33 Odo 872/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně I. S., proti žalované Š. P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky
5,600.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.
zn. 26 C 154/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 57 Co177/2005-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu
2005, č. j. 57 Co 177/2005-94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Karviné ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 26 C 154/2004-51, není přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných
ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá,
že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti
skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno;
při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí
proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní
posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn.
III ÚS 10/06). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné; samy o sobě tyto vady - i kdyby byly dány - přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Bez významu jsou tudíž námitky, že žalovaná nebyla předvolána k jednání
odvolacího soudu konanému dne 11. 11. 2005, tohoto jednání se nezúčastnila a
nemohla se tudíž „osobně vyjádřit k obsahu kopie smlouvy o půjčce ze dne 27. 2.
2001“ (tedy že řízení před odvolacím soudem trpí zmatečností podle § 229 odst.
3 o. s. ř.). Zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001
způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); k posouzení jejich
důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003). Dovolací soud sice smí
ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V rámci uplatnitelného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalovaná zpochybnila především právní závěr odvolacího soudu dovozující, že
smlouva
o postoupení pohledávky uzavřená dne 4. 6. 2002 mezi správcem dědictví D. H. a
J. R. je neplatná. Oproti odvolacímu soudu rovněž prosazuje názor, že neplatné
je i ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne
27. 2. 2001 mezi ní a právním předchůdcem žalobkyně (N. S.), neboť smluvní
pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky denně je nepřiměřeně vysoká.
Otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky správcem dědictví bylo třeba
posuzovat podle právní úpravy, kterou se řídilo dědění a projednání dědictví po
N. S., tedy zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31.12.2001 (dále jen „obč. zák.\"), a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2001 (dále jen „občanský
soudní řád\"). Platnost takové smlouvy posuzoval Nejvyšší soud již ve svém
rozsudku, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, ze dne 14. l. 2009 a dospěl k závěru, že
správce dědictví ustanovený soudem podle § 175e odst. 1 občanského soudního
řádu byl oprávněn a povinen činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování
svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození
nebo ztrátě; právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví,
kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním
činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, jsou pro rozpor se
zákonem neplatné (§ 39 obč. zák.). Protože dovolatelkou zpochybněný závěr
odvolacího soudu v dané věci s tímto právním závěrem zcela koresponduje, nemůže
činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Právně významným nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení
platnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne
27. 2. 2001. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího
kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo
821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 23, vyslovil dovolací
soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního
významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která
v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž
rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či
není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností
každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi
obtížně zobecnit. Navíc otázka přiměřenosti sankčního opatření (promítající se
v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska
souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku) byla již mnohokrát
předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou
nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní
význam rozsudku odvolacího soudu. Namátkou lze připomenout např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 26. 1.
1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9.
8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 675, ze dne 23.
6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7.
2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, nebo ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo
1427/2005, v nichž je vedle názoru, že bez dalšího nelze za nepřiměřenou
považovat smluvní pokutu do výše 0,5 % denně z dlužné částky, prezentován i
názor, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše,
je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak
přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty, v nichž je dovozováno, že smluvní
strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy,
jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou
povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době.
Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud
při zohlednění okolností daného případu plně respektoval a jeho závěr, že
ujednání účastníků o smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z půjčené částky se
nepříčí dobrým mravům, je správný.
Lze uzavřít, že dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Závěrem je namístě poznamenat, že na majetek žalobkyně byl usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008, č. j. 20 K 33/2006-130, prohlášen ve smyslu
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
konkurs, který byl v důsledku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8.
2008, č. j. 1 Ko 76/2008-218, zrušen (§ 44a zákona o konkursu a vyrovnání).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu