11. 2020 (4 ks) a 2. 12. 2020 (1 ks). Žalobkyně následně vystavila žalované fakturu na smluvní pokutu za prodlení s odevzdáním celkem 5 ks LZTOP ve výši 13 157 537,40 Kč se splatností 30 dnů od doručení, k němuž došlo dne 22. 11. 2021. K zaplacení smluvní pokuty ve výši 25 977,37 Kč s příslušenstvím za prodlení s dodáním 1 ks LZTOP v rámci druhé etapy byla žalovaná vyzvána až v žalobním návrhu.

4. Soud prvního stupně po právní stránce konstatoval, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost dodat zboží ve sjednaných termínech, a žalobkyni tak „samotný nárok na zaplacení smluvní pokuty za porušení této povinnosti náleží zcela po právu“. Na návrh žalované však soud v souladu s § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přezkoumal, zda výše požadované smluvní pokuty není vzhledem k okolnostem daného případu nepřiměřená. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.

1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“), uzavřel, že v daném případě měla smluvní pokuta vedle funkce nátlakové, kterou se vyznačuje každá smluvní pokuta, rovněž funkci sankční. Soud prvního stupně tuto funkci dovodil ze smluvních ujednání, podle kterých jsou sjednané smluvní pokuty vymahatelné bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu vznikla škoda, a která umožňují smluvní pokutu vymáhat vedle samotného nároku na náhradu škody.

Soud se proto nezabýval otázkou, zda žalobkyni porušením povinnosti vznikla škoda, ale posuzoval žalovanou tvrzenou okolnost spočívající v ukončení výroby podvozků SCAM. Ve vztahu k ní uzavřel, že ukončení výroby podvozků nemohl hodnotit jako překážku nepředvídatelnou, neboť žalovaná si musela být vědoma rizika, že subdodavatel může ukončit výrobu nebo v ní nebude dočasně pokračovat. Nastalou překážku, spočívající v ukončení výroby podvozků SCAM, bylo ale podle soudu prvního stupně nezbytné shledat jako nepřekonatelnou, neboť vedla strany smlouvy ke změně jejího obsahu co do technických parametrů vozidel.

Vzhledem k tomu, že ke změně termínu dodání nedošlo, měla žalovaná na splnění první etapy závazku jen „necelé čtyři měsíce“. Podle soudu prvního stupně tak okolnost ukončení výroby podvozků SCAM bylo nutno při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty v konkrétní věci zohlednit. Soud se naopak nezabýval dalšími tvrzeními žalované, konkrétně omezeními mezinárodního obchodu v důsledku pandemie COVID-19, jež měly mít vliv na dodávku sestupných převodovek z Itálie, neboť se jednalo o okolnosti, ke kterým mělo dojít v době, kdy byla žalovaná s plněním svých povinností již v prodlení.

Z hlediska zájmů věřitele soud prvního stupně neshledal, že sama žalobkyně měla na splnění smluveného termínu „eminentní“ zájem, neboť „v řízení nebyla učiněna žádná zjištění svědčící o opaku“. Soud tak měl za to, že zájmy žalobkyně „nebyly zvlášť významnou měrou narušeny“. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že základ nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je bezesporu dán, nicméně jeho samotná výše je vzhledem ke všem okolnostem nepřiměřená. Za přiměřenou pak soud prvního stupně považoval smluvní pokutu ve výši 6 500 000 Kč, neboť se jedná o dostatečnou náhradu za narušení zájmů žalobkyně na včasném plnění závazku, a nejedná se o nepřiměřenou sankci žalované s ohledem na to, že své smluvní povinnosti evidentně nedostála, a to po nezanedbatelnou dobu.

Ve zbytku pak soud prvního stupně uplatněný nárok na smluvní pokutu zamítl.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 22 Co 162/2023-312, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu co do částky 3 250 000 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývající části výroku I a ve výroku II jej potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a před soudem odvolacím (výrok III napadeného rozsudku) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek za žalobu ve výši 325 000 Kč (výrok IV napadeného rozsudku).

6. Po stránce skutkových zjištění odvolací soud plně odkázal na soud prvního stupně, jehož skutková zjištění považoval za správná a úplná. Nad rámec uvedeného odvolací soud ovšem konstatoval, že oproti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně došlo k tomu, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení (konkrétně dne 17. 7. 2023) zaplatila žalobkyni částku 3 250 000 Kč jako smluvní pokutu spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 23. 12. 2021 do 17. 7. 2023 ve výši 432 918 Kč.

7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně. Neměl pochyb o tom, že k porušení smluvní povinnosti ze strany žalované došlo, neboť část plnění nebyla žalovanou dodána žalobkyni ve sjednané lhůtě. Podle odvolacího soudu nebylo uplatnění nároku na smluvní pokutu žalobkyní nemravné a základ jejího nároku byl nepochybně dán. Ani výše denní procentní sazby podle odvolacího soudu nijak nevybočila z mezí, v jejichž rámci jsou smluvní pokuty běžně sjednávány. Odvolací soud měl rovněž za to, že v daném případě měla smluvní pokuta, vedle funkce motivační, především funkci sankční, neboť strany daly jasně najevo, že nárok na smluvní pokutu vznikne bez ohledu na případnou škodu, a žalobkyni podle smlouvy nic nebránilo v tom, aby vedle smluvní pokuty uplatňovala i nárok na náhradu škody.

Podle odvolacího soudu vzal soud prvního stupně správně v úvahu všechny okolnosti, které jsou v daném případě relevantní, tedy ty, které nastaly před prodlením, nikoliv však ty, které nastaly až v době, kdy byla žalovaná již v prodlení (např. odstraňování nedostatků v jízdních vlastnostech vozidel, posunutí termínu kontrolních zkoušek, zajišťování součástek v covidovém období). Z hlediska „přípravy na smluvní závazek“ žalovaná podle odvolacího soudu nic nezanedbala, vybrala-li podvozek, kterým armáda již disponovala a který odpovídal technickým parametrům zakázky.

Přesto měl i odvolací soud za to, že žalovaná musí nést riziko toho, že její smluvní partner ukončí svoji činnost; tuto skutečnost nelze považovat za nepředvídatelnou. V případě ukončení výroby podvozků SCAM však podle odvolacího soudu zároveň šlo o překážku nepřekonatelnou pro včasné splnění první etapy závazku. Za nadbytečné však pokládal zjišťovat, zda zadávací dokumentaci odpovídal jako jediný pouze podvozek SCAM. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalovaná vyvinula úsilí a snažila se nastalou překážku překonat tím, že vyhledala odpovídající náhradu podvozku.

Na změnu smlouvy žalobkyně přistoupila, neboť si podle odvolacího soudu mimo jiné vyhodnotila, že vlivem nastalé situace obdrží celé plnění ve vyšší kvalitě. I tuto okolnost bylo podle odvolacího soudu nezbytné zohlednit při posuzování, do jaké míry byly narušeny zájmy žalobkyně a vzít v potaz, že určitou kompenzací za prodlení se splněním první etapy závazku bylo o i to, že žalobkyně obdrží plnění ve vyšší kvalitě. Dále odvolací soud uvedl, že ačkoliv prodlení žalované se splněním závazku bylo dle smlouvy hodnoceno jako podstatné porušení smlouvy, žalobkyně se „k této situaci nijak nevymezila, neavizovala a ani neučinila žádné právní kroky k ukončení závazkového vztahu“.

Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně z tohoto přístupu dovodil, že žalobkyně sice nepochybně měla zájem na včasném splnění ze strany žalované, avšak její poměry nebyly prodlením ohroženy do té míry, aby přistoupila k ukončení smluvního vztahu. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla vyčkat opožděného splnění, nelze podle odvolacího soudu vyhodnotit tak, že by u žalobkyně byl dán „eminentní“ zájem na včasném splnění první etapy závazku.

Navíc žalobkyně neuvedla nic

dalšího k tomu, jak se v její sféře projevilo prodlení se splněním závazku, ani v řízení nic dalšího nevyšlo najevo; podle odvolacího soudu nebylo třeba, aby účastníky poučoval, co vše mají k jednotlivým kritériím tvrdit, aby byli v řízení úspěšní. Na základě uvedených úvah a s přihlédnutím k délce prodlení, jakož i k tomu, že se jednalo o prodlení pouze s částí závazku a že se žalobkyni dostalo určité kompenzace v podobě kvalitnějšího plnění, dospěl odvolací soud k závěru, že smluvní pokuta představující ponížení kupní ceny u opožděné dodávky o cca 10 % je zcela v souladu se spravedlivým uspořádáním práv a povinností stran smluvního závazku. Ke změně vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud pouze z důvodu, že v průběhu odvolacího řízení byla žalovanou zaplacena část smluvní pokuty včetně příslušenství, a že žalobkyně nevzala v tomto rozsahu žalobu zpět.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to výslovně v rozsahu výroku I v části, v níž byly potvrzeny výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně, a dále ve výrocích II a III o náhradě nákladů

řízení. Žalobkyně v dovolání namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Přípustnost dovolání spatřovala žalobkyně předně v tom, že odvolací soud se při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty a splnění podmínek pro její moderaci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od R 76/2023. Pochybení odvolacího soudu spatřovala žalobkyně (rovněž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2860/17) v tom, že se odvolací soud s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty nezabýval všemi okolnostmi konkrétního případu, ať již známými v době sjednávání smluvní pokuty nebo nastalými později, které mají původ v porušení smluvní povinnosti, a nezabýval se náležitě zájmy žalobkyně, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být chráněny smluvní pokutou.

Konkrétně odvolacímu soudu vytýkala, že jako relevantní vyhodnotil jen okolnosti, které nastaly před prodlením žalované s plněním smluvní povinnosti (ukončení výroby podvozku SCAM), nikoliv ale ty okolnosti, které nastaly v době, kdy žalovaná byla již v prodlení s plněním (odstraňování nedostatků vozidel a s tím související odložení či prodloužení zkoušek), ačkoliv nárok na smluvní pokutu vznikal samostatně vždy za každý den prodlení a jednalo se o okolnosti, které jdou plně k tíži žalované. Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala, že ačkoliv vyhodnotil ukončení výroby konkrétního podvozku jako skutečnost v podnikatelském prostředí nikoliv nepředvídatelnou, vzal ji v potaz jako okolnost ve prospěch žalované vedoucí ke snížení uplatněného nároku na smluvní pokutu.

Pro moderaci smluvní pokuty odvolací soud nadto podle žalobkyně zohlednil skutečnost, že se žalobkyni dostalo ze strany žalované kvalitnějšího plnění, aniž by taková skutečnost (včetně alespoň přibližné výše takového „benefitu“) vyplynula z provedeného dokazování, a nikoliv jen z tvrzení žalované. Závěru odvolacího soudu, že zájmy žalobkyně nebyly v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou významným způsobem narušeny, pak žalobkyně vytýká, že není podložen konkrétními skutkovými zjištěními a žalobkyně ani nebyla poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o.

s. ř. o nutnosti doplnit v tomto směru svá skutková tvrzení. Za „zcela nelogickou“ měla pak žalobkyně úvahu odvolacího soudu, že ačkoliv prodlení žalované bylo dle smlouvy hodnoceno jako podstatné porušení smlouvy, žalobkyně neučinila žádné kroky k ukončení závazkové vztahu. Z toho pak měl odvolací soud usuzovat na nikoliv „eminentní“ zájem žalobkyně na včasném splnění závazku žalované. Konečně se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od závěrů R 76/2023 též v tom, že přistoupil ke snížení nároku na smluvní pokutu, aniž by se na základě provedeného dokazování podařilo objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele.

10. Dovolání je podle žalobkyně rovněž přípustné pro řešení otázky, jak po přijetí nového konceptu moderace smluvní pokuty dle R 76/2023 přistupovat k posouzení přiměřené výše smluvních pokut, jejichž celková výše je odvislá od délky prodlení dlužníka, jež podle jejího názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně zdůraznila, že podle dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, nemůže být dlužník zvýhodňován na úkor věřitele v důsledku délky svého prodlení. Z rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že se mu jako přiměřená v daném případě jeví smluvní pokuta, která odpovídá 10 % kupní ceny opožděně dodaného zboží, podle žalobkyně nevyplývá, zda se při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty zabýval i délkou prodlení žalované a zda tato skutečnost měla na výši přiznané částky vůbec nějaký vliv, tj. zda v rámci zkoumání zájmů jednotlivých stran nedošlo k nepřípustnému a nespravedlivému zvýhodnění žalované jen z toho důvodu, že celková výše smluvní pokuty dorostla do uplatněné částky v důsledku dlouhé doby, po kterou byla žalovaná v prodlení.

11. Konečně žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

12. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) a § 241 odst. 4 o. s. ř.]. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

18. V části, v níž dovolání žalobkyně směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

19. Napadla-li žalobkyně dovoláním rovněž výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z téže částky od 23. 12. 2021 do zaplacení a částku 1 200 Kč, je v tomto rozsahu její dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením (či změnou) uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2459/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto v označeném rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

20. Dále se Nejvyšší soud zabýval objektivní přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu, v němž byl výrokem I napadeného rozsudku potvrzen zamítající výrok II rozsudku soudu prvního stupně).

21. Dovolání je právě v tomto rozsahu přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání

22. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

23. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

24. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

25. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

26. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.

27. V R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu.

Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.

V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem.

Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 28.

6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, či ze dne 22. 5. 2025, sp.

28. Nejvyšší soud v R 76/2023 též uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační.

Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty.

Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl.

Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

29. V návaznosti na závěry R 76/2023 pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, doplnil, že z hlediska rozdělení břemena tvrzení a břemena důkazního je to věřitel, který – chce-li být úspěšný – musí v řízení tvrdit a prokázat, že určitá smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši (sazbě) a následně byla porušena. Dlužníka naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Vedle tvrzení o konkrétní funkci smluvní pokuty a označení důkazů k jejímu prokázání je proto dále na dlužníkovi, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti týkající se výše škody vzniklé věřiteli, případné naplnění liberačních důvodů či okolnosti týkající se zavinění, jakož i další skutečnosti, jež jsou z hlediska vážení zájmů dlužníka a věřitele při porušení povinnosti relevantní v konkrétním případě. Nepodaří-li se v řízení objasnit okolnosti, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, nemůže soud využít svého moderačního oprávnění a nárok na konkrétní smluvní pokutu snížit. Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (příp. jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti

30. Shora uvedené závěry týkající se obecně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. (tj. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), rozvedl Nejvyšší soud zvlášť ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (popř. jiný časový úsek) prodlení dlužníka v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024. V něm se přihlásil k závěrům, podle kterých v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Následně konstatoval, že v případě, kdy je v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty, která je sjednána sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (příp. jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.

31. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (příp. jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (součtu výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (příp. též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy při takto sjednané smluvní pokutě dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (příp. opětovně za jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti.

Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. bude (ne)přiměřený nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak již nebude (ne)přiměřenou za další období prodlení v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka a (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení dlužníka zůstane nedotčena.

Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně, resp. převážně paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla.

Nebo například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Význam při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může hrát skutečnost, v jakém rozsahu byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně) a jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).

32. Skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti po delší dobu. Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení dlužníka jako neodpovídající zájmům věřitele narušeným prodlením, jež měly být smluvní pokutou chráněny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty (celkové výše uplatněného nároku na smluvní pokutu) (srov. bod 28 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).

33. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 s ohledem na okolnost, že takto sjednaná smluvní pokuta se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, taktéž uvedl, že je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu, přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky a nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka, utvrzené smluvní pokutou, mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam, a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny. Též Nejvyšší soud Československé republiky již před sto lety v rozhodnutí ze dne 16. 9. 1925, sp. zn. Rv I 1070/25 (publikovaném pod č. 5278/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII-b, ročník 1925), dospěl při posouzení zmírnění smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení dlužníka s vrácením sudu k závěrům, že nelze odhlížet též od věřitelovy pasivity a liknavosti ve vztahu k pohledávce utvrzené smluvní pokutou. V tomto ohledu lze připomenout též závěry přijaté v rozsudku ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, v němž Nejvyšší soud s odkazem na tam citovanou komentářovou literaturu uzavřel, že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují.

34. Závěrem Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 shrnul, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je proto nezbytné při úvahách o její moderaci posoudit na základě zjištění o funkcích, které měla mluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Posouzení v poměrech projednávané věci

35. V projednávané věci byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z kupní ceny neodevzdaného zboží včetně DPH za každý započatý den prodlení, a to až do úplného splnění závazku nebo do zániku smluvního vztahu, a to výslovně bez ohledu na to, zda a v jaké výši vznikla druhé straně v této souvislosti škoda. Dále bylo ujednáno, že náhrada škody je vymahatelná samostatně vedle smluvních pokut. Z takových ujednání odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta plnila sankční funkci. Při svých následných úvahách o nepřiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu však v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty odvolací soud nezohlednil veškeré relevantní okolnosti, resp. zjištěné okolnosti nezohlednil řádně, náležitě se nezabýval ani zájmy věřitele, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti, a jeho úvahy tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.

36. Jako nepřiměřené je nezbytné hodnotit především úvahy odvolacího soudu, který jako relevantní posuzoval pouze okolnosti, které nastaly před prodlením žalované se splněním závazku, nikoliv však ty, které nastaly až v době, kdy byla žalovaná již v prodlení (např. odstraňování nedostatků v jízdních vlastnostech vozidel, posunutí termínu kontrolních zkoušek, zajišťování součástek v covidovém období). Z judikatury citované shora ovšem vyplývá, že v případě smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. Vzhledem k tomu, že v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází ze strany dlužníka k opětovnému porušování smluvní povinnosti, musí soud při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (součtu výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení. Proto například změna rozhodných okolností v průběhu prodlení dlužníka s plněním povinnosti utvrzené sankční smluvní pokutou pak může mít vliv na hodnocení soudu, že si dlužník v určitém období prodlení nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Takové úvahy však v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentují.

37. Ve vztahu k okolnosti, že došlo k ukončení výroky podvozků SCAM, nelze na základě v řízení zjištěného skutkového stavu souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že v daném případě tato skutečnost představovala pro žalovanou nepřekonatelnou překážku pro včasné splnění první etapy závazku, nevyšlo-li v řízení současně najevo (odvolací soud to výslovně nepovažoval ani za potřebné zjišťovat), že smluvním podmínkám (zadávací dokumentaci) neodpovídal na trhu jiný dostupný podvozek. Úvahy odvolacího soudu lze tak v uvedeném směru hodnotit jako neúplné.

38. Při posuzování nepřekonatelnosti překážky spočívající v ukončení výroby podvozků SCAM odvolací soud nezohlednil ani okolnost, že dne 20. 6. 2019 žalovaná informovala žalobkyni o možnosti použít podvozky IVECO 70.18 WM a požádala v tomto směru žalobkyni o změnu technických podmínek smlouvy, jež byla dne 16. 7. 2019 žalobkyní odsouhlasena. Po uvedeném datu tak údajná nepřekonatelnost překážky spočívající v ukončení výroby podvozků SCAM nemohla být pro věc relevantní. Přesto se tato skutečnost v úvahách odvolacího soudu nijak nepromítla, stejně jako okolnost, že v souvislosti se změnou technických podmínek smlouvy nebylo v řízení zjištěno, že by žalovaná současně požádala o prodloužení termínu dodání 5 ks LZTOP v první etapě, a nadále tak zůstal stranami sjednán původní termín dodání 5 ks LZTOP do 30. 11. 2019.

39. Vycházel-li odvolací soud dále ze závěru, že v řízení z provedeného dokazování nevyplynul „eminentní“ zájem žalobkyně na včasném splnění první etapy závazku, a že žalobkyně netvrdila nic dalšího k tomu, jak se v její sféře projevilo prodlení se splněním závazku, postupoval v rozporu se závěry shora citované judikatury, podle kterých nepodaří-li se soudu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. Povinností věřitele je přitom pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Jinak řečeno, z hlediska břemena tvrzení a břemena důkazního nebylo v řízení na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala okolnosti, které by eminentně (mimořádně) zvyšovaly význam zajišťované povinnosti, nýbrž na žalované, aby tvrdila a prokázala existenci okolností svědčících o důvodech moderace.

40. V souvislosti s hodnocením zájmů žalobkyně, které byly porušením povinnosti ze strany žalované narušeny, je třeba jako nepřiléhavou hodnotit úvahu odvolacího soudu, že ačkoliv prodlení žalované splněním závazku bylo dle smlouvy hodnoceno jako podstatné porušení smlouvy, žalobkyně se „k této situaci nijak nevymezila, neavizovala a ani neučinila žádné právní kroky k ukončení závazkového vztahu“, což podle odvolacího soudu svědčilo o nikoliv mimořádném významu smluvní pokutou utvrzené povinnosti pro žalobkyni. Z pouhé skutečnosti, že věřitel nevyužil svého (případného) práva od smlouvy odstoupit pro porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti dlužníka, nýbrž trval na jejím splnění, nelze ovšem bez dalšího dovozovat nižší význam takto utvrzené povinnosti pro věřitele. Taková skutečnost může podle konkrétních okolností vypovídat naopak o zvýšeném zájmu věřitele, který setrvává na splnění smluvní pokutou utvrzené povinnosti dlužníkem, a to i za cenu opožděného plnění. Sama okolnost, že věřitel pro prodlení dlužníka od smlouvy neodstoupil, nesvědčí ani o tom, že by věřitel (ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1567/2024) byl lhostejný k osudu své pohledávky, nebo že by bezdůvodně otálel s uplatněním svého práva požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou, neboť právo odstoupit od smlouvy je nepochybně právem (oprávněním) od smluvní pokutou utvrzené pohledávky odlišným.

41. Úvaha odvolacího soudu, že při posouzení míry narušení zájmů žalobkyně bylo třeba vzít v potaz, že určitou kompenzaci za prodlení se splněním první etapy závazku představovala i skutečnost, že žalobkyně obdržela od žalované plnění ve vyšší kvalitě, je neúplná, neboť v ní absentují skutková zjištění, že LZTOP opožděně dodaná žalovanou a přijatá žalobkyní skutečně představovala plnění závazku ve vyšší kvalitě, než bylo dohodnuto ve smlouvě (ve znění její změny ze dne 16. 7. 2019), a jaký byl případně rozdíl mezi stranami sjednanou cenou a cenou údajně kvalitnějšího plnění, které žalobkyně přijala.

42. Aprobovat nelze ani závěrečnou úvahu odvolacího soudu, podle které sankce ve výši 6 500 000 Kč představující ponížení kupní ceny u opožděné dodávky cca o 10 % je zcela v souladu se spravedlivým uspořádáním práv a povinností smluvních stran. Podle opakovaně shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci, a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení dlužníka jako neodpovídající zájmům věřitele narušeným prodlením, jež měly být smluvní pokutou chráněny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty. Uvedená úvaha odvolacího soudu naproti tomu vychází z překonané koncepce moderace smluvní pokuty jako nástroje obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě a nereflektuje tak změnu paradigmatu v pojímání moderace smluvní pokuty jako prostředku kontroly konkrétního nároku na smluvní pokutu.

43. Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují, a že u sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

44. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud shledal, že posuzované řízení je takovou vadu zatíženo.

45. Vytýkala-li žalobkyně odvolacímu soudu, že nebyla v řízení poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit svá skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání skutečnosti, že její zájmy byly v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou významným způsobem narušeny, připomíná k tomu dovolací soud shora již uvedený judikaturní závěr, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně předpokladů odůvodňujících moderaci nepřiměřené smluvní pokuty, včetně tvrzení a důkazů o narušení zájmů věřitele, nese v řízení žalovaný. Bylo proto v řízení na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalovanou o tom, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy k prokázání skutečností, z nichž lze usuzovat na nepřiměřenost žalobkyní uplatněné smluvní pokuty, a to včetně tvrzení a důkazů o zájmech žalobkyně narušených v důsledku porušení utvrzené smluvní povinnosti ze strany žalované. Jestliže tak soud prvního stupně nepostupoval a nenapravil-li jeho pochybení ani soud odvolací, zatížily tak soudy řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

46. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že právní posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace odvolacím soudem není správné, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítající výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále v závislých výrocích II, III a IV o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo (zčásti) zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. v rozsahu zamítajícího výroku II a dále v závislých výrocích III a IV také tento rozsudek, věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

47. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

48. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 7. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu