23 Cdo 2835/2020-454
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně ŽOS
TRADING, s. r. o., se sídlem ve Vrútkách, Dielenská kružná 2, Slovenská
republika, identifikační číslo osoby 31574653, proti žalované Pars Komponenty,
s. r. o., se sídlem ve Studénce, část Butovice, Malá Strana 451, identifikační
číslo osoby 25821547, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem
v Bílovci, Wolkerova 1140/2, o zaplacení 45 319 077 Kč, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 26/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2020, č. j. 7 Cmo 155/2019-418, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2020, č. j. 7 Cmo
155/2019-418, v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 21 Cm 26/2011-345, v části výroku II
o zamítnutí žaloby co do částky 9 683 333 Kč a ve výroku III, a v druhém výroku
a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 21 Cm
26/2011-345, v části výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 9 683 333 Kč a
ve výroku III, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě
k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení smluvních pokut v celkové
výši 45 319 077 Kč za porušení povinnosti žalované odstranit ve lhůtě 5
pracovních dnů záruční vady jednotlivých komponentů dodaných žalobkyni podle
kupní smlouvy. Smluvní pokuty vyčíslila částkou 5 000 Kč za každý den prodlení
s odstraněním každé jednotlivé vady, která se na dodaném zboží vyskytla. Při
výpočtu požadované smluvní pokuty vycházela z několika reklamací vad, které
učinila. Z reklamace č. 1 smluvní pokutu v řízení nepožadovala. Z reklamací č.
2 až 7 požadovala smluvní pokuty ve výši 32 974 077 Kč, 1 755 000 Kč, 2 415 000
Kč, 2 520 000 Kč, 2 115 000 Kč a 3 540 000 Kč.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 21 Cm
26/2011-345, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 841 667 Kč
(výrok I), žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 477
410 Kč, zamítl (výrok II) a žalobkyni zavázal k zaplacení náhrady nákladů
řízení žalované ve výši 1 649 212 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující
uzavřela se žalovanou jako prodávající dne 2. 8. 2006 kupní smlouvu č. 10343/06, jejímž předmětem byla dodávka zboží – komponentů (dveří, oken a
polic) – pro projekty výroby vozů Pinzgaubahn a Zillertalbanh (rakouských
drah), jejichž přehled, množství, jednotlivé ceny a termíny dodávek byly
uvedeny v příloze č. 1 a jejichž technická specifikace byla uvedena v příloze
č. 2. Cena jednotlivých komponentů (dveří, oken či polic) byla dohodnuta v
rozmezí od 3 120 Kč do 45 000 Kč za kus a celková cena dodávky všech komponentů
činila 6 900 660 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). V článku VI
smlouvy byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z dlužné částky v
případě prodlení žalobkyně s úhradou peněžitého závazku a smluvní pokuta ve
výši 0,05 % denně z hodnoty předmětu plnění v případě prodlení žalované s
věcným plněním předmětu kupní smlouvy, přičemž smluvní pokuta nenahrazovala
nárok oprávněné strany na náhradu škody. Vady, na které se vztahovala záruční
doba sjednaná ve smlouvě (24 měsíců od zahájení provozu, nejdéle však 30 měsíců
od dodání komponentů), byla žalovaná povinna odstranit do 5 pracovních dnů od
jejich oznámení žalobkyní. Pro případ nesplnění této povinnosti mohla žalobkyně
uplatnit smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč „za každou uplatněnou závadu a za
každý den prodlení“. Prokazatelné škody vzniklé z vad ve sjednané záruční době
měla žalovaná uhradit žalobkyni do 30 dnů od jejich vyčíslení, pokud by se
strany nedohodly jinak. Žalovaná dodala žalobkyni jednotlivé komponenty podle
smlouvy postupně v období od 4. 9. 2006 do 12. 2. 2009. Žalobkyně na základě
reklamací jejího odběratele – výrobce kolejových vozidel ŽOS Vrútky, a. s. –
(sama předtím neprovedla prohlídku zboží a vady neoznámila bez zbytečného
odkladu poté, co zboží mohla prohlédnout) postupně žalované oznamovala vady
dodaného zboží (vady jednotlivých dodaných komponentů, přičemž u některých
komponentů reklamovala současně i více vad), a to celkem sedmi dopisy
odeslanými v období od 23. 1. 2007 do 5. 3. 2009 (reklamace č. 1 až 7), a
žalovaná vady odstranila, nikoliv však v dohodnuté lhůtě. V případě reklamace
č. 2 činilo u 1 okna prodlení žalované s jeho opravou 12 dnů, u zbylých 47
reklamovaných oken byla délka prodlení 36 dnů. V případě reklamace č. 3 trvalo
prodlení s opravou 9 vadných oken 26 dnů. Na základě reklamace č. 4 bylo
opraveno 5 ks oken a 2 ks profilů s prodlením 69 dnů. Délka prodlení žalované
při opravě 4 vadných oken podle reklamace č. 5 činila 55 dnů. Vada 9 kusů
konzolí uplatněná reklamací č. 6 byla odstraněna s prodlením 15 dnů. V případě
reklamace č. 7 trvalo prodlení žalované s opravou 3 oken 43 dnů. Společnost ŽOS
Vrútky, a. s., uplatnila vůči žalobkyni náhradu škody ve výši 429 500 EUR na
základě nároků vznesených vůči ní ze strany koncových zákazníků vzhledem k
prodlení žalobkyně s dodávkami pro zmiňované projekty a s odstraněním vad. Jednotlivé zakázky společnosti ŽOS Vrútky, a.
s., sjednané s rakouskými
partnery na výrobu drážních vozů měly hodnotu 3 917 840 EUR a 2 741 173 EUR a
za každý den prodlení s termínem dodání byla s rakouskými partnery sjednána
smluvní pokuta ve výši 0,05 % hodnoty zakázky, maximálně 10 % z příslušné
hodnoty vozidla a po dobu záruky byla požadována záloha či bankovní garance ve
výši 5 % hodnoty zakázky. Společnost ŽOS Vrútky, a. s., uplatnila vůči
žalobkyni také náhradu škody ve výši 577 834,88 EUR na základě nároků
vznesených vůči ní ze strany koncových zákazníků formou zadržených částek ve
výši 10 % ze sjednané ceny vyrobených dráhových vozidel.
4. Nároky žalobkyně posuzoval soud prvního stupně s ohledem na datum
uzavření kupní smlouvy podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb.
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a v
zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena
kupní smlouva podle § 409 obch. zák. Ujednání o smluvní pokutě za prodlení s
odstraněním vad neshledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy, ani neměl výkon
práva žalobkyně na smluvní pokutu za rozporný se zásadou poctivého obchodního
styku. Toto ujednání vyložil tak, že „závadou“ byl míněn každý vadný komponent
(okno, dveře, police), popř. vadné dílce tvořící jeden komponent, nikoliv každá
vada jednotlivého komponentu či jeho dílčí části. Tedy v případě, kdy žalobkyně
reklamovala 3 vady na jednom komponentu (např. na okně s přiděleným výrobním
číslem), činil podle soudu prvního stupně výpočet smluvní pokuty 5 000 Kč x 1
den x 1 vadné okno (nikoliv 5 000 Kč x 1 den x 3 vady), jak smluvní pokutu
vypočítávala žalobkyně v žalobě. Smluvní pokutu proto vypočetl v případě
jednotlivých reklamací (reklamace č. 2 až 7) v částkách 8 520 000 Kč, 1 170 000
Kč, 2 415 000 Kč, 1 100 000 Kč, 675 000 Kč a 645 000 Kč, celkem tedy v částce
14 525 000 Kč.
5. Vzhledem k návrhu žalované na moderaci smluvní pokuty se soud prvního
stupně zabýval tím, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Uvedl,
že důvodem sjednání smluvní pokuty byl zájem žalobkyně na co nejrychlejším
odstranění záručních vad v případě jejich výskytu, neboť již ze samotné kupní
smlouvy a její přílohy bylo zřejmé, že dodané komponenty měly být dále použity
na výrobu kolejových vozů určených pro rakouský trh, který byl přísnější než
český, a že prioritou byla kvalita dodaného zboží. Současně však přihlédl k
tomu, že hodnota celé zakázky mezi účastnicemi (kupní cena za dodávku všech
komponentů) činila 6 900 660 Kč bez DPH, že zjištěná výše smluvní pokuty 14 525
000 Kč je více než jejím dvojnásobkem a není přitom dána výlučně délkou
prodlení žalované (v takovém případě by podle soudu prvního stupně nebylo možné
uvažovat o nepřiměřené výši smluvní pokuty), nýbrž tím, že do výpočtu smluvní
pokuty vstupuje kromě pevně stanovené částky 5 000 Kč za každý den prodlení
také počet vadných komponentů (popř. jejich dílčích prvků). Žalovaná na základě
smlouvy dodávala žalobkyni velké množství komponentů, což odůvodnilo i větší
množství vad. Zjištěnou dobu prodlení (v případě jednotlivých reklamací)
považoval soud prvního stupně nepřiměřenou výsledné smluvní pokutě, když např.
smluvní pokuta u reklamace č. 2 za prodlení s odstraněním vad u 1 okna (12 dnů)
a 47 oken (36 dnů) činí celkem 8 520 000 Kč, tedy částku přesahující sjednanou
kupní cenu za všechny komponenty. Výši smluvní pokuty proto shledal
nepřiměřenou a podle § 301 obch. zák. ji snížil na jednu třetinu, tj. na částku
4 841 667 Kč úměrnou smluvně sjednané ceně plnění (ji nepřesahující), přičemž
uzavřel, že není limitován výší vzniklé škody, neboť žalobkyně ani přes poučení
soudem neprokázala vznik škody, tj. že společnosti ŽOS Vrútky, a. s., zaplatila
náhradu škody, kterou po ni uplatnila. Při moderaci smluvní pokuty vzal soud
prvního stupně do úvahy též skutečnost, že kromě smluvní pokuty si účastnice
sjednaly povinnost žalované uhradit žalobkyni prokazatelné škody vzniklé z vad
ve sjednané záruční době do 30 dní od jejich vyčíslení.
6. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost k
náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 370 803,40 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud věc také posoudil podle právní úpravy občanského
zákoníku a obchodního zákoníku účinné do 31. 12. 2013 a ztotožnil se s výkladem
ujednání o smluvní pokutě (námitku jeho nejednoznačnosti neměl za důvodnou), se
zjištěními o délce jednotlivých prodlení žalované s odstraněním vad i s
výpočtem smluvní pokuty, jak jej učinil soud prvního stupně. Zabýval se
moderací smluvní pokuty a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o
nepřiměřenosti smluvní pokuty. Konstatoval, že soudem prvního stupně vypočtená
výše smluvní pokuty (14 525 000 Kč) více než dvakrát převyšuje sjednanou kupní
cenu a je několikanásobně nižší než smluvní pokuta vypočtená žalobkyní. Dodal,
že tento nepoměr je dán jednak délkou prodlení, ale zejména tím, že soud
prvního stupně bral v úvahu jako vadný vždy každý jednotlivý komponent jako
celek, kdežto žalobkyně zohledňovala každou dílčí vadu jednotlivého komponentu.
I když bylo zboží určeno pro rakouský trh, tedy pro zákazníka, který klade
velký důraz na jeho kvalitu, což byl hlavní argument žalobkyně pro zohlednění
každé vady jednotlivého komponentu, nesouhlasil odvolací soud s tím, že by
smluvní pokuta v řádu desítek milionů korun odpovídala významu a hodnotě
zajišťované povinnosti. Neměl proto námitky k postupu soudu prvního stupně,
který přistoupil k moderaci smluvní pokuty a její výši snížil na jednu třetinu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání,
které směřovala pouze proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž
byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v
rozsahu částky 9 683 333 Kč, neboť měla za důvodný nárok na zaplacení smluvní
pokuty v celkové výši 14 525 000 Kč, jak byla vypočtena soudem, a nesouhlasila
s její moderací. Je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje jej změnit tak, že bude změněn
rozsudek soudu prvního stupně a žalované bude uloženo zaplatit jí celkem částku
14 525 000 Kč.
9. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že napadený rozsudek
závisí na řešení otázky posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty a její
moderace podle § 301 obch. zák., kterou odvolací soud řešil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazuje přitom na celou řadu
rozhodnutí
Nejvyššího soudu – sp. zn. 29 Odo 1105/2006 (jde o rozsudek ze dne 27. 11.
2008, uveřejněný pod číslem 20/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „R 20/2010“), sp. zn. 32 Odo 1299/2006, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, sp.
zn. 33 Odo 588/2003, sp. zn. 32 Cdo 1007/2006 (správně zřejmě sp. zn. 32 Odo
1007/2006), sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 32 Odo 400/2004, sp. zn. 32 Cdo
3622/2011, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, sp. zn. 33 Odo
438/2005, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006 a sp. zn. 23 Cdo
525/2015 (jde o rozsudky ze dne 24. 7. 2007, ze dne 31. 8. 2010, ze dne 23. 6.
2004, ze dne 28. 8. 2006, ze dne 30. 3. 2011, ze dne 18. 1. 2005, ze dne 18.
12. 2012, ze dne 9. 4. 2009, ze dne 21. 10. 2019, ze dne 30. 5. 2007, ze dne
17. 5. 2011, o usnesení ze dne 12. 2. 2009 a ze dne 7. 4. 2015, jež jsou
veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz).
10. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení přiměřenosti
smluvní pokuty přihlížel k celkové výši požadované smluvní pokuty a tuto
porovnával s dohodnutou kupní cenou, namísto toho, aby posuzoval přiměřenost
smluvní pokuty podle její dohodnuté denní sazby, když nešlo o smluvní pokutu
sjednanou pevnou částkou. Poukazuje na to, že v projednávané věci byla sjednána
smluvní pokuta jako denní sazba ve výši 5 000 Kč odpovídající 0,07 % kupní
ceny, tj. výrazně nižší než sazba 0,5 % denně, kterou podle ní považuje
judikatura ještě za přiměřenou. Má též za to, že soudy obou stupňů považovaly
takto sjednanou sazbu smluvní pokuty za přiměřenou, neboť soud prvního stupně
ji při jednání hodnotil jako „určitou, konkrétní a tudíž zákonně smluvenou“.
Následné posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřené na základě její konečné výše
hodnotí žalobkyně jako vnitřně rozporné. Nesprávnost právního posouzení
spatřuje též v tom, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty
přihlížel k okolnostem, které nastaly po jejím sjednání (k celkové výši smluvní
pokuty, k délce prodlení žalované a k počtu reklamovaných vad dodaného zboží).
11. Podle žalobkyně odvolací soud též nesprávně aplikoval posloupnost
tří fází procesu použití moderačního práva stanovenou zmíněnou judikaturou,
protože při její správné aplikaci již po první fázi nemohl dojít k závěru o
nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a nemohl následně přistoupit k její
moderaci. Za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje
také to, že odvolací soud již ve fázi posuzování přiměřenosti sjednané smluvní
pokuty přihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
12. Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout. Souhlasí s tím, že odvolací
soud při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty vnímal výši kupní ceny i délku
prodlení, která byla v řádech dnů, nikoliv let, a žalobkyni nezatížila stran
dalších dodávek zákazníkovi. Měla za to, že i kdyby bylo namístě moderovat
denní sazbu, a nikoliv vypočtenou komplexní pokutu, výsledek by měl být v obou
případech stejný, tedy neměl by převýšit kupní cenu. Poukazuje též na námitky
neurčitosti ujednání o smluvní pokutě, nesplnění notifikační povinnosti
žalobkyní a nepoctivosti vymáhání smluvní pokuty, které uplatnila již v řízení
před soudy obou stupňů.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání nemohou založit nepřípadné odkazy žalobkyně na
R 20/2010, na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, sp. zn. 33
Odo 872/2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 33
Odo 438/2005 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2006, neboť v
žádném z těchto rozhodnutí nebyla dovolacím soudem řešena otázka posouzení
přiměřenosti výše smluvní pokuty a její moderace podle § 301 obch. zák. (v
prvním z nich byly řešeny otázky týkající se prohlášení konkursu na majetek
úpadce a charakteru smlouvy týkající se provozování podniku úpadce a v dalších
byly řešeny otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými
mravy podle § 39 obč. zák., případně otázka aplikace § 265 obch. zák. a
nemožnosti moderace smluvní pokuty po zániku práva na její zaplacení). Od
zmíněných rozhodnutí se tak odvolací soud nemohl odchýlit při řešení žalobkyní
předkládané otázky. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že k založení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu,
nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu (srov.
například usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
16. K závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pro rozpor s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevede ani námitka žalobkyně, že
odvolací soud nerespektoval posloupnost tří fází procesu použití svého
moderačního práva tím, že již při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty
přihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Odvolací soud se takovým
postupem neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, podle které není vyloučeno,
aby soud již při posouzení otázky, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta (v rámci první fáze procesu rozhodování o použití moderačního práva ve
smyslu § 301 obch. zák.), přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti,
byť mu to zákon výslovně neukládá (srov. žalobkyní zmíněné rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn.
32 Odo 1299/2006, a ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010).
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze
posuzovat přiměřenost výše smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. na základě
okolností, které nastaly po jejím sjednání, neboť odvolací soud se při jejím
řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud předně konstatuje, že ve věci, v níž byl přítomen (v
osobě žalobkyně) mezinárodní prvek, nebyla spornou otázka aplikace českého
práva jako práva rozhodného (sjednaného v kupní smlouvě). Sporu není též o tom,
že vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy, v níž byla smluvní pokuta sjednána
(dne 2. 8. 2006), je namístě věc posoudit podle dosavadních právních předpisů
(srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 301 věty první obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu
může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a
to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní
povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
21. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vychází z toho, že
ustanovení § 301 věty první obch. zák. neobsahuje žádná kritéria pro posouzení
smluvní pokuty jako nepřiměřeně vysoké a že je na soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu této právní normy na
základě posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které shledá
právně významnými – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního
oprávnění soudu. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel
zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na
okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud přihlédl k
významu a hodnotě zajišťované povinnosti (jak již bylo uvedeno výše). Z pohledu
přiměřenosti je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně
stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou
časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném
zohlednění všech okolností konkrétního případu) považovat za nepřiměřenou s
ohledem na poměr mezi hodnotu zajištěné pohledávky a výši smluvní pokuty,
kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit třeba i jen za několik
dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta
zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V
takovém případě výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník
neplní své povinnosti zajištěné smluvní pokutou – čím delší je doba prodlení,
tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty
nelze usuzovat z její celkové výše,
je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak
přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by
ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti
neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše
smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit
(srov. například žalobkyní citované rozsudky ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo
1299/2006, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, nebo rozsudek ze dne
27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010).
22. Rozhodovací praxe Nevyššího soudu týkající se výkladu § 301 obch.
zák. je jednotná též v závěru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní
pokuty se mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího
sjednání. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze
posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta
v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které
nastaly po sjednání smluvní pokuty (např. k důvodům, pro které došlo k prodlení
s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, ke
skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení apod.), nelze při hodnocení
její (ne)přiměřenosti podle § 301 obch. zák. přihlížet (srov. v dovolání
zmíněné rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 9. 4.
2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, a ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo
2757/2019, dále například rozsudek ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016,
uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020).
23. Ze způsobu, jakým byla smluvní pokuta v posuzované věci sjednána, je
zřejmé, že její celková výše byla závislá na době, po kterou žalovaná nedostála
své povinnosti odstranit ve stanovené lhůtě vady dodaného zboží (komponentů) a
též na množství vadných komponentů, u kterých nebyly vady odstraněny včas.
Nešlo o smluvní pokutu sjednanou pevnou částkou, u níž by její konečná výše
byla zjevná již při jejím sjednání. Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše
citovanými právními závěry formulovanými v konstantní judikatuře dovolacího
soudu, posoudil-li sjednanou smluvní pokutu jako nepřiměřenou na základě úvahy,
že její celková výše (14 525 000 Kč) vypočtená soudem prvního stupně na základě
skutkových zjištění o délce prodlení a počtu vadných komponentů, s jejichž
opravou byla žalovaná v prodlení, více než dvakrát převyšuje sjednanou kupní
cenu všech komponentů (6 900 600 Kč) a že je několikanásobně nižší než smluvní
pokuta, jak ji požadovala žalobkyně v žalobě na základě vlastní interpretace
obsahu smlouvy. Ačkoliv soud prvního stupně zdůraznil (odvolací soud se s jeho
závěrem zjevně ztotožnil), že celková výše smluvní pokuty nebyla dána výlučně
délkou prodlení žalované, tedy že nebyla výsledkem dlouhodobého prodlení
žalované, které by nemohlo vést k úvaze o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ale že
této výše dosáhla i v důsledku většího množství vadných komponentů, pak ani
přihlédnutí k této okolnosti nastalé po sjednání smluvní pokuty není souladné s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stejně jako v případě dlouhodobého prodlení
by totiž i její zohlednění ve svých důsledcích zvýhodňovalo dlužníka (čím větší
množství jím dodaného zboží by bylo vadné a jeho vady by neodstranil včas, tím
více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní
pokuty).
24. Odvolací soud tedy při posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřené
vycházel z okolností, které nastaly po jejím sjednání, takto určenou výslednou
výši smluvní pokuty porovnával s hodnotou a významem zajištěné povinnosti, a
vůbec se nezabýval posouzením přiměřenosti výše smluvní pokuty tak, jak byla
sjednána, tj. v částce 5 000 Kč za každý den prodlení s opravou každého vadného
komponentu. Nehodnotil důvody, které vedly k jejímu sjednání, či okolnosti,
které její sjednání provázely, a nezabýval se ani tím, jakou funkci měla tato
smluvní pokuta plnit. Jeho úvahu, že „i když zboží bylo určeno pro rakouský
trh, tedy pro zákazníka, který klade větší důraz na kvalitu, což byl hlavní
argument žalobkyně pro zohlednění každé vady jednotlivého komponentu, nelze
souhlasit s tím, že by smluvní pokuta v řádu desítek milionů korun odpovídala
významu a hodnotě zajišťované povinnosti“, nelze považovat za relevantní, neboť
nic nevypovídá o důvodech, které vedly ke sjednání smluvní pokuty ve výši 5 000
Kč za každý včas neopravený vadný komponent (nikoliv za každou dílčí vadu) a
den prodlení, ani o tom, proč by takto sjednaná smluvní pokuta měla být
nepřiměřená. Dovolací námitky žalobkyně jsou v tomto směru důvodné.
25. Žalobkyni však nelze dát za pravdu, tvrdí-li v dovolání, že podle
soudů obou stupňů byla sjednaná „denní sazba“ smluvní pokuty přiměřená. Z
obsahu odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že smluvní pokutu měly
za platně sjednanou (nikoliv neplatnou pro neurčitost či pro rozpor s dobrými
mravy). Z rozhodnutí nevyplývá závěr o přiměřenosti sazby 5 000 Kč za jeden den
prodlení s opravou každého vadného komponentu. Ostatně žalobkyně se mýlí, pokud
se domnívá, že ve smlouvě byla sjednána „denní sazba“ smluvní pokuty ve výši 5
000 Kč, a pokud zdůrazňuje porovnání této částky se sjednanou kupní cenou všech
komponentů. Žalobkyně zjevně přehlíží, že podle zjištění soudů obou stupňů
nebyla „denní sazba“ smluvní pokuty sjednána pouze touto pevnou částkou, nýbrž
částkou odpovídající násobku 5 000 Kč a počtu vadných komponentů, které nebyly
včas opraveny. Otázkou, z jakého důvodu byla smluvní pokuta sjednána právě
takto, tj. proč bylo pro určení její výše významné, kolik vadných komponentů
nebude opraveno včas, se odvolací soud (ani soud prvního stupně) při hodnocení
přiměřenosti smluvní pokuty nezabýval, byť šlo o okolnost týkající se důvodů
sjednání smluvní pokuty, která měla být podle judikatury Nejvyššího soudu brána
na zřetel. Pro úplnost lze dodat, že vzhledem k tomu, jak byla smluvní pokuta
sjednána, nemusela být pro posouzení její (ne)přiměřenosti bez významu též cena
jednotlivých komponentů sjednaná v kupní smlouvě.
26. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení Nejvyšší soud
neshledal.
27. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu
zrušil v dovoláním napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení
(§ 243e odst. 1, odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu