23 Cdo 1778/2020-220
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. T.,
sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupený JUDr. Martinem Steiningerem,
advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalované
MISTAV-CL, s. r. o., se sídlem v České Lípě, Dubice 29, PSČ 470 01,
identifikační číslo 25485024, zastoupené doc. JUDr. Petrem Téglem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 350 000 Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 658 352 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 114 C 38/2015, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze
dne 6. 3. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-191, ve znění opravného usnesení ze dne 3.
4. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-204, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
6. 3. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-191, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4.
2020, č. j. 29 Co 216/2019-204, se v té části druhého výroku, jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 4. 2019, č. j. 114 C
38/2015-138, ve výroku pod bodem II o zamítnutí vzájemné žaloby žalované co do
částky 187 000 Kč s úrokem z prodlení, a ve třetím a čtvrtém výroku o nákladech
řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem
– pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Ve zde souzené věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení
neuhrazené části ceny ze smlouvy o dílo ve výši 350 000 Kč se smluvním úrokem
z prodlení. V řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C
354/2016 se naproti tomu žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 708 352
Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu nároku na smluvní pokutu a nároku na
náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla. Vzhledem k tomu, že se
takto uplatněné procesní nároky vztahovaly k témuž smluvnímu vztahu, byla
usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 10. 2018, č. j. 114 C
38/2015-75, obě řízení spojena a nadále vedena pod sp. zn. 114 C 38/2015. Z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalovanou bylo řízení o její žalobě
usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 3. 2019, č. j. 114 C
38/2015-127, co do částky 50 000 Kč zastaveno.
2. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 114 C
38/2015-138, zamítl jak žalobu na zaplacení ceny díla (výrok I), tak vzájemnou
žalobu na zaplacení smluvní pokuty a náhrady nákladů za odstranění vad (výrok
II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Brně k odvolání obou stran v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že uložil
žalované zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 %
denně od 1. 7. 2013 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 50 000 Kč ve výši
0,1 % denně od 4. 7. 2013 do 7. 11. 2016, a ve zbytku výrok I potvrdil (první
výrok), ve výroku II tento rozsudek změnil tak, že uložil žalobci zaplatit
žalované částku 324 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 11. 2016 do
zaplacení a částku 147 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 11. 2016 do
zaplacení, a ve zbytku výrok II potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů zvlášť ohledně procesního nároku žalobce
(třetí výrok) a ohledně procesního nároku žalované (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud po částečně zopakovaném dokazování vyšel z těchto
skutkových zjištění:
a. Žalobce uzavřel dne 26. 6. 2012 s žalovanou smlouvu o dílo, ve které
se zavázal zhotovit terénní práce, komunikace a kanalizace včetně retenční
nádrže na stavbě čerpací stanice pohonných hmot KM Prona v Mnichově Hradišti, a
to za cenu sjednanou v dodatku č. 1 smlouvy ve výši 12 408 699 Kč včetně DPH. Za každý kalendářní měsíc se měla fakturovat provedená práce se splatností 30
dní a konečná faktura měla být vystavena do 14 dnů po protokolárním předání a
převzetí dokončeného díla. Dílo mělo být dokončeno 31. 10. 2012. b. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že „zhotovitel uhradí objednateli smluvní
pokutu ve výši 15 000 Kč z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení
termínu s dokončením díla, z důvodů ležících na jeho straně a za nesplnění
termínů dohodnutých ve smlouvě o díle ve výši 3 000 Kč za den při nesplnění
termínu odstranění vad a nedodělků z přejímacího řízení. Objednatel má právo
uplatnit u zhotovitele případné škody, vzniklé z nedodržení termínu dokončení,
pokud převýší výši smluvní pokuty. Objednatel v případě prodlení s úhradou
peněžních závazků zaplatí zhotoviteli úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné
částky za každý den prodlení“ (čl. 3.3). „Zhotovitel ve lhůtě 14 dnů odstraní
vady a nedodělky zjištěné v přejímacím řízení“ (čl. 3.5). „Objednatel není
oprávněn převzít dílo z důvodů existence vad a nedodělků, které brání řádnému
užívání. Posouzení této skutečnosti je na zhotoviteli, a to s přihlédnutím k
oprávněným zájmům investora stavby“ (čl. 3.6). c. Dílo bylo předáno včas dne 30. 10. 2012, žalovaná však v přejímacím
řízení vytkla řadu vad, které se žalobce zavázal odstranit ve lhůtě do 15. 11. 2012, avšak neučinil tak. K jejich odstranění došlo až dne 21. 5. 2013 třetí
osobou na náklady žalované ve výši 147 352 Kč bez DPH. d. Žalovaná výzvou doručenou dne 7. 11. 2016 vyzvala žalobce k úhradě
vynaložených nákladů a smluvní pokuty dle čl. 3.3 smlouvy. e. Všechny žalobcovy faktury za jednotlivé kalendářní měsíce byly
žalovanou uhrazeny, vyjma faktury VS 1108334 vystavené na částku 4 879 317,86
Kč splatnou dne 30. 11. 2012, z níž nebyla zaplacena částka 300 000 Kč, a
faktury VS 1108391 vystavené na částku 930 296,40 Kč splatnou dne 30. 12. 2012,
která nebyla uhrazena co do částky 50 000 Kč. f. Co se týče faktury VS 1108334, žalobce vystavil opravnou fakturu VS
112181 (dále též „dobropis“), kterou ponížil částku požadovanou fakturou VS
1108334 o 300 000 Kč, a později tutéž částku (300 000 Kč) uplatnil fakturou
splatnou dne 30. 6. 2013. g. K dobropisu se vyjadřuje e-mail ze dne 6. 12. 2012, v němž žalobce
souhlasí s pozastávkou z víceprací ve výši 300 000 Kč pro vady díla. h. Na neuhrazenou část faktury VS 1108391 (ve výši 50 000 Kč) žalovaná
dne 27. 11. 2018 započetla nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 708 352 Kč. i. V listině označené jako Dohoda o vzájemném započtení závazků a
pohledávek (dále jen „Dohoda o započtení“) ze dne 11. 12.
2012 je uvedeno, že
účastníci se dohodli na vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, konkrétně
pohledávky žalobce z faktury VS 1108334 na částku 4 879 317,86 Kč započteno 300
000 Kč, zůstatek 4 579 317,86 Kč. Pohledávky žalované z faktury VS 112181 na
částku 300 000 Kč, započteno 300 000 Kč, zůstatek 0 Kč. K tomu uvedeno, že
smluvní strany se dohodly na vzájemném zápočtu částky 300 000 Kč. Rozdíl ve
výši 4 579 317,86 Kč uhradí žalovaná, a tímto způsobem jsou jejich vzájemné
pohledávky dle výše uvedených faktur vyrovnány. j. Žalobce ve vztahu k opětovně fakturované částce 300 000 Kč, splatné
dne 30. 6. 2012, v dopise ze dne 26. 6. 2013 uvedl, že jde o dofakturaci
provedených a již odsouhlasených prací, které byly dočasně dobropisovány, neboť
jinak žalovaná odmítala fakturu VS 1108334 uhradit, a že stavba je již předána
bez vad a nedodělků.
5. Odvolací soud posoudil smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou jako
vztah ze smlouvy o dílo, který se dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními § 536 a násl. zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen
„obch. zák.“).
6. Oproti názoru soudu prvního stupně (a v souladu s náhledem žalobce)
odvolací soud usoudil, že „dohoda o započtení“ je pouze účetní operací.
Argumentoval, že oba doklady (tj. původní faktura a dobropis) byly vystaveny
žalobcem, a nejde tak o dvě vzájemné pohledávky dvou subjektů. O tvrzení
žalované, že jí žalobce poskytl ve výši dobropisu slevu, se přitom nezmiňuje
žádná z listin, ostatně žalovaná ani neprokázala, že by uplatnila nárok na
slevu ve výši 300 000 Kč, ani že by taková sleva byla předmětem dohody stran. Z
e-mailu žalobce ze dne 6. 12. 2012 a z tvrzení žalované v její žalobě naopak
vyplývá, že žalobce souhlasil s pozastávkou v této výši z důvodu vad díla. Z
dohody nelze dovodit ani to, že by se žalobce svého nároku na zaplacení částky
300 000 Kč vzdal a dluh žalované dohodou prominul, uvádí-li toliko, že vzájemné
pohledávky z výše uvedených faktur jsou vyrovnány. Jde přitom o odkaz na
faktury, nikoliv o závazek ze smlouvy o dílo jako takový.
7. K žalobě žalobce odvolací soud uzavřel, že dílo bylo provedeno ve
smluveném rozsahu, žalobci tudíž vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny.
Žalovaná tak byla povinna doplatit částku 350 000 Kč, přičemž nárok na
zaplacení částky 50 000 Kč se stal splatným dne 30. 12. 2012 a nárok na
zaplacení částky 300 000 Kč až dne 30. 6. 2013. Žalovaná se dostala do
prodlení, a žalobci tak vznikl nárok též na smluvní úrok z prodlení.
8. Požadavek žalované k náhradě nákladů na odstranění vad díla odvolací
soud posoudil jako uplatnění nároku na slevu z ceny díla, jehož vady nebyly
přes příslib žalobce bezdůvodně odstraněny (§ 437 odst. 5, § 439 obch. zák.).
Vyjádřil názor, že výše slevy ve výši vynaložených nákladů odpovídá rozsahu vad
oproti celkové hodnotě díla, poukázal na to, že žalobce k výši uplatněného
nároku nevznášel konkrétní námitky, a požadavek žalované na zaplacení částky
147 352 Kč shledal v plném rozsahu opodstatněným.
9. Smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč denně (čl. 3.3 smlouvy o dílo) za
prodlení žalobce od 16. 11. 2012 do 21. 5. 2013 odvolací soud posoudil jako
nepřiměřenou, a proto ji podle § 301 obch. zák. moderoval na výši 2 000 Kč
denně. Důvod shledal v tom, že již ze samotného ujednání smlouvy mělo jít o
pokutu vztahující se pouze na nedodělky z přejímacího řízení, které nebránily
předání díla, tedy celkově na vady nižšího významu. Argumentoval, že pokud by
tu byly vady závažné, bránící včasnému předání díla, měli účastníci sjednanou
pokutu ve výši 15 000 Kč denně. Přihlédnout je třeba též k tomu, že paušálně
sjednaná výše pokuty plně neodpovídá různé závažnosti vad, které mohu nastat, a
v daném případě lze konstatovat, že vady byly drobnějšího charakteru, které
nebránily užívání díla, tedy jejich existencí nebyla způsobována ani žalované a
ani investorovi nějaká věcná škoda. „Z emailové korespondence se přitom podává,
že se s opravou a kontrolou asfaltových povrchů vyčkávalo do jarního období
dalšího roku, a nelze tak plně dovodit, zda na délce trvání běhu prodlení
neměla podíl i žalovaná, která přitom nedala dostatečně najevo trvání na
smluvní pokutě po celé období v rozporu s povinností zabránění sporu dle čl.
9.1 smlouvy o dílo a poctivému obchodnímu styku, na druhou stranu bylo třeba
zohlednit i liknavý přístup žalobce k odstraňování vytknutých nedodělků“.
10. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalované na smluvní pokutu činí po
snížení 374 000 Kč a stal se splatným doručením předžalobní výzvy dne 7. 11.
2016. Částka 50 000 Kč z tohoto nároku byla započtena na dlužnou cenu díla, a
nárok žalobce se stal v tomto rozsahu uhrazeným k okamžiku, kdy dospěla
pohledávka později splatná, tj. pohledávka žalované. Žalobci byly tedy přiznány
úroky z prodlení z částky 50 000 Kč pouze do dne 7. 11. 2016.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v
měnící části prvního výroku, v potvrzující části druhého výroku a ve třetím a
čtvrtém výroku o nákladech řízení.
12. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se
při řešení otázky, zda „lze odůvodnit moderaci smluvní pokuty dle § 301 obch.
zák. skutečnostmi, které si soud vymyslel (které neexistují), resp.
skutečnostmi, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta ujednána, popř.
dokonce až poté, co byla utvrzená povinnost dlužníkem porušena“, jednak
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016 [jde o rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 55/2019“) a dostupný též, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
zde citovaná, na jeho webových stránkách], jednak tato otázka nebyla dosud v
plném rozsahu judikaturou dovolacího soudu řešena (první otázka).
13. Vedle toho měl odvolací soud nesprávně řešit otázku, zda „lze při
výkladu právního jednání (zde konkrétně smlouvy) dle § 266 obch. zák. vyjít
pouze z jeho textu, nebo je třeba zohlednit skutečnou vůli stran,“ čímž se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, reprezentované rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010 (s odkazem na rozsudek ze
dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 4955/2010), ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 23
Cdo 5597/2017, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, včetně rozsudků
tam citovaných, a nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS
392/20, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17 (druhá otázka).
14. K otázce v pořadí první dovolatelka argumentuje, že podle
judikatury dovolacího soudu nemůže být moderace smluvní pokuty odůvodněna
skutečnostmi, jež nastaly až poté, co byla smluvní pokuta sjednána, odvolací
soud se však těmito závěry neřídil. Tím, že v rámci odůvodnění zdůrazňuje, že v
daném případě šlo o vady drobnějšího charakteru, jež nebránily užívání díla a
nezpůsobily žádnou věcnou škodu, vzal v potaz okolnosti v okamžiku porušení
smluvní povinnosti a současně též opomněl, že nárok na smluvní pokutu není
podmíněn vznikem škody. K později nastalým okolnostem se vztahuje též argument
odvolacího soudu, že se s opravou asfaltů vyčkávalo až do jara, v důsledku
čehož bylo prodlení delší.
15. Odvolací soud podle mínění dovolatelky pochybil již tím, že „si
vymyslel“ smluvní ujednání, jímž poměřoval přiměřenost smluvní pokuty, jestliže
smluvní pokutu sjednanou ve výši 15 000 Kč za každý den prodlení s včasným
dokončením díla interpretoval jako smluvní pokutu sjednanou pro závažnější vady
díla. Prodlení s dokončením díla mohlo být způsobeno řadou jiných důvodů, než
jen existencí závažných vad. Dovodil-li tedy odvolací soud závěr o
nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč denně z poměru těchto smluvních
pokut, pak pochybil v samotném základu moderace smluvní pokuty.
16. Ke druhé otázce dovolatelka předkládá tvrzení, že mezi stranami
došlo k ústní dohodě o tom, že žalobce poskytne dovolatelce slevu z ceny díla a
o ni měla být ponížena faktura. Dovolatelka argumentuje, že žalobce proto zcela
logicky vystavil dobropis. Následně strany uzavřely „dohodu o započtení“, která
měla potvrdit dříve projevenou vůli stran, tj. prominutí části dluhu
dovolatelky. Podle přesvědčení dovolatelky z dohody, v níž je uvedeno, že
pohledávky stran jsou vyrovnány, jasně vyplývá, že po provedeném „započtení“ má
dovolatelka zaplatit žalobci již jen částku 4 579 317,86 Kč, tedy rozdíl mezi
původně fakturovanou částkou a poskytnutou slevou. Zatímco soud prvního stupně
zjistil skutečnou vůli stran a dohodu posoudil jako dohodu o slevě z ceny díla
(dohodu o prominutí části dluhu), odvolací soud na zjišťování skutečné vůle
stran rezignoval a dohodu hodnotil pouze prizmatem jazykového vyjádření, resp.
prizmatem (nesprávně) použité právní konstrukce, ačkoliv ta není nic než falsa
demonstratio.
17. Podle názoru dovolatelky i izolovaně použitý gramatický výklad musí
vést k opačnému závěru, než k němuž dospěl odvolací soud, neboť je-li v dohodě
uvedeno, že pohledávky stran jsou „vyrovnány“, je jediný správný závěr takový,
že šlo o prominutí dluhu. Dovolatelka zpochybňuje názor odvolacího soudu, že
dohoda představovala pouhou účetní operaci, tvrdí, že dohodu o započtení
formuloval žalobce, a vytýká odvolacímu soudu, že opomněl aplikovat pravidlo
contra proferentem.
18. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadené části změnil v její prospěch.
19. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
20. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
21. Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o
nákladech řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.,
proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve třetím a čtvrtém výroku
přípustné není.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. V pořadí druhá otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citované judikatury
neodchýlil. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. již rozsudek ze dne 26.
11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7,
ročník 1999, s. 386, a dále např. rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo
4955/2010) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I.
ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu) bylo vyloženo, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě
musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho je třeba posoudit na základě provedeného
dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž
podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím,
co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale
nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a
právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před
doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z
vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po
podpisu smlouvy.
24. V řízení mezi stranami nepanovala shoda, zda žalobce poskytl
dovolatelce slevu z ceny díla ve výši 300 000 Kč (takto dovolatelka), nebo zda
šlo toliko o pozastávku (takto žalobce). Dovolatelka svou polemiku se závěry
odvolacího soudu, jenž se přiklonil k verzi prosazované žalobcem, zakládá na
tvrzení, že samotnému dobropisu a „dohodě o započtení“ předcházela ústně
uzavřená dohoda o poskytnutí slevy z ceny díla a že „dohoda o započtení“ pouze
potvrzovala dříve projevenou vůli, a pokouší se tedy zpochybnit výklad právního
úkonu provedený odvolacím soudem tak, že jej konfrontuje se závěry vybudovanými
na její vlastní verzi skutkového stavu, odchylné od toho, který zjistil a z
něhož vycházel odvolací soud. Ten se právě naopak opřel o skutkový závěr, že
žalovaná neprokázala, že by uplatnila nárok na slevu ve shodné výši nebo že by
taková sleva byla předmětem dohody.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že při
úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací
soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové
verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním
právního posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo
3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Obdobně to platí i tam, kde dovolatel zpochybňuje výsledek výkladu
právního úkonu odvolacím soudem tak, že argumentuje jinými okolnostmi, než
které byly v řízení soudem zjištěny.
26. Namítá-li pak dovolatelka, že zmíněné skutkové závěry odvolacího
soudu jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy, neboť již ve vyjádření k
žalobě tvrdila, že částka 300 000 Kč představovala poskytnutou slevu z ceny
díla, pak především pomíjí, že procesní podání účastníka ve věci není listinou,
jíž by soud prováděl důkaz. Z ustanovení § 132 o. s. ř. ovšem vyplývá, že při
hodnocení důkazů soud přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci. Ve zde souzené věci podle obsahu procesního spisu žalovaná
v návrhu na vydání platebního rozkazu podaném dne 16. 11. 2016, jímž bylo
zahájeno řízení vedené před Okresním soudem v České Lípě původně pod sp. zn. 14
C 354/2016, podpořila své tvrzení, že žalobce nepopíral svou povinnost
odstranit vytčené vady díla, bez dalšího komentáře (bez projevených výhrad)
argumentem, že žalobce v e-mailové zprávě ze dne 6. 12. 2012 souhlasil s
pozastávkou placení částky 300 000 Kč (část jeho nároku na zaplacení ceny
díla), a to z důvodu existence dříve uznaných vad díla, až do doby jejich
úplného odstranění. V postupu odvolacího soudu, jenž k této skutečnosti při
hodnocení důkazů přihlédl, nelze shledat opodstatnění pro závěr, že jeho
zjištění jsou v tomto ohledu v rozporu s obsahem spisu. Rozhodně nelze takový
závěr dovozovat z toho, že žalovaná založila v řízení o nároku uplatněném
žalobcem svou procesní obranu na odlišném tvrzení o poskytnutí slevy z ceny
díla, resp. o prominutí části dluhu, předložené v podání ze dne 13. 10. 2018.
27. Odvolací soud se při výkladu „dohody o započtení“ od shora
citovaných judikatorních závěrů dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil,
neboť oproti tomu, co mu vytýká dovolatelka, se nezaměřil jen na její jazykové
vyjádření, nýbrž vzal na zřetel zjištěné okolnosti, za nichž byla dohoda
uzavřena (zejména obsah žalobcova faxu ze dne 6. 12. 2012), i následné chování
stran. Výtka dovolatelky, že odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s
jazykovým vyjádřením, je pak založena na účelově zkreslené citaci příslušné
části textu; v dohodě totiž není uvedeno, že „pohledávky stran jsou vyrovnány“,
nýbrž že „vzájemné pohledávky z výše uvedených faktur (sic!) jsou vyrovnány“.
Právě na základě argumentu, že tu jde o odkaz na faktury, nikoliv o závazek ze
smlouvy o dílo jako takový, odvolací soud usoudil, že z vlastní dohody (z
jejího jazykového vyjádření) nelze dovodit, že žalobce dluh žalované co do
částky 300 000 Kč prominul.
28. Lichá je ostatně též námitka, že odvolací soud posoudil dohodu podle
jejího označení (resp. podle použité právní konstrukce); dovodil přeci, že o
započtení vzájemných pohledávek se ve skutečnosti (podle obsahu) nejedná.
29. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že dovolatelka si ve své
argumentaci protiřečí, prosazuje-li názor, že jí žalobce co do dobropisované
částky 300 000 Kč poskytl slevu z ceny a dluh jí prominul (je-li přeci
poskytnuta sleva z ceny díla, pak dluh z titulu povinnosti zaplatit cenu je bez
dalšího o to nižší a není pak v tomto ohledu co promíjet), a opomíjí, jak se
slučuje její tvrzení, že jí žalobce ve výši 300 000 Kč poskytl slevu z ceny
díla za vady díla vytčené při jeho předání, se skutečností, že požaduje (a
pravomocným rozhodnutím soudu jí bylo vyhověno) po žalobci plnou náhradu
nákladů, které vynaložila na odstranění právě těchto vad.
30. Co se týče pravidla contra proferentem, Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vysvětil, že výklad nejednoznačného pojmu, který je ve
smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze,
jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za
použití výkladových pravidel (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo
505/2018, a ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3378/2019). Odvolací soud ve zde
souzené věci neučinil skutkový závěr, že není jasné, k čemu vůle stran
směřovala.
31. Postupu odvolacího soudu při zjišťování obsahu právního úkonu tedy
nelze vytknout, že nezohlednil skutečnosti, které zohlednit měl, nebo že
zohlednil skutečnosti, které zohlednit neměl. Dovolací soud tedy – oproti
dovolatelce – neshledává ničeho, v čem by odvolací soud nedostál požadavkům
kladeným na postup soudu při výkladu právního úkonu, formulovaným příslušnou
judikaturou.
32. K části první otázky, zda „lze odůvodnit moderaci smluvní pokuty dle
§ 301 obch. zák. skutečnostmi, které si soud vymyslel (které neexistují)“,
dovolatelka neoznačuje judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit,
popřípadě je její odkaz nepřípadný (v R 55/2019 se taková otázka neřeší),
zřejmě má tedy jít o avizovanou otázku dosud judikatorně nevyřešenou. O právní
otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. však nejde, neboť odvolací soud takovou otázku
nepochybně neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Ze související
argumentace je patrno, že dovolatelka zpochybňuje logiku úvah odvolacího soudu
při výkladu smlouvy, k tomu však není vymezen odpovídající předpoklad
přípustnosti dovolání.
33. Koneckonců se sluší dodat, že dovolatelčina výtka je lichá, protože
smlouva o dílo v čl. 3.6 počítala s vadami díla, které budou bránit převzetí
díla. Existence vad této intenzity by pak vedla ke vzniku práva na smluvní
pokutu ve výši 15 000 Kč denně, která byla obecně vázána na prodlení s včasným
dokončením díla. Ač příčinou takového prodlení mohlo být i jiné porušení
smluvní povinnosti než vadné plnění, nelze tvrdit, že by ujednání o smluvních
pokutách nerozlišovalo mezi vadami různé typové závažnosti.
34. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro zbývající část
první otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení skutečně odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe, přihlédl-li při moderaci smluvní pokuty dle § 301
obch. zák. též k okolnostem, které nastaly poté, co byla smluvní pokuta
sjednána.
IV. Důvodnost dovolání
35. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou ustálenou
rozhodovací praxi při řešení otázky, pro něž je dovolání přípustné, měnit (proč
by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak), je dovolání v rozsahu, v
němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá v příslušné části na nesprávném právním posouzení (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
36. Podle § 301 věty první obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou
smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením
smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
37. Nejvyšší soud při výkladu § 301 obch. zák. uzavřel, že úvahy o
nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se logicky (z povahy věci) mohou upínat
toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla
smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu
skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši
(přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání
smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty
přihlížet (srov. např. rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009,
ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo
5068/2014, a z poslední doby R 55/2019). Skutečnosti, k nimž došlo až následně,
by mohly – podle své povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na
smluvní pokutu je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, jenž podle § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany
(srov. závěry rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008,
uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
38. Ve zde souzené věci odvolací soud při posuzování přiměřenosti
smluvní pokuty pro případ včasného neodstranění vad díla a její moderace
přihlédl v rozporu s výše citovanou judikaturou k řadě okolností, které nastaly
až v okamžiku porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou, ba dokonce
též i po něm. Zohledněno totiž bylo mimo jiné též to, že vady vzhledem ke své
povaze nebránily užívání díla a jejich existencí nebyla způsobena škoda a že s
opravou a kontrolou asfaltových povrchů se vyčkávalo do jarního období dalšího
roku, zohledněn byl možný podíl žalované na délce trvání prodlení a též to, že
žalovaná jednala v rozporu se sjednanou povinností zabránit sporu.
39. K okolnostem, které nastaly v okamžiku porušení smluvní povinnosti,
lze v intencích ustálené (shora citované) judikatury vztažené k obchodnímu
zákoníku přihlédnout při posuzování, zda uplatnění nároku na smluvní pokutu
není výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, v takovém
případě jde ale o aplikaci jiné právní normy (§ 265 obch. zák.), než kterou
odvolací soud v předmětné věci použil (§ 301 obch. zák.).
40. Závěrem je třeba zdůraznit, že ačkoliv moderace představuje jediné
volné uvážení soudu o přiměřenosti smluvní pokuty a o míře jejího snížení,
které lze přezkoumávat pouze jako celek, nelze opomíjet, že v dovolacím řízení
se uplatní dispoziční zásada a zásada zákazu reformatio in peius (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2694/2015, a ze
dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1123/2020). Podala-li proto dovolání strana,
jejíž žalobou uplatněný nárok na smluvní pokutu byl odvolacím soudem moderován,
pak nemůže být výsledkem dovolacího řízení zrušení rozsudku odvolacího soudu v
té části, v níž bylo dovolateli vyhověno.
41. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud žádnou z takových vad neshledal.
42. Protože rozsudek odvolacího soudu není v potvrzující (zamítavé)
části druhého výroku co do částky 187 000 Kč s úrokem prodlení z uvedených
důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto rozsahu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§
243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
43. Ve zbývající části (v části směřující proti rozsudku odvolacího
soudu v měnící, přisuzující části prvního výroku) Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož znovu i o nákladech
původního řízení, rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu