23 Cdo 1567/2024

23 Cdo 1567/2024-185

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované Agrotree s.r.o., se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1307/2, identifikační číslo osoby 07095856, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem v Plzni, Karlova 211/5, o zaplacení 291 509,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 277/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Co 334/2023-159, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Co 334/2023-159, se zrušuje v části výroku I, kterou byl změněn výrok pod bodem I rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 6. 2023, č. j. 11 C 277/2022-88, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2023, č. j. 11 C 277/2022-93, tak, že žaloba byla co do částky 218 609,57 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výrocích II a III a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení částky 291 509,57 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti žalované provést včas dílo vyplývající z rámcové smlouvy o dílo č. 201051912 uzavřené dne 23. 6. 2020, jejímž předmětem bylo zabezpečení opravy a servisní údržby elektrocentrál Caterpillar (dále jen „rámcová smlouva“), ve spojení s oboustranně odsouhlasenou výzvou č. 2 ze dne 17. 6. 2021 týkající se konkrétního dílčího plnění z rámcové smlouvy – opravy a repase elektrocentrály EC 220 KW Caterpillar 3/400 CAT KTN ve lhůtě do 20. 8. 2021 (dále jen „výzva“). Podle žalobkyně se žalovaná dostala do prodlení s plněním, neboť opravenou a repasovanou elektrocentrálu předala žalobkyni až dne 1. 12. 2021. Za prodlení v délce 103 dnů požadovala žalobkyně smluvní pokutu ve výši 291 509,57 Kč (odpovídající 0,5 % z předpokládané výše plnění za každý den prodlení).

2. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 11 C 277/2022-88, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2023, č. j. 11 C 277/2022-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 291 509,57 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), žalovanou zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni ve výši 2 944 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 576 Kč (výrok pod bodem III).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se na základě rámcové smlouvy ve spojení s výzvou zavázala pro žalobkyni provést opravu a servis elektrocentrály EC 220 KW Caterpillar 3/400 CAT KTN ve lhůtě do 20. 8. 2021 a žalobkyně se zavázala žalované zaplatit cenu díla ve výši 566 038 Kč. Neměl za prokázané, že by mezi účastníky došlo k dohodě o změně termínu plnění. Pro případ prodlení s provedením služby byla v čl. X. bodu 10.1. rámcové smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z předpokládané výše plnění za každý započatý den prodlení, a to až do úplného splnění závazku nebo do zániku smluvního vztahu. Elektrocentrála byla předána žalované k opravě dne 9. 2. 2021. Žalovaná opravenou elektrocentrálu předala žalobkyni dne 1. 12. 2021, čímž se dostala do prodlení v délce 103 dnů, za které vyúčtovala žalobkyně žalované fakturou č. 21624210012199 smluvní pokutu ve výši 291 503,57 Kč.

4. Soud prvního stupně smlouvu mezi účastníky právně posoudil jako smlouvu o dílo ve smyslu § 2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dovodil porušení povinnosti žalované provést opravu a servis elektrocentrály v dohodnutém termínu a vznik práva žalované na sjednanou smluvní pokutu. Neshledal důvodným návrh žalované na moderaci smluvní pokuty. Měl za to, že smluvní pokutu ve výši zhruba jedné poloviny ceny díla při prodlení v délce 103 dnů a sjednaném termínu plnění v délce 30 dnů (sic!) nelze shledat nepřiměřenou. Odkázal přitom i na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 76/2023“), jenž je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz. Uvedl, že v řízení vyšlo najevo, že prodlení v délce 103 dnů nebylo způsobeno převážně nedostupností stykačů (součástek potřebných k opravě dle sjednaných podmínek) na trhu, jak tvrdila žalovaná.

5. Krajský soud v Plzni k odvolání žalované rozsudkem uvedeným výše v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 72 900 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a co do částky 218 609,57 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I); změnil jej ve výroku pod bodem III co do výše povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 77 258,50 Kč (výrok III).

6. Odvolací soud se (po částečném zopakování dokazování výslechem svědků) zčásti ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zejména o ujednání o smluvní pokutě, o sjednání termínu plnění, ceně díla, termínech předání elektrocentrály žalované a jejího vrácení žalobkyni po opravě. K tomu pouze doplnil, že ačkoli mezi účastníky nedošlo ke změně termínu plnění písemnou formou, došlo k neformálnímu upozornění žalobkyně žalovanou na komplikace týkající se dodržení termínu (dne 7. 9. 2021 žalovaná vysvětlila e-mailem žalobkyni důvody prodlení spočívající v zajištění ovládací techniky). Odvolací soud dospěl s odkazem na čl. X bodu 10.5. rámcové smlouvy k závěru o sankčním charakteru smluvní pokuty (povinnost uhradit smluvní pokutu měla vzniknout bez ohledu na vznik škody a její výši, škoda byla vymahatelná samostatně vedle smluvní pokuty a úroku z prodlení). Ve vztahu k posouzení přiměřenosti smluvní pokuty odvolací soud přihlížel k hodnotě a významu zajišťované povinnosti s tím, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v době uzavíraní rámcové smlouvy ve znění výzvy, byly dány okolnosti, které by mimořádně zvyšovaly zajišťovanou povinnost (správně zřejmě její význam – poznámka Nejvyššího soudu) a ani sama žalobkyně žádné mimořádné skutečnosti netvrdila. Přihlédl k tomu, že elektrocentrála byla po dobu, kdy nebyly k dispozici stykače potřebné pro provedení opravy, udržována dle požadavku žalobkyně ve funkčním stavu a že elektrocentrála byla pro účely cvičení Medical Man v září roku 2021 od žalované v průběhu opravy odvezena a poté vrácena zpět žalované. V kontextu hodnoty a významu zajišťované povinnosti dospěl odvolací soud k závěru, že smluvní pokuta je v daném případě nepřiměřeně vysoká a lze ji moderovat. S odkazem na závěry R 76/2023 zohlednil okolnosti, které nastaly při porušení smluvní povinnosti, a to podíl žalobkyně (jejích zaměstnanců) na prodlení žalované, který spočíval v jejím jednání, které bylo nekonstruktivní a zdlouhavé, pověřený zaměstnanec žalobkyně plnil rozkazy svých nadřízených a veškeré kroky musel mít schválené. Odvolací soud vzal v potaz též skutečnost, že zakázka byla zadána v době covidových opatření a v době konkretizace zakázky výzvou (oproti době nacenění zakázky k žádosti žalobkyně) součástka potřebná k opravě elektrocentrály nebyla na trhu k dispozici právě z důvodů tehdejších omezení a byly problémy s jejím dodáním. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že ač byla elektrocentrála předána žalobkyní žalované již počátkem února roku 2021, ke specifikaci zakázky došlo s více jak čtyřměsíčním odstupem výzvou z června roku 2021, což poukazovalo na (podle odvolacího soudu zřejmě nižší – poznámka Nejvyššího soudu) význam zakázky, resp. povinnosti zajišťované smluvní pokutou. Odvolací soud proto přistoupil k moderaci smluvní pokuty, a to na částku 72 900 Kč odpovídající jedné čtvrtině smluvní pokuty uplatněné žalobkyní, kterou považoval za zcela přiměřenou a odrážející skutkový stav věci, aniž by současně byl bagatelizován podíl žalované na jejím prodlení s předáním zakázky.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to výslovně v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 218 609,57 Kč s příslušenstvím, a ve

8. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně primárně v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při svých úvahách nesprávně aplikoval závěry uvedené v R 76/2023 (dále též jen „první otázka“). Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobkyně (též s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2860/17, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) v tom, že se nezabýval všemi okolnostmi konkrétního případu, ať již známými v době sjednávání smluvní pokuty nebo nastalými později, které mají původ v porušení smluvní povinnosti, a nezabýval se náležitě zájmy žalobkyně, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou a měly být chráněny smluvní pokutou.

Odvolací soud podle ní především řádně nezohlednil, že již k uzavření rámcové smlouvy a výzvy došlo v průběhu pandemie covid-19 a (údajný) nedostatek 2 kusů dílčích komponentů na trhu právě z důvodu covidových opatření nemohl být pro žalovanou nepředvídatelnou okolností či neočekávanou situací. Má též za to, že v řízení nebyla prokázána absence těchto komponentů na trhu, neboť nebylo prokázáno, kdy žalovaná náhradní díl objednala, kdy zjistila jeho nedostupnost, zda poptávala více dodavatelů a jak se jej snažila nahradit.

Žalobkyně odvolacímu soudu též vytýká absenci zohlednění skutečnosti, že další prodlení žalované bylo způsobeno nesprávně zvoleným technickým řešením, neboť žalovanou zamýšlené řešení nefungovalo (odkazuje na obsah emailu ze dne 7. 9. 2021), a že posléze realizovaná oprava elektrocentrály pouze s repasovanými díly (stykači), byla provedena bez souhlasu žalobkyně a vyžadovala práci pouze v řádech dnů. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně dovodil též nižší význam a hodnotu zajišťované povinnosti (menší důležitost zakázky) z toho, že výzva byla uskutečněna až po čtyřech měsících od předání elektrocentrály žalované, avšak nezohlednil důvody, pro které došlo k výzvě po uvedené době.

Tvrdí přitom, že výzva byla učiněna až dne 17. 6. 2021 z důvodů na straně žalované, které byla elektrocentrála předána dne 9. 2. 2021 k určení závady (defektaci) a stanovení ceny opravy a dlouho jí trvalo, než předložila rozpočet opravy sestavený v souladu s rámcovou smlouvou. Žalobkyně argumentuje též tím, že odvolací soud nevyhodnotil, že termín pro provedení opravy elektrocentrály byl sjednán s ohledem na potřebu žalobkyně mít k dispozici funkční elektrocentrálu pro mezinárodní vojenské cvičení Medical Man v září 2021, což se nestalo.

V tomto ohledu namítá, že odvolací soud v rozporu s obsahem e-mailu ze dne 7. 9. 2021 uzavřel, že elektrocentrála byla pro toto cvičení odvezena.

Rozpor s R

76/2023 spatřuje žalobkyně též v nezohlednění závěru, podle kterých nelze nárok na smluvní pokutu snížit, pokud se nepodaří na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele tak, aby mohl soud učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu, že za porušení smluvní pokutou utvrzené smluvní povinnosti odpovídá dlužník objektivně (tj. bez ohledu na jeho případné zavinění) i v případě sankční smluvní pokuty a že moderace smluvní pokuty je výjimečným institutem, který má být využit v případě zjevného excesu při uplatnění smluvní pokuty, což však v daném případě nenastalo.

9. Žalobkyně má dovolání za přípustné též pro řešení otázky, jak po přijetí nového konceptu moderace smluvní pokuty dle R 76/2023 přistupovat k posouzení přiměřenosti smluvních pokut, jejichž celková výše je plně odvislá od délky prodlení dlužníka (dále též jen „druhá otázka“), kterou považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zdůrazňuje, že podle dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, nemůže být dlužník zvýhodňován na úkor věřitele v důsledku délky svého prodlení. Z rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně nevyplývá, zda se při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty zabýval i délkou prodlení žalované a zda tato skutečnost měla na výši přiznané částky vůbec nějaký vliv, tj. zda v rámci zkoumání zájmů jednotlivých stran nedošlo k nepřípustnému a nespravedlivému zvýhodnění žalované jen z toho důvodu, že celková výše smluvní pokuty dorostla do uplatněné částky v důsledku dlouhé doby, po kterou byla žalovaná v prodlení.

10. Žalobkyně v dovolání dále namítá nesprávné posouzení otázky náhrady nákladů řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu citované v dovolání (dále jen „třetí otázka“).

11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost. Ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a se závěrem o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Jeho úvahy má za náležitě a srozumitelně odůvodněné, neodchylující se od dosavadní judikatury dovolacího soudu. Nesouhlasí ani s dalšími dovolacími námitkami žalobkyně.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Prostřednictvím třetí otázky napadla žalobkyně výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání proti takovému výroku však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

15. Závěr o přípustnosti dovolání nejsou způsobilé založit námitky žalované uplatněné v rámci argumentace k první otázce, při kterých zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu (posouzení obsahu e-mailu ze dne 7. 9. 2021 ve vztahu k žalobkyní tvrzenému nesprávně zvolenému technickému řešení opravy jako důvodu prodlení, tvrzení o neodvezení elektrocentrály žalobkyní v průběhu opravy pro účely mezinárodního vojenského cvičení Medical Man). Jejich prostřednictvím žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

16. Nesprávnost řešení první otázky odvolacím soudem však žalobkyně v dovolání nestaví pouze na vlastních skutkových závěrech. V rozsahu této další argumentace Nejvyšší soud shledal její dovolání přípustným, neboť při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty se odvolací soud odchýlil od závěrů R 76/2023. Nadto je dovolání přípustné též pro řešení úzce související druhé otázky, neboť specifiky posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení se dovolací soud po vydání R 76/2023 ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.

IV. Důvodnost dovolání

17. Dovolání je důvodné.

18. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

19. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.

20. V R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu.

Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.

V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem.

Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 28.

6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, či ze dne 28.2.2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022.

21. Nejvyšší soud v R 76/2023 též uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny. Povinností věřitele ze smluvní pokuty (jakékoli) je pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty (tj. i okolností týkajících se výše škody, zavinění či případného naplnění liberačních důvodů).

Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (příp. jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti

22. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se moderace smluvní pokuty podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla ustálena v závěru, že z pohledu přiměřenosti je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností konkrétního případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotu zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit třeba i jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V takovém případě výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník neplní své povinnosti zajištěné smluvní pokutou – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, a ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020).

23. Uvedená judikatura však vycházela z koncepce moderace smluvní pokuty jako nástroje obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Je tedy na místě uvažovat do jaké míry jsou dané závěry aplikovatelné i při posuzování přiměřenosti konkrétního nároku na smluvní pokutu ve smyslu § 2051 o. z. v návaznosti na závěry vyjádřené v R 76/2023. Při těchto úvahách je nutné vzít na zřetel odlišnosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (případně jiné časové období) trvání prodlení dlužníka se splněním povinnosti.

24. Ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den prodlení se splněním povinnosti v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že povinnost splnit řádně a včas je porušena již okamžikem marného uplynutí doby splatnosti, přičemž za den, kdy byla povinnost nejdříve porušena, je třeba považovat první den prodlení dlužníka. Ovšem povinnost splnit řádně a včas v důsledku jejího porušení a nastalého prodlení nezaniká a trvá dál až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy zanikne jiným způsobem (srov. § 365 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného kde dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák.“), přičemž povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, je dlužník zavázán plnit (není-li sjednáno jinak) i po zaplacení smluvní pokuty (§ 545 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“). Proto každým dalším dnem po dobu, po kterou trvá prodlení, dlužník opětovně porušuje svou povinnost plnit řádně a včas. Za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní pokutu. Jinak řečeno v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení je trvání protiprávního stavu (pokračování v prodlení) předpokladem vzniku práva na smluvní pokutu, připadající na příslušný další den prodlení; za každý další den prodlení vzniká věřiteli další (samostatné) právo na smluvní pokutu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011).

25. K závěrům, podle kterých v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, se Nejvyšší soud přihlásil i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023).

26. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy je v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty, která je sjednána sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (příp. jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.

27. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (příp. jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (součtu výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (příp. též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy při takto sjednané smluvní pokutě dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (příp. opětovně za jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti.

Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. bude (ne)přiměřený nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak již nebude (ne)přiměřenou za další období prodlení v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka a (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení dlužníka zůstane nedotčena.

Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně, resp. převážně paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla.

Nebo například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Význam při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může hrát skutečnost, v jakém rozsahu byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně) a jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil.

28. Skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti po delší dobu. Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení dlužníka jako neodpovídající zájmům věřitele narušeným prodlením, jež měly být smluvní pokutou chráněny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty (celkové výše uplatněného nároku na smluvní pokutu).

29. Vzhledem k tomu, že takto sjednaná smluvní pokuta se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky, nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka utvrzené smluvní pokutou mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny. Též Nejvyšší soud Československé republiky již před sto lety v rozhodnutí ze dne 16. 9. 1925, sp. zn. Rv I 1070/25 (publikovaném pod č. 5278/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII-b, ročník 1925), dospěl při posouzení zmírnění smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení dlužníka s vrácením sudu k závěrům, že nelze odhlížet též od věřitelovy pasivity a liknavosti ve vztahu k pohledávce utvrzené smluvní pokutou („… sud … zůstal nevrácen u žalované od 27. října 1919 do 12. prosince 1923 a … byl ihned vrácen, jakmile ji žalobkyně o něj upomenula … patrně také ona na něj zapomněla a dříve o něj neupomínala. … smluvní pokuta 1 Kč za sud a den jeví se dle cen, jak se po roce 1921 vyvinuly, nepřiměřeně vysokou, zvláště, když jde o odklad tak dlouho trvající …“). V tomto ohledu lze připomenout též závěry přijaté v rozsudku ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, v němž Nejvyšší soud s odkazem na tam citovanou komentářovou literaturu uzavřel, že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují.

30. Lze tedy shrnout, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je proto nezbytné při úvahách o její moderaci posoudit na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny.

Aplikace přijatých závěrů na projednávanou věc

31. V řešené věci byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z celkové ceny díla za každý den prodlení, a to výslovně bez ohledu na to, zda a v jaké výši vznikla druhé straně v této souvislosti škoda. Dále bylo ujednáno, že náhrada škody je vymahatelná samostatně vedle smluvních pokut a úroku z prodlení v plné výši. Z takových ujednání odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta plnila sankční funkci. Při svých následných úvahách o nepřiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu však opomněl tuto zjištěnou funkci smluvní pokuty řádně zohlednit s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem, a jeho úvahy tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.

32. Vycházel-li odvolací soud ze závěru, že v řízení z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v době uzavíraní rámcové smlouvy ve znění výzvy byly dány okolnosti, které by mimořádně zvyšovaly význam zajišťované povinnosti, a že ani sama žalobkyně žádné mimořádné skutečnosti netvrdila, postupoval v rozporu se závěry R 76/2023, podle kterých, nepodaří-li se soudu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. Povinností věřitele je přitom pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Jinak řečeno, nebylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala okolnosti, které by mimořádně zvyšovaly význam zajišťované povinnosti, nýbrž na žalovaném, aby tvrdil a prokázal existenci okolností svědčících o důvodech moderace.

33. Nepřiléhavé jsou v kontextu posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sankčního charakteru též úvahy odvolacího soudu o tom, že zakázka byla zadána v době covidových opatření a v době konkretizace zakázky výzvou (oproti době nacenění zakázky k žádosti žalobkyně) součástka potřebná k opravě elektrocentrály nebyla na trhu k dispozici právě z důvodů tehdejších omezení a byly problémy s jejím dodáním. Věděla-li totiž žalovaná již v době, kdy akceptovala výzvu žalobkyně k realizaci zakázky a termín plnění v ní uvedený (jehož nedodržení bylo podle smlouvy sankcionováno sjednanou smluvní pokutou), že potřebná součástka na trhu v uvedené době není dostupná a jsou problémy s jejím dodáním, nelze to považovat za okolnost, která by měla odůvodnit nepřiměřenost sjednané sankční smluvní pokuty, neboť prodlení žalované se splněním její povinnosti v takové situaci nebylo způsobeno okolností pro ní nepředvídatelnou.

34. Úvahy odvolacího soudu o podílu zaměstnanců žalobkyně na prodlení žalované spočívající v nekonstruktivnosti a zdlouhavosti jednání a nutnosti schválení veškerých korků nadřízenými jsou neúplné, neboť v nich absentuje zjištění, v jakém konkrétním časovém rozsahu se uvedené chování žalobkyně podílelo na délce prodlení žalované a zda tedy vůbec bylo významné z pohledu přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za celou dobu prodlení žalované, jež měl být sankcí za pozdější provedení opravy.

35. Při posouzení významu povinnosti utvrzené smluvní pokutou lze považovat za nepřiléhavou úvahu odvolacího soudu o časovém odstupu mezi předáním elektrocentrály a upřesněním zakázky výzvou žalobkyně, neboť termín, ve kterém byl žalovaný povinen splnit svou povinnost a jehož nedodržení bylo sankcionováno smluvní pokutou, byl podle zjištění soudů nižších stupňů ujednán až při upřesnění zakázky výzvou žalobkyně, a není tak zřejmé, jak mohla prodleva nastalá předtím, než vůbec byla ujednána konkrétní povinnost žalované utvrzená smluvní pokutou (termín plnění), svědčit o významu (až později) sjednané povinnosti pro žalobkyni. Nadto se odvolací soud při těchto svých úvahách o významu utvrzené povinnosti blíže nezabýval tím, z jakého důvodu došlo k uvedenému časovému odstupu mezi předáním elektrocentrály žalované a konkretizací zakázky žalobkyní.

36. Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou) a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují, a že u sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady neshledal.

38. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že právní posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace odvolacím soudem není správné, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba co do částky 218 609,57 Kč zamítá, a v závislých výrocích II a III o

povinnosti k zaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 40. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu Mgr. Jiří Němec předseda senátu