ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce
R. S., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Plaská 623/5, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, o zaplacení 237.900
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C
321/2017, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 23 Co 233/2022-308, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 10. 2022, č. j. 23 Co 233/2022-308, v části, v níž potvrdil výrok I
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2022, č. j. 40 C
321/2017-280, co do částky 10.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této
částky za dobu od 28. 11. 2017 do zaplacení, se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 2022, č. j. 23 Co 233/2022-308, v části, v níž změnil výrok I
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2022, č. j. 40 C
321/2017-280, tak, že žalobu o zaplacení 164.120 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z
částky 16.320 Kč od 28. 11. 2017 do zaplacení, s 9,75 % úrokem z prodlení z
částky 53.800 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení a s 8,50 % úrokem z prodlení z
částky 94.000 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení, zamítl, se zamítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 23 Co
233/2022-308, se ve výroku I v části, v níž změnil výrok I rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2022, č. j. 40 C 321/2017-280, tak, že žalobu o
zaplacení 63.780 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 63.780 Kč od 28. 11.
2017 do zaplacení, zamítl, mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2022, č. j. 40 C
321/2017-280, se ve výroku I, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci 63.780 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 63.780 Kč od 28. 11. 2017
do zaplacení, potvrzuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně.
Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu
nákladů řízení ve výši 2.719,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu
nákladů řízení ve výši 2.719,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 29. 11. 2017 (rozšířenou v
průběhu řízení – změnu připustil Obvodní soud pro Prahu 9 – dále též jen „soud
prvního stupně“ – usnesením ze dne 16. 7. 2019, č. j. 40 C 321/2017-81, ze dne
28. 6. 2021, č. j. 40 C 321/2017-210, a ze dne 31. 12. 2021, č. j. 40 C
321/2017-237) domáhal po žalovaném zaplacení částky 237.900 Kč s úroky z
prodlení (8,05% úrokem z prodlení z částky 90.100 Kč od 28. 11. 2017 do
zaplacení, s 9,75% úrokem z prodlení z částky 53.800 Kč od 21. 5. 2019 do
zaplacení a s 8,5% úrokem z prodlení z částky 94.000 Kč od 16. 12. 2021 do
zaplacení) představující pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s
užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12.
2015 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za porušení povinnosti v období od
11. 6. 2015 do 15. 12. 2021 doručit mu řádné vyúčtování nákladů a záloh na
služby za rok 2014.
2. Soud prvního stupně rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 9. 2. 2022, č.
j. 40 C 321/2017-280, žalobě vyhověl (výrok I), uložil žalovanému zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 227.553,60 Kč (výrok II) a zaplatit
státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši
5.439,40 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (druhým v pořadí -
předcházející rozsudek ze dne 5. 2. 2020, č. j. 23 Co 3/2020-130, byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 26 Cdo 1528/2020-152, ve
znění usnesení ze dne 25. 11. 2020, č. j. 26 Cdo 1528/2020-161) ze dne 12. 10.
2022, č. j. 23 Co 233/2022-308, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
potvrdil co do částky 10.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této
částky za dobu od 28. 11. 2017 do zaplacení
(dále též jen „potvrzující výrok“), ve zbývající části jej změnil tak, že
žalobu zamítl (dále též jen „měnící výrok“), žalobci nepřiznal náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů a žalobci i žalovanému uložil (každému z nich)
zaplatit státu náklady ve výši 2.719,70 Kč.
4. Po doplnění dokazování zjistil, že žalovaný dne 13. 4. 2015 doručil
žalobci (vlastníkovi bytové jednotky č. 2281/18 a nebytové jednotky 2281/179 v
domě č. p. XY v XY, ulice XY) vyúčtování služeb za rok 2014 (dále jen
„Vyúčtování“), v němž vyčíslil nedoplatek ve výši 31.550 Kč, které žalobce
dopisem ze dne 8. 5. 2015 (doručeným žalovanému 23. 5. 2015) reklamoval, s tím,
že nesplňuje všechny náležitosti stanovené vyhláškou, nesouhlasil s účtováním
nákladů za údržbu zeleně a přilehlých komunikací a vyzval žalovaného k jeho
opravě. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 147/2018 (o
zaplacení nedoplatku z Vyúčtování) dospěl soud k závěru, který vycházel mj. ze
znaleckého posudku Ing. Milana Fialy ze dne 20. 12. 2016, že ve Vyúčtování
nebyly uvedeny správné hodnoty, ani koeficienty a součinitele pro přepočet
podlahové plochy nebo započitatelné plochy, celkové náklady na tepelnou energii
na ohřev užitkové vody pro koncového spotřebitele a správná cena vodného a
stočného za jednotku spotřebované vody; u jednání dne 26. 6. 2019 žalovaný
předal žalobci opravné vyúčtování za rok 2014 (dále jen „druhé vyúčtování“), s
nímž žalovaný rovněž nesouhlasil, reklamoval ho a ve vztahu k nároku žalobce
(vyplývajícímu z vyúčtování) vznesl námitku promlčení. Dále zjistil, že mezi
účastníky je vedena celá řada soudních sporů, žalobce dlouhodobě (od roku 2006
do roku 2021) neplatí řádně zálohy za služby, které mu žalovaný poskytuje,
zpochybňuje jejich výši, stejně jako následná vyúčtování, u nichž namítá
formální nedostatky.
5. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že Vyúčtování nesplňuje
náležitosti řádného vyúčtování stanovené zákonem č. 67/2013 Sb., žalovaný tedy
byl v prodlení se splněním své povinnosti doručit žalobci vyúčtování, nárok na
zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za žalované období je tak
dán. Neshledal důvody pro odepření práva na plnění podle § 13 odst. 1 zákona č.
67/2013 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v
projednávané věci jsou naplněny předpoklady pro moderaci pokuty ve smyslu §
2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. z.“). Zejména přihlédl k tomu, že žalobce opakovaně a
dlouhodobě zpochybňuje předepsané zálohy, které neplatí ve stanovené výši,
stejně jako následná vyúčtování, aniž by popíral, že mu jsou služby dodávány.
Porušování povinností z jeho strany má výrazně nepříznivý dopad na ostatní
vlastníky a hospodaření společenství („žalobce dlouhodobě těží z předmětných
sporů“) a namítání formálních vad vyúčtování hraničí s výkonem práva
odporujícím dobrým mravům. Přihlédl však také ke skutečnosti, že rovněž
žalovaný dlouhodobě (několik let) porušuje svou povinnost provést řádné
vyúčtování, zdůraznil též, že ačkoliv s ohledem na složitost problematiky
vyúčtování musí každé společenství využít smluvně třetí osobu, odpovědnost
podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nese samo. Uzavřel, že s ohledem na
několikaleté porušování povinnosti provést řádné vyúčtování nemohla být pokuta
snížena na nulu (jak se domáhal žalovaný), za přiměřenou považoval pokutu v
„symbolické“ výši 10.000 Kč. Jelikož považoval za nepřiměřeně vysokou pokutu i
částku vyúčtovanou v rozšíření žaloby (o 94.900 Kč), stejně jako soud prvního
stupně nepovažoval za účelné zabývat se náležitostmi druhého vyúčtování z roku
2019.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, měl za to, že při
moderaci pokuty podle § 2051 o. z. postupoval odvolací soud v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, případně, že v jeho rozhodování dosud
nebyla zcela vyřešena otázka, z jakého důvodu či za jakých okolností je soud
oprávněn moderovat pokutu a zda za takový důvod může být považován dlouholetý
přístup žalobce k placení služeb, jež měl zatěžovat žalovaného (společenství
vlastníků – dále jen „SVJ“), resp. vlastníky, a zda tím lze odůvodnit přiznání
pokuty pouze v symbolické výši. Zdůraznil, že na nepřiměřenost pokuty nelze
usuzovat pouze z její celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení,
sazba pokuty ve výši 100 Kč denně vyplývá z právního předpisu a již jen z
tohoto důvodu ji nelze považovat za nepřiměřenou. Namítal, že řádné vyúčtování
neobdržel od roku 2006, žalovaný (který jako právnická osoba má postavení
silnější strany) bez ohledu na výsledky dosavadních řízení a závěry znaleckých
posudků trvá na tom, že vyúčtování jsou řádná. Druhé vyúčtování (byť ani to
nebylo řádné) obdržel až v roce 2019, přestože znalec Ing. Fiala jej ve svém
posudku jako vadné označil již v roce 2016. Celková doba prodlení žalovaného
činila 2.739 dní, odvolacím soudem přiznaná pokuta ve výši 10.000 Kč (což
odpovídá denní sazbě cca 4,20 Kč) v podstatě popírá smysl i účel § 13 zákona č.
67/2013 Sb. Odvolací soud se dopustil zjevné libovůle, z jeho rozhodnutí není
zřejmé, jakým způsobem dospěl právě k této částce. Namítal, že nebyly naplněny
předpoklady použití korektivu dobrých mravů. Odvolacímu soudu také vytýkal, že
jej měl
(v situaci, kdy měl v úmyslu využít moderační právo) poučit podle § 118a o. s.
ř., namítal, že zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nepředvídatelné a nebylo naplněno jeho
legitimní očekávání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaný (nezastoupen advokátem) se k dovolání žalobce nevyjádřil a
podal dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
8. Dovolání žalovaného není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti výroku rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání
žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval nedostatkem
podmínky jeho povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241b odst. 2 o. s.
ř.). Pro úplnost je třeba zdůraznit, že v případě odmítnutí dovolání pro jeho
nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. vzniká dovolateli poplatková povinnost podle
§ 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, až uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s
rozhodnutím soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř.;
o této povinnosti rozhodne soud prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 7. 2021,
sp. zn. 25 Cdo 1697/2021).
9. Žalobce sice podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v plném
rozsahu“, avšak podle jeho obsahu zjevně směřuje jen proti měnícímu výroku;
ostatně dovolání proti potvrzujícímu výroku by nebylo přípustné ani objektivně
[§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ani subjektivně [§ 243b, § 218 odst. 1 písm.
b) o. s. ř.].
10. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací
řízení, a je přípustné, neboť otázku moderace pokuty podle § 13 odst. 1 zákona
č. 67/2013 Sb. (§ 2052 o. z.) posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
(existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil
námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a že
nebyl odvolacím soudem poučen podle § 118a o. s. ř. Vytýkanými vadami však
napadené rozhodnutí netrpí. Ačkoliv odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího
soudu není úplně pregnantní, splňuje náležitosti stanovené v § 157 o. s. ř. (ve
spojení s § 211 o. s. ř.) a podle obsahu dovolání je zřejmé, že tvrzené
nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí nemohlo být pro žalobce ani překvapivé, neboť rovněž soud prvního
stupně se zabýval otázkou moderace pokuty, odvolací soud jen ohledně této
otázky dospěl k jiným závěrům. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na
závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, nebyl proto ani dán
důvod pro postup
podle § 118a o. s. ř. (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019).
12. Předmětem řízení je pokuta za porušení povinnosti žalovaného
vyúčtovat náklady a zálohy na služby za rok 2014, proto dovolací soud (stejně
jako soud prvního stupně a odvolací soud) posoudil nárok žalobce podle § 13
zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále opět jen „zákon č.
67/2013 Sb.“).
13. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 13 zákona č.
67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro
poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona; jde o jeden z
případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 o.
z.), na pokutu se proto použijí obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v §
2048 - 2051 o. z. a předmětné ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k
účelu tohoto institutu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6.
2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, ze dne 11. 1. 2023,
sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 76/2023“).
14. Poskytovatel služeb má právo (není-li platba za poskytované služby
ujednána paušální částkou – § 9 zákona č. 67/2013 Sb.) požadovat po příjemci
služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu či
nebytového prostoru (§ 4 citovaného zákona), zálohy je povinen vyúčtovat po
skončení zúčtovacího období (skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé
služby) a nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období vyúčtování
doručit (§ 7 citovaného zákona). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (kromě
výše citovaných dále např. rozsudek ze dne 10. 2. 2021,
sp. zn. 26 Cdo 2998/2020) při výkladu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.
uzavřel, že nedoručí-li poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období včas
řádné vyúčtování záloh na služby, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu.
Výši pokuty stanovil § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31.
12. 2015 částkou 100 Kč denně.
15. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůraznil, že není
povinností příjemce služeb žádat jejich poskytovatele o provedení vyúčtování;
je naopak povinností poskytovatele služeb provést vyúčtování a seznámit ho s
ním ve stanovené lhůtě. Jak uvedl dovolací soud již ve svém předcházejícím
rozsudku v této věci (sp. zn. 26 Cdo 1528/2020) nárok na pokutu vzniká příjemci
služeb bez ohledu na to, zda je výsledkem vyúčtování přeplatek či nedoplatek a
poskytovatel služeb splní svou povinnost provést vyúčtování jen v případě, že
zálohy na služby vyúčtoval řádně, není přitom významné, zda služby nevyúčtoval
vůbec nebo je sice vyúčtoval, ale vyúčtování nebylo správné (nemělo náležitosti
stanovené v § 7 zákona č. 67/2013 Sb.). Příjemce služeb může pokutu po
poskytovateli služeb požadovat bez ohledu na to, zda mu porušením povinnosti
vznikla škoda (§ 2048 o. z.), výši pokuty lze i snížit (moderovat), vznikne-li
však příjemci služeb škoda, výše této škody představuje hranici, pod kterou
nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.) – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022.
16. Ve shora citované judikatuře Nejvyšší soud také uzavřel, že
poskytovatel služeb musí po skončení zúčtovacího období vyúčtovat zálohy na
služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je platil
řádně.
17. V předmětné věci žalovaný (jako poskytovatel služeb) dne 13. 4. 2015
vyúčtoval žalobci zálohy na služby za rok 2014. V souladu s ustálenou
judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26
Cdo 669/2014, včetně v něm citovaných rozhodnutí) soudy obou stupňů vycházely
ze závěru učiněného v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 147/2018 (o zaplacení
nedoplatku z Vyúčtování), že Vyúčtování nebylo řádné. Vycházely také z jeho
zjištění, že ačkoliv vady Vyúčtování vyplývaly ze závěrů znaleckého posudku ze
dne 20. 12. 2016, který byl vypracován v průběhu řízení, druhé („opravné“)
vyúčtování žalovaný předal žalobci až při jednání soudu dne 26. 6. 2019,
žalovaný proti němu (opět) vznesl nejen námitky, ale také namítl jeho
promlčení, jemuž soud přisvědčil, neboť zálohy na služby měl za rok 2014
žalovaný vyúčtovat podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nejpozději do 30. 4.
2015, od 1. 5. 2015 mu tak začala běžet tříletá promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1,
§ 629 odst. 1 o. z.), která uplynula před doručením druhého vyúčtování. Soudy
pak uzavřely, že uplynula-li žalovanému lhůta ke splnění povinnosti vyúčtovat
zálohy na služby za rok 2014, nelze s ohledem na důvodně vznesenou námitku
promlčení již žalobci uložit povinnost zaplatit případný nedoplatek vzniklý z
takovéhoto (promlčeného) vyúčtování, a proto žalobu, jíž se žalovaný domáhal po
žalobci zaplacení nedoplatku za služby za rok 2014, zamítl.
18. Nejvyšší i Ústavní soud ve svých rozhodnutích (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn.
28 Cdo 1045/2009) opakovaně zdůraznil, že pro soud je sice závazné jen
posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li
o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, nikoliv i řešení ostatních otázek, s
nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, to ovšem
neznamená, že může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním
řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 4 o. s.
ř., jestliže by se chtěl od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí
odchýlit, musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v
jejichž hodnocení se odlišuje. Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem
právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování patřícím ke znakům
právního státu, který vede ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování.
Jelikož v tomto řízení žádné nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiný
závěr o (ne)platnosti Vyúčtování zjištěny nebyly, vycházely soudy obou stupňů
správně ze závěru učiněného v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 147/2018, že
Vyúčtování doručené žalobci nebylo řádné a že druhé vyúčtování žalovaný doručil
žalobci až po uplynutí promlčecí lhůty pro vyúčtování záloh na služby za rok
2014 (k tomuto závěru viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024,
sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, v němž dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že
právo nájemce domáhat se vyúčtování záloh na služby a tomu odpovídající
povinnost pronajímatele tyto služby vyúčtovat se promlčuje v obecné tříleté
promlčecí lhůtě).
19. Nebylo-li Vyúčtování řádné, žalovaný nesplnil svou povinnost
vyúčtovat zálohy na služby stanovenou v § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. a je
proto povinen zaplatit podle § 13 odst. 1 tohoto zákona žalobci pokutu ve výši
100 Kč denně. Povinnost platit pokutu by mu podle tohoto ustanovení nevznikla
jen, jestliže by splnění příslušné povinnosti s nepeněžitým plněním ve
stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo
zaviněním druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020,
sp. zn. 26 Cdo 2178/2020). K naplnění ani jedné z těchto podmínek nedošlo.
Žalovaný netvrdil, že by existovaly nějaké okolnosti, pro které by bylo
nespravedlivé po něm požadovat vyúčtování záloh za služby za rok 2014 včas,
ostatně vyúčtování ještě před uplynutím lhůty provedl, to ovšem mělo chyby a
nebylo správné. Splněna nebyla druhá výjimka z uvedené platební povinnosti. V
řízení nebylo tvrzeno (a nic takového nevyplývá ani z provedeného dokazování),
že by k řádnému vyúčtování služeb za rok 2014 nedošlo v zákonem stanovené lhůtě
zaviněním žalobce. Lze tak uzavřít, že povinnost zaplatit pokutu podle § 13
odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. žalovanému vznikla (a potud je závěr odvolacího
soudu správný). Odvolací soud však shledal důvody pro moderaci pokuty (§ 2048–
2051 o. z.).
20. Nejvyšší soud v R 76/2023 mimo jiné uzavřel, že smyslem zkoumání
přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na
konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in
concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před
tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Při
moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta
plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci
smluvní pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti konkrétního případu,
a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též
okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti
nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li
v době porušení předvídatelné. Pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.
má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční
(rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2088/2022).
21. Odvolací soud při moderaci pokuty nehodnotil přiléhavě všechny
relevantní skutečnosti z hlediska jejich závažnosti, a jeho úvahu tak lze
považovat za zjevně nepřiměřenou.
22. V předmětné věci žalobce dlouhodobě řádně nehradí zálohy ve
stanovené výši (s níž nesouhlasí). Na druhé straně nelze přehlédnout, že rovněž
žalovaný dlouhodobě porušuje svou povinnost doručit řádné vyúčtování;
Vyúčtování nebylo řádné, a i přes námitky žalobce proti Vyúčtování a závěry
znaleckého posudku z 20. 12. 2016, druhé (nové) vyúčtování provedl až v roce
2019. Je třeba zdůraznit, že povinnost doručit příjemci služeb po skončení
zúčtovacího období včas řádné vyúčtování je v situaci, kdy mu stanovil zálohy
na jejich úhradu, jednou ze základních povinností poskytovatele služeb.
Žalovaný ji neporušil ojediněle, naopak ji neplnil řádně dlouhodobě (byť
prostřednictvím třetí osoby), navíc v situaci, kdy vyšly najevo nedostatky
Vyúčtování, neučinil bez zbytečného odkladu kroky k jejich nápravě. Žalobci lze
nepochybně klást k tíži, že neplatí řádně zálohy na služby, které mu žalovaný
(stejně jako ostatním svým členům) poskytuje, čímž ve výsledku poškozuje nejen
žalovaného, ale především jednotlivé vlastníky, nelze mu však přičítat k tíži,
že proti vadnému vyúčtování uplatňuje námitky, a že se opakovaně domáhá svých
práv, a to i u soudu. Nelze také přehlédnout, že k celkové výši pokuty přispěl
nemalou měrou žalovaný svým přístupem k plnění svých povinností (dlouhým
nedodáním řádného vyúčtování). Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že
žalovaný k vyhotovení vyúčtování smluvně využívá třetí osobu, neboť ve vztahu
ke svým členům odpovídá za splnění svých povinností, jako by je prováděl sám a
nic mu nebrání, aby proti této osobě uplatnil nároky vyplývající z porušení
smluvního závazku (provést řádné vyúčtování).
23. Povinnosti provést vyúčtování stanovených záloh nezbavuje žalovaného
ani skutečnost, že žalobce sám dlouhodobě tyto zálohy na služby neplatí řádně.
Dlouhodobé prodlení s placením záloh však lze přičíst žalobci k tíži při úvaze
o moderaci výše pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterou po žalovaném
požaduje za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2014, ačkoliv sám doposud
zálohy za toto období zcela nezaplatil. Za přiměřené snížení pokuty považuje
dovolací soud snížení o 30 %. Jestliže totiž žalovaný ani po uplatnění námitek
žalobce, ale ani poté, co v průběhu řízení, v němž se domáhal zaplacení
nedoplatku, který měl z Vyúčtování vzniknout, vyšlo najevo, že Vyúčtování má
vady a že tedy doposud svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby za rok 2014
nesplnil, nové (řádné) vyúčtování po řadu dalších měsíců nevyhotovil a svou
povinnost vyúčtovat služby se tak po další období ani nepokusil splnit, vyšší
moderace není na místě.
24. Pro posouzení nároku žalobce na zaplacení pokuty je dále významné,
že soud v řízení o zaplacení nedoplatku, který měl žalobci vzniknout z
vyúčtování služeb za rok 2014, přihlédl k námitce promlčení vznesené žalobcem a
nárok žalovanému pro jeho promlčení nepřiznal. Ačkoliv se žalobce dovolal
promlčení samotného nároku na vyúčtování služeb a z toho plynoucí povinnosti
zaplatit nedoplatek (či přeplatek) z vyúčtování, pokuty za nesplnění povinnosti
vyúčtovat služby podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. se nadále domáhal i
za dobu, kdy byl tento samotný nárok již promlčen.
25. Otázkou nároku na smluvní pokutu, došlo-li k promlčení hlavního
(zajišťovaného) závazku, se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval. V
poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013, dospěl k závěru, že promlčelo-li se právo zajištěné smluvní pokutou,
nemůže věřitel úspěšně uplatnit právo na zaplacení smluvní pokuty, které
vzniklo po promlčení zajištěného práva
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2637/2008). Bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně
vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Úspěšné
uplatnění námitky promlčení pohledávky nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na
niž vzniklo právo před promlčením pohledávky. Vzhledem k tomu, že smluvní
pokuta, na kterou již právo vzniklo, je samostatným nárokem, nevylučuje
promlčení práva zajištěného smluvní pokutou, jehož se dlužník dovolal, aby se
věřitel úspěšně domohl přiznání smluvní pokuty vzniklé před promlčením
zajištěného práva. Jinak je tomu ovšem se smluvní pokutou, na niž vzniklo právo
po promlčení zajištěné pohledávky. Dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního
závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího
závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky.
Promlčená pohledávka i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení
pohledávky, sice nezanikly a existují nadále, ovšem oslabené o nárok, a jsou
soudně nevynutitelné (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2023, sp. zn. 33 Cdo 2229/2022, ze dne 29. 4. 2008,
sp. zn. 32 Cdo 2480/2007).
26. Podle judikatury Nejvyššího soudu také platí, že je-li smluvní
pokuta (která je samostatným majetkovým nárokem) sjednána procentní sazbou ze
stanovené částky za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání
prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem
prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod
číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry lze
přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za
každý den prodlení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp.
zn. 33 Cdo 3558/2011).
27. Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není
smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic
to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku.
Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci
utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen,
úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít
vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu,
dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní
pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu [viz také např.
LASÁK, Jan. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo.
Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1284].
28. S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke
smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013
Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním
nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout
povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení
utvrzovaného nepeněžitého plnění.
29. Jestliže se žalobce jako příjemce služeb domáhal po žalovaném jako
poskytovateli služeb zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., protože
mu nedoručil (řádné) vyúčtování služeb za rok 2014, a posléze se dovolal
promlčení vyúčtování učiněného po uplynutí promlčecí doby (druhého vyúčtování),
vzniklo mu právo na zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.
do promlčení nároku na vyúčtování, po jeho promlčení se staly nevymahatelné
nejen nároky plynoucí z vyúčtování, ale také pokuta podle § 13 zákona č.
67/2013 Sb., na niž vzniklo právo po promlčení vyúčtování; oba tyto nároky
(vyúčtování i smluvní pokuta) jsou nadále soudně nevynutitelné.
30. Žalobci tedy vzniklo právo na zaplacení pokuty za dobu prodlení
žalovaného s plněním jeho povinnosti vyúčtovat služby za rok 2014, tedy od 1.
5. 2015, které s ohledem na promlčení této povinnosti (uplatněného žalobcem),
skončilo k 30. 4. 2018.
31. S ohledem na výše uvedené závěry tak žalobci náleží pokuta podle §
13 zákona č. 67/2013 Sb. v moderované výši 70 % (tedy 70 Kč denně) za období od
11. 6. 2015 do 30. 4. 2018 (tj. za 1.054 dní) ve výši 73.780 Kč. Za období od
1. 5. 2018 do 15. 12. 2021 mu již právo na pokutu (s ohledem na promlčení
povinnosti vyúčtovat služby za rok 2014, jehož se dovolal) nenáleží.
32. V části, v níž odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního
stupně, tak, že žalobu o zaplacení částky 164.120 Kč s 8,05% úrokem z prodlení
z částky 16.320 Kč od 28. 11. 2017 do zaplacení, s 9,75 % úrokem z prodlení z
částky 53.800 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení a s 8,50 % úrokem z prodlení z
částky 94.000 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení, zamítl, je rozsudek odvolacího
soudu v konečném důsledku správný. Nejvyšší soud proto dovolání v této části
zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
33. V části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení
63.780 Kč (73.780 Kč – 10.000 Kč již přiznaných odvolacím soudem) s 8,05%
úrokem z prodlení z částky 63.780 Kč od 28. 11. 2017 do zaplacení, rozsudek
odvolacího soudu správný není. Dosavadní výsledky řízení však ukazují, že je
možné o věci rozhodnout, proto dovolací soud jeho rozsudek v této části změnil
[§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního
stupně v tomto rozsahu tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil zaplatit
částku 63.780 Kč s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z, § 2 nařízení vlády č.
351/2013 Sb.).
34. V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř.
rozhodl dovolací soud také o nákladech řízení před soudem prvního stupně a
odvolacím soudem. S přihlédnutím k předmětu řízení, procesním návrhům účastníků
a výsledku řízení vychází dovolací soud z toho, že oba účastníci měli v řízení
částečný úspěch (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.) - žalobce byl úspěšný
co do základu nároku, žalovaný co do jeho výše (zejména díky promlčení své
nepeněžité povinnosti). Spravedlivému uspořádání tak odpovídá závěr, že jejich
procesní úspěch a neúspěch lze v dané věci považovat v zásadě za stejný. Tyto
důvody platí i pro rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací
soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy všech tří stupňů.
35. V řízení před soudem prvního stupně vznikly státu náklady řízení za
vyplacené svědečné ve výši 5.439,40 Kč, na jejichž náhradu má stát podle
výsledků řízení právo vůči účastníkům (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Protože
účastníci měli v řízení stejný úspěch, uložil jim dovolací soud zaplatit tyto
náklady stejný dílem, a to na účet soudu prvního stupně ve lhůtě 3 dnů od
právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelný rozsudek, může žalobce
podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 6. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu